OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blood on my hands - prolog

10.10.2010 (18:00) • ArwenBellieDiamond • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 932×

Blood on my hands

Prolog

Pohled Mii (Stane se)

Zadržela jsem dech. Ani jsem nedutala. Prosím, ať si mě nevšimne. Ať jde dál a neotáčí se. Bohužel nebo bohudíky si mě všiml. Teda spíš bohužel. Pomalu se vydal ke mně. Nechtěla jsem, aby tu byl. Aby mě takhle viděl nebo mi ublížil.

Litoval jsem, že jsem chtěla strávit prázdniny u Amandy, která o mě stejně nikdy nestála. Byla jsem pro ni jen přítěž. Chtěla si užívat se svým přítelem, ale já jsem jí v tom bránila.

Ona byla přesný opak mě. Má dlouhé světlé vlasy do půli zad. Perfektně se oblíká, nosí oblečení v pastelových barvách. Nelíčí se a má perfektně udržované nehty. Dokonalá dceruška. Studuje na vysoký škole  kterou jí vybral táta.

Za to já mám krátké tmavě modré vlasy. Často si je barvím. Nosím krátké minisukně, nejčastěji červené nebo černé barvy. Oblečení mám nejčastěji černé. V mém šatníku se vyskytují jenom conversky. Mé nehty jsou buď tmavě modré, černé nebo krvavě rudé. Hodně se maluju.

To já si natírám chleba tlustou vrstvou Nutelly. Nesportuju, špatně se učím. Za to hraju jenom na klavír, kreslím, hraju na počítači a flákám se.

Vím, že by mě máma, táta a Amanda nejradši předělali. Nikdy jsem jim to ale nedovolila. Taky nemám spoustu přátel. Tedy nemám žádné. Vystačím si sama. Přestávky trávím na dívčích záchodech, kde si kreslím. Nepotřebuju se na někoho lepit, povídat si s ním nebo chodit s ním všude. Vlastně mám přítele-Maxe. Vím, ale že se mnou baví jen kvůli tomu, že se nudí. Až k němu přijede jeho kámoš tak mě zase odkopne.

Mezitím, co jsem přemýšlela a vzpomínala, tak došel až ke mně. Nevypadal mírumilovně. Měl černé krátké vlasy. Vysokou vypracovanou postavu. Nedokázala jsem v tuhli chvíli určit, jestli je hezký nebo sexy. Tímhle se mé myšlenky nezaobíraly.

Došel až ke mně. Nevím, co si o mně myslel, když před sebou viděl malou polonahou holku. Schoulenou v tmavém rohu.

Poklekl ke mně. Díval se na mě černými očima. Koukal se na mě zvláštním způsobem. Jeho pohled jsem mu opětovala svým vystrašeným.

Natáhl ke mně ruku. Bála jsem se, že mi ublíží. Jako oni. Už jsem nechtěla prožít to co před chvílí. Vystřídalo se na mě jich několik. Bolestně jsem přivřela oči. Vybavily se mi podrobnosti. Chtělo se mi řvát, ale řev mi uvízl v krku. Snad ze strachu.

Rukou se mě dotkl na tváři. Pod jeho dotekem jsem ucukla. Vzala se ve mně síla bojovat. Nechtěla jsem, aby mě ponížil jako oni. Prudce jsem vstala. Pořád dřepěl na zemi.

Využila jsem toho tedy, než se zvedne. V hlavě se mi rýsoval plán, jak zdrhnu nebo ho něčím praštím. Ale nikde v okolí nebylo nic, čím bych ho mohla praštit.

Asi si všiml, že o něčem takovém přemýšlím, protože se zvedl a došel ke mně.

„Nechci ti ublížit, maličká,“ koukala jsem na něj jako vyvoraná myš.

„To říkají všichni,“ řekla jsem tiše.

Zasmál se tomu hlubokým smíchem. „Já to ale myslím vážně,“ řekl teď už vážně.

To víš, že jo, myslela jsem si. Nahlas jsem to ale neřekla.

„Půjdeme?“ zeptal se mě. Kam? Proč? Honilo se mi v hlavě. Já s ním nikam nejdu. Neznám ho. Amanda bude mít strach. Škubla jsem sebou bolestivě. Ty víš, že nebude, viď? Myslela jsem si.

„Ne,“ řekla jsem odhodlaně.

„Proč ne?“ řekl. Nemohla jsem rozluštit jeho výraz. Tak neuvěřitelně mě to štvalo.

„Proto,“ odpověděla jsem mu naštvaně. Proto, že tě neznám. A nevím, co jsi zač.

„Chceš tady tedy zůstat?“ zeptal se posměšně.

Ne, to rozhodně nechci. Než jsem mohla něco říct, promluvil.

„Tak dobře,“ řekl a vydal se pomalým krokem pryč.

Ne, nechoď. Co když se vrátí? Začala jsem panikařit. „Ne, nechci. Počkej,“ volala jsem za ním.

Zastavil se. Počkal, dokud jsem k němu nedošla. Stáhnul si černou koženou bundu a přehodil mi ji přes má nahá ramena. Neměla jsem tričko, protože ho ze mě servali.

Začala jsem si uvědomovat, co se vlastně stalo. Že mě tak ponížili. Přitáhla jsem si jeho bundu blíž k tělu. Na to, že mě znásilnili jsem to nesla dobře. Vždy jsem byla psychicky odolnější. Možná pod náporem školní šikany, která mě pronásledovala a pronásleduje už několik pár školních let. Naučila jsem se s tím žít. Nic neříct rodičům. Maskovat stopy. Uměla jsem výborně lhát, přetvařovat se.

Rodiče mě nutili chodit ke školnímu psychiatrovi, kvůli průserům, který jsem měla ve škole. Nic ze mě u něj nedostali. Nikdy jsem nic neřekla. Po pár letech zjistili, že to nemá cenu a plýtvají jenom penězi.

Vždy jsem si myslela, že nejsem normální. Teď se mi to potvrdilo. Kdo by šel s cizím chlapem v noci neznámo kam.

Proč jsem nezačala utíkat, když jsem potkala tu partičku, nebo křičet? Zavrtěla jsem hlavou a vydala jsem se ho následovat do noci.

Tak, jak se Vám to líbilo? Doufám, že ano. Zanechte, prosím, komentáře, jestli mám pokračovat dál, nebo začít psát něco jiného. Děkuji.

Shrnutí ♥ 1. kapitola

Autor: ArwenBellieDiamond (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blood on my hands - prolog: