OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Brána ohně 2

09.04.2012 (19:00) • RundasGrey • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 553×

V rudé poušti stála osamělá postava. Postava, která by měla mít strach - ti, co jsou sami, zde moc dlouho nepřežijí. Postava však bezstarostně kráčela krajinou, ke svému cíli, který byl neznámo kde.

Proti ní šla další postava, v úplně stejné elfské zbroji.

„Carne, co to tady děláš!" zařvala jedna z postav.

„Hej, v klidu! Hledám tě!" řekl nervóznímu společníkovi přicházející elf.

„Jak se mám uklidnit?" zeptal se. „Carne, měli jsme se sejít před půl hodinou asi deset kilometrů východně! Proč jsi tam nebyl…?"

„Kdybys mě nechal domluvit, dozvíš se to, Erunámo," řekl mu na to Carnicemeno.

Vítr si pohrával s dlouhými černými vlasy, které oba elfové měli. Zatímco však ta čerň, kterou nosil Carnicemeno, byla nevýrazná, tak to ta Erunámova byla temná, zabijácká. Tmavá jak noc, která na této planetě vládne. A tak, jak měl Erunámo temné vlasy, měl i temné oči, kterým neuniklo nic. To ty Carnovy byly jasně modré, plné optimizmu a pohody.

Carnicemo určitě nebyl tak svalnatý jak Erunámo - popravdě, vždy byl spíš na přemýšlení než na sport. To ale neznamená, že by byl Erunámo hlupák - oba byli chytří, progresivní mladí elfové. Carnicero však radši procvičoval mysl, zatímco Erunámo tělo.

Co se týče jejich povah, ty také byly poměrně odlišné - i když byli velmi dobří přátelé. Carnicemeno byl od přírody nabit optimistickou energií, kterou často kazil ostatní. Podle něj mělo vše řešení, a tak se i stavěl ke problémům. Možná dělal dobře.

Erunámo měl být spíš temným elfem, protože jeho mysl byla tmavá, netolerantní. Ne že by byl pesimista, ale svět bral jako místo plné zla, kterého se nemůžeme zbavit, ale musíme s ním bojovat. Tím pádem byl jeho život více o povinnostech, než o radostech. To šlo taky poznat z tohoto rozhovoru…

„…jsme, chápeš to, jsme v pekle! Na pekelné planetě, tady si nemůžeme dovolit chodit po jednom! Víš jak je to tu nebezpečné?"

„Bože, vždyť jsme byli od sebe jen kilometr…"

„Ale i deset metrů by stačilo, aby nás rozdělili."

„A je den…"

„Ano, ale jsi-li sám, je jedno jestli je den nebo noc. Zabijí tě stejně!"

„No, dobře, dobře, tak od teď už budu chodit jen s tebou."

„Ne. Nemusíš chodit jen se mnou. Ale s někým. Nesmíš se tadyma toulat jak se ti zlíbí - to potom totiž umřeš, a to nechceme."

Vydali se zpět k ostatním. „Viděl jsi něco?" zeptal se Carnicero, který nechtěl, aby řeč stála, a chtěl aby mu přítel odpustil jeho malou chybičku.

„No… jak se to… neviděl jsem je," odpověděl mu velmi vyhýbavě Erunámo.

„No?"

„Viděl jsem nějaké stopy. Ale komu patřily...?"

„Těžká otázka."

„No, zas tak ne. Určitě patří nějakým nemrtvým."

Carnicero se zamračil. Slunce mu dopadalo na jeho next-gen zbroj, která byla vytvořena s pomocí relicanské technologie. Díky těmto tvorům přeskočili elfové ve vývoji několik staletí, přičemž se stále mohli chovat ekologicky k přírodě - nezažili žádnou průmyslovou revoluci a nemuseli zničit své lesy, svou zem.

„Ano. Jsou tady. A jsou blízko," řekl Carn. „Koneckonců, to jsme ale čekali, takže není důvod panikařit. Můžeme se dál vesele soustředit na to, proč jsme přišli."

Oba dva chvíli mlčeli. Přemýšleli, jestli mají mluvit o tom co tu dělají.

„Je to šílené," začal Erunámo. „Prostě a jednoduše šílené, a nemáme šanci to splnit. Jak chtějí… jak chtějí zařídit, aby…?"

„Nevím," odpověděl Carnicero. „Každopádně to bude velmi, velmi těžké. Ulovit nemrtvého, prosím, to je prosté. Ale oni chtějí nějakého královského nemrtvého, který je vždy zalezlý uprostřed nějakého hnízda! Proč to musí být vždy tak složité?"

„A to pak ještě chtějí, abychom ho portálem přenesli do našeho světa," pokračoval Erunámo. „Aby ho zkoumali, a využili jeho genom proti lidem! Jak chtějí genom upravit tak, aby se lidé navzájem vyvraždili? Jak toho chtějí docílit? A vždyť to není ani humánní! Takto se my elfové nechováme!"

Erunámo položil svému příteli ruku na rameno. „Promiň, ale ne. My se tak chováme. Musíme se tak chovat. Lidé teď vymýšlejí tu novou zbraň, ten… střelný prach. Kdyby přišli na to jak z něj tvořit pistole, byl by konec. Ani nejsilnější magie by nás proti tomu neubránila. Časem by se naučili tvořit stroje, které by bojovaly za ně… neměli bychom sebemenší šanci."

Carnicero přikývnul. „I tak to ale není vhodné řešení. A navíc, ten nápad ani nepochází od elfů."

„Cože?" zeptal se Zděšeně Erunámo.

„Ne. Včera jsem poslouchal našeho vůdce, jak si povídá s tím temným…

***

Pandatur se podíval po svém stanu, jestli neuvidí něco zajímavého, něco co by tu být nemělo. Bál se, že se sem dostali nemrtví. Po chvíli se však uklidnil: to jsou jen mé bláhové představy. Je v absolutním bezpečí.

Postavil se. Už tady čeká dost dlouho, měl by se podívat, jak to vypadá venku. Otevřel stan, který byl uzamknut složitým zámkem, a vylezl ven do rudé pouště.

Vzhledem k tomu, že byla noc, panovala venku ohromná zima. Pandatur se však stihl obléci, dřív než vyšel ven - jinak by byl umrzl. Děsivý mráz vládnul v celém okolí, nebylo zde nic co by mu mohlo odporovat. Celá poušť, která byla ve dne horká, byla nyní pokryta vrstvou ledu, ledu který zde vysublimoval přímo z husté atmosféry.

Porozhlédl se po táboře. Hlídky stály na svých stanovištích, tak jak měly. Nyní to však Pandaturovi nevyhovovalo - musel se totiž poradit o věci, která je správná, ale kterou by mnoho elfů takto nepochopilo.

Rozešel se na okraj tábora. Nemohli se sejít venku - to by bylo moc nápadné. Místo toho se sešli u stanu toho temného…

Pandatur se už ani nepozastavil nad přes čtyři metry dlouhým ještěrem, který ležel vedle stanu z černé látky. Když poprvé zeleného plaza zahlédl, stuha mu krev v žilách. Nechápal, jak mohly tyto bytosti ještě existovat. Podle fosilních nálezů tady plazi vládli před šedesáti čtyřmi miliony let, a potom neznámo proč většina vyhynula - zřejmě kvůli silnému působení magie, které vyvolal dopad nějakého tělesa na povrch planety. Každopádně, dračí a naugliří větev tady zůstala, a většina z ní sloužila temným.

Z plátěné stavby vylezl muž. Měl na sobě oblečenou černou zbroj, která byla zdobena ostny, diamanty, tmavými kameny a kresbami. V jedné ruce měl ohromný štít, za kterým skrýval asi metrový meč naplněný magií, která zeleně zářila. Jeho záda nesla dlouhý plášť, který mu sahal těsně po kotníky. Tvář byla, na rozdíl od většiny temných elfů, baculatější - neměl kostnaté rysy. Pořád však byla smrtelně bílá, a rudé zorničky dodávaly lidem představu, že je tento tvor upír - nikoliv, je to pouze temný elf.

„Nacile! Vypadá to, že tě noc neobdarovala spánkem."

„Pft hs t tem po leep, hust po have!"

Nacil očividně nebyl v moc dobré náladě, soudě podle toho že mluvil svou nordanskou temnoelfštinou. To však Pandaturovi nevadilo - znal základy tohoto obtížného jazyka, a věděl, že Nacil řekl něco o tom, že noc není od spánku, v čemž se shodovali.

„Asi vím, proč si nasraný," začal bez ostychu Pandatur.

„Asi? Asi? ASI?" zeptal se ho Nacil.

Elf se začal bát. Věděl, jak je Nacil nebezpečný - jako šlechtic měl pocit všemocnosti, což byla pravda. Ještě, že byl na této výpravě sám - Pandatur se bál, že jeho skupina (nebo přinejhorším armáda, kterou si chtěl s sebou původně vzít) by mohla zapříčinit pár problémů.

„Já vím, že spolupracovat s náma, světlýma elfama, je těžké," začal Pandatur. „Většina z nás má onen pověstný vrozený smysl pro čest a pro dobro, který nám brání uvažovat racionálně a hodnotit věci podle toho jaké jsou, ne podle toho jaké by měly být…"

„Proto jsme se od vás odtrhli, vy gith rels, bavio o old."

„Ano, a asi jste udělali dobře," navázal na svého kolegu Pandatur, který věděl, že někdy musí hrát na obě strany. „My nemáme srdce na to, abychom provedli to co je dobré. My nepřítele z naší země vyženeme. Jen vy máte dost vůle a síly na to, abyste ho pronásledovali až do jeho rodné země a tam ho definitivně zničili."

Nacilův výraz byl na cestě mezi opovržením a zájmem, a Pandatur jej chtěl dovézt do cíle. „Bude to jednoduché. Pošlu své lidi přímo na nepřítele. Sice to většina z nich nepřežije, ale bez obětí to není válka, a bez války ničeho nedosáhneš." Toto staré přísloví na temného zapůsobilo, protože se na jeho tváři objevil úsměv, za jehož děsivost by se nemusel stydět ani nauglir.

„Dobrá, můj elfí společníku. Myslím si, že nyní můžeme přejít k dalšímu kroku jednaní. Pokud jsi mě tedy nevytáhl ven do tohoto mrazu jen kvůli tomu, abys mi řekl jen to, na čem jsme se už dávno domluvili."

„Samozřejmě, že pro tebe mám další informace," řekl Pandatur hlasem, z nějž každý pochopí, že pokud si chce ony informace poslechnout, musí položit velmi inteligentní otázku ve stylu „Jaké informace?"

„A mohl bys mi je říct, nebo tady chceš mrznout ještě o minutu dýl? Já toho vydržím hodně, ale je proti mé přirozenosti někoho dusit, když ho můžu podříznout," řekl poměrně nevybíravým způsobem Nacil, přičemž samozřejmě neopomenul použít další ze svých oblíbených přísloví.

„No, je to velmi jednoduché. Tato mise, kterou nám dali nejvyšší představitelé mocných ras elfů, je jen začátek naší spolupráce. Ještě nás čeká mnoho a mnoho práce, než se náš svět změní do podoby, jakou měl mít vždy."

„Hm. To mě napadlo už dávno, že tím že vyženeme čerta ďáblem svět nezlepšíme," potvrdil nacil. „Čím vyženeme ďábla?"

„No," začal originálně Pandatur, „to je celkem jednoduché - nemrtví se nevyvinuli sami, je to umělá hrozba. Hrozba, proti které nasadí relicové všechny své prostředky."

Nacil si prohrábl vlasy, protože ho zjištění mírně znepokojilo. Ale zlo v jeho srdci bylo naštěstí dost velké na to, aby ho šílený plán lákal. A pak že my jsme ti temní, řekl si v duchu. Kdo chce využít nemrtvost a zlo v boji proti nepřátelům? Samozřejmě, že nás, elfy s bílou pokožkou a rudýma očima, to nenapadlo…

 „To se mi líbí. A velmi moc, opravdu. Bude to sranda. Až budeme sledovat, jak se lidé mění ve stvůry, které se navzájem vyvražďují, a potom je jejich destrukce dokončena mocnými relicany. Ale napadlo mě - nemohla by ta nákaza ovládnout i nás?"

„Vyloučeno. Genom bude upraven tak, aby nám nic neudělal. Je to maximálně bezpečné."

„Dobře. No, já už půjdu. Musím ještě meditovat. Ty připrav armádu. Pozítří to provedeme."

***

„Ty svině!" vykřikl Erunámo. „To… to… to snad ani nemůžou myslet vážně? My jsme sem přišli nemrtvé vyhladit! Nemůžeme je přivézt do našeho světa! To není připustitelné! S tím se musí něco udělat!"

Carnicero věděl, že by měl něco říct. No jo jenže co?

„Musíme s tím něco udělat, Erunámo. Ale musím tě varovat - oni to opravdu myslí vážně, to mi věř. A nezastaví se před ničím - chtějí vidět lidi na kolenou. To chceme všichni. A naši vůdcové k tomu chtějí využít trochu víc radikální metody. Sice to není zrovna správné, alej je to fakt, s nímž musíme počítat."

„Počítat? Kdyby věděli, že to víš, zachovali by se…?"

„Jako prachsprostí lidé, ano přesně tak," doplnil svého přítele Carnicero.

„Nechápu, jak mohl Pandatur na něco takového přistoupit," řekl po chvíli ticha Erunámo. „Znám ho už dlouho, a nikdy neudělal nic tak zvráceného!"

„No, já se tomu ani nedivím," řekl mu s chladem v očích Carnicero. „Vždy, v mládí, prosazoval metody, které přinesou výsledky, a ne ty etické. Proto se taky dostal tak vysoko - dokázal se odpoutat od prostých problémů, od otázek je-li to co dělá správné. Neptal se koná-li správně, konal ve svém nejlepším svědomí. A stejnou věc dělá i teď."

Erunámo byl ticho. Věděl, že další věty tipu „To není správné" a „Musíme ho zastavit" by diskuzi nikam neposunuly. Nyní by měli vymyslet, jak budou pokračovat. Co budou dělat dál. Jak budou postupovat, aby nenápadně zabránili zničení elfího světa a aby je nikdo neodhalil?

To už nestihli vymyslet.

 ***

Erunámo Carnicera zastavil. Oba se zděsili - uviděli totiž něco, o ani náhodou vidět nechtěli. Něco ohromného, děsivého a mocného.

„Vidíš to co já?" zeptal se Carnicero.

„Hloupá otázka," odpověděl mu Erunámo.

„Mluvíme oba o těch nemrtvých, kteří se objevili na obzoru?"

„Asi ano."

„Hm. A co s tím budeme dělat?"

„Mě by spíš zajímalo, co udělají oni s náma."

„Nechtěj vědět."

Ke dvěma elfům se blížila horda krvelačných bestií, které se pohybovaly po všech svých čtyřech končetinách. Jejich ksichty byly protažené, plné ranek, vředů a nádorů. Elfové nechápali, jak může pod takovýma maskama dřímat mozek o tak ohromné inteligenci. Ze zad tvorům vlály dlouhé provazce něčeho podivného, něčeho naplněného fosforující temnou energií. Jejich přední nohy byly zdobeny krystaly z jasně bílé látky, krystaly s ochranou funkcí.

Oba elfové byli okamžitě připraveni k těžkému boji. Vytasili energetické relicanské meče. Zbraně byly stvořeny ze zlatavé látky, která byla protkána nano-technologickými vlákny.

Carnicero zařval. Jeho meč začal sálat modrými plameny a byl jimi celý obalen. Erunámo se postavil do útočného postavení, a sundal si ze zad široký štít, který by nezničil žádný úder, a který byl ze stejné látky jako meč, který třímal.

Bestie se nezastavitelně blížily k elfům. Ti se rozhodli, že už je nebaví čekat, a že vezmou osud do vlastních rukou. S řevem se rozeběhli naproti nemrtvým, naproti svému osudu.

Pod nohama jim utíkala země, na které se nenarodili, země která patřila jejich nepřátelům. Ti nepřátelé, které měli elfové přivést do své země jenom kvůli tomu aby se zbavili jiných nepřátel. Musíme to přežít, musíme. Protože nikdo jiný by Pandatura nezastavil.

Erunámo zařval, a vyskočil do vzduchu. Carnicero nastavil svůj štít tak, aby vykryl úder prvního útočícího nemrtvého. Erunámo dopadl, přičemž vedl úder. Ten zasáhl hlavu monstra, které se vrhlo na útočícího elfa. Lebka byla rozpůlena vedví, a monstrum ukončilo svůj život. Carnicero odrazil útok monstra. To zaječelo zklamáním a vztekem. Elf ho potom už jen dorazil ránou meče do břicha. Čepel se jasně rozzářila, a plameny obalily zmírající tělo. Erunámo se mezitím otočil na monstrum, které k němu letělo vzduchem. Byl sražen na zem ohromnou masou temné živé hmoty. Jeho zorné pole zaplnil odpudivý ksicht kreatury, která ho chce bez váhání zabít. Erunámo naštěstí měl dostatek duchapřítomnosti, aby neupustil ani meč ani štít. Kdyby to udělal, jen velmi těžko by se dostával ze sevření bestie. Chvíli nevěděl co dělat - monstrum ho dusilo, a určitě hodlalo ve své činnosti pokračovat. To elfa netěšilo. Napřáhl se s mečem, a sekl zvíře z boku. Aspoň se o to teda pokusil nemrtvý totiž nastavil svou ruku, a diamanty, které ji pokrývaly, pohltily většinu energie útoku. Elf vykřikl, a úder opětoval - ruka však energii opět pohltila. Stvůra si však neuvědomovala, že dusit někoho jednou rukou jde poněkud hůř.

Erunámův třetí útok vedl k nohám stvůry, kde se nemohla bránit. Bestie zařvala, a spadla na břicho. Z těla jí začala pomalu vytékat krev. Elf si povzdechl a vstal. Po vteřině ho další nemrtvý strhl k zemi. Dopad byl tvrdý, velmi tvrdý. Erunáma na chvíli rozpustilo vědomí. Vše, co viděl a slyšel se rozpustilo do malých bodů. Ty se po chvíli spojily do jednoho celku, do Erunáma.

Elf si všiml, že na něm leží přibližně deset zombí, které jej asi chtějí zabít svoji váhou. No, to není pěkné. V tom si ale všiml, že se jeho kolega činí.

Aktivní nemrtví nabíhali na Carnicera, který je s přehledem posílal do věčných lovišť. Monstra po elfovi skákala, ale Carn měl zřejmě nějaký skrytý smysl, díky kterému přesně věděl, kde jaký nemrtvý je, a každému útočníkovi buďto zabodl meč do břicha nebo ho udeřil štítem přes čumák. Zvířata se elfa bála. Po několika okamžicích si však začala čím dál tím víc dovolovat. Nyní útočila ve smečkách. Elf se však neustále otáčel, a zabíjel jednu zombii po druhém. Krev stříkala vzduchem, byla na mrtvolách, na Carnovi, na zemi, všude. Krev, která už smýt nepůjde.

Jeden z mnoha nemrtvých, který letěl na Carnicera, jeden úplně stejný jako všichni ostatní, však elfa nakonec přece jen přechytračil. Carn nestihl udeřit dostatečně rychle, a polomrtvý tvor jej objal a shodil na zem.

Erunámo zařval. „Ne! Carne! NE!" Zjistil, že tlak nemrtvých zeslábl. Dal do toho tedy všechny síly, nabil meč na maximum, a udeřil nad sebe.

Kolem Erunáma se objevil štít z děsivě namodralé energie. Ten pohltil všechny nemrtvé, a zahalil je do modrých plamenů. Čtyřnozí netvorové seskákali (nebo spadali) z Erunáma, plni strachu, a začali se válet v písku který byl všude kolem.

Zombie, křičící, hladovějící po mase, se rozeběhly na svůj cíl. „Jak chcete, teď pro vás mám speciální překvapení," řekl Erunámo. Jeho meč se rozzářil fialovou aurou. To však nebyl pro zombie pádný důvod, aby zastavily. Škoda.

Na špici meče se nashromáždily volné elektrony. Ty už nemohly dále existovat v tomto stavu a musely se vybít. Výhodou bylo, že tento meč si mohl vybrat, kam je vybije.

Poušť byla osvětlena zábleskem, který na chvíli oslepil všechny účastníky boje - elfy i nemrtvé. Po několika vteřinách, když se vše vrátilo do normálu, zůstal po jednom nemrtvém jen prach. Erunámo se nadšeně usmál. Netvoři se zamračili. Jejich oči se dívaly na místo, kde ještě před chvílí stál jeden z jejich kolegů. Určitě zrovna přemýšleli: máme bojovat, nebo utéct? A pokud budeme bojovat… přežijeme?

Erunámův výraz se změnil když uviděl odhodlané tváře monster. Takže se nebojí. Ba naopak, jejich protáhlé obličeje jsou najednou plné odhodlání.

Otočil se na Carnicera. Podíval se do jeho krásných, elfích očí. „Toto je asi konec, bratře."

Ten však zavrtěl hlavou. „Ne. Nemůže být." Z hlasu šlo poznat jak je touto pravdou zaslepen, jak si jí je jistý.

Erumáno se otočil k tlupě monster, které jej zřejmě v nejbližších okamžicích sprovodí ze světa. Promiň Carne. „Bohužel, vše je možné," řekl smutným hlasem. Nabil svůj meč tak, jak ještě nikdy neučinil.

„NE!" vykřikl Carn ležící na zemi. Věděl, co jeho kolega chce udělat, a ani trochu se mu to nezamlouvalo. „Nech toho! Nemusíme se obětovat! Zabiješ nás to oba!" Erunámo se však neobtěžoval s odpovědí. Carnicero se rychle postavil. Tomu musí zabránit! Nechce ještě umřít! Rozeběhl se k Erunámovi. Strhl ho k zemi. Řval na něj, ať toho nechá. Že mohou utéct. Že nemusí umírat, že mohou zachránit své životy. Křičel na něj tak hlasitě, jak ještě ve svém životě na nikoho jiného nekřičel.

Marně.

Autor: RundasGrey, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána ohně 2: