OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Brána ohně 3

18.04.2012 (18:00) • RundasGrey • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 606×

Celá poušť se zachvěla pod výbuchem, který právě proběhl. Na obzoru se objevil podivuhodný modrý mrak, stoupající k nebesům.

Pandatur právě obědval, a čekal na hlášení hlídek, když v tom uviděl to, co uviděl. „A… o… H?" Otočil se. Věděl, co se mu to právě promítalo na sítnici. Ano, moc dobře věděl, že k tomu, aby vznikla taková exploze, musela být zničena nějaká ze zbraní relicanů.

Nechápal to. Taková věc musela ukončit nějaký souboj… nikdo by totiž nepřežil explozi takové zbraně. Tím pádem tam museli bojovat nějací elfové proti nemrtvým. Ale jak… nemrtví nechodili ven za slunce. Respektive nebyl to jejich styl. Bohužel i to se někdy dělo, že vyšli ven ze stínu… někdy, když k tomu měli vhodnou příležitost. A ta asi zřejmě nastala - uviděli nějakou osamocenou hlídku, a rozhodli se, že jim to za ty ztráty stojí a zaútočí na ně. Elfové se určitě zrovna vraceli z hlídky - touto dobou už obvykle průzkumníci bývali zpátky v táboře. Nemrtví určitě zaútočili s převahou několika stovek. A to, co nastalo, byl masakr. Elfové zřejmě zpočátku bojovali udatně… a potom museli zničit své zbraně, aby spolu vzali co nejvíc těch démonů.

Pandatur se rázně postavil od oběda. Šlo vidět, že je velmi rozzlobený. Ba co víc, že má strach. Ani nevnímal to, jak si spolu vyděšení elfové kolem něj povídají. Jediné, co nyní pracovalo, byly jeho nohy a oči. Šel. Nevěděl kam, ale zato věděl, že tam zná cestu. Měl strach na to, aby tady zůstal, ale byl i velmi rozzuřený na to, aby odešel. Přestaly mu sloužit uši. Zato oči, oči nyní pracovaly na sto procent. A viděly věci tak jako nikdy.

Viděl tu půdu, tu nevýraznou hnědou zem. Nechápal to. Proč nemůže ta zem být krvavě rudá, jako bolest kterou tu zažívají, proč nemůže být modrá jako neznámo, které tu potkávají, proč nemůže být fialová jako zlo, s nímž tu bojují? Proč musí být šedá, neutrální, nevýrazná, nevypovídající?

Viděl vítr, který se proháněl planetou, jelikož mu nebránily žádné vysoké kopce. Nořil a nořil se do kaňonů, z nichž vydával děsivý jekot, pradávný jekot hříchů původních obyvatel. Proč nemůžu do té díry skočit, a zbavit se veškerého trápení?

Viděl to nebe, to děsivé nebe zničené vývojem a neekologickým životem. Viděl jej… a ptal se, proč odsud nemůže odletět, proč to tu nemůže opustit, zanechat tak jak to je? On sám přece svůj svět nespraví, to by musel být hodně dobrý, aby to zvládl a hodně naivní, aby v to věřil.

Ne, odtud neuteče. Uvědomil si to, a uklidnil se. Musí se tomu zlu postavit, už to asi tak bude, nic jiného mu nezbývá. Musí se postavit nemrtvým, aby mohl zničit lidi.

Otočil se, připraven k boji. Nyní jim ukážu. Pomstím ty elfy, kteří zemřeli, Ale na to nesmím být sám. Potřebuju své přátele. Musím si sehnat Carnicera a Erunáma! A Nacila!

„NACILE!" zařval přes celý tábor. "ERUNÁMO! CARNICERO! POJĎTE SEM!"

Nikdo mu neodpovídal, ale tomu se Pandatur ani nedivil. Určitě musí být všichni zaměstnáni nějakou činností… ale počkat. Všichni elfové jsou tady, a dívají se na ten hřib energie, který vyrostl na obzoru. Nacil, ten je jako vždy zavřený u sebe a pomocí meditace se toulá temnými světy, to vím, ale kde jsou ti dva?

***

Nikdo nemá rád úděs - je to ten stav, kdy člověk prostě vůbec neví. Neví, co se stalo, neví co se děje a často ani neví, co se bude dít. Navíc ještě k tomu neví proč se to všechno děje, kdy to začalo, kdy to skončí, a hlavně proč se to děje zrovna jemu.

Naproti jemu seděl Nacil. Jeho obličej byl chladný, tak jako vždy, tak jako jen mohl být. Jeho rudé oči se dívaly do stolu, neustále, upřeně. Dívaly se na skládací stůl, který neměl v popisu práce stabilně stát - neustále se houpal pod čímkoliv, co jste na něj položili.

„Nacile," řekl Pandatur. Jeho duše byla zaplněna hořkostí. Díval se do rudých očí temného elfa, a zajímalo ho co se za nimi děje, jestli má jeho přítel nějaké vnitřní konflikty, nad čím zrovna přemýšlí… Přemýšlí nad tím jestli se vrátí domů? Kolik zabije nemrtvých? Kdy umře? Jak umře? Nad svými mrtvými přáteli? To z tváře nejde odhadnout. Bohužel.

„Nacile," opakoval. Nevěděl však, co by měl říct, nebo spíš jak to všechno začít. Jak by ze sebe měl dostat ty myšlenky, smutné vzpomínky, s nimiž se zrovna teď potřeboval s někým podělit… ale děs mu to nedovoloval.

„Nacile." Byl bezradný. Byl v koncích.

Oči temného elfa se během časového úseku kratšího než okamžiku podívaly na Pandatura. „Je mi to líto," řekl. Jeho hlas byl neobyčejně soucitný, milý. „Ale je to za náma. Nyní se musíme soustředit na náš plán." Tento hlas patřil starému, cynickému Nacilovi.

Elf mlčel. Díval se do země, oči plné smutku. Smutku z toho, co se stalo. „Proč. Proč. Proč zrovna oni dva?"

Temný elf se rázně postavil. Přišel až ke svému příteli a s zápalem v očích mu řekl: „Nemůže za to ani bůh, ani osud, ani hvězdy… nic. Můžou za to okolnosti. Nikdo jiný nikdy nenese vinu."

Pandatur mlčel. Nacilův pohled na svět byl tak temný… až děsivě temný."

Otevřely se dveře. „Pandature, zaútočíme tedy?"

„Ano, Kentalone," řekl nepřítomně. Mladý elf se uklonil a odešel.

Temný elf si stoupnul. „Zítra to tedy vypukne," řekl příteli. Chvíli tam jen tak stál, a prohlížel si zoufalého elfa. Nevěděl však, jak mu pomoci, vypil si tedy sklenku vína a nechal svého přítele o samotě - věděl, s jakým smutkem se musí vyrovnat. Taky zažil mnoho ztrát. A jak říkají temní elfi, nikdo vás neutěší tak dobře jako vy sami…

***

„Přišel čas," řekl záhrobním hlasem Pandatur.

Skupina elfů stála na jedné z mnoha planin, kterými se planeta pyšnila. Popravdě se ani není čemu divit - vždyť po miliony let tady foukal vítr, a tím pádem byly všechny větší kopce, hory a skály rozfoukány na padrť. Atomové bomby tomu taky moc nepomohly.

„Pane," řekl jeden voják, „jsme připraveni jít. Zvířata jsou obrněna, vojáci ozbrojeni. Jsme připraveni bojovat až do konce."

Pandatur se narovnal. Seděl v sedle svého koně už celý den, ale nestěžoval si. On nemohl. On byl voják, a byl připraven bojovat kdykoliv to po něm chtěli.

Dole, na náhorní plošině, seděl na svém nauglirovi Nacil. Vypadalo to, že se někam dívá. Ano, sledoval hnízdiště těch zrůd, jestli se k nim neblíží hrozba. Jako správný temný elf byl vždy připraven k boji. Pandatur by správně neměl, cítil k Nacilovi hluboký respekt, jelikož pocházeli z ras které se nenáviděli - ironií je, že člen takové temné rasy se teď stal jeho nejlepším přítelem.

***

„Už mě to nebaví" řekl Pandatur. „Poslali nás sem na smrt."

„Ano," potvrdil mu temný elf sedící na nauglirovi. „Ale bude to ušlechtilá smrt. A věřím, že tak udatnému a mocnému válečníkovi, jakým jsi, to vůbec vadit nebude. Pokud zemřeš, nebude to bezdůvodné."

Pandatur nevěděl, co má říct. A tak se tedy otočil k vojákům. „Elfové! Jedeme do útoku - to víte. Nemusíme je zabít! Nemusíme je zabít všechny! Náš úkol, naše poslání je zajmout jejich vůdce. Jakmile ho zajmeme a provedeme Branou ohně, tato bitva skončí! Tato mise skončí. Lidé budou nakaženi, zničeni, a zavládne mír!"

Nadšení elfové začali křičet a skandovat „Pandatur, Pandatur!" Elf se usmál. Toto je jeho chvíle, jeho triumf. A on se zapíše do historie. Poručil svému koni ať se rozjede. Dohnal Nacila, který armádu vedl. „Myslíš si, že jsem je povzbudil?" zeptal se ho.

Temný elf pokrčil rameny. „Určitě. Teď se nebojí smrti. Zapomněli na ni. Budou bojovat, jakoby nikdy neměla přijít. A to je dobře."

Pandatur už v diskuzi nepokračoval. Zato pokračoval v cestě, možná poslední cestě jeho života. Na to však nemyslel. On se smrti nebojí. On nemá proč.

***

Byla to jatka.

Křik se už nespočet hodin neustále nesl bojištěm - byl to křik udatných elfů i děsivých nemrtvých. Obě strany měly ke křiku více důvodů - buďto se radovali, že se jim tak dařilo v boji, nebo křičeli v smrtící agónii.

Pandatur už nemohl. Veškeré jeho síly, které měl, byly v niveč. Už nemohl bojovat. Po dni bez odpočinku stále bojovali proti nekončícím zástupům nemrtvých.

To, že byl vyčerpaný, však neznamenalo, že by se bál - naopak, byl připraven na smrt. Věděl, že se mu asi nepovede získat to, pro co přišel, a tím pádem jeho mise skončí neúspěchem. A pro něj je neúspěch smrtí - zemře roztrhán monstry, která jsou dvakrát hloupější než je on sám, jak se aspoň ujišťoval. Na druhou stranu se bál spíš samotného vědomí, že se mu nepovede splnit úkol, než toho že zemře. Tak jak tak by jednou zemřel. Hlavní je něčeho v životě dosáhnout, a to on už udělal. Nemá strach.

Neustále křičel na své spolubojovníky. „Nevdávejte se! Nepodléhejte své tělesné únavě! Vaše vůle je silnější než cokoliv na tomto světě! Bojujte až do roztrhání! Dnes to skončí, dnes končí náš život, tak bychom se aspoň měli rozloučit se ctí!

Elfů ještě zbylo dost - poslední desítka zde byla v kruhu, na koních. Koně, spojení s pomocí magie s myšlením svých jezdců, byli rychlí a nenechali se zasáhnout. Elfové v jejich sedlech zkušeně vedli své koně tak, aby odskakovali před nepřátelskými tesáky a zuby, a aby vždy stáli tak, aby mohli jejich jezdci buďto vystřelit šíp, bodnout kopím, nebo seknout mečem do nepřítele, který poté vždy umírajíc spadl na zem, již neschopen žít, neschopen pokračovat ve své cestě od nicoty k nicotě.

Jak jezdci, tak koně byli oblečeni v překrásných relicánských zbrojí, které z bojovníků dělaly spíše stroje než-li živé bytosti. Ale někdy jsou i takové věci nutné k přežitím. Koňům čouhaly jen oči, elfům celá tvář. Už desítky hodin bojovali proti nekončícím zástupům stvůr, které na ně posílali nemrtví. Nepotřebovali k boji draky, ani enty - zvládali to sami. Patřili totiž k těm nejlepším.

„Jestli dnes váš život skončí, umírejte s vědomím, že jiným elfům život neskončí…!" křičel Pandatur, který po dni povzbuzování svých spolubojovníků už mlel úplné sračky. Nevěděl, kolik elfů zemřelo, kolikrát sekl, kolik nemrtvých zabil, kolik jich zabili celkem? Tisíc? Pět tisíc?

Každopádně kolem nich byly kopce mrtvol, které se začaly samy od sebe rozkládat a měnit v nemrtvou břečku.

***

Pandatur věděl, že už nemá sil k boji. Že své poslání asi nesplní. Ale v tom uviděl na kopci monstrum, které určitě muselo být vůdcem. Stvůra vypadala, na rozdíl od obtloustlých polomrtvých tvorů, jako ztělesnění smrti. Její kulaté děrované tělo stojící na třech pavoučích nohách, s kulatou hlavou určitě znamenalo, že tento nemrtvý asi bude vůdce. Jeho oko, které se rozprostíralo na jeho hrudi, vše sledovalo s hlubší, temnou inteligencí.

Pandatur si byl jistý. Rozeběhl se k němu bez rozmyslu, nedbaje nemrtvých kolem sebe, nedbaje toho že sám ho porazit nezvládne.

On však není sám. Ohromný nauglir právě skočil vedle Pandatura, a skousl nejbližšího nemrtvého. Monstra zaútočila na mohutného plaza, který si toho v posledním dni také vytrpěl dost. Na hřbetě seděl Nacil. V na sobě měl děsivou elfí zbroj, na hlavě ohromnou jezdeckou helmu s dvoumetrovým rudým pláštěm, v ruce třímetrové kopí a ohromný štít. Takto vybaven se opravdu nebál ničeho. Jeho kopí s děsivou přesností bodalo do hlav nepřátel, připravovalo je o život. „Na co ještě čekáš?" zeptal se Nacil.

Pandatur doběhl k monstru na kopci. To nezahálelo, a zaútočilo na něj. Ve vzduchu nad příšerou se zformovala koule z modře zářících plamenů. Ta dopadla na místo, kde ještě před chvílí elf stál. Pandatur se sprintem dostal až těsně k monstru, a vytasil svůj meč. Udeřil.

Jeho čepel se setkala s ostrým výrůstkem, který vyletěl z monstra a zachytil meč. Elf zasykl. Co teď? Kreatura zvedla své nohy a pomocí magie se přisála na elfa. Ten začal křičet, nechápajíc co se děje. Monstrum se začalo prokousávat skrz elfovu zbroj, co správně nemělo být možné.

Pandatur začal panikařit. Kvůli věcem, které nechápal, které neměly být možné. Kterých se bál. Kvůli tomu se rozeběhl pryč z kopce. Po chvíli skočil, po chvíli dopadl. Monstrum, se muselo vzpamatovat, a pustilo se tedy. Pandatur se rychle postavil a zaútočil na něj. Meč směřoval na břicho monstra, ale nic mu neudělal. Pandatur se nasral. Tak toto teda ne. Chytl meč oběma rukama, a čepel se modře rozzářila.

Monstrum však nebylo až tak hloupé, jak vypadalo. Po krátkém jekotu následoval dravý, neočekávaný útok. Pandatur se válel na zemi, nechápajíc co se děje. Podíval se na svou nohu, která ho neskutečně bolela.

Nechápal však, jak ho mohla bolet, když mu chyběla. Propadl panice. Má noha! Má noha! Ta bolest byla děsivá. Ale to vědomí, že přišel o nohu, o končetinu díky které mohl chodit, běhat, lézt… už jen ležel na místě, na nic jiného se nezmohl. Čekal na smrt, a doufal, že se jí dočká brzy. Bestie k němu přiskočila, a pokusila se mu zabodnout nohu do hrudi - problémem byl hrudní štít, který Pandatur měl. Po chvíli přemýšlení si však bestie uvědomila, že obličej elf krytý nemá, a tak se na něj soustředila svými údery.

Pandatur se však nechtěl dát jen tak lacino. Uhýbal svou hlavou o sto šest, na to, aby umřel, měl svůj život moc rád. Nemohl se však příšeře postavit - bez nohy se těžko postavíte komukoliv. Musel jen čekat, až to skončí, a oddálit to co nejdál. O nic jiného už ani nejde.

Najedno use ozval řev. V Pandaturově zorném poli se objevila zelená hora masa osedlaná Nacilem.

Monstrum zaječelo, a okamžitě nad sebou vytvořila plamennou kouli. Nauglir děsivě zařval a rozeběhl se. Z koule vyletěl provazec ohně, který se zakousl do nauglira. Ještěrovi však už bylo všechno jedno. Doběhl až k monstru, a kousl po něm. Marně - monstrum se stihlo uhnout. Páníček však už byl rychlejší - správně vržené kopí zasáhlo bestii do břicha.

Monstrum mělo umřít. Místo toho však bylo jen víc a víc rozzuřené. Ne, ještě nebyl konec. Ale rychle se blížil. Nacil seskočil z Nauglira, a rozeběhl se k monstru. Vytasil přitom meč obalený zelenými plameny. Monstrum si vytvořilo výrůstky. Střetli se. Vyměňovali si údery - jednou měl navrch elf, jindy nemrtvý.Ale na konci monstrum klopýtlo a elf jej připravil o vrchní polovinu těla - tak skončil život jednoho z hlavních nemrtvých.

***

„Pandature. Vstávej!" zařval Nacil.

„Co to je?" zeptal se zmatený elf, který se na chvíli ponořil do říše spánku. „Ty jsi ho zabil! Ty debile! Měli jsme ho dovézt živého!" Elf byl zoufalý - to už radši měl zemřít, teď nesplnil úkol… a přežil. „Co teď?"

„Nepanikař! Nabral jsem krev do láhve! I když nám vyschne, vezmem ho!" Pandatur přikývl. Vzali mrtvolu, nasedli na nauglira, a rozjeli se k portálu. Už nezbyl nikdo, koho by vzali sebou. Za nimi běželi nemrtví. Ale nemohli je dohnat. Portál už byl blízko. Už se zapínal. „Už to končí!" vykřikl Pandatur. Nacil se usmál.

Projeli portálem. Ale Pandatur neměl pravdu. Konec teprve začal.

***

„Ano. Toto jsme udělali. Toto byl příběh o tom, jak elfí zbraň měla zničit lidi." Bojovníci, ani muži ani ženy, neukázali na svém obličeji jedinou emoci. „Místo toho, aby zničila jen lidi, zničila vše. Nebylo to moudré," dořekl právě příběh mladým elfím válečníkům Nacil. „Z brány ohně jsme přinesli jen smrt." Umlkl.

Místnost, v níž právě Nacil vyprávěl temným válečníkům příběh, který on zažil, příběh který je ovlivnil.

Temní elfové mlčeli. Za jejich kamennými tvářemi se určitě vařily emoce - bohužel, temní se chovali a tvářili tvrdě, i když jejich myšlenky byly mnohdy zmatené. Temní měli určitě strach. Strach ze smrti. Naštěstí věděli, že zemřou tak jak tak. Jsou v podzemí a všechno nahoře, vše co kdysi obýval život, během několika let změnili v plamennou pustinu.

„Když jsem vylezl z plamenné brány, nesli jsme tělo té bestie, a jeho krev. I když jsme tam nechali nejlepší bojovníky, všichni elfové, temní, trpaslíci a relicové nás oslavovali. Nevěděli, co bude dál. Nevěděli, co se stane. K čemu jejich rozhodnutí povede.

Byli stvořeni nemrtví. Ti, kteří vznikli v zpustošeném světě, zpustošili další. Byli stvořeni nemrtví, kteří se měli vyvraždit navzájem.

Neměli se spojit, vytvořit armádu čiré smrti, která by šla na sever a zabíjela vše co potkala. Neměli vyvraždit elfy, trpaslíky a všechny ostatní. Nic jim nepomohlo. Draci? Fénixové?Pro nemrtvé nebyl nikdo soupeřem. Boje byly těžké, ale jakmile jednou vypustíš smrt, už ji nechytíš, nevybiješ.

Relicové se izolovali. Vytváří armádu, se kterou zničí tento kontinent, shodí ho do moře, i s nemrtvými, a my tam samozřejmě půjdeme taky."

Mladí elfové se nezděsili, jak Nacil čekal. A to ho potěšilo. „To, že se nebojíte, je krásné. Opravdu jsem pyšný, že mohu velet této armádě.

Víte, je to jednoduché. My musíme udržet to území, co nám ještě zůstalo. Máme naugliry, máme vyrny, vyverny, máme toho opravdu hodně. A to vše nyní použijeme. Proti nemrtvým pošleme neživé ale i živé. Vy jste ti živí."

Došel ke svému nauglirovi, a nasedl na něj, tak jako už tisíckrát pře tím. Jeho podřízení mu podali ohromný štít a kopí. Nauglir byl připraven. A Nasil taky. „Tak, můžeme jít. Tento boj začne, a skončí… no, vlastně nikdy neskončí. Toto je poslední město života na tomto kontinentě. Je dost opevněné na to, aby žilo samo v sobě. Nevím, jak dlouho to vydržíme. Ale dokud my nezemřeme, město přežije. Ať žije Gure´nala!"

***

Boj byl tvrdý, nespravedlivý. Ostatně, byl takový jako vždy. Nacil bojoval jako lev. I když nevěděl, jestli to co dělá, má smysl či nikoliv. Máme se bránit? Nebylo by lepší zemřít, nechat se zabít, opustit tento svět méně bolestivou cestou?

Ne. Kdybychom měli utéct před každou překážkou, nepříjemností, to bychom se rovnou mohli zabít. Ne, musíme vytrvat, bojovat! Jak dlouho ještě vydržím? Stane se mi to, co se stalo Pandaturovi? Jak vlastně dopadl? Jak umřel. Nevím to. Neví to nikdo. Padl hrdinskou smrtí, nebo uhořel, nebo se na něj něco zřítilo? Tisíce druhů smrti. A když jsme u toho, zemřel vůbec? Proč by měl? Třeba utekl k relicům.

Ať je to jak je to, je konec. Já neuteču. Musím bránit to, co nám zůstalo. Pokud nezemřu dnes, zemřu zítra. Pokud ani zítra pozítří. Nebo za týden? Měsíc? Rok? Prožiju celý život, a zemřu v městě obléhaném sto let? Nebo budou hradby dobyty zítra?

To opravdu nikdo neví. Ale jisté je, že pokud nebudeme bojovat, zítra budou tomuto městu vládnout nemrtví. A to nikdo nechce. Smrt mě čeká tak jak tak. Vyměním tedy svůj život, život bojovníka, za život národa temných elfů, posledního temného města, posledního města vůbec. Musíme zemřít, aby naše rasa mohla žít. Musíme zemřít, abychom zabránili nemrtvým zabít jiné.

***

Vemte si z tohoto příběhu ponaučení. Pokud někomu uděláte něco špatného, může se vám to velmi nepěkně vrátit. Lidé si zasloužili vymřít. Ale tím, že jsme zničili je, jsme zničili všechny.

Zůstává otázka, jestli náhodou není nemrtvost lepší než život. Nemrtví drží při sobě, ať byli za života jakékoliv rasy. Živí se jen zabíjejí. To znám ze svého života moc dobře.

Není tedy nemrtvost lepší než život?

To zatím nevím. Ale brzy, velmi brzy se to zřejmě dozvím.

Děkuj vám, že jste si přečetli Bránu ohně. Doufám, že se vám příběh líbil, a že si z něj vezmete něco do života. Hodně štěstí, úspěchů a zábavy při psaní přeje Rundas Grey

Autor: RundasGrey, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána ohně 3: