OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Pozůstatek včerejška

13.04.2014 (19:00) • ClaryAdler • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 920×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Pamatuješ si ten den, kdy se nad námi stáhl soumrak?

Seděl jsi bez pohnutí, hlavu složenou v dlaních. Chtěl jsi být sám, ale já jsem pořád tady. Jsem tvou součástí. Jsem ty.

Na školním hřišti se rozezněl zvonek. Na obloze se převalovaly husté černé mraky jako lovci, kteří číhají na svou kořist. Zdálo se, že se předzvěst bouře naplní, ale všude vládlo ticho. Hrobové ticho, které rovněž zní i v tvé hlavě.

Jediným zvukem bylo bubnování deště o asfalt. Vytvářel louže a cestičky, jež se táhly po nakloněných površích. Byl rovněž i tvým smutkem; mísil se se slzami, které zabraňovaly tvým hnědým očím vidět temný svět kolem. Ale ty jsi viděl svůj vnitřní svět, a ten byl mnohem, mnohem temnější.

Kdysi býval jiný. Byl jasný, zářivý. Připomínal hru světla a třpytu na křišťálu, společný východ slunce a měsíce, hvězdy polapené v síti utkané stříbrnými pavoučky. Stačilo málo a hned jsi věděl, že věčnost máš nadosah.

Nikdy jsi nepotkal dívku, jako byla ona. I sebemenším úsměvem vnesla do tvého života štěstí. Být s ní pro tebe znamenalo být u svého vlastního kousku nebe. Věřil jsi, že je tvým andělem. Sice neměla křídla, ale každým pohledem je propůjčovala tobě – ten něžný pohled světle modrých očí tě vznesl až nad hranice sedmého nebe.

Chtěl jsi, aby to tak bylo napořád. Jen ty a ona, navěky.

Ale osud měl jiné plány.

V jednu chvíli tu byla s tebou...

Vzpomínáš si, jak jste spolu leželi pod stromem na začátku léta? Její hlava spočívala na tvých prsou, prsty ti na tričko kreslila obrazce. Probíral ses jí ve vlasech, vdechoval jejich vůni.

„Věříš na věčnost?“ zeptala se, čímž prolomila ticho.

Zadíval jsi se na nebe skrz větve platanu. „Jak to myslíš?“

Cítil jsi, jak pokrčila rameny. „Někdo říká, že všechno má svůj konec, svou hranici, za kterou už nic nemůže. Že i za horizont dosáhneš vlastní rukou. Myslíš, že je to pravda?“

„Nevím,“ zašeptal jsi. „Podle mě většina věcí má omezenou platnost, ale jsou i takové, které musí existovat věčně.“

Zvedla se na loktu, aby se na tebe podívala. „Například?“ zajímala se.

„Třeba naděje,“ odpověděl jsi. „Bez ní by už nic nebylo možné. A taky víra – ta lidem dává vůli jít dál a nevzdat se.“

Vlasy ji zavlály v mírném vánku. „A co láska?“

Tahle otázka tě trochu zaskočila. S ní jsi o lásce moc často nemluvil. Cítil jsi ji, to ano; tvé srdce patřilo jen jí a ty ses nebál vykřičet to do všech koutků světa. Ona byla v tomto směru opatrnější. Jediná slova, která byla z její strany spojena s láskou, zněla: miluju tě. Šeptala ti je do ucha, když se měsíc vyhoupl nad město a z vás se stala jediná osoba . 

Dlouho se na tebe dívala, čekajíc, až odpovíš.

„No," odkašlal sis. "Ta určitě taky. Neumím si představit život bez ní," řekl jsi tiše. "Bez lásky bychom byli jen zlomené trosky." Pak ses zapřemýšlel a došlo ti, že je mnohem víc věcí, které musí existovat navěky.

„Taky si to myslím,“ souhlasila. „Ale spíš jsem měla na mysli lásku k jednomu člověku. Milovat natolik, že není možné žít jeden bez druhého. Láska na první pohled je ojedinělá - lidi ji potkají tak jednou za život, možná ani to ne.“ Odmlčela se a po očku se na tebe podívala.

Přikývl jsi. Věděl jsi, co tím myslí. U vás zalíbení přerostlo v lásku až po delší době – stálo za to vytrvat!

„Ale podle mě láska po posledním pohledu je ještě něco vzácnějšího,“ pokračovala a prohrábla si hnědé vlny. „Milovat někoho, i když je rozdělí dva břehy.“

Povytáhl jsi obočí. „Myslíš milovat někoho i po jeho smrti?“

Přikývla. „Láska až za hrob,“ objasnila. „Věříš na ni?“ 

Věříš na ni? Věřím na ni? Kdysi jsi byl přesvědčený, že láska jsou jen hormony. Ale od chvíle, kdy ti nebe seslalo dívku-anděla, se všechno změnilo.

Dotkl ses její tváře a zastrčil uvolněný pramen vlasů za ucho. „Nevím přesně,  na co a v co věřím. Ale díky tobě vím, že věřím.“

Světle modré oči zněžněly a prohloubily se. Roztáhla rty do úsměvu. Sklonila se – její vlasy tě pošimraly na obličeji – a políbila tě.

... a najednou byla pryč.

Ani jeden z vás nevěděl, že se věci tak rychle změní. Byla to tak těžká zkouška, tak krutý trest. Nečekal jsi to.

Nebyl jsi připravený. Možná nikdy nebudeš.

Opustila tě. Odešla tam, kam za ní nemůžeš, dokud budeš živ.

Takhle jsi to nechtěl. Vaše poslední rozloučení pro tebe bylo tak bolestivé, že zanechalo následky – krvácející šrámy na duši. Pohled na náhrobek s jejím jménem tě mučí, rve vejpůl. Doufáš, že našla cestu do věčného nebe - světa, kde se stala tím, čím pro tebe vždycky byla. Andělem.  

Vzpomínky na tebe budou můj posmrtný život.

Zůstaly po ní jen vzpomínky. Společné fotografie. Dávné sliby lásky až za hrob.  

Ještě jednu věc po sobě zanechala - sebe v tvém srdci. Ale vzala ho s sebou, jen ona ho může vrátit…

Jenže ona se už nevrátí...

Ššš, neplač. Neboj se. Jsem tu s tebou.

Nikdy tě neopustím.

Autor: ClaryAdler, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pozůstatek včerejška :