OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Mateřská dovolená

24.07.2012 (18:00) • hanies • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 809×

Tak moc jí závidím. Má kancelář přímo naproti mně. Kdyby se mě někdy někdo ptal, jak bych popsala lidskou krásu a kdybych seděla na takovém tom křesle, kde se musí říkat nic než pravda, řekla bych, že nejkrásnější bytost, co jsem kdy viděla, je právě Michaela. Doopravdy jsem nikde nenarazila na ženu, která by byla krásnější, vtipnější, sebevědomější a kdo ví, co ještě. A jak krásně se obléká. Každý den ladí do jiné barvy, každý den se všichni těší na její blažený úsměv, po každé než vstoupí do dveří pracoviště, tak si na rty nanese rudě červenou rtěnku. A ta její chůze, po každé, když kráčí chodbou firmy, line se za ní neobyčejná květinová vůně. A mohla bych pokračovat. Je naprosto dokonalá, ale o ní až za chvíli…

O 3 roky později:

„Trrr, Trrr...“ 

„Mamí, volá teta Líba.“

„Teta Líba volat nemůže, beruško, teta Líba je na dovolené,“ řekla jsem zdrceně své tříleté dceři a mrzutě jsem se posadila na pohovku. Na dovolené a u moře! Aspoň někdo si umí užívat života. Vzdychla jsem. Mateřskou dovolenou přestávám absolutně zvládat, jsem si toho den ode dne víc a víc vědoma.

„Mamí, volá nějaký pán.“

„Jaký pán, Klárko? S cizím pánem se nemluví, ihned to polož a pojď mi sem pomoct, dneska toho máme spoustu.“ Popadla jsem koště, ale v tu chvíli mi začal prskat oběd na plotně. Cestou ke spálené kaši jsem shodila koštětem pár domácích kuchařek a když jsem se pro ně natahovala, tak jsem ještě stačila převrhnout porcelánový set, který nikdy nenechávám jen tak ležet na kuchyňské lince, jenže v tomhle tom stavu děláte věci, které by jste nikdy předtím neudělali.

„Mamí, ten pán tvrdí, že můžeme volat jen za korunu, pokud…“

„Panebože, ukaž, dej mi to.“ Beru Klárce z ruky mobilní telefon a okamžitě přerušuji spojení.

„Proč jsi to vypnula? To nemůžeš, to se nedělá a nedělá a nedělá.“ Klárka vzala hračky, co byly v otevřeném posledním šuplíku, a začala vyvádět, jak nikdy předtím. Okamžitě jsem jí nasadila čepici, to kvůli jejímu nemocnému uchu a šlo se nakupovat. Jen takhle Klárku uklidním, když už mi rupou nervy. Cestu do obchodu jsme si zkrátily kolem mého bývalého pracoviště. Kdo ví, jestli se tam někdy vrátím. Firma GOLD BEAR stále stojí tam, jak stávávala.

Alespoň mám na chvíli klid, je čistý vzduch a je ticho. Ticho je hlavně proto, že jsem Klárce vzala z domu lízátko, doufejme, že ho nerozkouše. Tu práci jsem milovala, byla to jedna z mála prací, kam jsem chodila každý den strašně ráda. Sedly jsme si s Klárkou na lavičku před GOLD BEAR a já zavzpomínala. Byl to doopravdy krásný den. Takových dnů je teď málo, a proto si vychutnávám každou vteřinu pohody, která se mi v době mateřské dovolené naskytne.

„Už bychom měli jít, Klárinko, než nám v obchodě zavřou. Musím koupit krupičku, abych Ti mohla udělat znovu oběd.“

„Ještě chvíli, maminko, až bude z tohoto lízátka jen dřevěná tyčka, tak vyjdeme, jo?“ řekla Klárka a přestala lízat úplně.

„Tak ještě teda chvilku.“ Zavřela jsem oči a pokračovala dál v relaxaci. Pak jsem uslyšela v dálce známý zvuk. To úchvatné praskání průsvitných dveří firmy. Ten zvuk, který mi každý den říkal ´dobré ráno, Aničko´ a ´nashledanou, přeji příjemný zbytek večera´. Sluníčko mi bránilo tomu, abych viděla toho, kdo mi tento zvuk připomenul. Podle chůze to byla žena a přibližovala se blíž a blíž. Tu chůzi jsem znala. Měla červené šaty a vysoké černé boty na podpatku. Usmívala se na mne. Byla blíž a blíž. Prohodila svými dlouhými tmavými vlasy. V jejích černých brýlích se odrážely sluneční paprsky, a když odemykala z dálky svůj stříbrný luxusní vůz, tak jako by se zastavil svět.

„Mamí, to je ale krásná paní,“ žasla Klárka.

„Ticho, Klárko!“ řekla jsem tak potichu, že mě snad ani moje dcera neslyšela. Michaela došla až ke mně. Usmála se a podívala se na mne. Já tam seděla ve vytahaném tričku, v teplákách a s mastnými vlasy snad ještě od mouky a na klíně jsem měla tu moji berušku. Ne, že bych se cítila trapně, spíš jsem cítila něco, k čemu se dostaneme později. Nechtěla jsem dítě, alespoň ne teď v mých šesta dvaceti letech, ale o tom také až za chvíli.

A taky jsem se s Michaelou nechtěla bavit, ale neměla jsem na vybranou. „No, to se mi snad zdá!“ Spráskla ruce Michaela a prohlídla si Klárku! Usmála se na ni a pohladila ji po tváři.

„Dobrý den,“ řekla Klárka a podívala se Michaele do očí tak prudce, jako kdyby k ní snad vzhlížela. Po minutě napětí se konečně Michaela otočila ke mně.

„To snad není možný, jsem strašně ráda, že tě vidím, Anno! Máš úchvatnou mladou slečnu.“ ‚To snad není možný,‘ říkala jsem si v duchu. Ona je vážně pořád tak skvělá a okouzlující, pane bože, jak ráda bych teď seděla za svým kancelářským stolem, do růžova vyspaná, bez mozolů na rukou a pracovala na svém úspěšném projektu.

„No, jéje, taky Tě ráda vidím, ano, tahle ta malá slečna ale zabere tolik práce, že si to ani v tom nejhorším snu nedokážeš představit,“ řekla jsem smutně a přitom jsem se podívala na moje tričko s velkým mastným flekem, kterého jsem si ani neměla čas všimnout. Michaela se pousmála, prohrábla si vlasy svými gelovými dlouhými nehty a vzala si Klárku na klín. Chtěla jsem tomu zabránit, ale Klárka byla vyloženě ráda. Nechala jsem to být. Zahleděla jsem se do koruny javoru a měla jsem chvíli času zavzpomínat, konečně mám chvíli času, na to, říct vám, kdo je Michaela.

Ve firmě jsem pracovala už rok. Měla jsem výborné nadřízené a vynikající podřízené. Dokonce si troufám říct i to, že můj život byl zcela perfektní. Měla jsem dokonce přítele. Jen tak pro informaci, která ani není moc podstatná, jmenoval se Patrik. Nebyl náročný, chápal to, že mám spoustu práce a že mě to baví. Nevídali jsme se denně, ale za to když jsme byli jednou, dvakrát do týdne spolu, tak to stálo za to. Připadala jsem si volná, šťastná a svěží. Určitě Vám teď hlavou proběhlo, že to je určitě Klárčin otec, ale věci se mají přece jenom trochu jinak. Měla jsem naplánovanou celou budoucnost. Chtěla jsem si později s Patrikem založit vlastní firmu asi nějakou podobnou jako je GOLD BEAR. Chtěla jsem úspěšně podnikat a vydělávat. Ano, bylo to pro mě perfektní! Naprosto perfektní. Dokonalé! Hodně často jsem se do toho vcítila a prožívala jsem ten pocit pořád a pořád dokola, myslela jsem si, že mi nic nebrání v cestě.

Jednoho zimního večera jsme měli ve firmě seznamovací večírek, protože jsme přijali spoustu nových zaměstnanců. Ano, mezi nimi byla i Michaela. Pamatuji si, na ten prvním moment, kdy se naše oči střetly. Byla jako ozdoba celého večera. Všichni se za ní otáčeli a říkali, to je ona, ta půvabná nová slečna. Ona měla spousty, ale opravdu spousty nápadníků. Říkala jsem si, jaký to je asi pocit, cítit se jak červený puntík mezi těmi šedými. Neměla jsem ale v tu chvíli důvod na ni nějak žárlit, byla jsem v té době nespoutaná a s velkými plány do života. Zrovna jsme s Patrikem stály v zimních bundách venku na balkóně a povídaly jsme si, zatímco se ve vedlejší místnosti všichni bavili. Občas jsem se tam podívala a pokaždé když jsem se otočila, byla Michaela vždy středem pozornosti.

„Miláčku, přemýšlel jsi někdy o naší budoucnosti?“ zeptala jsem se a v duchu si představila všechno, co u mě pojem budoucnost znamenalo.

„To víš, že jsem přemýšlel, Aničko,“ řekl Patrik a zapálil si cigaretu. Nevidím to u něj ráda, ale tak když je ten večírek.

„A jak by sis to představoval?“ pokračovala jsem.

„No,“ zamumlal, „tak určitě bychom měli nejkrásnější dům v celý čtvrti. Budeme mít ten nejluxusnější domeček s velikánkou zahradou, se saunou a určitě i s bazénem. Co ty na to?“ Usmála jsem se. „A samozřejmě, že hromadu dětí, nejmíň tak deset, nebo možná jedenáct,“ ušklíbl se Patrik a chtěl mi dát pusu. Rozbrečela jsem se a ještě ten večer jsme se rozešli. Měl prostě naprosto jinou představu o našem společném životě.

Toho večera jsem se také poprvé začala bavit s Michaelou. Seděla jsem na schodech a byla jsem trošku zdrcená z rozchodu s Patrikem. Ona za mnou došla a povídali jsme si. Byla naprosto dokonalá, strašně mi pomohla. Stala se mou obrovskou přítelkyní, i když jsem si vedle ní připadala trošku jako šedá myška. Říkala mi, že má stejné plány a na děti měla naprosto stejný názor. Michaela byla vdaná za docela prachatého manažera, pro kterého byla práce vším. Byla s ním spokojená, on prý také o dětech nikdy neuvažoval, ale za to byl prý velice přísný a žárlivý. A kdo by se taky nebál o tak přenádhernou ženu, jako byla ona.

Postupem času, se z nás staly ty nejlepší kamarádky. Mohla jsem jí říct cokoliv, bylo to úžasné. Každý den jsme chodily po práci na kafe a perfektně jsme se doplňovaly. Na co mít chlapa, když mám tak super práci a úžasnou kamarádku. Nic mi nechybělo. Jednoho večera mi Michaela oznámila, že jede na služební cestu do Paříže. Nedokázala jsem si představit, jak to tady bez ní vydržím. Celé dny jsem myslela jen na to, jak se asi moje nejdražší přítelkyně má. Za necelých šest měsíců jsem ji vyhlížela před letištěm, ale Michaela nikde.  Měla jsem o ni strach a celý den deštivý den jsem proseděla v křesle u okna s horkou čokoládou.  Nechtěla jsem se jí nějak vnucovat, třeba už o mou společnost nestojí, ale představa že by se jí něco stalo, mě děsila. Déšť se schyloval ke konci a venku bylo ticho jako před bouří. Vyběhla jsem ven se nadýchat čerstvého vzduchu, ale ani jsem se nenadála a utíkala jsem zase dovnitř, protože mi zvonil mobil s melodií, kterou mám pouze na Michaelu. Po našem rozhovoru jsem se schoulila opět do mého oblíbeného křesla, s pohledem upřeným jsem pozorovala kapky stýkající po okenním skle.

‚To snad není pravda! Michaela odjela jen proto, že chtěla utajit své těhotenství před Hynkem!‘

Druhý den jsem ji šla navštívit. Porodila dceru. „Tak to je teda naprosto super. Hynek Tě zabije!“ řekla jsem. Po té jsem viděla ten její nešťastný výraz v obličeji. Chytla jsem ji za ruku.

„Nesmí se to dozvědět. Určitě by mi vyčítal, proč jsem si to nechávala a možná by se se mnou i rozvedl. Co já vím, radši nechci ani vědět co bude následovat,“ vyklopila mi své obavy.

Zamyslela jsem se. Pak nastalo to hrobové ticho, promnula jsem si oči a napila jsem se vody. Zbytkem vody jsem si ještě propláchla obličej a šla jsem k oknu. Celou dobu jsem hleděla na zdrcenou Michaelu a snažila jsem se vžít do její situace. Moje perfektní plány by byly v troskách a celá moje budoucnost také. Sama bych ale nevěděla co dělat. Zkoušela jsem si ten pocit představit, že ho prožívám teď a tady a musím říct, bylo to strašné. Zbláznila bych se. Sedla jsem si k ní a podívala jsem se jí hluboce do očí, tak jako nikdy předtím. Trpěla! Michaela asi zpozorovala, že mě něco napadlo, a nebo, že se jí chci také s něčím svěřit.

„Adoptuju si ji!“ vyhrkla jsem tak splašeně, že jsem se musela zase napít.

„Děláš si srandu? To přece nejde! Co tvoje plány, životní sny?“  Chvíli jsem mlčela.

„No a co tvoje budoucnost?“ řekla jsem.

„Zpackala jsem si to sama, buď dám dítě na adopci a celý život budu trpět s tím, že bude Klárku vychovávat kdo ví kdo, anebo ji budu vychovávat já, nešťastná a bez manžela. Hynek ji chtít nebude, to víš moc dobře.“

„Obě dvě varianty jsou otřesné a já jsem se právě rozhodla. Vzdám se svojí budoucnosti kvůli tobě. Vychovám ji nejlépe, co to půjde. Nepřemáhám se, já to chci!“ Michaela mi silně stiskla ruku.

„Proč to děláš?“  Neodpověděla jsem, jen jsem si tak v duchu řekla: ‚Protože tě miluju.‘

„Ty si vážně moc šikovná, Klárko,“ vyrušila mě Michaela z mého snění. „Jak dlouho jsme se neviděly, Aničko, tři roky?“...  Když ke mně mluvila, musela jsem se silně držet dřeva u lavičky a jemně do něj rýt prstem, abych naše setkání zvládla bez sebemenšího prořeknutí, že jsem celé ty tři roky myslela jen na ni. Nemohla jsem se na nic soustředit a jen jsem se modlila, aby tohle setkání co nejrychleji skončilo, myslím, že jí to při pohledu na Klárku taky velice bolelo, ale o něco míň než mne.

Rychle jsem zodpověděla její všechny otázky, že se máme výborně, nic nám nechybí, dokonce jsem jí řekla něco v tom smyslu, že nechápu,  jak jsem nikdy nemohla nechtít mít dítě, že Klárka je jediná pro kterou dýchám. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že je to vlastně pravda. Je v ní kus Michaeli a já to všechno dělám pro ni. Rozloučili jsme se tak rychle, že jsem to ani nestačila postřehnout. Občas někdy potkám Patrika s jeho rodinou a dětmi. Nedivím se tomu, jak se na mě dívá, když mě s Klárkou vidí.

„Mamí, tak půjdeme do toho obchodu?“

„Jasně, zlatíčko,“ vzala jsem Klárku za ruku a šly jsme koupit tu krupičnou kaši. Mám ráda tenhle život, je perfektní. Ona je pro mě perfektní.

Autor: hanies, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mateřská dovolená: