OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » False Intimacy

24.08.2012 (14:00) • Midori • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 911×

„Sakra, sakrá!" zakřičela jsem úpěnlivě se slzami v očích. Proč to muselo skončit právě takhle? Sakra. Kam se na mě hrabou vymytý blondýny, které mají v hlavě nic víc než sebe. Na co milovat, když tě ten druhý nemiluje? Jenže já tupohlav věřila a doufala. Člověk je zvláštní stvoření. Říká se, že je to ten nejvyspělejší tvor, ale proč tedy zvířata dokáží milovat lépe než my? Třeba takoví papoušci... Když samečkovi umře samička, už nikdy si jinou nenajde. Nebo mravenci... Dokáží spolupracovat. Ale my lidé akorát známe svoje ego, ubližujeme si a nedáváme najevo to, co bychom měli, z čehož pramení další bolest...

Vše začalo před několika měsíci. Byla jsem již dlouho bez přítele, ale nijako moc jsem to neřešila. Byla jsem ráda, že mám důvod se smát s kamarády a můžu vyvádět, jak chci. Nebyla jsem ten typ, který by musel být se svým protějškem den co den. Natož mu tvrdit, že ho miluji, když to vlastně ani nevím a pouze si to nalhávám. Bylo léto a moje už tak světlé vlasy od sluníčka ještě více zesvětlaly. Jsem malé, ale hubené postavy s nevalným poprsím a úzkým pasem. Ráda nosím obyčejné tílka a sukně, či kraťasy. Nejsem jako ostatní blondýny... Nejraději nosím tmavé oblečení. Nejlepší je tmavě modrá, tmavě zelená a hnědá. Když někdo říká, že blondýny to mají ve vztazích lehčí, tak to ne vždycky je. Ta blondýna, která se neumí pohybovat ve vztazích mívá celkem problémy. (Ne vždy.) A je to přesně můj případ.

Už když jsem byla mladší, tak o mě kluci neměli zájem, protože jsem jich většinu přeprala, či jsem byla menší "herečka" než oni. Vždycky mě dostávali kluci, co si stěžovali na malou oděrku, zatímco já měla sedřené celá kolena, lokty a mnohdy i bradu. Pouze jsem mlčela a smála se jim. Nebyl to můj styl. Každá odřenina se jednou zahojí. I ta v srdci. Chce to jen čas a péči. Když jsem vyrostla a začala jsem se stávat dívkou, tak jsem zas klukům přišla moc chytrá a přízemní, zatímco moje sprosté a spontánní "já" neznali. Jenom ti nejbližší ho znali. Když jsem přešla na střední, tak se to najednou zlomilo. Předsudky ze základky opadly, ale přišly nové, které se vytvořily na střední. Jenže jsem začala přesně tohle ignorovat. Dělat si srandu, bláznit a nemyslet na to, co si myslí ostatní.

To mě naučil přesně tenhle kluk. Jmenuje se Josh. Chodí o dva ročníky výš a je to vážně blázen a frajer. Začali jsme se ve škole bavit a začala jsem ho mít radši a radši. Jezdili jsme spolu ze školy autobusem, čekali na sebe ve škole, povídali si na chodbách a doprovázeli se domů. Vznikla spousta trapných momentů, ale i těch nezapomenutelných. Bez něj ani ránu. Čekala jsem na otázku: „Ann? V kolik jedeš domů?" abych mu mohla prostě říct, že v tolik, v kolik pojede on. Měla jsem to fakt ráda. Jeden z mála kluků, který se nebál toho, že jsem chytrá, protože byl chytřejší. Mohli jsme se bavit o smysluplných věcech, které s jen tak s někým řešit nemůžu. Možná mě měl i rád, jenže když nastaly velké letní prázdniny, tak se neozval. Sice mi volal, ale to bylo jen kvůli tomu, že byl zlitej, že neví, co dělá. Bylo mi to líto, ale nedá se nic dělat. Měla jsem ho vážně ráda. Bohužel marně. To byl případ dalšího kluka. Půl roku snažení k ničemu. Kdo by to byl řekl? Vždy u kluků působím jako kamarádka, ale nikoho nenapadá, že by ta kamarádka chtěla v noci obejmout a nepustit. Ochraňovat za každých podmínek a mít od něj úctu i něhu. Nikoho nenapadá, že i obyčejná Ann touží přes svou jízlivou slupku po citech a lásce. Každý po něčem touží a já začala přemýšlet nad tím, že žádnou lásku nikdy nenajdu.

Během té doby jsem se vcelku bavila s jedním starším známým, který se jmenoval Mike. Líbil se mi, to ano, ale necítila jsem k němu nějaké blízké emoce. Proč taky? Neznala jsem ho. Byl takový uzavřený a nerad se svěřoval. Měla jsem pocit, že mi nevěří a ani nechce. Po dlouhé době jsem si u něj vybudovala alespoň maličkatý střípek důvěry a na něm jsem stavěla. Díky tomu jsme i začali chodit ven, svěřovali se a celkově jsem z toho měla dobrý dojem. Ani jsem si to neuvědomovala, ale postupem času jsem se do něj zamilovala více, než do kohokoli jiného. Milovala jsem na něm úplně všechno. Jeho smích i naštvaný výraz. Jeho psí oči, když mě umlouval, abych někam jela. Jeho soucitný pohled i jeho občasnou lehkou aroganci. Jeho dutomilské nápady i naše filozofické smysluplné debaty o životě chrousta.

Když jsme byli venku, lehli jsme si třeba na silnici a pozorovali hvězdy. Byl to takový ještě začátečník, když jsem mu vysvětlovala, co je to, když padá hvězda. Nebo když jsem se mu snažila ukázat Kasiopeu. „Támhle, jak je to postavený dvojtý v." Ukazovala jsem mu se svojí hlavou těsně u jeho a pozorujíc tu nádherně temnou, ale zároveň zářící nekonečnou oblohu.

„Kde? Já to nevidím! Jo počkát! Ale to není dvojtý v! Je to... Ani nevím!" začal mi po dlouhé době odporovat. Když jsem tvrdila opak, tak jsem si dala pod hlavu ruku a lehla si na záda. „Jůůů! Polštář!" pronesl a položil si svoji hlavu na moje břicho. Jen tak jsme tam mlčky leželi, což mi to nedalo a zeptala jsem se ho, jestli nevidí nějaké jiné souhvězdí. „Jo! Našel jsem jedno..."

„Jo? A jaký?" zeptala jsem se celkem udiveně.

„Kyblíček!"

Načež jsem se začala smát tak strašně moc, že musel zvednout hlavu z mého břicha počkat, než se dosměju. „Nesměj se!" ozval se stydlivě a napadl ho ďábelský nápad. Zaútočil na moje choulostivá žebra, která jsou po mém břichu nejcitlivější na lechtání. Započala muka jménem lechtací válka. Svíjela jsem se tam jako při největším mučení. Byla to zábava, ale bohužel se projevila něžnost mého pohlaví a prohrávala jsem. Objevovali jsme své slabiny a i místa, kde nám to nevadilo, spíše naopak. Líbilo se nám to. Prozkoumávali jsme jeden druhého.

„Prosím nech toho... Prosím!" žadonila jsem, když jsem ho pevně přitiskla s sobě. Cítila jsem vůni jeho kůže a její hebkost. Vždycky tak krásně voněl. Nepřestal. Žadonila jsem, ale stále mě lechtal.

„Tak fajn! Jak chceš," a zaútočila jsem znovu s novou mízou.

Nikdy nekřičel a nevydával takové zvuky jako já. Jenom vždycky zatnul dech a svaly. Bohužel mi to k ničemu nebylo. Zvykl si rychle, ale když lechtal mě, tak jsem myslela, že umřu. Prohýbalo se mi tělo do všelijakých možných i nemožných úhlů, abych alespoň na chviličku skryla své slabiny.

„Už dost, už dost!" prosila jsem. Když v tom si mě k sobě přitáhl a objal mě.

„Dobře, na chvíli bude pauza," a začal mě hladit po zádech.

„To nelechtá," opáčila jsem protože jsem myslela, že se opět pokouší útočit.

„Ani nemá. Jenom tě hladím na zádech, no," řekl vyčítavým hlasem. Když najednou omylem sjel v naší pozici, že jsem mu seděla na klíně, na moje lýtka, zjistil, že jsou úplně zmrzlé. Byla mi vážně kosa. A ruce jsem měla studené taky. Začal mně je třít, abych se trochu zahřála a pak mě ještě objal. „Proč jsi neřekla, že ti je zima?" zeptal se starostlivým, ale něžným tónem.

„Nevím."

„To je jedno. Už jsme tady celkem dlouho, vidíš? Bude se rozednívat. Asi bychom měli jít." Po těhle slovech jsem se zvedla a byla jsem připravena k odchodu. Co to dělá ten dutoslav jeden? - přesně tohle se mi hnalo hlavou, když si sundal boty a rozhodl se jít bos. „Mě by nikdo z mých nejoblíbenějších kecek nedostal!" začala jsem ho škádlit.

„Jsi si jistá? Vsadíme se?"

„Jo!" a začal mě honit po silnici a snažil se mi ukrást botu... Musel mě chytit do náruče a pak mě chytnout, aby mi mohl sundat tu botu. Sakra! Jemu se to vážně povedlo! Začal běhat s botou nad hlavou, jako největší borec na světě. „Dej sem tu botu, jinak nikam nejdu!" začala jsem na něj pokřikovat.

„Tak mi vylez na záda a já tě ponesu!" pronesl a já nečekala a hupsla jsem mu na záda.

„Prosimtě, nemůžeš jít aspoň rovně? Horší taxi jsem ještě nezažila." Tahle věta radši neměla zaznít. Skončila jsem v keři, ve kterém mě Mike vymáchal. Byl mokrý od rosy, takže je jasné, že já taky. Vypadal jako dítě a já máma. „Ani mě neštvi ty hade!" a začala jsem ho honit a vřískat na něj. Když jsem ho dohnala, což nebylo moc snadné, tak jsem ho kopla do zadnice.

„A jdeme si zaběhat! Šup a nesnaž se odmlouvat!" začal mě přemlouvat. Běhání z hloubi duše nesnáším. Jsem na to až moc líná.

„Nejdu! Nejsem žádný sportovní magor," odvětila jsem na svojí obhajobu. Nakonec mě donutil pod výhružkou toho, že mě zlechtá. Po tom, co jsme si zaběhali, tak už začalo svítat a bylo již světlo. „Dále už to dojdu, tak se měj a díky za pěknej večer," usmála jsem se a rozloučila. Chodili jsme dál ven a dělali ptákoviny. A vždycky jsme se hodně nasmáli. Mike rád jezdil na kole a já taky, takže jsme spolu často někam jezdili. Ale jen za světla. Milovala jsem naše noční venky.

Byly to perfektní venky. Vždycky spontánní domluva a jenom tak poflakování. Někdy jsme spolu prostě aj usli a spali spolu v objetí. Však jednou se to trochu zvrtlo. Byli jsme venku, když v tom začalo strašně moc pršet.

„Můžeme jít do mojí bývalý práce, snad mi ještě bude fungovat vstupní kód," pronesl, když jsme běželi deštěm se někam schovat. Dveře nás pustily a my jsme mohli jít do tepla. Ukázal mi svoji bývalou kancelář, kde jsme si ustlali na koberci. Začalo to nevinným lechtáním a jízlivými připomínkami, ale pak to chytlo prudší spád.

„Ann? Mlč."

„Proč? Bude ticho..." nechápavě jsem zareagovala.

„Protože chci udělat jednu věc," a po tomhle mě políbil. Zní to jako z červené knihovny, ale je to tak. Sjel mi rukou níže po zádech a něžně, přesto silou si mě přitáhl k sobě. Po chvíli si na mě lehce nalehl. Nevím, co to do mě vjelo, ale překulila jsem se tak, že jsem se objevila na něm, seděla obkročmo a pomalu jsem se přesouvala od úst po bradě až ke krku a lehce jsem ho kousla do ucha. Probudilo se ve mně to, co se snažím skrývat. Cítila jsem, jak mě tahá za tričko. Zvedla jsem se a chvíli mu koukala do jeho hnědých očí. V té tmě moc nevynikaly, ale byly stejně jedny z nejkrásnějších, co znám. Nevěděla jsem, co dál, ale iniciativu převzal Mike.

Opět jsme si vyměnili role. Lehl si na mě a začal mě opět líbat. S větší zuřivostí. Jeho ruka mi vyhrnula sukni a hladila stehna. Pak zamířila směrem výše a zajela pod tričko, kde se jí zalíbilo. Rozhodl se, že by bylo lepší, když bych byla bez trička a s radostí mi ho sundal.

„Páni.. Pěkná podprda!" prohlásil, když viděl moji černou krajkovanou podprdu s malou mašličkou uprostřed.

„Tos ještě neviděl ty kalhotky," řekla jsem mu na to, ale netušila jsem, že se za pár okamžiků přesvědčí sám. Byly také černé a celé krajkované. Mám krajky ráda. Luftuje to. Hodí se to v horku. Taky už byl bez trička a měl jenom kalhoty. Říkala jsem mu, že to je nefér, načež mi se smíchem odvětil, ať je teda sundám. Leželi jsme tam oba ve spodním a já si připadala děsně trapně. Jako jedna z většiny holek se stydím a popravdě z nahoty mám celkem strach. Mám strach ze spousty věcí. Tohle byla jedna z nich. Začalo přihořívat a opět se rozhořela touha.

Přitiskla jsem se k němu a líbala jako o život. Asi reflex. Naše dechy se zrychlily a slyšela jsem aj náš tep. Srdce nám bila jako nějaký techno remix. Chtěla jsem něco víc než líbání. Ale neměla jsem k tomu odvahu. Přeci jen... Až tak spěchat nemusíme. Naše skoro holá těla k sobě byla přilepená jak lepidlem. Asi vycítil moji touhu a pomalu se sunul níž a níž. Když už byl skoro u mé "něžné části" zazvonil budík. Museli jsme pryč. Za chvíli sem přijdou lidi. Byl by průšvih, když by nás tady chytli. Rychle jsem se oblékla, vzala kabelku a mohli jsme jít. Už bylo světlo, tak jsem nepotřebovala doprovod. Na rozloučení jsem ho objala a šla domů v celkem zmatečné náladě. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Byla jsem do něj zamilovaná až po uši, ale co když mě jenom chtěl využít, protože zrovna nikoho neměl? Co když to se mnou nemyslí vážně? Co když mě vůbec nemiluje? Tohle všechno se mi dralo hlavou cestou domů a do doby, než jsem usla.

Více jak týden jsme si nepsali. Nechtěla jsem se vnucovat a on... Ani nevím. Když jeden večer jsem mu napsala. Chtěla jsem se ho na to zeptat, jenže jsem nechtěla přímo na rovinu, ale nějako kolem a kolem. Byl rychlejší. „Ann? Můžu mít otázku?"

„Jasně, ptej se."

„Jak si myslíš, že to mezi námi je?"

„Po pravdě. Měla bych strach to přiznat, ale znáš mě. Jsem až moc prostořeká. Mám tě radši víc jako jenom obyčejného známého. Jinak bych... Jinak by nebylo to, co se stalo před týdnem."

„Víš, je tu jeden problém... Jsi strašně moc fajn holka, ale vždycky budeš jenom kamarádka. Miluju jinou a chci se ti za to strašně moc omluvit, ale chtěl jsem tě využít... Kvůli tomu, abych na ni zapomněl. Mám tě vážně rád, ale vždycky budeš jenom moje dobrá kamarádka." Když jsem to dočetla, myslela jsem, že to je jenom vtip, ale když jsem to četla podruhé, potřetí, tak mi došlo, že jsem dělala opět debila. Slzy se mi draly do očí a já s tím vůbec nic nenadělala. Nemohla jsem nic. Jenom začít předstírat.

„Jasně v pohodě. Nic se neděje, jsem v pohodě. Bude fajn, když budeme kamarádi." Vždycky dopadám takhle uboze. Jsem nenapravitelný člověk, který věčně opakuje stejné chyby... Stále a vždy bude. Jenom musím doufat, že to jednou skončí a konečně budu s tím, kterého miluji.

Slzy tečou stále, ale srdce bije dál. Nemůžu se stále takhle trápit jenom kvůli tomu, že jsem ve vztazích přeci jen looser. Všechno jde dál. Jednou si mě někdo všimne a bude mu mě tak strašně líto, že se do mě možná aj zamiluje. Dost! Tohle nejsem já! Seru na to. Když vzpomínám, tak si akorát ubližuji. Vzpomínky jsou samy o sobě krásné, ale následky jsou horší. Stále žiju a stále tě miluji...

Autor: Midori, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek False Intimacy: