2024 - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se potřetí za zpoždění... Doufám, že jste na mě nezapomněli.

05.09.2012 (20:00) • Simonthova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 466×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

„Vnímáš mě, Zarazo?“ poklepala ukazovátkem na mojí lavici.

Zvedla sjem oči a přímo před mojí lavicí uviděla paní profesorku Trewaiovou. Byla to profesorka dějepisu a sama vypadala, jako by se právě z historie vrátila. Jednou v noci jsme si s Kathy schválně daly takovou práci, že jsme zjistily z jakého období jsou její svršky a dostaly jsme se až k neuvěřitelným osmdesátým létům. Rychle jsem zatřepala hlavou a snažila se tak z mysli vyhnat všechny myšlenky na Liama, rodinu, moje problémy a spoustu dalších věcí. Podvědomě jsem se ale snažila jen zahnat mnohem palčivější otázku.

„Liam tu studuje,“ našeptávala mi moje hlava, „To znamená, že tu je možná s ním.“

„Zmlkni,“ okřikla jsem vlastní hlavu a znovu si protřela oči.

Nicméně myšlenky nechtěly zmlknout, pořád dokola mi našptávaly, že by tu mohl být. Moje malé osobní sluníčko, ten malý kluk, který si kdysi dávno setřel slzy, Harry.

„Omlouvám se, paní profesorko, zamyslela jsem se.“

„Pozor na to,“ pokývala hlavou a pokračovala v pokročilém výkladu o Sokratovské filosofii.

Na notebooku, kam jsem si jako ostatní zapisovala poznámky, mi zablikala zpráva. Krátkým pohledem jsem zkontrolovala, kde stojí Trewaiová, a pak zprávičku okamžitě rozklikla.

„Co se do háje děje?“

Krátké a výstižné, přesný styl Kathy. Co nejtišeji jsem naťukala stejně výstižnou odpověď.

„Liam nemá radost, že jsem tu. Kluci jsou už takoví.“

Chvilku nic a já se dál snažila vnímat výklad, ale když jsem otevřela další zprávu musela jsem se zakousnout do pěsti, abych se nezačala smát nahlas.

„Zas*aný volové!“ blikal na mě růžový neonový nápis.

„Dobrá, dámy, hodina končí. Do příště od vás očekávám pojednání o antické filosofii a její možné využití v moderní době.“

„Co ta ví o moderní době?“ zahlásila nevinně Kathy, když jsme se smíchem vycházely ze třídy.

„Tak povídej,“ přikázala, když jsme se usadily na lavičku v hlavním sále.

„Už jsem ti to psala, Liam není rád, že jsem tady.“

„Myslíš, že někomu řekl, že tě zná?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Tak to pochybuju.“

„Nikdy bych nevěřila, že je takový. Vždycky se mi zdál celkem v pohodě, trošku podivín, ale v pohodě.“

„Jo,“ zamumlala jsem utopená ve vlkastních myšlenkách.

Jen jsme tak spolu seděly a snad porvé od mého nástupu do školy jsme nevěděly, co říct. Byla jsem vděčná za to, že jsem někoho jako je ona našla. Nechtělo se mi ani myslet na to, jak bych tuhle situaci zvládala, kdybych na ni byla sama. Z myšlenek mě vytrhla zvláštní scéna odehrávající se přímo před mýma očima.

„Vstávej, chci si sednout,“ pročísl ticho na chodbě panovačný dívčí hlas.

Zvedla jsem hlavu a zmateně se podívala směrem, odkud hlas přicházel. Vysoká dívka s extrémně dlouhýma nohama a postavou topmodelky, hlava mi napověděla jméno Krista, stála s rukama založenýma na prsou nad neznámou studentkou. Jakmile v tichu chodby dozněl její příkaz, neznáma holka se s zvláštně prázdným výrazem zvedla a uvolnila tak Kristě místo. Stála s rukama svěšenýma podél těla jako voják čekající na další rozkazy.

„A teď,“ usmála se pohodlně usazená Krista, „Tady nechej ty učebnice a utíkej přímo na klučičí internát. Sundej si tam tuhle hnusnou čelenku z vlasů a zakřič, že potřebuješ pořádně vojet. Je ti to jasné? Pak můžeš jít pryč a pokračovat ve svém nudném dni jako by se nic nestalo.“

Čekala jsem, že Kristu dívka pošle někam, ale stalo se něco úplně jiného. Něco, co mi dalo přesvědčivý důkaz, že se tu něco děje. Tohle není obyčejná škola nebo tu alespoň nejsou jen obyčejní žáci. Neznámá holka se rozběhla směrem ke klučičímu internátu.

„Jo, jen ta mimochodem, víš vůbec, že tu Liam není sám?“ prohodila jen tak naokraj Kathy.

„Jak není sám?“

„No, jeho brácha je tady taky. Napadlo mě, jestli to víš. Znáš ho?“

Liamovo bratr. Znala jsem ho jen z povídání, na živo jsem ho viděla párkrát a to jen letmo. Jeho bratr, přesný opak. Nemůžu sice soudit povahu, ale vzhledově si nejsou podobní vůbec.

Autor: Simonthova, v rubrice: Povídky » Na pokračování