OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 12. kapitola

23.10.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 844×

Slunce už pálilo své horké červnové paprsky na celý Portland, který mi dnes připadal ještě cizejší než obvykle. Dívala jsem se z okna na město, které spaloval polední žár, domy, lidi, auta. Všechno vypadalo jako z jiného světa, který se mě netýká. Normálně, běžně, obvykle. Předvídatelně.

Jen já nemohla tušit, jestli za rohem nečeká někdo jako Reed, další Simonův člověk, který jen čeká na to, až sama opustím byt a vběhnu mu do náruče. Já nemusela přemýšlet nad tím, jestli je doma dost pečiva, jestli jsem ráno vynesla koš a co mám koupit manželovi k narozeninám.

Já myslela na jediné – dá se smrti utéct, když jí půjdete vstříc?

Mozek jsem měla bystrý, jako už tři týdny ne, ale některé souvislosti jsem měla otupělejší, než bylo správné. To, že opouštím Garyho, Cartera, celé MSG. Že odcházím od jediné rodiny, i když podivné, kterou jsem za posledních deset let měla. Že mizím, aniž bych věděla kam, a zda se vůbec ještě někdy vrátím.

Bylo mi to prostě jedno.

Jedno mi bylo jasné. Gary mi svou příslovečnou druhou šanci už dal. Znala jsem ho moc dobře na to, abych věděla, že i kdybych mu sebelíp vysvětlila, co chci udělat a proč, neměl by pro mě pochopení. Nebyl citlivý ani sentimentální. Měl mě sice rád, ale pořád jen jsem byla jeho zaměstnanec, který se trhnul.

A odchod od něj znamenal rozsudek smrti.

Takže k Simonovi jsem ještě musela připočíst lidi, které na mě Gary pošle, jakmile zjistí, že jsem zmizela. Což bylo na jednu stranu děsivé, protože jsem je neznala, a navíc každý z nás má vlastní styl, jak na práci jít, takže bych zřejmě ani neměla možnost je nějak poznat či rozeznat od ostatních lidí.

Na druhou stranu mi to už ale bylo jedno. Pokud se budu dostatečně dobře skrývat a nepřivolávat zbytečnou pozornost, mohla bych jim unikat až do doby, než se setkám se Simonem.

To, co bude potom, vezmi čert.

Sbalila jsem si jen pár nejpotřebnějších věcí. Všechny pasy, včetně Lindy Steel, jsem nechala v trezoru. Až na jeden. Jediný, který jsem si nenechala udělat přes Garyho lidi, ale z vlastní iniciativy u jiného zdroje už před víc než rokem.

Tentokrát jsem se tedy rozhodla pro pas Shannon Barry. Její hlavní výhodou bylo to, že jsem si kvůli ní nemusela nasazovat paruku, příliš se malovat ani převlékat. Být Shannon jsem zvládla i v džínách a kožené bundě.

Ona totiž byla já.

Podívala jsem se do pasu na vlastní fotku, s trochu rozčepýřenými vlasy, ještě kratšími, než jsem měla dnes, a trpce se pousmála. Používat cizí identity pro mě byla rutina, ale se Shannon to bylo jiné. Shan byla můj vlastní výmysl, má tichá pojistka, kdyby se stalo cokoliv, co bych nedokázala zvládnout přes MSG, a já bych potřebovala zmizet ze země.

Počítač, telefon i ostatní elektroniku jsem nechala v bytě. Nemohla už jsem v tuhle chvíli důvěřovat ničemu, a přístrojům, které mi dodali lidi z MSG, což byla především bezpečnostní agentura, už vůbec ne.

Z MacBooka jsem ale rychle přetáhla všechny soubory a složky, které by se mi mohly hodit, na tři flash disky, zatímco jsem uvažovala, jaký vzkaz Garymu nechat. Nechtěla jsem být úplná nevděčnice a aspoň pár slov mu tu nechat. Jenže jakých? Vysvětlovat cokoliv nemělo smysl. Vypsat, co se mi honilo hlavou... to bych nejspíš nezvládla ani kvůli sobě.

Počítač spokojeně vrčel, jak pracoval na zadaných úkolech, a já civěla na prázdný kus papíru před sebou. Mysl jsem měla adrenalinem zjitřenou, ale na něco takového jako dopis na rozloučenou byla pozoruhodně pustá a prázdná.

Mrzí mě to, ale musím za ním. Díky za vše. Amy

Dívala jsem se na těch pár slov, která absolutně nevystihovala to, co jsem cítila, ale byla tím jediným, co jsem ze sebe dokázala vyplodit. Na těch pár ubohých tenkých černých linek, které měly být čímsi jako dopisem na rozloučenou. A uvědomila si, že to nestačí. Že je to jako povzdech do větru, něco, co si nikdo ani pořádně neuvědomí.

Jenže kdybych nenapsala vůbec nic, musela bych se stydět sama před sebou.

Když počítač ohlásil konec procesu, rychle jsem ho vypnula, drobné flashky hodila ke zbytku věcí do batohu, obula se, koženou bundu přehodila přes popruh batohu a naposledy se u dveří ohlédla po bytě, který mi měl být poslední čtyři roky domovem.

Jenže nebyl. Proto jsem za sebou dveře zavřela, aniž bych pocítila ztrátu.

Vyplížila jsem se zadním vchodem z domu. Z okna jsem sice měla perfektní výhled na hlavní ulici, takže jsem věděla, že tam žádná podezřelá auta neparkují, ale jistota byla jistota. Tady a v tuhle chvíli jsem měla obavy víc z Garyho noshledů než kohokoliv jiného.

Odejít z bytu jsem měla zakázáno a hodně bych se divila, že by mi Gary věřil natolik, aby dal jen na mé slovo, že se budu držet jeho pokynů. I ulice za domem ale byla pustá. Že by se mu za mě Carter zaručil?

Vzduch každopádně vypadal čistě, takže jsem vyrazila ven.

O tři bloky dál jsem vybrala všechnu hotovost, kterou jsem měla uloženou na kartách od Garyho. Svou osobní, nad jejímž účtem neměl Gary kontrolu, jsem si zatím nechala jako zálohu. I tak ale bylo bankovek tolik, že jsem je musela stočit do tlustých ruliček a pevně převázat gumičkami, abych je mohla v bezpečí batohu přepravovat beze strachu, že ze mě budou po cestě vypadávat.

Musela jsem být rychlá. Od výběru už jsem měla maximálně hodinu a půl času.

Chytila jsem taxi a nechala se nejprve odvézt k prvnímu obchodu s elektronikou. Zatímco na mě řidič čekal, koupila jsem si nový MacBook, totožný s tím, který jsem nechala v bytě, včetně karty na internet. Bez počítače bych totiž nezvládla nic z toho, co jsem měla v plánu. A Rileyho pomoc, pokud mi opravdu napíše, by přišla vniveč. Neměla jsem čas na vysedávání po internetových kavárnách.

Další zastávkou bylo až letiště. Řidič byl naštěstí slušný, neměl potřebu si se mnou povídat a rádio měl puštěné na minimum, takže jsem měla na svém zadním sedadle klid. Dívala jsem se z okna a přemítala, co dál.

Odletět, jasně. Jenže kam? Podle Garyho zpráv měl být v Británii. Jenže odkud měl ty zprávy on? Byly pravdivé? A kde ho tam asi tak budu hledat? Byla jsem zvyklá být sama a  pracovat na vlastní pěst, jenže tohle bylo jiné. Žádné průvodní informace, žádné údaje, adresa, nic. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena.

Jenže jinou možnost jsem neměla. Když nic jiného, alespoň zmizím ze Států a tím pádem z dosahu většiny Garyho lidí. Otázek bylo víc než odpovědí a to, do čeho jsem se dobrovolně hnala, zavánělo fiaskem.

Jenže jsem prostě musela něco udělat.

Až ve chvíli, kdy auto zastavilo, jsem si uvědomila, že celou dobu protáčím na prstě prsten od Michaela. Podívala jsem se na zarudlý kroužek na kůži, který jsem si tak vytvořila, a v tu chvíli na mě padla tíha posledního měsíce.

Nikoho už jsem neměla. Nikdo mě nepotřeboval. Pro nikoho jsem nebyla důležitá jako já, jako Amy Cole, jako žena. Nebyla jsem od svých šestnácti nikdy nic jiného než jen zaměstnanec, pomocník, zbavovač problémů.

Jen pro něj jsem byla něco víc.

A já ho odkopla.

Oči se mi najednou zamlžily slzami a tělo ochablo. Pozorovala jsem ten kousek stříbra a v hlavě mi dunělo jediné – tohle jsem podělala. Tak, jako ještě nikdy nic jiného. On jediný ve mně viděl i to, co jsem neviděla ani já sama, vnímal mě, poslouchal a byl mi oporou, i když nemusel.

Strašně se mi po něm stýskalo. Nechala jsem u něj doma část sebe, tu nejistou, bojácnou, ale lidskou a emotivní Amy. Tu, která se tolik dlouhých let schovávala kdesi uvnitř mě a jen díky němu zase na pár dní spatřila světlo světa.

Tahle Amy sice nebyla ani zdaleka dokonalá, ale byla to nejlepší, co ve mně bylo.

„V pořádku, slečno?“ Řidiče zjevně nezajímal můj stav, jako spíš to, kdy už mu konečně zaplatím a vypadnu z jeho auta. Jen jsem přikývla, z jedné menší ruličky, kterou jsem měla ve vnitřní kapse bundy, jsem vytáhla bankovku a nechala mu ji i se spropitným. Tak jako se on neobtěžoval s vytahováním batohu, tak jsem se já nezaobírala pozdravem.

Své ke svému, ušklíbla jsem se v duchu a zaplula mezi další desítky a stovky lidí v terminálu. Bez kufru jsem si tu připadala trochu exoticky, nikdo se tu nepohyboval jen tak s batohem na zádech, snad kromě dětí, které s výskáním pobíhaly za unavenými rodiči.

První let do Londýna letěl za dvě a půl hodiny. Volnou letenku jsem sehnala ale až u třetí letecké společnosti, jejichž okénka jsem obešla, takže odlet se mi prodloužil o další hodinu. Na přemýšlení a vymýšlení času až až.

Mezi světelnými tabulemi s názvy obchodů, restaurací, kaváren a míst k odpočinutí a posezení se zaskvěl znak Mc´Donaldu. Nezaváhala jsem ani na vteřinu. Jestli se celý svět bortí, jestli je člověk nejšťastnější pod sluncem nebo na pokraji sil, v kostýmku nebo sukni, s kufrem nebo bez, tenhle řetězec vždycky fungoval a přivítal vás pokaždé s otevřenou náručí vonící po upečeném mase, hranolkách a zmrzlině, prostě vším nezdravým, co jsem milovala. Tipovala bych, že jen on jediný by přežil i nukleární válku.

Po třech týdnech Carterovy zdravé stravy jsem se na jídlo po dlouhé době zase těšila. Nebyl to jen hlad, byla to další z revolt vůči Garymu a tomu, jak se mnou hodlal nakládat. Carter v tom byl nevinně, Gary ho měl pod palcem, protože to byl jeho kmotřenec a navíc ho namočil do tolika věcí a záležitostí, které nebyly zrovna křišťálově čisté, že i kdyby ho náhodou někdy napadlo odejít, neměl by šanci.

To ale nic neměnilo na faktu, že pórek, brokolici, tofu a kuskus nechci nějaký ten pátek zase ani vidět.

U stolku jsem nastartovala nový notebook, nastavila základní konfiguraci a místo free internetu v provozovně využila karty, kterou jsem si k němu přikoupila. Chvilku trvalo, než jsem všechny potřebné ikony a odkazy dala tam, kde jsem je potřebovala mít, ale netrvalo to déle než spořádání střední porce hranolek.

Ještě tři chody mi zbývaly.

Vstup na Tenebrae jsem zavrhla rovnou. I když systém umožňoval být neviditelným pro ostatní, ve chvíli, kdy bych se přihlásila, bych byla několik vteřin veřejná pro všechny přihlášené. A to jsem nechtěla ani omylem.

Zato v e-mailové schránce na mě čekalo překvapení. Odesílatel neznámý, jen pole s třemi otazníky. Žádný předmět. Žádná příloha.

Ale zprávy v tu chvíli nejlepší z nejlepších.

 Á, má oblíbená milovkyně Steinbecka, vítej v mém království!

Je mi jasné, že to spěchá, takže obvyklé společenské kecy necháme na jindy. Zatím toho mám málo, takže stručně – základnu má v Londýně, kde by se měl momentálně i přímo nacházet. Docela pořízek, třikrát změna jména, ale trestní rejstřík jeden, a to zatraceně dlouhý. Výkvět společnosti, řekl bych. Žádná legrace. Přesnou specifikaci ještě nemám, ale dělám na tom. Co se děje?

Zachránce s aspirinem

Cibulka z burgru mi zaskočila tak, až mi vhrkly slzy do očí. Čas odeslání e-mailu byl před půl hodinou, takže během mého přesunu na letiště. To byl tak rychlý? Dokázal zjistit těch pár informací ani ne za hodinu.

Jasně, je nepřekonatelný génius. Neberu mu to.

Zapila jsem sousto colou a vrhla se na odpověď, protože zjevně seděl u počítače.

Za prvé – jsi nejdokonalejší hacker, který se kdy narodil. Za druhé – co se děje, je na dlouhé vyprávění, ale potřebuji ho najít, a to co nejdřív. Je to hodně důležité a závisí na tom příliš mnoho, než abych ti to vypisovala do e-mailu. Za třetí – právě čekám na let do Londýna.

Nevěděla jsem, co jiného k tomu dodat, zodpověděla jsem, co chtěl, a jen tiše doufala, že stále dřepí u počítače a nešel se bavit někam jinam. Srdce mi tlouklo v hrudi jako splašené.

Londýn byl zjevně správná volba. První plus.

Napsat Rileymu. Druhé plus.

Vůbec netuším, co mám po příletu dělat. Sto tisíc minus.

Hodila jsem do sebe zbytek vynikajícího burgeru, jehož mastnota a kalorická hodnota mi zase po dlouhé době uklidnily žaludek, a vrhla se na jahodovou taštičku. Už nebyla úplně horká, jen vlažná, což jsem milovala.

Na to, jak špatně celé tohle začalo, byla tahle chvíle překvapivě příjemná. Adrenalin společně s cholesterolem mi kolovaly žilami a dodávaly sílu, kterou jsem postrádala už příliš dlouho. Ne že by rychlé občerstvení a útěk byly něco, co vás společensky povýší, ale tahle kombinace byla překvapivě příjemná.

Další přijetí e-mailu tlumeně píplo o minutu později. Zase otazníky v odesílateli.

No to mě podrž... Beru vše na vědomí. S kým letíš, kde přistaneš a pod jakým jménem? Vyzvednu tě.

Kdybych taštičku už nesnědla, určitě by mi v tu chvíli zaskočila ještě hůř než předtím cibulka. To myslí vážně?

British Airvays, Heathrow. Shannon Barry.

Odpověď přišla takřka ihned.

OK, mám tě. Budu tam.

Zírala jsem na těch pár e-mailů, které proběhly během deseti minut, a nestačila zírat. Měla jsem pocit jako Alenka, když procházela do říše za zrcadlem. Všechno ve mně bolelo a zároveň jásalo, tíha a lehkost v dokonalém poměru, který mě dostal do rovnováhy, v kterou jsem už snad ani nedoufala.

Vše začíná znova.

Jenže jak to tentokrát skončí?

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 12. kapitola: