OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ahiza Cantoreanis - Prolog



Ahiza Cantoreanis - PrologPříběh o lidské ženě vychované trpaslíky, která hledá svou cestu životem. Tajemství, které bylo před dvaceti lety skryto, na sebe ale nenechá dlouho čekat...

Je to dlouho, co jsem zde něco naposledy napsala. Bohužel stará díla upadla v zapomnění, a jelikož si už ani nevybavím, o co v nich pořádně šlo, bude těžké, ba snad i nemožné se k nim vrátit. Kéž tohle dílo dopadne lépe než jeho předchůdci. 


PROLOG

Slunce pomalu klesalo k obzoru a po rozbahněné cestě vedoucí do podhorského města Iranathu si to za cinkotu otěží, frkání poníků a hlaholu přítomné trpasličí společnosti poklidně šinula karavana kupeckých vozů. Včerejší déšť změnil obvykle pevnou hliněnou cestu v mazlavou kašovitou hmotu, takže vozy co chvíli svými koly rozvířily hladinu všudypřítomných kaluží, až se bahno a voda rozstříkávaly všude kolem, ale osazenstvu to na veselí neubralo. Nebylo čemu se divit, těšila je blízkost rodného města, vyhlídky na teplá obydlí a korbely plné zpěněného piva a další luxus, který jim na dlouhé cestě z Ansamu, kam vyváželi drtivou většinu svých výrobků, velice chyběl, zejména při jejich dlouhé, čtrnáctidenní pouti.

„Měli bychom se utábořit,“ navrhl hlasitě jeden z trpaslíků v čele karavany a jeho slova se nesla ozvěnou výkřiků až k posledním vozům. Bylo tomu třeba, neboť zdejší lesy byly hluboké a plné všemožných potvor, nemluvě o lapcích a podobné havěti, kteří by mohli čekat na vhodnou příležitost k útoku.

„Co, Garghene, bojíš se, že bychom mohli na téhle krásné cestě zabloudit?“ rýpl si vedle jedoucí trpaslík do svého druha. Šlo o šlachovitého mužíka v kožené zbroji, vhodné pro dlouhé cesty, ozbrojeného velkou obouruční sekerou prvotřídní kvality, který plnil funkci ochranky - také proto byl jeho poník zbaven povinnosti táhnout některý z vozů a byla mu ponechána pouze povinnost nést svého majitele.

„Spíše se bojím o svůj výdělek, Perghene,“ zabručel Garghen. Při dlouhé cestě byl nerudný, tlačil ho zadek, na kterém se mu z dlouhého sezení na kozlíku udělalo pár majestátních puchýřů, a to nemluvě o neuvěřitelné žízni po pivu, která ho provázela už posledních pět dní. Ostatní, ač vesměs také již na suchu, nesli svůj úděl o něco statečněji a nedávali svou touhu po zpěněném nápoji tak na odiv, proto byl neruda terčem častého popichování a provokace, zejména od Perghena.

„Starosti o bezpečnost nech na nás, Garghene, moc dobře víš, že bychom tvůj pytlík zlaťáků nedali jen tak někomu,“ zašvitořil z druhé strany vozu další hlas, tentokrát patřící nejmladšímu členovi ochranky, jehož vous ještě nedosáhl přílišné délky.

„Ty se do toho nepleť, krátkovousáči!“ obořil se na mladíka Garghen nerudně. Už ho jejich nekončící pošťuchování začalo vážně dožírat, zadek ho bolel a opravdu na ně neměl náladu.

„Hele, starochu, nech Varghena na pokoji. On za tvou otlačenou zadel nemůže,“ okřikl ho Perghen. Než mu ale Garghen stihl nějak peprně odpovědět, zaměstnal ho signál vydaný vozy před ním, který znamenal, že našli vhodné místo k utáboření. Hned mu to o stupeň zvedlo náladu, zejména vidina toho, že nebude muset sedět na drncavém voze. Jeho dva spolujezdci byli povoláni pročesat nejbližší okolí, zatímco se budou vozy připravovat a stavět do pozic, takže byla předchozí rozepře zapomenuta.

Netrvalo dlouho a uprostřed mýtinky v podkovovité vozové hradbě plál velký oheň, na kterém se opékal čerstvě ulovený kanec. Trpaslíci seděli kolem ohně, popíjeli a kouřili, někteří hráli karty a někteří se přidali svými hlubokými hlasy k Sarghenově loutně, kterou starý trpaslík opatroval stejně pečlivě jako svou sekeru. Po vnějším okraji hradby procházely stráže, vždy po dvojicích, a hlídaly všeobecný klid.

„Myslíš, že bude dnes v noci klid?“ optal se Varghen Perghena, se kterým měl tu noc hlídku. 

Druhý trpaslík na něj pohlédl a přehodil si svou milovanou sekeru na druhé rameno. „Nemyslím si, že by nás něco napadlo takhle blízko města, ale raději bych to nepodceňoval. Obloha je jasná, ale je nov, a to znamená příhodná doba pro lov mnoha nebezpečných tvorů. To, že je klid teď, když se z ležení ozývá humbuk, neznamená, že se to nemůže rychle změnit,“ odpověděl mu a začal volnou rukou hledat po kapsách svou dýmku. Oba trpaslíci usedli pod nedaleký strom na kámen, aby měli dostatečný rozhled po okolí. Perghen úspěšně nalezl dýmku, napěchoval ji a jal se ji zapalovat, zatímco Varghen si odložil svou nabitou pistoli na klín, pohodlně se opřel o kmen stromu a napil se z lahve vody. Docela ho štvalo, že si coby noční stráž nemohl dopřát nic silnějšího, ale těšil se myšlenkou, že si to vynahradí další den.

Z místa, kde seděli, bylo podstatně méně slyšet trpaslíky, jelikož byly jejich hlasy zčásti tlumeny vozovou hradbou než přímo u ohniště, a tak si byl mladý Varghen schopen uvědomit, že les za jejich zády je tichý. Když se otočil a zahleděl se zpoza kmene do jeho hlubin, nebyl s to zaslechnout ani jediný zvuk, nebo zaznamenat jakoukoliv jinou známku o existenci tamějších obyvatel. Noc už vydatně pokročila, mohlo být tak kolem půlnoci, a do těl se začal vkrádat chlad. Bylo jasné, že nad ránem bude mrznout. Ani příslib ranního mrazíku, ani temnota však neospravedlňovala až příliš hluboké ticho lesa.

Varghen se otřásl, jak mu náhle sevřel útroby velice nepříjemný pocit. Něco tu nehrálo. Otočil se na staršího trpaslíka, který s lehce toužebným pohledem hleděl na osvětlenou mezeru mezi vozy, pokuřuje u toho z dýmky. Nevypadal, že by si divného ticha všiml.

„Slyšíš něco?“ zeptal se ho polohlasem a trhl sebou, když jeho hlas prořízl nastalé ticho. Oproti tlumeným hlasům, které přicházely od ohniště, mu přišel až příliš hlasitý.

„Ne, neslyším nic. Měl bych?“ podíval se na něj Perghen.

„No právě. Nic. Je to podezřelé...“

„Nedělej si starosti. Zvířata prostě ví, že jsme tady, a tak dokud budou ostatní dělat takový rachot, neodváží se vylézt ven.“ Pokrčil rameny starší trpaslík a zabafal z dýmky. „Začal jsi být nějaký vyjukaný, po té noci v Athumu,“ ušklíbl se na Varghena a s potěšením sledoval jeho pobouřený výraz.

„Málem nás zabili! Je jen přirozené, že jsem opatrný a že mám svou kůži rád dost na to, abych se staral o divné ticho v lese!“ ohradil se trpaslík dotčeně.

„Je jedna věc se starat a jedna věc být zbytečně paranoidní. Člověk by tě skoro měl za zbabělce...“

„Nemám na to tvé popichování náladu, Perghene.“ přerušil ho Varghen a postavil se. „Pokud nechceš brát má varování vážně, fajn. Až nás něco napadne, tak si užiju, až ti budu říkat, že jsem tě varoval. Pokud to teda přežiješ. A teď mě omluv, jdu provětrat nádobíčko.“ Zastrčil si pistoli do pouzdra u pasu a poodešel k nedalekému křoví, aby vykonal to, co musel. Po celou dobu u toho hleděl do tmy tichého lesa a přemýšlel.

Když je naposledy napadla banda lapků nedaleko starého athumského hradiště, jen tak tak se ubránili a několik z nich padlo. Bylo tedy přirozené, že měl Varghen obavy. Ostatně, nebyl to takový pařez jako Perghen, ten trpaslík necítil nic než dobrý pocit piva v žaludku a radost při pohledu na naditý měšec. Možná to bylo jeho stářím, možná to byl prostě Perghen. Každopádně...

Náhlý pohyb v lese okamžitě utnul proud jeho myšlenek, a dokonce i moči. Nedaleko od něj se cosi pohnulo tak nenadále, že málem přestal mířit na křoví. Temné zavrčení okamžitě vyloučilo přítomnost nějakého poklidného býložravce a Varghen šel okamžitě k zemi, div nezaklekl do mokrého křoví. Spravil si kalhoty a vytáhl pistoli. Natáhl uzávěr a čekal, aniž by se odvážil spustit pohled z lesa, nebo zavolal Perghena.

Naštěstí to vypadalo, že ať už tam Varghen vyplašil cokoliv, tvor využil příležitosti, kdy šel trpaslík na kolena a vypařil se. Ani půl hodiny poté, co trpaslík zíral do černoty, se totiž tvor nijak jinak neprojevil, a tak se rozhodl vrátit za Perghenem.

„No to je dost, nechával sis tam narůst vous, nebo co?“ přivítal ho starší trpaslík popuzeně, aniž by se na něj podíval.

„Něco tam bylo,“ postěžoval si Varghen a posadil se vedle svého druha „stál jsem u křoví a najednou tam bylo něco velkého, pohlo se to v lese a zavrčelo to. Málem jsem si podělal nohu. Čekal jsem, jestli se to znova neozve, ale asi to uteklo.“

„Pro bohy, Varghene! Trpíš halucinacemi. Jsi prostě posedlý tím, že tě něco sleduje. Už se konečně uklidni, nemám náladu poslouchat tvé nekonečné fňukání a vymyšlené historky, jak je to tady nebezpečné,“ odpověděl mu naštvaně Perghen, zatímco si znovu pěchoval dýmku.

„To nejsou halucinace! Přísahám, že jsem tam něco viděl a i slyšel. Zavrčelo to na mě!“

„Beztak to byly jenom tvoje chcanky, co dopadaly na nějaký suchý list a zněly zvláštně. Docela se divím, že sis tou svou bouchačkou, kterou jsi beztak zase šermoval všude kolem sebe, neustřelil ptáka, když jsi ho měl tak hezky venku.“

„Ale...“ snažil se Varghen něco namítnout, byl však přerušen.

„Žádné ale. Sklapni. Nehodlám tu poslouchat tvoje fňukání.“ Z pohledu na Perghena bylo jasné, že by nebylo radno starého trpaslíka pokoušet, a tak si Varghen raději nechal své další obavy pouze pro sebe.

Noc pokročila ještě více, oheň pomalu vyhasínal a trpaslíci se z jeho okolí přesunuli do svých lůžek. Tábořištěm se nyní namísto hluku nesl chrápot mnoha hrdel, a navíc se ještě zatáhlo, takže se celé okolí ponořilo do ještě větší tmy a ticha. Varghen s Perghenem zrovna obcházeli tábořiště, když se z opačného konce hradby ozval poplašný pískot. Bylo to nedaleko místa, kde předtím dvojice vysedávala, a Varghen viděl hlídku před nimi, jak míří prozkoumat důvod poplachu. Měli celkem pět dvojic, které v pravidelných rozestupech obcházely kolem tábořiště, tak, aby na sebe navzájem viděly a v případě potřeby si mohly přispěchat na pomoc. Podle zvyku se Varghen s Perghenem zastavili, stejně jako dvojice za nimi, zatímco dvě zbylé dvojice přispěchaly na pomoc dvojici, která vydala signál. Zabraňovaly tak odlákání pozornosti všech stráží a zanechání jedné strany nechráněné.

Po chvíli se za doprovodu hlasitého funění přiřítil Targhen, jeden trpaslík z hlídky před nimi. Šlo o obtloustlého mědivousáče, který na první pohled mezi strážemi nevypadal zrovna patřičně, ale jak se již Varghen několikrát přesvědčil, jeho obtloustlé tělo mu vůbec nevadilo v tom, aby nakopal zadek každému, kdo si z něj dělal legraci.

„Co se děje, Targhene?“ oslovil tlouštíka Perghen, sotva byl na doslech.

„No, šli jsme s Orghenem po západním okraji hradby a zahlídli jsme v lese světlo. Vypadalo to jako oheň, louče, nebo tak, protože se to náhle zablesklo, a tak jsme si řekli, že bude lepší na to upozornit.“

„No, a co plánujete dělat?“

„No, s ostatníma se dohadujeme, zda to jít prozkoumat...“

Zatímco se Perghen s trpaslíkem vybavoval, Varghen pečlivě zkoumal okolní tmu. Náhle však tmu prořízl vzdálený zvuk, který nemohl být nic jiného než puška. Nyní bylo jasné, že v lese nejsou sami. Trpaslíci na sebe kývli a Varghen s Perghenem se vydali přímo do tábořiště, aby začali probouzet ostatní trpaslíky, zatímco Targhen odběhl zpět ke své dvojici. Když se k němu Perghen a Varghen znovu připojili, v patách jim šlo několik po zuby ozbrojených, ale nerudných a rozespalých druhů. Zbylí zůstali v tábořišti u nyní opět plápolajícího ohně, připraveni bránit svůj náklad.

Krátká rozmluva rozhodla o vyslání skupinky pěti trpaslíků v čele s Orghenem a Perghenem, kteří se s loučemi vydali přímo k místu, odkud se ozval výstřel. Za zmíněnými dvěma trpaslíky šla ještě dvojice, která byla ve chvíli, kdy zazněl výstřel, nejblíže a Varghen, který uzavíral průvod. Zbylí trpaslíci zůstali u stromu, pod kterým prve Perghen a Varghen seděli a čekali na zprávy.

Varghen měl na rtech hodně slov, kterými by nejraději počastoval Perghena za to, že mu nevěřil, neboť kráčeli přesně směrem, odkud prve slyšel vrčení. Asi by se i těšil, jak to staršímu trpaslíkovi vmete do tváře, kdyby si mohl být jistý, že střet s původcem pozdvižení přežije, což se s neznámým protivníkem odhadovalo těžko.

Všech pět z nich šlo za sebou v pravidelných odstupech, připraveni se vrhnout na cokoliv, co by je napadlo. Cesta byla obtížná, protože vedla přes obtížné maliní, které se jim bolestivě zarývalo do nohou a příliš jejich náladě nepřidávalo. Alespoň že Varghen nemusel jít jako první a prodírat se tím nejhorším, jít jako pátý už nebylo příliš obtížné, neboť jeho druhové to nejhorší za doprovodu peprných nadávek už prošlapali.

Za nějakou dobu se konečně prodrali skrze podrost a došli až k okraji lesa, který se zde otevíral na malé prostranství s jezírkem, které na první pohled nevypadalo hluboké. Dospělý člověk by zde jistě dosáhl i v jeho středu na dno a ještě by měl vody tak po prsa. Jezírko ale nebylo tím, co upoutalo jejich pozornost. Jednoduše nevypadalo nijak podezřele, zatímco ožehlá tráva na jednom jeho břehu byla něco jiného. Uprostřed ožehlé plochy našli trpaslíci ležet mrtvolu nějaké ženy, vedle které ležela pistole, pravděpodobně původce zvuku, který je vyplašil. Že šlo o ženu poznali jenom díky dlouhým vlasům a zbytkům ošacení, neboť tělo bylo na noha místech ohořelé a poseté mnoha ranami. Žár to musel být asi důkladný, neboť kůže byla na mnoha místech mrtvoly přiškvařená ke kostem, čímž znemožnila jakoukoliv bližší identifikaci. Od mrtvoly vedla do lesa zřetelná krvavá stopa, pravděpodobně patřící zasaženému protivníkovi. Díky množství krve, které z rány teklo, usuzovali, že tvorovi by nemělo trvat dlouho, než zcela vykrvácí, a tak se rozhodli pokračovat po jeho stopě.

Vstoupili znovu do lesa, potichu spekulující o tvorovi, kterého pronásledovali. Nyní šel jako první pro změnu Varghen, který se ve stopování vyznal nejlépe. Už nešlo o obyčejné držení směru, ale ani tak to nebyl příliš složitý úkol. Krev byla všude kolem, a navíc byla stezka před nimi dostatečně prošlapaná na to, aby si odvodili, že nejdou po nějakém malinkém zvířeti. Pokud to některého z trpaslíků znervóznilo, nedal to na sobě nijak znát.

Skupinka po nějaké době došla na menší prostranství, kde se ve velké louži krve válela napůl zdeformovaná kulka, vedle které ležel prostý náhrdelník. Varghen spokojeně zamlaskal, když uviděl kulku, pak si přidřepl a vzal ji do ruky.

„Hm, stříbro...“ řekl překvapeně, když si mohl kov lépe prohlédnout. Stříbrné kulky nebyly běžné, spíše naopak. Co ho ještě více překvapilo, byl fakt, že šlo o celostříbrnou kulku, ne pouze postříbřenou, jak by očekával. Jeho druhové se na sebe za jeho zády podívali.

„Pronásledujeme nějakou prokletou potvoru.“ pronesl jeden z trpaslíků, ale Varghen byl příliš zabrán do zkoumání kulky, než aby zaznamenal který.

„Nebo je ta kulka jenom vymoženost nějakého tupce, který má dostatek peněz na rozhazování,“ zabrblal v odpověď Perghen, jehož hluboký hlas si už Varghen nespletl. Jemu osobně bylo jedno, proč byla kulka stříbrná, neboť mu bylo jasné, že pokud je venku z rány, bude to znamenat rychlejší vykrvácení, což by díky množství krve nemělo trvat dlouho. Trpaslík si zastrčil náboj do kapsy a namísto toho sáhl po náhrdelníku. Šlo o obyčejnou koženou tkanici, na které byl kulatý kostěný přívěšek se zvláštním gravírovaným obrazcem. Náhrdelník s největší pravděpodobností patřil mrtvé ženě, nebo jejímu pronásledovateli.

„Jdeme!“ zavelel Varghen a postavil se. Náhrdelník zastrčil zpět do kapsy a jako pes se vydal po pokračující stopě. Nestačil se ale divit, když pokračovala ne ještě silněji, jak předpokládal, ale postupně slábla, až se jim po nějakých dvou set krocích úplně ztratila. Trpaslíci se ocitli na místě s vysokým mechovým lesem, kde bylo jakékoliv hledání stop složité.

„To snad není možné...“ bručel si Varghen pro sebe.

„Co, pejsku, ztratil jsi stopu?“ zachechtal se jeden ze dvojice trpaslíků za ním, Lyrghen.

„Sklapni!“ zavrčel na něj Varghen. Blonďatý trpaslík nebyl zrovna jeho nejoblíbenější člen družiny. „Nejsem zvědavej na tvoje přechytralý řeči. Pokud máš problém, můžeš si stopovat sám.

„Kdybys nebyl slepej, krátkovousáči, tak tu potvoru už máme!“

„Tak dost!“ zahřměl znovu Perghen, než stihl Varghen trpaslíkovi odpovědět. „Kde je problém, Varghene?“ otočil se k jmenovanému a záměrně ignoroval neutichající mumlání od Lyrghena.

„Problém je v tom, že to vypadá, jako by se ta rána extra rychle zahojila. Krvavá stopa postupně slábne a tady mizí, a nejsem si jistý, jestli se nám podaří ji znovu najít,“ vysvětlil Varghen trpaslíkovi. „Možná bude lepší pátrání odložit na ráno. Už jsme pryč dost dlouho a nepřijde mi bezpečné nechávat tam ostatní tak nechráněné.“

„No dobrá. Tak jdem. Té mrtvole stejně nepomůžem,“ rozhodl Perghen po krátké úvaze. Vrátili se zpátky k jezírku, kde se však Targhen náhle zastavil, pohled upřený na mrtvolu ženy.

„Co je?“ zeptal se ho Lyrghen, opět hledajíc příležitost k brblání.

„Neměli bychom ji tady takhle nechávat. Měli bychom ji spálit,“ řekl trpaslík a pohlédl na své druhy. Byl znám pro své měkké srdce a tenhle případ nebyl výjimkou.

„Dobrý nápad. Zůstanu tu s tebou, uděláme to. Ostatní ať se vrátí zpátky,“ přidal se Varghen, který se s chutí chopil jakékoliv příležitosti nemuset zůstávat v přítomnosti Lyrghena. Perghen se zdál, že odhadl jeho záměr, proto pouze souhlasil a vydal se s ostatními zpátky k táboru.

„Tak se do toho dáme. Nanosíme dřevo, já půjdu támhle, ty támhle. Ještě se tady trochu porozhlédnu, tak se neděs, kdybych nějakou dobu nešel,“ zaúkoloval Varghen Lyrghena, a zatímco se jeho druh vydal zpátky do lesa, on začal prohledávat okolí mrtvoly. Když procházel kolem hranice stromů, neunikla mu prapodivně vyšlapaná stezka vedoucí na druhou stranu než krvavá stopa, neboť tuhle přesně hledal. Nějak se sem ti dva museli dostat a najít směr, ze kterého přišli, by mohlo odhalit nějaké tábořiště, nebo více informací o tom, co byli zač.

Vlezl do lesa a jal se sledovat stezku. Byla mnohem zarostlejší, stopa vypadala jako něco, co prošlapal člověk a ne tvor, kterého pronásledovali prve. Že by napadl ženu až u jezera?

Louč, kterou měl v ruce, pomalu zhasínala, a tak když zanedlouho dorazil k poměrně hlubokému dolíku, málem si ho ve tmě nevšiml a spadl do něj. V poslední chvíli však mávl loučí o něco důrazněji, a tak se mu úplnou náhodou odhalila chybějící zem a on se zarazil. Bližší prozkoumání odhalilo poměrně velký sráz, který byl však poměrně schůdný, ale trpaslíkovi se nechtělo v noci zbytečně riskovat. Už se chtěl otočit a zamířit pro dříví, když jeho pohled upoutala jiná věc.

„A sakra.“


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ahiza Cantoreanis - Prolog:

11.05.2020 [19:57]

Vypadá to na zajímavý námět Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!