Bony 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Bony je vtipálek, ve skutečnosti nic nebere vážně. Baví se s klukama i s holkama, hraje fotbal a užívá si života. Když jí ale jednou udělá osud čáru přes rozpočet, všechno se změní... Jak dopadne nezkušená dívka v říši snů?

20.05.2010 (17:00) • adio • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 656×

Ve svém oblečení s tím suprovým nalíčením jsem se cítila sebevědomě. Vlastně jsem se takhle vyfikla jenom kvůli němu. Jenom proto, aby teď nade mnou ohrnul nos! Když jsem vstávala od stolu, podíval se mi úšklebně do očí. Jsem si jistá, že jsem v tu chvíli zrudla až na zadku, protože pod jeho pohledem prostě vždycky zrudnu. I tentokrát jsem zčervenala, zrychlil se mi dech i srdeční tep a rychle odvrátím pohled, abych se nezačala hloupě chichotat. Ten pohrdavý výraz ale hodil i další den a dokonce i dneska. Nevím, co jsem mu udělala, ale jsem si skoro jistá, že v tom má prsty Šárka, moje bývalá kamarádka, která začala chodit s Karlem, kámošem Jirky. Určitě mu něco nakecala a já teď kvůli tomu budu mít peklo!

Bojím se pondělka, bojím se, že jeho pohled nevydržím a rozbrečím se někde v kuchyňce, u ulepené linky. Niky je ze mě kvůli tomu na prášky, protože prakticky nemluvím o ničem jiném. To je pořád Jirka tohleto a Jirka támhleto. Normálně bych si ho ani nevšimla; prostě jsem byla až příliš uchvácená Stmíváním, co napsala moje oblíbená spisovatelka. Připadala jsem si jako Bella - Popelka, které si všiml nejhezčí kluk ze školy. Nejdřív jsem se samozřejmě zdráhala, věděla jsem, že má v plánu mě co nejvíc potrápit, protože kluci porstě takoví jsou. Ale nevěděla jsem, že až tolik! Postupně mi bylo jeho lichocení příjemnější a příjemnější, až jsem se těšila do školy stejně, jako v první třídě, víkendy byly příliš dlouhé a děsila jsem se velkých prázdnin, protože jsem věděla, že po nich už se do školy nevrátí a najednou mi to připadalo... hrozné. Nedokázala jsem si představit, že přijdu do školy a neuvidím jeho krásný úsměv, který rozzáří i ten nejchmurnější den.

Tenkrát, když jsme byli se školou na tom letišti, přišlo mi to, jako by mě hlídal, jako by mi četl myšlenky, protože věděl, že chci utéct pryč. Že to tu nezvládám z mnoha důvodů. Samozřejmě, tento pocit trval do chvíle, kdy jsem se vážně pokusila o útěk, ale zastavily mě dveře, pevně zavřené, zamčené a policie, která tudy projížděla, po mě házela divné pohledy. A tak jsem tam ztratila kamarádky, mrzla v letištní hale a hledala alespoň někoho známého. A našla jsem je až po půl hodině. Ale to není důležitý, chci tím říct, že jsem se naučila příliš na něm viset. V životě se mnou ve skutečnosti nepromluvil ani slovo, pouze jeden den, kdy ke mně přišel o těláku a pověsil mi žlutej kroužek na krk, ve snaze mě rozveselit, když viděl můj smutý pohled. Bylo to čtrnáct dní po tom, co mi umřel táta.

A teď, teď místo co bych se do školy těšila, děsím se, co zase bude. Věděla jsem, že to nakonec takhle dopadne a doslova zuby nehty se bránila, abych k němu příliš nepřilnula, ale jsem prostě jenom mladá, nezkušená dívka.

Nikola se mě snažila uchlácholit, ale nakonec to vzdala, když viděla můj znuděný obličej.
Zítra máme výtvarku a budem koukat na film - minule jsme taky koukali a přidali se k nám deváťáci. To bylo tenkrát, kdy na mě volal zdrobnělinami a usmíval se. Jak je to dlouho?
Ehm... Něco mi říká, že to bylo v listopadu...

Pomalu se připravuju na to, že strávím dvě hodiny s Jirkou v jedné místnosti, necelé dva metry od něj, nebo možná blíž.
Na jednu stranu se můžu snažit znovu zapůsobit, na druhou stranu bych se možná měla držet zlatým hesle mojí nejlepší kamarádky, heslem drž-už-konečně-hubu!

Autor: adio (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování