Goodbye My Lover • OurStories.cz ~ naše povídky

"Člověk by neměl litovat toho, co udělal, ale toho, co neudělal."
Tuto povídku bych chtěla věnovat své kamarádce, která mě poprosila, abych vymyslela příběh k písničce "Goodbye My Lover". Příjemné počteníčko přeje ClaryAdler.

20.04.2014 (19:00) • ClaryAdler • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1017×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Stojím před zamčenými dveřmi s číslem 175.

Chodba činžáku je prázdná, podivně zašedlá a temná. Jde vidět, že naposled tady člověk vkročil už hodně dávno – no, možná tu našel útočiště nějaký bezdomovec, ale to je asi všechno. Teď tu zbyly jen odezvy spodiny. Všude kolem na mě vulgaritu křičí barevné grafity, kterými puberťáci postříkali kdysi sněhově bílé stěny. Na podlaze se válí nerůznější harampádí; v rohu vidím injekční stříkačku, dokouřené cigarety, obaly od nejrůznějších lidmi používaných věcí. Ve vzduchu se mísí smrad moči a kouře.

Těžko uvěřit, že tohle býval krásný a útulný několikaposchoďový dům s nájemnými byty. Co se z něj stalo, mi připomíná, že když člověk zapomene na svět i na sebe, jeho duše potom připomíná toto - odumřelé zbytky lidskosti.

Mezi prsty svírám malý klíč s pěti zuby, který – kdybych jím otočil v zámku – by mi otevřel dveře zpátky do minulosti.

Neumím se rozhodnout. Nevím, jestli mám vejít nebo se radši otočit a ujet autem někam hodně daleko odtud. Jestli se mám nebo nemám vrátit zpátky…

Proč jsem sem vlastně chodil? Copak chci otevřít dosud nezahojené rány? Prožít si to všechno znovu? Zase vidět, jak se ke mně – nám – hvězdy otočily zády?

Co si to myslím?! Jsem naprostý idiot!

Vím moc dobře, proč jsem tu šel.

Neměl bych si nic nalhávat a nevinit z toho nepřízeň osudu. Všechno je to jen moje vina! Kdybych si, já hlupák, uvědomil dřív, že mám to nejcennější, co jsem kdy v životě měl, nemusel bych tu teď stát a činit pokání.

Jsem tu, protože se chci vrátit! Nějak přinutit čas, aby se vrátil. Aby se ona vrátila. Aby se nic, co se přihodilo, nikdy nestalo. Abych mohl změnit cesty osudu.

Když jsem dneska ráno vstal, nenapadlo by mně, že budu stát před tímhle prahem, který jsem naposled překročil před třemi lety. Třemi dlouhými lety… už tak dlouho.

Vlastně ani nevím, kde jsem našel ten klíč, co držím.

Zdá se, že dnes bych se měl postavit minulosti a – pokud to půjde ještě zachránit – najít odvahu se konečně otevřít.

Protože dnešní den není jako ty ostatní.

Zdálo se, že zase bude jako každý jiný. Dělal jsem přesně to samé; svou rutinu, kterou asi nikdy nezměním – tedy, alespoň jsem si to myslel.

Probudil jsem se kolem poledne na gauči v nájemném bytě někde na předměstí. Zase se mi zdál ten stejný sen - o ní. Byl tak živý, tak hmatatelný... Dilema bylo, že jsem chtěl zase usnout, ale přesto jsem byl rád, že jsem vzhůru.

Sebral jsem džíny z podlahy, udělal si instantní kafe a s hlasitým buchnutím dveří vyšel ven. Slunce sice svítilo, ale blížící se mraky předpovídaly déšť. Vykasal jsem si rukávy šedé košile až nad lokty.

Na ulici si hrálo několik dětí v otrhaných šatech, kopalo si míčem a snažilo se ztotožnit se svými fotbalovými idoly. Jeden z chlapců mi dokopl míč přímo k nohám. Zvedl jsem jej a s úsměvem ho hodil chlapci zpátky. Ten mi němě poděkoval a odběhl za kamarády.

Nasedl jsem do svého starého beatru a jel k centru města na snídani do zapadlého podniku, kde si za kompletní snídani účtují míň než za malé menu v McDonald’s. Byl jsem za to rád, protože mám docela hluboko do kapsy. Nejsem hazardní hráč, neberu drogy, nekouřím a ani nepiju. Zkrátka nedělám nic, aby mi peníze mizely přímo z rukou; jen teď nemám takové finanční prostředky, abych si mohl dovolit kvalitu jako před lety - práce v autoopravně není zrovna moc dobře placená.

Projížděl jsem městem a nechal stereo hrát co nejhlasitěji. Mohl jsem se tak spolehnout, že hudba zabije moje myšlenky a já nebudu mít nutkání vyčítat si chyby, které jsem kdysi dávno udělal. To neustálé hlodání v mysli mě nechtělo opustit.

Bubnoval jsem prsty do rytmu. V zrcátku jsem zahlédl svůj odraz: tmavě hnědé vlasy jsem měl odhozené z čela, ale pár pramenů mi padalo do zelených očí. Od kotlet až po bradu se mi táhl slabý vous.

U semaforu na křižovatce jsem zastavil a otráveně nakrčil nos. Přede mnou na zelenou čekalo tolik aut, že bych si klidně mohl dát šlofíka.

Opřel jsem se o sedadlo a s povzdechem se podíval z okýnka.

A právě v tu chvíli jsem ji uviděl.

Šla na druhé straně po chodníku. Její krok byl tak ladný, tak půvabný, že to vypadalo, jako by se vznášela. Kabelka, kterou měla na rameni, ladila s dlouhými šaty posetými tisícovkou květin. Dlouhé tmavé vlasy jí vlály v mírném vánku. I z té dálky jsem viděl, jak její modré oči září na svět.

Sineád! Dívka - žena – , o které se mi každou noc zdá.

Nemohl jsem uvěřit, že ji skutečně vidím. Chvíli jsem myslel, že je to jen iluze, jenom další sen, z kterého se znenadání probudím. Už je tak strašně dávno, kdy jsem ji viděl naposledy.

Bylo to tenkrát, kdy za sebou zavřela dveře a nadobro odešla z mého života, jen s pár věcmi v kufru. – Před třemi lety.

Vůbec se za tu dobu nezměnila. Jen vlasy měla o něco delší, ale jinak vypadala pořád stejně. Byla krásná a půvabná, že se jevila jako bytost stvořená ze slunce, mlhy a deště.

Chtěl jsem jít za ní, ale nemohl jsem jen tak vystoupit z auta. Vidím ji poprvé za tři roky - bůh ví, kdy ji zase uvidím!

S klením jsem vychýlil auto, že najelo na chodník. Řidiči na mě řvali, co to dělám?! Kéž bych to tak věděl. Vyběhl jsem z beatru a prodíral se davem ve snaze jí aspoň na malou chvíli zadržet. Volal jsem její jméno, ale hluk města, aut, lidí a reklam pohlcoval můj hlas, jako bych neřekl jediné slovo.

Musel jsem s ní mluvit. Nevěděl jsem, co bych řekl, ale věděl jsem, že jestli to neudělám, nevydržím to sám se sebou.

Viděl jsem, jak vchází do restaurace, která už zvenku vypadala draze a luxusně. Bez rozmyšlení jsem vběhl do cesty – auta s kvílením brzdila, aby do mě nevrazila. Doběhl jsem až k velkému oknu, které mi umožnilo vidět celý vnitřní prostor, a hledal ji mezi lidmi.

Jeden muž – asi ve stejném věku jako já – oblečený v košili a saku, gentleman už od pohledu, vstal a zářivě se usmál na osobu, která k němu přicházela. Sineád ho objala – ve světle se na jejím prsteníčku zaleskl prstýnek s diamantem – a on jí na rty vtiskl něžný polibek.

Všechno se znenadání proměnilo v prach.

Sineád si s tím mužem sedla ke stolu, usmívala na něj tak, jak se kdysi usmívala na mě. V jejích očích se odrážel hluboký cit, čistý a věčný.

Odstoupil jsem od okna. Byl jsem rád, že je šťastná a že má někoho, kdo ji miluje tak, jak si zaslouží, ale přesto jsem nemohl ignorovat bolestné sevření hrudi.

Chovám se jako hlupák. Čemu se divím?! Nechal jsem ji odejít – nevážil jsem si citu, který ke mně před těmi třemi lety chovala – a teď umírám při pomyšlení, že jí někdo drží v noci v náručí a šeptá slova, která já nikdy nevyslovil.

Sebral jsem poslední zbytky své hrdosti a otočil se směrem, kterým jsem přišel. Bezmyšlenkovitě jsem nasedl do auta a rozjel se pryč. Znenadání se nebesa rozevřela a všechno zakryly provazy deště.

Nezáleželo kam jedu. Možná jsem to věděl, ale došlo mi to, až když jsem zastavil před činžákem a v pravé ruce držel malý klíč s pěti zuby.

Zhluboka se nadechuju a otáčím klíčem v zámku, čímž otevřu dveře. Místnost je prázdná. Děravé záclony se nebesky nadnáší v mírném větru, který proudí rozbitým oknem. Na zemi se válí suché listí a zbytky útržku papíru. Je tu několik krabic, které se rozvalují v koutech, na zdech jsou jasně viditelné otisky květin namalovaných Sineádinou rukou.

Stojím uprostřed místnosti a nechávám vzpomínky, aby mně odnesly zpátky.

Cítím vůni jejího parfému. Vidím ji, jak si před zrcadlem češe vlasy. Slyším její zpěv, když tenkrát kouzlila v kuchyni, její smích, kdykoliv jsem ji lechtal. Kůže mi opět hoří v místech, kde spočinuly její ruce. Chuť jejích rtů omamuje mou mysl. Všechna ta slova, která mi řekla nebo pošeptala, najednou mají větší váhu než kdysi.

Pamatuji si každou její část. Každou stánku její osobnosti, každý její detail, její atom.

Jak jsem mohl být tak slepý?

Kolikrát mi řekla, že mě miluje? Snad tolikrát, kolikrát pro mě prolila slzy. Musela jich vyplakat tolik…

Tenkrát jsem nevěděl, co nebo jestli vůbec k ní něco cítím. Ona byla zaslepená láskou a já jsem si vzal, co bylo k mání.

Zklamal jsem ji. Zradil. Zlomil její duši a rozerval její srdce na mnoho kusů – jak by ještě mohlo bít pro někoho, jako jsem já?

Ona nechtěla takový vztah, jaký měla se mnou. Chtěla lásku plnou růží a něžných slov při svitu svíček, žít šťastně až navěky. To jsem ji ale já nebyl schopen dát. Byl jsem sobec a nevážil si toho, co mi mohla nabídnout – nestačilo mi to.

Když si balila věci, aby mohla odejít ode mě a od všeho, co jsme sdíleli, nebránil jsem ji. Nesnažil jsem se ji zastavit a přemluvit, aby se mnou zůstala. Neudělal jsem nic. Jen jsem tam stál a díval se, jak nadobro odchází z mého života. Byla ke mně otočena zády, ale jsem si jist, že v očích měla slzy.

Možná doufala, že si uvědomím, že bez ní nemůžu žít, a pokusím se ji zastavit, ale já tehdy k životu potřeboval jen vzduch a křídla svobody.

Ale až teď, když je pryč, šťastná s někým jiným, mi dochází, že se dotkla mého srdce i mé duše, změnila můj života od základu a ukázala mi svět v barvách, o kterých jsem ani netušil, že existují.

Teď, když už nás spojují jen vzpomínky, jsem si konečně uvědomil, že ona je ta, pro kterou žiju a za kterou bych byl ochotný zemřít.

S kterou chci strávit zbytek svého života. Ona je ta pravá.

Vždycky to byla ona a vždycky bude.

Ale její srdce patří jinému.

Proto si to všechno ponesu ve své duši. Každý den, který jsme strávili spolu, každý polibek, každý kousek lásky, který k ní chovám.

Až teď jsem zjistil, že ji miluju.

Říká se, že na pravou lásku není nikdy pozdě.

A já už vím, co jí chci říct. Pokud to neudělám, zemřu. Musím to udělat. Hrdost nehrdost.

Vytahuji z kapsy mobil a vytáčím její číslo, které jsem ani za ta léta nezapomněl.

Ozývá se hlasová schránka.

„Sineád…“ šeptám. „To jsem já. Vím, že jsi řekla, že už nechceš, abych patřil do tvého života, ale musím ti něco říct. Už jsem na to přišel. Možná mi to mělo dojít dřív, ale nedošlo - nebo nemohlo -, ale už vím, co je smyslem života a jeho jediný cíl! Až teď…“ polykám slzy, které mě pálí v krku. „Můžeš mi to prosím odpustit – všechno, co jsem neudělal? Odpusť mi, že jsem ti nikdy neřekl, jak moc pro mě znamenáš. Kdybych mohl vrátit čas, udělal bych to hned teď.

Každý den bych ti nosil květiny – lilie – ty máš nejraději. Večer bych tě vynášel do schodů, tančil s tebou v obýváku na píseň Goodbye my lover, i když já na ni svůj názor nezměním.“ – pokouším se o úsměv – „Probouzel bych tě čerstvou kávou, pomáhal ti s výchovou našich dětí... Každý den by začínal i končil polibkem. Ty a já… spolu… navěky.

Jen chci, abys věděla, že tu pro tebe vždycky budu, jestli o to budeš stát. Jsem tu pro tebe a chci, abys byla šťastná. Odpusť mi, že ti to říkám až teď – příliš pozdě – ale… Miluju tě, Sineád." Zavírám oči. V hrudi se mi rozlévá příjemné teplo. "Panebože… jak já tě miluju…“

„Fredericku?“ ozývá se znenadání na druhé straně...

Autor: ClaryAdler, v rubrice: Povídky » Jednodílné