OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 19. kapitola

23.10.2014 (10:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 821×

V obličeji mě šimraly první sluneční paprsky. Nechtěl jsem ještě vstávat! Jen jsem pootočil hlavu a blíž se přitulil ke zdroji tepla. Ale výkřik utlumený dlaní mě probudil. Rozespale jsem zamžoural kolem sebe. Vedle mě spal Ren. Usmál jsem se a pohladil ho po tváři. Jen trochu nakrčil nosík. Když spal, byl roztomilý. Zaculil jsem se. Chtěl jsem se posadit, ale bolavý zadeček byl razantně proti tomu, tak jsem se jen podepřel na loktech. Rozhlédl jsem se po pokoji a... ve dveřích stála RIKA?!

V tu ránu jsem byl vzhůru. Držela si ruku na puse. No proboha. Tohle, tohle je trapas. Byli jsme sice oba zakrytí dekou, ale stejně, bylo to nepříjemné a… trapné.

„Ehm, Riko... já... ono... dobré ráno?“ zkusil jsem to opatrně, pokoušejíce se o úsměv.

Ucítil jsem jemný dotyk. Spokojeně jsem se usmál a přitiskl si to teplounké tělíčko blíž k sobě… Ale něco… Zamžoural jsem očima, abych viděl Yuiho nejistě koukat směrem ke dveřím. Ta noc mě trochu dostala, jak moc jsem si to užil, tak jsem nebyl příliš schopný reagovat rychle. Podíval jsem se tím směrem a… okamžitě se napřímil do sedu. Způsobil jsem tím, že přikrývka maličko odkryla naše těla.

„Riko…?“ nejistě jsem vyslovil její jméno. Nechtěl jsem, aby mě někdy našla s někým v posteli, když jsem měl být její vzor…

Ráno se mi udělalo dobře, rozhodla jsem se jít pozdravit brášku a říct mu, že je mi už dobře. Radostně jsem vtančila do ložnice a… Nedokázala jsem potlačit výkřik. Ren ležel nahý, to mě neudivilo, často tak spal, ale v náruči držel toho hocha, kvůli kterému měl, jak poetové říkají, zlomené srdce. Ústa jsme si rychle zakryla, ale už jsem je vzbudila. Yui-san se snažil něco kloudného vykoktat, a Ren? Jeho reakce byla zábavnější. Teda, normálně bych se smála, ale to by tu nemusel spát ještě s někým.

„Co…“ několikrát jsem na prázdno otevřela pusu a zamrkala. „Co… to… no… to…?“

Vyjekl jsem, když Ren popotáhl přikrývku. Rychle jsem si ji zase přitáhl k tělu. Rika koktala stejně jako já a vypadla dost šokovaně. Ren ji oslovil jménem a nejistě ji pozoroval. Byl celý napjatý. Zlobí se... Aspoň mám ten pocit.

Nejistě jsem ho chytil za předloktí a částečně se za něj schoval, částečně jsem ho hladil po zádech. Bylo mi trapně, styděl jsem se. Na Riku jsem úplně zapomněl!

Cítil jsem Yuiho, jak se mě lehce dotýkal na zádech a uvolňoval moje napjaté svalstvo. Nechtěl jsem, aby se cítil tak hrozně. Jen jsem rychle sevřel jeho ruku, kterou mě držel za zápěstí, do dlaně, abych mu dodal odvahy.

„Riko?“ zkusil jsem to znovu. „Já… promiň…“

Rika jen bezmocně zavrtěla hlavou, otočila se na podpatku. Oči se jí malinko zaleskly. Než opustila pokoj, řekla: „Jdu se projít…“

Trapné ticho se prohlubovalo a já věděla, že nemá cenu se na něco ptát. Bylo mi úplně jasný, co se tu muselo včera večer stát. Teda, detaily nevím, ale to mě nijak netíží. Ren se mi pokoušel omluvit, sklopil zrak. Neměla jsme to srdce je trápit svou přítomností.  Ren byl pro mě jediná rodina, kterou jsem měla, takže jsem se už dávno smířila s jeho orientací. Bylo pro mě důležité jen a jen jeho štěstí.

Potřásla jsem smutně hlavou. Netušila jsem, že se ho budu muset vzdát tak brzo… Opustila jsem jeho ložnici a nechala je samotné, aby si vše v klidu mohli vyříkat. Popadla jsem kabát z věšáku a už za mnou zaklaply domovní dveře.

Chvilku jsem ještě koukal na zavřené dveře, za kterými Rika zmizela. Tlumené bouchnutí dveří oznámilo, že odešla. Mrzelo mě, co se stalo, a Rena očividně taky. Hladil jsem ho po zádech.

„Je mi to líto,“ špitnul jsem. Podíval jsem se mu do očí, ale nic jsem v nich nevyčetl. Nedokázal jsem přijít, na co myslí. Jen jeho výraz vypovídal, že ne úplně všechno je tak, jak má být.

Neměl jsem nejmenší tušení, co se Rice honilo v hlavě. Bolelo to, že jsem ji tímhle asi ztratil nadobro. Otočil jsem se na Yuichiho a v jeho očích hledal oporu. Jedno jsem ale věděl jistě, jeho se jen tak už nevzdám. Pohladil jsem ho po obličeji.

„Promiň, nechtěl jsem, aby nás tu našla…“ promluvil jsem po chvíli.

Přitulil jsem se. Chvilku tíživého ticha prolomil až Renův hlas. „Promiň, nechtěl jsem, aby nás tu našla…“

„Za nic se neomlouvej, nemůžeš za to,“ pousmál jsem se. Konejšivě jsme jeden druhého objímali.

„Rika to pochopí,“ odmlčel jsem se.

„A jestli… jestli mám do té doby odejít…“ šeptal jsem se sklopenou hlavou. Nechci odcházet. Teď, když jsme konečně spolu! Ale, pokud to pomůže...

Rychle jsem ho přejel očima.

„Nesmíš mě tu nechat samotného… Podpoříš mě před Rikou, viď?“ ujišťoval jsem se.

Po tom, co řekl, se mi ulevilo.

„To si piš, že tě podpořím!“ řekl jsem s úsměvem. Byl to hloupý nápad. Teď už budeme jen a jen spolu. Protože…

„Rene... já si všechno… všechno si pamatuju. Vzpomněl jsem si,“ neuhnul jsem pohledem. Vážně jsem mu hleděl do očí.

„Vzpomněl?“ V těle se mi rozlilo radostné teplo, jakou jsem měl radost. Přitlačil jsem ho víc do matrace a láskyplně políbil. „Úplně na všechno? I…?“

Přikývl jsem.

„Úplně na všechno…“ ujistil jsem ho a chytil jeho ruku.

„Konečně je všechno za námi,“ usmál jsem se blaženě, „teď už mi nebudeš lhát, v ničem, slibuješ?“

„Slibuju,“ řekl jsem to s tak vážnou tváří, až to bylo mírně komické. Zacukaly mi koutky úst a jasně jsem viděl, že Yui je na tom stejně. Přejel jsem mu dlaní po tváři a přitáhl si ho k sobě.

„A před námi je společná budoucnost,“ opřeli jsme si čela o sebe.

Tak jak? Je to trochu zvláštní, že už je konec... Trochu smutný, nemyslíte? Nějak jsem si na ty dva zvykla. Ale tady nejde o mé názory, ale o ty vaše! Jsme obě moc zvědavé, jak moc se vám líbili.

Povídkovou řadu ještě neukončujeme, protože, jak jsme slíbily, není konec... myslím úplný! Čekají nás dva slíbené mírně hard se spousty detailů bonusy, tedy, jeden z nich je hard, druhý je takový něžný. Tak se na ně těšte. Vidím to ale tak, že tu budou nejdříve 30. října.

Takže moc se těšíme na vaše názory. Gwendolin & Torriell

P.S. Když je toto poslední díl, chtěla bych vás pozvat ke čtení nové kapitolovky, do které jsem se opět dala s Torriel, a pokud máte rádi naše psaní, máte se opravdu na co těšit. Bude to trochu hard (ehm... trochu víc. Přiznám se bez mučení.), možná trochu vynucená láska... a hlavně Yakuza.

Omlouvám se za tuhle reklamu na naši jinou povídku, ale máme ji s Torriell nejradši ze všech, co jsme psaly, protože je to taková naše srdcová záležitost.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 19. kapitola: