OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 17. kapitola

24.06.2011 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1019×

17. KAPITOLA

Probudila jsem se a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Pamatovala jsem si, že jsem si povídala s Davidem, pak jsem usnula a zdálo se mi o Anabell, ale teď, kde jsem teď?

Spí se tu až moc dobře na to, aby to byl gauč. Po chvilce usilovného přemýšlení mi to došlo, ležela jsem ve své posteli.

Přetočila jsem se na druhý bok a zastavila se uprostřed pohybu, protože jsem málem narazila do spícího Davida.

Sice jsem nechápala, co dělá u mě v posteli, ale bylo mi to jedno, protože pohled na něj byl k nezaplacení. Vypadal tak roztomile, tedy až do chvíle, kdy jsem si všimla, že mu po bradě stéká slina.

Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Najednou se mi v hlavě ozvala věta, která okamžitě změnila moji náladu: „Když nebudeš cvičit, zemřeš.“

Venku už bylo světlo, hádala jsem, že je kolem osmé hodiny. Pomalu jsem se začala sbírat z postele. Hodila jsem na sebe nějaké oblečení. Na stole ležela nějaká taška, tak jsem si ji vzala a dávala do ni veškeré potřebné věci. Usoudila jsem, že Dominice nebude vadit, když si ji půjčím.

„To už vyrážíš? Beze mě? Proč si mě nevzbudila?“ ozval se za mnou vyčítavý hlas. Otočila jsem se na Davida. „Musím jít,“ odpověděla jsem mu jednou větou.

„Proč jsi mě nevzbudila? Já měl Colina taky rád. Copak si nepamatuješ ten sen? Beze mě zemřeš,“ rozčiloval se.

„Já zemřu i tak,“ vyjela jsem na Davida. Všimla jsem si, jak jsem ho zaskočila.

„Co?“ začal překvapeně David. „To nemůžeš vědět.“

„Můžu, a vím. Zdál se mi další sen,“ neřekla jsem mu celou pravdu, myslel by si o mně, že jsem blázen. Musela jsem doufat, že mu tohle bude stačit.

„A i přesto tam chceš jít,“ zakroutil nechápavě hlavou.

„Nechci, tedy, zatím ne. To ty si pořád myslíš, že tam jdu,“ řekla jsem trošku tvrdším hlasem. Rozčilovaly mě ty jeho věčné otázky.

„Tak kam tedy jdeš?“ zeptal se a přitom ignoroval tón mého hlasu. Protočila jsem oči v sloup a začala vysvětlovat: „Chtěla jsem jít na nějakou louku trénovat,“ vysvětlila jsem už trochu klidnějším hlasem.

„Trénovat?“ zopakoval nechápavě. Mlčky jsem přikývla a sledovala, jak mu začínají zářit oči.

„Proč to neřekneš hned? Půjdu s tebou a pomůžu ti,“ radoval se. Překvapeně jsem se na něho dívala.

Když si David všiml mého pohledu, dodal: „Bude to fajn,“ snažil se mě přesvědčit.

„Dobře,“ souhlasila jsem rezignovaně. Jakoby na mém souhlasu záleželo. Věděla jsem, že i kdybych nesouhlasila, tak David vymyslí nějaký důvod nebo výmluvu, proč musí jít se mnou.

Sledovala jsem, jak se rychle sebral z postele a rychlým krokem přešel ke dveřím.

„Jdu na sebe něco hodit, sejdeme se v obýváku,“ položil ruku na kliku, ale pak se na mě ještě otočil a dodal: „Opovaž se jít beze mě.“

„Neboj,“ zavolala jsem ještě na něj a vzala tašku. Došla jsem do obýváku a čekala na Davida. Nevěděla jsem, jak mi chce David pomoc, a ani jsem nad tím nepřemýšlela.

Nervózně jsem přenášela váhu z jedné nohy na druhou. Měla jsem děsnou chuť na krev. Nechápala jsem to, vždyť jsem nedávno vypila takové množství krve, že by mi to mělo vystačit až do Vánoc.

Z přemýšlení mě vyrušil Davidův hlas: „Tak jdeme?“ pronesl vesele.

Bezmyšlenkovitě jsem kývla na souhlas a vydala se ven.

„Počkej, neměli bychom napsat Domče nějaký vzkaz?“ zatavil se v půli kroku. Zavrtěla jsem hlavou, ale potom jsem se nad tím trochu zamyslela: „Dělej, co chceš.“

Napadlo mě, že bychom se už nemuseli vracet, ale David by s tím nesouhlasil. Co mi je vlastně do něj? Když tu chce zůstat, se mnou chodit nemusí. Otočila jsem se a sledovala, jak shání tužku a papír.

Najednou mi to došlo. Kdybych mu řekla, ať si vybere mezi mnou a Domčou, určitě by si vybral mě, a tím, že by odešel, cítil by se strašně. Nenáviděl by mě, ale stejně by nedopustil, aby se mi něco stalo.

Usmála jsem se. Mám štěstí, že je to můj bratr.

„Dobře, můžeme vyrazit,“ šťouchnul do mě a hnal se ven ze dveří.

Vyšla jsem ven ze dveří a zeptala se: „Víš kde tu najdeme nějakou louku dál od lidí? Nebo kam půjdeme?“

„Jo, vím o jednom místě,“ ujistil mě a ujal se vedení. Chvíli jsme šli vedle sebe mlčky, ale potom jsem se ho z ničeho nic zeptala: „Věříš na anděly?“

„Cože?“ zeptal se nechápavě.

„Andělé, to jsou ty lidi s křídlama, takoví s tou září kolem sebe,“ vysvětlila jsem mu.

„Já vím, jak vypadají,“ odsekl, ale pak se nad tím trochu zamyslel. „Zhruba, z filmů...“ Usmála jsem se.

„Ale proč se ptáš?“ dodal po chvíli.

„No, jen mě zajímá, jestli v ně věříš,“ odpověděla jsem.

„Já ani nevím,“ zamyslel se. „Víš, když se nad tím zamyslíš, tak je to nepravděpodobný, tohle je reálný svět a andělé v realitě?“

„Takhle se nad tím nemůžeš zamýšlet, nejsi člověk. Člověk nevěří ani v upíry...,“ vysvětlovala jsem mu.

„No, když existují upíři, proč by nebyli andělé?“ řekl po chvíli přemýšlení. „Řekneš mi už, proč se ptáš?“

Přeměřila jsem si ho očima a přemýšlela, jestli mu to mám říct. Vypadal opravdu zvědavě, ale myslela jsem si, že když mu to řeknu, tak se mi vysměje. Ale na druhou stranu jsem to už nakousla, taky by se mi nelíbilo, kdyby něco začal říkat, a pak by to nedokončil.

„V noci se mi zdál sen,“ začala jsem. Všimla jsem si, jak hned tahle první věta upoutala jeho pozornost. „Viděla jsem ženu, Anabell. Řekla mi, že když nebudu trénovat své schopnosti, tak zemřu. A nakonec, když jsem se jí zeptala, co je vlastně zač, řekla, že je anděl a zmizela.“

„Wow,“ odpověděl hned David. „Zajímalo by mě, jestli mám taky svýho anděla.“ Nechápavě jsem se na něho podívala. Tuhle reakci jsem opravdu nečekala.

„Co je?“ zeptal se, když si všiml, jak se na něho dívám.

„Čekala jsem výbuch smíchu nebo něco podobného, ale tohle vážně ne,“ byla jsem stále překvapená, což bylo vidět i na mém hlasu.

„Aha,“ přikývl. „Už jsme tady,“ prohlásil a natáhl ruku před sebe. Vůbec jsem si neuvědomila, že už nejsme ve městě.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Bylo to tu nádherné. Kvetoucí rostliny, zpívající ptáci, a krásně zelené stromy, bude to škoda, když to tu zničíme.

18. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 17. kapitola: