Anděl ve stínech - 3. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Po dlouhé pauze přichází pokračování příběhu Zoe, která se snaží dostat blíž ke svému novému spolužákovi Samuelovi. Nic není ovšem tak jednoduché, jak se zdá. Navíc Samuel je podivnost nad podivnosti. A co Peter?

24.09.2013 (19:00) • Wing • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 573×

3. září

„Tak se posaďte tam, pane Reele,“ oslovil učitel Levinskij ještě jednou našeho nového spolužáka. Zoe na něho nepohnutě zírala a od ostatních dívek se lišila jen tím, že neslintala nad jeho krásou, ale divila se tomu, jak ji mohl tak ignorovat.

Třeba si mě nepamatuje. Třeba mě ještě nezahlédl, nové prostředí, snažila se ho Zoe omlouvat a zkusila nad jeho bytostí přemýšlet i jinak. V tu chvíli musela uznat, že byl opravdu krásný. Štíhlé pevné tělo, černé vlasy, které byly trošku delší, a zvláštní pohled očí. Měl je ledově modré. Ty poutaly Zoe nejvíce. Ovšem zvláštní byla i jeho pleť – až překvapivě bledá, jako by měl být Samuel spíš zrzoun. Ovšem nikde žádné pihy, které jsou pro zrzouny tak typické.

„Tak, a my se vrátíme hezky k učení,“ upozornil pan Levinskij na svou přítomnost a dívky k němu opět obrátily pozornost, zatímco kluci otráveně vzdychli, jak z učení, tak z přítomnosti dalšího konkurenta. Zoe mnoho nevnímala, cítila jen jedinou touhu. Zeptat se toho nového, jestli si na ni pamatuje a co se stalo. Vlastně se mu chtěla omluvit, že mu skočila pod auto. Aspoň tak to chtěla zaonačit.

Konečně zazvonilo, ale Samuel byl mezi prvními, kdo odešel ze třídy pryč. Zoe se jen neochotně loudala také ven ze třídy. Za Peterem nešla, to nikdy nemělo cenu vprostřed výuky, byl v obležení svých kamarádů, se kterými řešil novou strategii na fotbal.

Zoe se přemístila do jiné učebny, kde bylo o poznání méně žáků a na stěnách byly mapy, jedna byla mapa Německa, druhá Švýcarska a třetí Rakouska. Ano, němčina, to byl její další předmět. Zoe měla němčinu ráda, ale nikdo pro to neměl příliš pochopení. Všichni vždy říkali: „Je to příliš tvrdý jazyk, je to jazyk fašistů, ty písničky v něm... Hrůza!!“ Zoe to nikdy tak nevnímala, ale nechtěla denně v bojích obhajovat svůj názor. Raději chodila s těmi pár lidmi na hodinu a tam si to užívala. Poté zase mlčela a nikoho neprovokovala.

Peter byl stejný jako ostatní, také Zoeinu zálibu nechápal. Ale aspoň on do toho více nezasahoval.

Dnes to bylo po dlouhé době, co Zoe dávala tak málo pozor. Těžko se soustředila, protože stále musela myslet na Samuela. Chtěla mu tu otázku položit co nejdříve, ale bála se, aby byla šance. Ovšem tolik ji to tížilo a tak moc chtěla vědět, co se v noci odehrálo. Něco hluboko uvnitř ní jí totiž říkalo, že to nebylo tak, jak jí to říkala matka a jak to říkala policie.

Zoe opět měnila učebnu a těšila se, že konečně po této hodině bude oběd a tam bude možnost vidět znovu Petera a také možnost vidět Samuela. Ale její šance přišla dříve, než čekala. Jakmile vešla do třídy, cítila opět ten chlad, který jí začínal být tak povědomý. Nakoukla dovnitř, a seděl tam.

Samuel na ni okamžitě pohlédl, i když ji stěží mohl slyšet. Snad jako by tušil, kdo vejde. Zoe ztuhla pod jeho pohledem a chvíli stála ve dveřích. Jeho oči ji propichovaly a přikovaly na místo. Chtěla se ho zeptat, ale místo toho stála a zírala do těch očí jako smyslu zbavená. Začínala mít pocit, že se mdloby vrací, ale její záchrana přišla ve dvou okamžicích. Ten první byl, když Samuel zamrkal. Jako by ji jeho nějaká moc pustila. Nechápala. A to druhé bylo nevlídné: „Zoe, tak běž už!“ Byla to skupinka spolužaček.

Zoe jen s tichou omluvou popoběhla dovnitř a rychle zaujala své místo. Samuela měla před sebou, za což byla ráda. Její dojem, že by další jeho pohled nevydržela, velmi sílil.

Zoeina nesoustředěnost z němčiny se nedává srovnávat s tím, co prožívala nyní. Absolutně neměla ponětí, o čem se mluví. Naštěstí se učitel na nic neptal, jinak by její odpověď byla velmi trapná. A když se po zvonění podívala do svého sešitu, byl prázdný. Jen datum naznačovalo, že se tato hodina opravdu konala.

Jako ve snách odcházela ze třídy opět poslední. V jídelně už byl hluk a rachot. Zoe však, zabořená do svých myšlenek, šla bezduše pro své jídlo. Kdyby si ji Peter nevšiml, bůhví, kam by si sedla. Její kluk ji však přivedl ke stolu, se smíchem ji usadil a začal s kluky probírat vše možné a nemožné. Zoe jen nepřítomně jedla, pak ji však napadlo se rozhlédnout, jestli Samuel někde není. Ne, neviděla ho. Buď už dávno dojedl, a nebo ještě nedošel? Ovšem už se blížil konec polední pauzy, a on stále nikde. Zoe tím byla překvapena, nemohla uvěřit, že by ho minula.

„Zlato, jdeme na hodiny, nebo ty nejdeš?“ vytrhnul ji z myšlenek až Peterův hlas.

„Jo, jo, jdu, promiň, jsem nějaká dnes zamyšlená,“ začala se Zoe spešně omlouvat. Peter na ni pobaveně mrknul, políbil ji na čelo a už pospíchal do třídy.

Zbytek hodin utekl velmi rychle. Zoe se konečně probrala a začala opět vnímat, co se dělo. Na závěr dne přišel tělocvik. Zoe nijak nevadil, ale také nebyla žádná hvězda. Zato jejího kluka byla plná tělocvična, ovšem v tom dobrém, protože Peter byl opravdu šikovný. Zoe mu vždy držela palce, aby mu to vše i nadále vycházelo a on dostal vysněné stipendium. I když v koutku duše si uvědomovala tu bolest, kterou ji tato myšlenka přinášela. Bolest nad tím, že ona tu zůstane sama.

Tělocvik skončil rychleji, než jiné předměty. Peter rychle běžel na sportovní trénink, Zoe ho vyprovodila zamyšleným úsměvem. Těšila se na odpolední procházku. Dřív než však stačila s těmito myšlenkami opustit školu, se střetla před skříňkami se Samuelem. Seběhlo se to tak rychle, chtěla se právě otočit od skříňky a on, zahleděn jinam, si toho nevšiml. Aspoň tak se to zdálo.

„Promiň, promiň,“ omlouvala se Zoe rychle, i když se ani ždibíčkem své kůže Samuela nedotkla.

„Nic se neděje,“ klidně ji mladík odpověděl a zkoumavě se na ni zadíval. Zoe okamžitě cítila ten chlad a do očí se jí vkradl zmatek.

Teď nebo nikdy, povzbuzovala se uvnitř své hlavy.

„Ehm, já nevím... Ale... nepotkali jsme se už někde?“ začala Zoe velmi opatrně. Samuel se na její otázku zamračil a zdálo se, že jí něco chce říci. Dřív než tak učinil, se k němu přitočila krásná blondýnka. Měla podobné rysy a vzhled modelky. I z ní ale čišel chlad, který ovšem byl také čitelný z tváře, narozdíl od celkem příjemně vyhlížejícího Samuela.

„Ne, určitě neviděli,“ odpověděla ta dívka krásným hlasem, až si Zoe říkala, že ona sama skřípe jako stará vrata. Dívka dala Samuelovi majetnicky ruku kolem ramen a na Zoe se trochu povýšeně podívala. Samuel se jen shovívavě usmál.

„Budu muset jít, někdy jindy, Zoe,“ usmál se na ni a v doprovodu dívky odcházel.

Zoe za ním zírala a nemohla překvapením ani dýchat. Konečně jí došlo, co bylo tak divné. Odkud znal její jméno? Nemohla to pochopit, vždyť s ním nemluvila, tak jak ho mohl znát?

Ovšem už nebyla možnost, aby se zeptala, Samuel i ta dívka zmizeli za rohem.

Zoe se jako ve snách vymotala ze školy a dopravila se domů. Naštěstí nikdo nebyl v domě, takže bez nepříjemných otázek na svůj duševní a fyzický stav zaplula do svého pokoje. Rozdělala si na stole úkoly a snažila se pracovat, ale myšlenky jí kolovaly kolem toho nového spolužáka. Až ji to zlobilo, připadala si nevěrná, ovšem jistý osten jí říkal, že její vztah není to, co by mělo být. Raději všechny ty myšlenky zahnala a pustila se znovu do práce.

Chvíli jí to vydrželo, pak začala více sledovat čas, než učení. Konečně bylo šest, tedy doba, kdy už by Peter měl být doma.

Zoe rychle vyplula z domu a byla ráda, že ji nikdo nezastihl. Nechtěla se zdržovat večeří, chtěla co nejdříve zvonit u Sulleinů. Cesta jí trvala velmi krátce, jak se na Petera těšila a doufala ve vzájemně strávený čas. Lehce udýchaná stiskla zvonek u jejich domovních dveří. Následovalo hluboké ticho. Trpělivě vyčkávala, možná byl Peter ve sprše a nebo dřímal. Když se ale dlouho nic nedělalo, zazvonila znovu. Opět ticho a opět dlouhé nic. Trochu skleslá se posadila na schody vedoucí k jejich domovním dveřím. Automaticky vytáhla telefon z kapsy a naťukala rychlou sms:

Petere, čekám před vaším domem.

Odeslala ji a mobil schovala ve svých drobných dlaních. Jen chvíli mžourala do zapadajícího slunce, když jí zapípala zpráva. S nedočkavostí otevřela přijatou sms a postupně měnila svůj výraz v čiré zklamání. V mobilu stálo:

Promiň, zlato, trénink se zdržel. Jsem grogy, dnes na to nemám. Večer ti zavolám.

Zoe rychle mobil vrátila do kapsy, jinak by ho asi zlostí rozflákala o silnici. Chvíli se nechala ovládnout nepříjemným stahování kolem žaludku, které zapříčinil nával zoufalství a bezmoci. Rychle jí ale došlo, že tu nemůže zůstat, co kdyby se vrátili Peterovi rodiče? Asi by se divili, kdo jim to tu sedí, protože ji sotva znali.

Zoe mátoživě vstala ze svého místa a kráčela pomalu uličkami zpět k domovu. Snažila se povzbudit, že aspoň dodělá úkoly a že Peter si musí odpočinout. Červík v ní ale hlodal. Chtěl jí vůbec Peter dát vědět? Proč si na ni nikdy neudělá čas? Začala ho ihned omlouvat tím, že má před sebou poslední rok ve škole a musí se soustředit na sport. Ovšem byla to jen planá snaha, jen jemná zástěrka, aby se nerozplakala přímo na ulici.

Právě procházela kolem místa, kde ji předevčírem překvapilo to auto. Zastavila se a rozhlédla se v naději, že něco pojede. Ne, nechtěla pod auto skočit, ale měla dojem, že by někdo mohl jet, že by mohl jet Samuel. I když netušila, k čemu by jí to mohlo být. Nic ale nejelo.

Zoe se sklesle posadila na obrubník, kolena si dala pod bradu a přemýšlela, k čemu jí tenhle život je. Daleko však myšlenkami nedošla, protože se ozvalo vrčení motoru. Jemné, ale přeci jen. Chvíli nic Zoe neviděla, když se směrem toho zvuku otáčela. Ale pak zahlédla dva svítící body. Po chvíli už rozeznávala auto. Postavila se, aby nepřekážela, ale auto začalo přibržďovat. Zoe tomu nerozuměla, nebyla u přechodu. Ale snad někdo chtěl poradit cestu.

Auto zastavilo přímo u ní a poté vystoupil jeho řidič. Byl to... Ano, zase to byl on.

Zoe na něho vyjeveně hleděla a trochu se otřásla pod tím návalem chladu, který od něho zavál.

„Ahoj, doufám, že jsi mi nechtěla opět skočit pod auto,“ usmál se na ni.

Takže to byla pravda, byla to všechno pravda, s lehkým úsměvem si Zoe pomyslela a byla ráda, že není blázen.

„Ne... V žádném případě. A omlouvám se, že jsem to udělala,“ koktavě ze sebe vyklopila.

Samuel se chvíli usmíval. „Za to se přeci nemusíš omlouvat.“ Zdálo se, že se snad chce k Zoe přiblížit, ale najednou ucukl. Zoe na něj překvapeně hleděla.

„Ehm, musím jít. Omlouvám se,“ zamumlal s nepřítomným pohledem, nasedl do auta, a aniž by věnoval Zoe jediný pohled, rychle odjel.

« Předchozí díl

Autor: Wing, v rubrice: Povídky » Na pokračování