OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 3. Nathaniina invaze: 31. kapitola

16.02.2014 (19:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 763×

Žádné ze zrcadel již cestou neobživlo, i když si stále ukozovala, co chtěla. Když jsme se konečně s pomocí vlčice a Ohnivce dokázali vymotat z labyrintu ven, objevili jsme se v obrovské kamenné místnosti, kterou osvětlovaly jen světlušky. V dálce, na druhém konci jeskyně, jsem dokázala rozeznat malý otvor, kudy vcházel dovnitř malý proud modrého světla. Byl akorát tak velký, aby se jím protáhl dospělý vlk.

Myslím, že jsme se dostali do vlčí jeskyně, prohlásila jsem tiše a zbožně se rozhlížela okolo.

Ano, vypadá to tak. Myslím, že venku je noc, vlci budou na lovu. Přečkáme tu noc, odpočineme si a pak počkáme, co se bude dít.

Dobrá, beru si první hlídku. Briam si lehl ke stěně, dál od vchodu do zrcadlového labyrintu. Vyděsil tak pár světlušek, které zavířily vzduchem, než se zase usadily. Lehla jsem si vedle něj, a i když se ponořil do spánku, zůstala jsem ostražitá a s hlavou vztyčenou. Byli jsme na neznámém území, mé duše byly neklidné, stejně jako má mysl.

Netušila jsem, jestli tohle dokážu přežít, a pokud ano, jestli se dostanu bezpečně zpátky ke svému lidu. Nejvíc mě ale trápilo, že tu není Daniel. Chyběl mi čím dál víc. Na krku na řetízku mě tížil jeho prsten, stejně jako na tlapce diadém, momentálně přeměněný v náramek.

Scottův list zůstal na mém krku taky, ale neměl pro mě takovou cenu jako ty dva šperky.

Čas plynul a já nepřestávala přemýšlet o budoucnosti. Pokud získám kalich, zachráním svůj lid a elfové se nedostanou přes bariéru. Zároveň ale zůstaneme lovenou zvěří, nebudeme moct za hranice svého území bez toho, abychom se báli o své životy, takže střed s elfy bude stejně nevyhnutelný.

Doufala jsem, že pokud svoji misi nezvládnu, najde se někdo, kdo náš lid dovede do lepší budoucnosti. My se nenarodili jako otroci, ale jako hrdá, bojovná rasa, zotročili nás až elfové, protože jsme pro ně znamenali reálnou hrozbu.

Před očima se mi objevil obrázek Nathani, jak vztekle, se strachem v očích rozkazuje, aby mě zabili, když jsem v přestrojení pronikla do jejího města a osvobodila ty, které chtěla nechat nespravedlivě popravit.

Briam se neklidně pohnul a zastříhal očima. Sklonila jsem hlavu a položila si čenich na jeho krk. Hned se uklidnil a tiše si povzdechl.

Milovala jsem svého partnera víc než svůj život. Bylo jen dobře, že naše duše byly spojeny tak, abychom odešli na věčnost společně. Horší to bylo pro druhy. Otřásla jsem se při představě, že by Daniel mohl skončit jako Zory. Už jen kvůli němu jsem tuto cestu musela přečkat.

Když přišel čas na střídání stráží, probudila jsem Briama pomocí našeho pouta. Pak jsem se ponořila do říše snů já. Zdálo se mi o vlcích.

Probudilo mě tiché broukání. Briam tiše předl, skoro jako kočka. Díval se na mě azurovýma očima a měl v nich nekončící něhu.

Briame? zeptala jsem se zmateně.

Je čas vstávat, Katie, došli naši průvodci, šťouchl mi čenichem do boku, vstal a sklepal z kožichu hlínu a štěrk. Protáhla jsem se, postavila se a rozhlédla se po okolí. Jeskyně byla teď ve dne skoro přeplněná. Všude, kam jsem dohlédla, stáli vlci. Byli různých velikostí, rozměrů i barev. Jeden z nich ale zářil nade všemi. Jedno oko měl jasně zlaté a druhé blankytně modré. Srst měl celočernou, ale tlapky měl po kolena bílé. Jedna malá bílá šmouha se mu táhla i přes čenich. Díval se na mě s překvapující inteligencí, vlčici se líbil, i když měla chuť mu ukázat, že není jednou z jeho poddaných.

Alfa prošel skrz svou smečku až ke mně, dokud mezi námi nestál jen Briam. Pak sklonil hlavu, ale ocas nechal vztyčený. Zvedla jsem ocas stejně vysoko, ale naklonila jsem hlavu na stranu, abych mu ukázala, že se podřizuji. Byl větší než já, přibližně o patnáct centimetrů, ale Briam ho stále o kousek převyšoval. Zůstal stát v neutrálním postoji mezi námi dvěma a hlídal, abychom neprovedli něco nepředloženého. Oba jsme byli alfy a oba jsme se odmítali podřídit autoritě toho druhého.

Nakonec mu v barevných očích zajiskřilo pobavení, přistoupil ke mně a očichal mě.

Zůstala jsem stát, dokud se nedostal za mě. Pak jsem varovně zavrčela a otočila se zpět k němu.

Pobaveně ukázal zuby a položil si hlavu na má záda.

Hlavou mi probleskla změť zmatených obrázků a pocitů, z nichž vyplýval jediný význam – chtěl vědět, proč jsme tady. Tak takhle vlci komunikovali.

Nastavil mi záda, já mu na ně položila čenich a ukázala mu, kdo jsem, kdo mě ohrožuje a proč jsem přišla. Zeptala jsem se i na cestu.

Nechal hlavu položenou na mých zádech, když mi ukazoval různé cesty, kudy se dostat k bráně mrtvých, pokud jsem to dobře pochopila, kalich byl ukryt někde tam.

Domluvili jsme se na tom, že nás tam s Briamem dovede a pak počká, dokud se nevrátíme. Za bránu do světa mrtvých odmítl jít. Odtáhla jsem se od něj a odstoupila, když se vlk otočil a vyrazil i s celou smečkou ven z jeskyně. Já s Briamem jsme skupinu uzavírali. Když jsme vyběhli z jeskyně, údivem jsem skoro zapomněla dýchat. Příroda kolem nás byla překrásná, panenská, na hladině nedalekého jezera se třpytily paprsky slunce, chodila se k němu napájet vysoká a zdejší stromy vypadaly, jako by pocházely ze všech pásem. Byly tu palmy, kaktusy, jehličnany i listnáče. Většina stromů měla právě rozkvetlé květy.

Zvířata tady byla velmi rozmanitá. Byla tu normální, co jsem znala z domova v druhé dimenzi, ale našla jsem tu i ta exotická, o kterých lidé tvrdili, že už vymřeli. V jednu chvíli jsem zahlédla i horského lva a šavlozubého tygra, na mamuta jsem štěstí neměla, ale byl tu srstnatý nosorožec. A pták zvaný Blboun. Toho jsem viděla jen ve filmu Doba ledová.

Ach, zdejší fauna a flora nebyla vůbec dotčená jakoukoli humanoidní rasou. Určitě zde nikdy nebyl netvor, elf ani člověk. Nejspíš jsem tu neměla být ani já, ale byla jsem ráda za tu poctu, která se mi dostala.

Zvířata vůbec nebyla rušena vlčí smečkou, proběhli jsme kolem nich nepovšimnuti, jako bychom ani nebyli nebezpečnými predátory. Jako by jim nehrozila smrt.

Tohle byl vážně ráj.

Vlci přesně věděli, kam jít. Nasadili stálé tempo, klusali jsme lesem a já byla uchvácena každou maličkostí, co jsem viděla. Žily tu jen bytosti stvořené Magií, nikdo jiný. Viděla jsem draky, gryfy, jednorožce, bazilišky. Nikdo z nich nás nevnímal, žili si svým životem, vlci je nezajímali.

Když slunce přešlo po nebi a vydalo se na západ, na stromech dozrávaly plody, a když bylo slunce nízko nad zemí, dozrálé plody popadaly na zem. V tu chvíli vlci zastavili a začali jíst popadané ovoce. S chutí jsem se k nim přidala. Pochutnala jsem si na mangách, hruškách, třešních, jablkách, ale i oříšcích. Briam se, neochotně, přidal k nám. Byl srdcem masožravec a když měl jíst cokoli jiného, nebyl rád. Přesto mu spadané ovoce chutnalo.

Když jsme se nasytili, vlci začali polehávat, někteří si začali hrát, jiní odpočívali po vydatném jídle. Jejich bezstarostnost mě pohltila a přemluvila jsem vlčici, abychom se k nim přidaly. Briam si lehl pod jeden strom a zpod přivřených víček mě líně pozoroval.

Zapojili mě do hry, jako bych k nim patřila už od pradávna. Dala jsem prostor instinktům vlčice a hrála si s nimi, hravě jsem kousala, uskakovala a hrála si na honěnou.

Jakmile se začalo stmívat, vlci si polehali k sobě a šli spát. Lehla jsem si k Briamovu kousek od ostatních a položila si čenich na jeho záda.

Myslím, že cestování s vlčí smečkou bude zábava, řekla jsem Briamovi.

Nikdy jsem nepotkal vlka, co by jedl ovoce, odfrkl si popuzeně Briam.

No vidíš, i draci tu jí ovoce, tak si nestěžuj. Je to daň za to, že jsme sem mohli jít.

Tobě se to říká, když jsi vegetariánka od malička...

Neboj, až se vrátíme zpátky domů, můžeš si nalovit vysoké, kolik budeš chtít.

Myslím, že si o té představě nechám něco zdát, pronesl spokojeně.

Pak ať se ti zdají sladké sny, zavřela jsem oči, čenich stále položený na jeho zádech. Cítila jsem, jak se pohodlněji uložil a pak se jeho mysl zklidnila.

Snad to v říši Magie nebude tak zlé.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 3. Nathaniina invaze: 31. kapitola: