OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Sladké sny

24.02.2011 (11:00) • Orino • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 985×

Láska. Neznám člověka, který by toto slovo neznal. Co si ale pod ním máme představit? Důvěru, oporu, teplo? Jestliže do ní patří tyto věci. Neshody, smutek, nejistota v lásce nechybí též. Láska mezi dvěma osobami, které se potkají a jsou si milé. Ale co když jedna polovička neexistuje?

Prudce jsem se vzepřela. Nacházela jsem se ve své posteli. Byla jsem celá zpocená a vyděšená. Z jedné části, ale šťastná. Znovu jsem ho potkala. Černovlasý muž s těma nejkrásnějšíma zelenýma očima, které jsem v životě viděla. Zdálo se mi o něm každou noc, skoro přes měsíc. Každý sen byl velice děsivý. Všude bývají plameny nebo se dusím v hlubinách oceánu. Jsou to noční můry, na které se vždy s nedočkavostí těším. A to jen z jednoho důvodu. Muž, na kterého se vždy těším, se vždy objeví. Nevím jeho jméno. Neznám jeho hlas. Každou noc doufám, že se dozvím více o jeho povaze, postavě, vzhledu. Poslední měsíc jsem díky mým snům, spala jen bídně. Začala jsem zanedbávat školu. Začala si všímat okolí. Hlavně moje matka je ustaraná. Navíc tento rok budu maturovat, proto mě hlídá jako oko v hlavě.

„Alice, už jsi zase měla noční můru? S tímhle budeme muset něco udělat, už to bude skoro měsíc, co ses nevyspala." Vešla do pokoje ustaraná matka.

„Mami, to bude v pohodě. Dej mi čas,“ usmála jsem se vlídně. Byla jsem šťastná. Dnes jsem se poprvé dotkla mého muže. Běžela jsem vesnicí v plamenech. Zakopla jsem a tvrdě dopadla na zem. Bylo těžké se zvednout. Náhle se objevil přede mnou. Podal mi ruku, abych mohla vstát. Postavila jsem se na nohy. Dlouze jsme si hleděli do očí. Poté se jeho postava pomalu rozmazala a mě znovu přemohla panika z požáru. Krátká ale přesto intenzivní setkání.

„Ne to jen tak samo nezmizí. Přítelkyně mi nedávno doporučila dobrého psychologa. Myslím, že nebude od věci, když ho navštívíš.“

„Ale mami, já přece nepotřebuju…“

„Ticho! Podívej se na sebe. Kruhy pod očima ti už dva týdny nezmizely. Jsi pohublá a vyhladovělá. Už se ani tolik neusmíváš a ve škole ses zhoršila. Půjdeš tam a konec,“ nenechala se máma odbýt a odešla z pokoje. Do rána jsem oči už nezamhouřila. Škola mě poslední dobou drtila. Při nudných výkladech učitelů jsem usínala a při zadané práci jsem nevěděla, co děláme. Nemohla jsem se dočkat, až si půjdu lehnout a znovu ho potkám. Bylo mi jedno, že nedávám pozor. Bylo mi jedno, jestli neodmaturuju. Jediné na čem mi záleželo, byl člověk z mých snů.

Škola skončila a já byla s matkou na cestě za daným psychologem. Bála jsem se. Bála jsem se, že mě nepochopí a udělá něco, kvůli čemu zmizí mé sny. Nechtěla jsem, abych měla znovu klidný spánek. Chtěla jsem dále potkávat jeho. Vešli jsme do obrovské budovy. Svezly jsme se výtahem do nejvyššího patra. Zaklepaly na dveře s cedulkou, která říkala: „MUDr. Drožďová, Psycholog“

Byla jsem nervózní. Uslyšela jsem kroky přibližující se ke dveřím. Někdo otevřel. Stála v nich mile vypadající hnědovlasá žena kolem třiceti let.

„Pojďte dál, už na vás čekám,“ usmála se a my jsme vešly do středně velké příjemně zařízené kanceláře. Všechny jsme se představily a máma povyprávěla doktorce o mých snech, jak málo spím a ostatní mé problémy, které se podle mámy mají řešit.

„Chápu. Ráda bych se vaší dcery zeptala sama mezi čtyřma očima, jestli mohu poprosit,“ požádala slušně o odchod mámu, která neváhala a hned odešla. Seděla jsem na gauči, který stál u zdi kanceláře. Sedla si na druhou stranu gauče a znovu mi podala ruku.

„Říkej mi Lenko, ano?“

„Alice,“ potřásly jsme si rukou.

„Tak, pověz mi něco o tvých snech?“ začala rozhovor a upřeně mě pozorovala.

„No zdají se mi každou noc a vždycky, když se vzbudím, jsem celá zpocená, většinou probudím i mámu.“

„Chtěla by jsi, aby ty sny skončily, aby ses mohla v klidu vyspat?“

„No. Ráda bych se vyspala, ale nechci, aby ty sny skončily.“

„Proč ne?“

„Líbí se mi.“ Byla jsem stoprocentně upřímná. Stručnost ze mě ale vycházela sama. Jako bych nechtěla, aby se o mých snech dověděla mnoho věcí.  Nejspíš jsem se bála, že je zničí.

„Co se ti na nich líbí?“

„Jsou zajímavé.“

„Opakuje se v nich něco?“

„Ano.“

„Co?“

„Stále potkávám jednoho muže.“

„Muže? Jakého? Jak vypadá?“

„Má černé vlasy a zelené oči.“ Vzpomněla jsem si na něho. Náhle jsem chtěla zažít další setkání. Nedočkavě jsem si přála, aby sezení už skončilo.

„Co dalšího je ve tvých snech?“

„Promiňte, ale nemohly bychom dneska skončit. Začíná mě bolet hlava,“ zalhala jsem a sezení bylo ukončeno. Doktorka jsi s matkou ještě popovídala o samotě. Poté jsme vyrazily domů.

Běžím temným lesem. Stíhají mě krvelační vlci. Slyším jejich vrčení a vytí. Bojím se. Běžím, co nejrychleji mohu. Doběhnu k útesu. Není cesty k úniku.

„Skoč, neboj se,“ radí mi neznámý hlas za mnou. Když se otáčím, vidím jeho. Na tváři má uklidňující úsměv. Hned ze mě vyprchává všechen strach a já skáču z útesu.

Vykřikla jsem a vyděšeně otevřela oči. Pot mi smáčel celé tělo. Další sen. Byla jsem šťastná. Poznala jsem jeho hlas. Stále mi zněl v hlavě. Máma dnes nebyla doma, takže nikdo vyděšeně nevběhl do mé ložnice. Vstala jsem a opláchla se. Znovu jsem ulehla do postele a pokusila se usnout. Zbytečně.

Denně jsem navštěvovala psycholožku. Ptala se mě na věci o mých snech. Byla jsem donucena jí je i vyprávět. Povídala mi různé příběhy a moudra. Každou noc jsem potkávala jeho. Slyšela jeho hlas. Dotýkala se jeho těla. Byla jsem do něho zamilovaná. Věděla jsem, že není skutečný, ale nemohla jsem si pomoct. Každou mou denní myšlenkou byl on. Každým mým snem byl on. On se stával, aniž bych si to uvědomovala, největší částí mého života. Milovala jsem ho.

Jednoho dne při sezení s psycholožkou, mě napadla myšlenka, co se se mnou stane? Jaká bude moje budoucnost? Maturita byla za rohem a já neměla hotovou jedinou otázku. Můj osobní život byl v troskách. Jediné co jsem měla, byla láska k muži, který ani neexistuje. Tyto pochybnosti ve mně vyvolala ona. Ta co se nazývá psycholožkou. Zapuzovala jsem pochyby. Bála jsem se, že ztratím své sny.

Otevřela jsem oči. Probudila jsem se. Cítila jsem se krásně odpočata. Náhle mě naplnila hrůza. Nezdál se mi můj obvyklý sen. Ztuhla jsem. Do očí se mi vtlačily slzy. Rozbrečela jsem se. Do pokoje vešla máma s přáním dobrého rána. Když mě uviděla brečet, přiběhla ke mně a začala se zajímat, co se stalo.

„Ztratila jsem… Své sny.“ Po slyšení této věty, jsem se rozbrečela mnohem silněji. Bolelo to. Moc to bolelo. Nejen, že jsem se zčista jasna rozloučila s hlavním tématem svých myšlenek a přání. To co nejvíc bolelo, bylo, že jsem ho ztratila. Už neuvidím jeho pronikavé zelené oči. Už se nedotknu jeho sametové pokožky.

Po dlouhé chvíli strávené v matčině náručí jsem se uklidnila. Máma odešla do práce. Mě omluvila ze školy. V hlavě mi svitla naděje, že ho možná uvidím další noc. S touto nadějí jsem žila. Každé ráno jsem se zklamaně probouzela. Ubíhaly dny. Ubíhaly týdny. Neobjevil se. Cítila jsem se bez života. Bez naděje. Bez lásky. Bez snů. Nemohla jsem vydržet svůj smutek. Rozhodla jsem se vzdát. Vzdát se všeho utrpení. Vší bolesti. Všeho zklamání. Z lékárničky v kuchyni jsem si vzala tři dávky inzulinu. Máma je diabetička, proto jich máme doma dost. Sedla jsem si na postel a vpíchla si dávky. Lehla jsem si a pokoušela se usnout. Mé poslední myšlenky se honily kolem něho. Nedokázala jsem si představit život bez něj. Napadlo mě, jestli umírat, kvůli snu má cenu. Nejspíš nemá. Proč se tedy nevzchopím? Protože mě pohltil smutek? Ne. Já nejsem přece slabá. Musím žít. Pokusila jsem se zvednout. Bohužel jsem měla v těle příliš málo cukru. Nedokázala jsem se hnout. Ztratila jsem vědomí. Možná, že teď se mi bude o něm zdát, naposledy.

„Neboj se, už tě neopustím,“ ozval se líbezný hlas. Viděla jsem pronikavě zelené oči. Mně nejmilejší muž stál přede mnou.

„Neopouštěj… Už nikdy…“

Autor: Orino (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny: