Poslední nádech • OurStories.cz ~ naše povídky

Stala jsem se lovnou zvěří...

19.08.2013 (12:00) • Arterie • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 886×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Podlezu spadlý strom a snažím se uklidnit své splašené srdce. Neslyším žádné zvuky, musela jsem je setřást. Cítím, jak se chvějí. Vidím, jak se z mých nohou stává želatina a já se na nich sotva udržím. Udělám dalších pár kroků, musím se zorientovat a najít správnou cestu. Trhnu sebou. Nad hlavou mi přeletěl havran. Posel smrti. Na těle mi vyskákala husí kůže, i když mi zima nebyla.

Došla jsem k velkému kmenu stromu a opřela se o něho. Hnědé a ušpiněné vlasy, které mi povětšinou vypadly z gumičky, jsem zastrčila za ucho. Snažila jsem se zachytit cokoliv, jakýkoliv zvuk. Musela jsem se vydat na cestu, musela jsem najít místo, kde jsem nechala koně a tašku s věcmi. Věděla jsem, kde to místo je, a přesto jsem teď byla naprosto dezorientovaná a nevěděla ani, kde je východ z lesa. Váhavě jsem se vydala směrem, kam jsem tušila, že by to mohlo být správně. Snažila jsem se tiše našlapovat, abych nedělala moc velký hluk. Pocítila jsem slabý závan větru. Vítr začal foukat, kdyby byl dostatečně silný, zvuky mých kroků by se mohly ztratit… Ale stejně tak dobře by se mohly ztratit i jejich zvuky.

Prudce jsem se nadechla a otočila se. Z dálky jsem je slyšela. Slyšela jsem silný a mohutný dupot kopyt. Už mě našli! Nemůžu se schovat, ať jsem, kde jsem, vždy mě tu najdou. Les mají prolezlý skrz na skrz. Nemám nejmenší šanci. Ale i přes to, že mám tyto beznadějné myšlenky, snažím se dostat ke svému koni. Už mě nezajímá, jestli ten hluk způsobím nebo ne. Prostě se musím dostat na tu mýtinu.

Letěla jsem jako splašená. Větvičky jsem se snažila odstrkovat rukou, abych nepřišla při útěku i oko. Škrábaly mě do tváře, na rukou. Cítila jsem, jak mě kopřivy žahají. Jak se maliní pokaždé zachytilo mé kůže na nohou a trhalo ji. Zákeřné trny proťaly tkáň a nechaly na mé noze podpisy. Nedbala jsem na komáry, kteří poletovali kolem mě a čekali, až se zastavím, aby se mohli napít. Hostina nebude. Docházel mi dech, hodně rychle. Ale dusot kopyt byl stále silnější. Pomalu jsem rozeznávala tu jejich řeč. Neskutečně jsem se bála, ale i přesto… strach mne neochromil. Bojovala jsem za svůj život, za svůj krátký život, který měl ještě dlouho trvat.

Slyšela jsem, jak se hlasy a koně přibližují z pravé strany. Ani na chvíli jsem nezaváhala. Stočila jsem svůj sprint prudce do levé strany. Seskočila jsem do malé přírodní rokle a pokračovala v běhu. V nohách jsem cítila, jak se země chvěje pod tíhou koní. Kolik jich jen bylo? Napočítala jsem jich šest. Určitě jich muselo být víc. Náhle jsem ucítila krev v krku. Polkla jsem ji a na sekundu se zastavila, abych sebou nesekla. Opět jsem se rozběhla. Na konci rokliny jsem sklouzla po malém svahu dolů. Tady už jsem párkrát byla… Když to stihnu a poběžím ještě chvíli, dostanu se na mýtinu. Mike už tam na mě jistě netrpělivě čeká. Musím se k němu dostat, protože s koněm budu zas o krok napřed. Než stihnou objet roklinu a svah, už budu u Mikea a budu cválat pryč.

„Ne,“ zašeptala jsem. Když jsem seskočila z posledního útesu, uslyšela jsem jejich hlasy. Už byli dole. Přijížděli z leva. Nemohu uvěřit, že to tak rychle objeli. Vytřeštila jsem oči. Dusot kopyt přicházel i z pravé strany. Zaklela jsem. Potlačila jsem slzy strachu a rychle se dala znova do běhu. Už jen kousek, jen kousek. Proběhla jsem borůvčím a noha se mi zasekla do vyhloubené díry v hlíně. Než jsem stačila zareagovat, letěla jsem k zemi. Plácla jsem sebou za borůvčí. Ruku jsem měla stále v pěst zavřenou. Jak to, že se zvrhlo tohle celé? Jen jsem si šla do lesa na blankytné lístečky z květin. Jen jsem potřebovala modrou barvu pro svou malbu. Popotáhla jsem při vzpomínce na hloupé rozhodnutí. Opřela jsem se o ruce a snažila jsem vstát. Slyšela jsem kousek přede mnou sípavé zvuky. Netušila jsem co to je.

„Mikeu!“ rozběhla jsem se ke koni, který ležel na zemi. Žil.

„Mikeu… Vstávej, musíme se odtud dostat. Brzy tu budou… Zabijí nás! Prosím!“ pohled na umírajícího nejlepšího kamaráda jsem nemohla snést. Slzy se mi začaly řinout z očí a po tvářích se kutálely. Při dopadu zkrápěly Mikeovu srst. Jemně jsem ji hladila. Neměli jsme čas, ale chtěla jsem s ním ještě být. Pomalu oddychoval a občas se snažil zaržát. Dlouze jsem ho hladila a pak jsem ucukla rukou. Na břiše měl velkou řeznou ránu. Bolestivě umíral a já mu nemohla pomoct. Má už jen pár minut života.

Uslyšela jsem, jak kousek ode mě někdo tasil meč. Začal se prodírat houštím a prosekával cestu ostatním. Nechtěla jsem odejít od Mikea, ale nemohla jsem s ním zůstat. Odepnula jsem tašku z Mikeovýho sedla a na posledy ho pohladila po líci. Zahleděl se na mě svýma černýma očima. Odvrátila jsem zrak a rychle zaběhla do lesa. Schovala jsem se za jeden velký strom a sledovala, jak na mýtinu přijelo deset koní i s majiteli. Jeden z předních seskočil z koně a tasil meč. Došel ke koni a zahuhlal nějaká slova. Vyděšeně jsem si zakryla oči rukama a jen jsem slyšela, jak krajinou projelo tnutí mečem. Když jsem škvírou mezi prsty pohlédla na mýtinu, zatočila se mi hlava. Chlap setnul Mikeovy hlavu. Čistým řezem. Ušetřil ho bolestí. Podíval se mým směrem. Rychle jsem se schovala. Slyšela jsem, jak někdo štěkavě vykřikuje. Potají jsem vyhlédla. Viděla jsem, jak se muž, který setnul Mikeovi hlavu, rozběhl a vyskočil do sedla svého koně. Pobídl ho, zaútočil na jeho slabiny a rozcválal koně směrem ke mně. Vykřikla jsem a dala se na útěk. Proplétala jsem se stromy a snažila se kličkovat, aby mě ztratili. Aby nestíhali jet tak rychle. Mezi stromy tak rychle cválat nemohli, tak jak to, že mi byli stále v patách?

Zhluboka jsem dýchala, ale výsledkem mi bylo akorát zakašlání. Už jsem nemohla… Docházela mi síla na běh, síla na všechno. Doběhla jsem na malý kopeček. Adrenalin by mě měl popohánět, touha pomstít se… Nic ve mně už nezbylo. Byla jsem unavená, vyčerpaná. Nebylo se čemu divit, v lese jsem lovena celou noc. Musela jsem se uklidnit. Znova jsem se opřela o strom a bez sil jsem sjela k zemi. Zakašlala jsem a všimla si, že už mi teče z úst krev. Otřela jsem ji do trička. Pokusila jsem se vstát. Bez výsledku. To už se na kopečku začali shromažďovat oni. Osm. Devět. Deset. Dokonce dvanáct jich je. Dostatek, aby mne dohonili. Utíkala jsem jim moc dlouho, bylo jasné, že dřív nebo později padnu vyčerpáním. Vzhlédla jsem. Stále jsem hlasitě a přerývaně dýchala a nenávistně sledovala, jak hlavní muž seskakuje z koně. Jde pomalým krokem ke mně. Všichni ostatní tiše sledují dění. Uchopí mne za ruku, co mám sevřenou v pěst, a začne mi s rukou lomcovat.

„Pusť mě! Slyšíš, ty zrůdo? Nechte mě být!!!“ snažím se bránit, ale vím, že je to marné. Nejde mu otevřít dlaň a začínám si všímat na jeho chování, že je naštvaný. I když ruku pootevřu, život mi to nezachrání, radši budu dělat problémy. Vyjeveně jsem sledovala, jak vytáhl z malého pouzdra dýku. Zabodl mi ji do ruky a já s výkřikem otevřela dlaň. Chlap mi sebral z ruky osm lístečků z modré květiny. Stáhla jsem ruku k sobě a bojovala s bolestí. Snažila jsem se vytáhnout dýku, ale bolelo to. Muž se na mě otočil a trhnutím dýku vytáhl. S výkřikem jsem se svalila k zemi a tiskla si bolavou ruku k hrudi. Opět jsem pozvedla tvář a podívala se na jeho schovaný obličej. Plivla jsem před něho. Dýku si schoval a chytil perleťovou rukojeť svého kordu. Vytáhl ho a prstem přejel přes ostří. Cosi zavolal do davu a rozhodl se, převzít roli kata. Stiskla jsem pevně víčka k sobě a čekala na svou smrt. Slyšela jsem kousek od sebe krákat havrana. Posel, přišel mi předat důležitou zprávu v mém životě. Můj poslední nádech.

Po pár minutách, když se nic nedělo, jsem otevřela oči. Jezdci nikde nebyli. Rozhlížela jsem se a pak se podívala na ruku, jestli se mi to nezdálo. Bolest a krvácení mě ujistilo, že to sen nebyl. Ale kam se poděli jezdci? Proč mě nezabil? Na zemi kousek ode mne leželi poházené lístečky. Natáhla jsem se pro ně a strčila do tašky. Pomocí stromu jsem se vyškrábala na nohy a stále přemýšlela, kam ujeli jezdci.

Najednou jsem si musela zakrýt tvář před prvním paprskem slunce, které prosvítilo kopeček. S pláčem jsem se opřela o strom. Slzy se mi začaly řinout z očí a já je začala utírat společně s hlínou a špínou, co jsem měla na tvářích. Babička vyprávěla, že Mrtví baroni perští se bojí sluníčka. Nikdy jsem jí nevěřila a teď jsem to zažila na vlastní kůži. Vydala jsem se směrem k vesnici. Nemůžu dýchat, nemůžu přestat brečet. Tak strašně jsem ráda, že jsem přežila. Utíkala jsem celou noc, pro svůj život jsem dělala, co jsem mohla a vyplatilo se mi to. Žiji a ještě někdy uvidím své kamarády a babičku. Přes veškerou bolest v těle jsem se rozběhla. Letěla jsem jako vítr, abych se po pár minutách zastavila na kraji lesa a očima pomalu přejela přes vesnici, na kterou jsem myslela celou noc při lovu.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Jednodílné