OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Česko-anglická konverzace 2. kapitola

15.04.2010 (19:00) • Cathshir • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 895×

2. kapitola

Ve vzduchu by se vánoční nálada dala skoro ochutnat, všichni si přáli Veselé vánoce. Byla jsem tak ráda, že budu mít na pár týdnů pokoj od angličtiny, teda ne tak docela, ale na to jsem nemyslela, protože teď byl přede mnou jeden vážný problém. Jak se dostat domů.

Ve škole jsem přišla zatím jen na tři možnosti, jedna horší než druhá. První: Udělat si "delší" procházku přes půl Londýna a to ještě nebylo jisté, jestli bych se dostala domů před setměním. Londýn byl pro mě jako bludiště, člověk se v něm snadno ztratí, i rodiče s tím mají problémy. Druhá: Koupit si lístek a doufat, že se nademnou řidič slituje a bude mluvit pomalu. Třetí a nejhorší: Jet na černo a riskovat odhalení revizorem. První a třetí možnost jsem hned zavrhla a zastyděla se, že mě vůbec napadly. Loudala jsem se pomalu na zastávku a doufala, že mi autobus ujede a budu si moct vybrat první alternativu. Také bych mohla jet metrem, jenže to bych musela docházet kilometr domů. No, s tím kilometrem možná přeháním. Než jsem došla k zastávce, zahlédla jsem zářivě červený lak autobusu, jak se odemne vzdaluje. V duchu jsem jásala, protože autobusy před Štědrým dnem nejezdí zrovna nejpravidelněji.

Ale teď budu muset jít přez půl Londýna. Až přijdu domů, opatřím si nějakou mapu - pro příště. Teď budu hledat Temži, až ji najdu budu vyhlížet Tower Bridge popřípadě London Eye a kdybych měla to štěstí tak Trafalgar Squere - z Trafalgaru je totiž vidět Big Ben. Vykročila jsem od školy a snažila jsem se, aby tohle byla také cesta poznávací.

Šla jsem po Baker Street, kde bydlel Sherlock Holmes a dodnes je tam muzeum, kolem jeho sochy, později jsem míjela muzeum voskových figurín Madame Tussauds, do kterého bych v životě znovu nevkročila, kvůli šoku, který jsem tam nedávno zažila v oddělení hororů. Musela jsem ujít několik kilometrů. Nohy jsem vláčela za sebou, ale stále šla vpřed ani jsem nevěděla, jestli jdu správným směrem. Několikrát jsem se musela vrátit. Ale pak jsem před sebou uviděla lehký, skoro až nepatrný záblesk. Měla jsem malinkou naději, ale rychle jsem ji zadupala. Přesto jsem šla dál, abych zjistila, co upoutalo mou pozornost. Došla jsem až na místo k záblesku a s udivením zjistila, že to byl záblesk od sluníčka na Temži. Byla jsem z toho bludiště venku, už jsem i viděla London Eye. Bude to jenom chvilka a dojdu domů na Belvedere road. Půjdu až k Westminsterskýmu mostu a tam přejdu na druhou stranu řeky. Potom se dám do leva a už jsem doma. Dnešek byl opravdu krásný, slunečný den.

Šla jsem pod opadanými stromy a po levé ruce mi plynula Temže, skoro všecko nyní zdobil sníh. Něco mi přistálo na nose. Automaticky jsem to odstranila. Bylo to studený. Ach ne, už zase začíná sněžit. Raději jsem přidala do kroku.

Bylo sice krásně, svítilo sluníčko, ale zima byla k nevydržení. Už jsem se těšila až budu doma. Právě tady začínala nekonečně dlouhá ulice - Belvedere road. Ještě pár metrů a budu doma. Už jsem  viděla naší branku a teď i dům. Ani si nechci představovat, kolik rodiče dali za tenhle dům v centru Londýna na Westminsteru. Takovýhle rodinných domků se po Londýně moc nevyskytuje. Vedle toho našeho stály ještě dva jemu podobné. Všechny měly jedno patro, přízemí a pokud se nemýlím tak i sklep a miniaturní zahrádku, kde se moje mamka rozhodla pěstovat bylinky a okrasné keře. Ten náš byl z červenohnědých cihel se špičatou střechou, kde se nacházel můj pokoj, porostlý popínavými rostlinami. Celý kovový plot byl natřen zelenou barvou, která teď byla oloupaná. Vzala jsem za kliku, ale branka byla pravděpodobně zamrzlá. Zkusila jsem to znovu. Nic. Trhla jsem vší silou, které jsem byla schopná, ale branka se rozhodla, že se semnou bude prát.

„Fajn!" řekla jsem brance a hledala místo kde by se dalo přelézt, aniž bych se při tom napíchla na špičatý plot. K mému štěstí byla jedna špička upadlá.

Vylezla jsem na plot a přehodila nohy do zahrádky a snažila se, aby se mi o plot nezachytil kabát. Tohle bylo vyřešený. Začala jsem se přehrabovat v tašce a hledat klíče od domu.

„Někde tu musí bejt! Zatracený klíče!" nadávala jsem. Ale tam nebyly. Jako kdyby je ta taška spolkla. Dobře jsem si pamatovala, že ráno jsem je dávala do tašky a pak je celý den nevytáhla. Postupně jsem z tašky začala vyndávat věci ale klíče nikde. Z mojí tašky se nejspíš stává bermudský trojúhelník v menším vydání. Že je najdu, jsem vzdala, narovnala zpátky knížky a zmáčkla na zvonek.

Zazvonil, ale nikdo nešel otevřít. Mamka byla na jednání a táta nejspíš šel do nemocnice dřív, protože neměl co dělat.

David se určitě vrátí pozdě odpoledne a Jane přijede večer. Prostě den blbec. Takže mi nezbývá nic jinýho než ČEKAT. Šla jsem k lavičce, co byla v zahrádce ometla z ní sníh a sedla si zády do ulice.

Tohle bude asi na dlouho, hodně dlouho.

„Ale, ale. Snad si někdo nezabouchl doma klíče?" ozvalo se za mnou.

Rychle jsem se otočila a za brankou stála... Jane! Poslalo mi ji snad nebe.

„Jane!" vykřikla jsem a vyskočila z lavičky.

„Ahoj, Káťo," usmála se na mne.

„Jakto že jsi tady tak brzy, neměla jsi přijet až večer?" Tohle mi nasadilo brouka do hlavy.

„Stihla jsem dřívější letadlo," a s těmito slovy vzala za kliku u branky, která povolila a mě klesla čelist. „Jak... si... to.. dokázala? Když jsem jí otevírala já, tak nešla a musela jsem kvůli tomu přelézt plot." vykoktala jsem a valila na Jane oči. Vůbec jsem si nedovedla představit, jak bychom dostaly přes plot ten její kufr, který doslova přetékal.
„Ono by stačilo jí odemknout," řekla odborně.

„Ale my jí nikdy nezamykáme." Tak tomu jsem nechtěla věřit, ale dostala jsem se aspoň k tomu jakto, že věděla, že mám zabouchlý klíče.

„Jo, to mi něco připomnělo,“ mračila jsem se,

„Jakto, že jsi věděla, že nemám klíče? Co ty víš, třeba jsem se chtěla jít opalovat nebo se kochat tím, jakej máme hezkej dům," řekla jsem naoko vážně, ale nevydržela jsem to a začala se jsem se chechtat.

„No, slyšela jsem tě nadávat, že nemáš klíče, tak jsem si počkala, abych se objevila v pravej okamžik."

„No teda ségra! Tohle už mi nikdy nedělej, myslela jsem, že umřu zoufalstvím a budu muset venku nocovat," strčila jsem do ní. Však si to zasloužila.

Pak jsme se začaly smát.

„Nepůjdeme dovnitř?“ navrhla Jane.

„A jo, a máš klíče?" křenila jsem se.

„Mám," zamávala mi s nima před nosem a já jí je vzala a rychle jsem je zasunula do zámku.

„Odemykáš na špatnou stranu," zmínila se. Vrhla jsem na ní opovržený pohled a odemykala na druhou stranu. „Konečně..." vydechla jsem když dveře cvakly a otevřely se. V domě bylo příjemný teplo.

„Tak co, jak se ti žije v Londýně?" zeptala se Jane, když jsme si sundaly kabáty.

„Ani mi nemluv. Moje angličtina je naprosto katastrofální - s nikým se nemůžu domluvit. Londýn je hotový bludiště a dneska jsem se ztratila. A s mým jménem je to celý ještě horší!" spustila jsem výčet toho jak je pro mě Londýn strašný. Vůbec jsem sem nezapadala, ani jsem nevypadala jako Angličan už jenom kvůli mýmu výstřednímu stylu oblékání a tomu jménu. Jane byla typická Angličanka - hnědé kratší vlasy, upravené a natočené, hnědé oči, a konzervativní styl oblékání, který jsem naprosto nenáviděla. A hodně se podobala mamce. Já jsem měla dlouhé hnědé, rovné vlasy, se kterýma jsem neustále experimentovala, které měly jinou barvu - tmavou nahoře a světlou dole, dole - vyšisované od sluníčka, hnědé oči, světlou pleť, která mi ještě více zesvětlala, když jsme se přestěhovali do týhle vodou nacucaný země. My s bráchou jsem se spíš podobali taťkovi.

„Ale nepovídej," škádlila mě Jane.

„Ty radši nic neřikej. Máš to o hodně lehčí než já. Zaprvý na tebe vyšlo anglický jméno - Jane. Umíš dobře anglicky. Z vlastní svobodný vůle jsi si vybrala, že se sem přestěhuješ. Kdežto na mě a bráchu vyšlo jméno český. Brácha měl štěstí rodiče mu dali jméno David a to je obojetný," posadila jsem se na pohovku.

„Já mám to nejhorší možný jméno, Kateřina a ještě k tomu Ticháčková a my se sem museli přestěhovat," objasňovala jsem.

„A jak jseš na tom s tréninkem?" odvedla Jane téma.

„No zatím nijak, čekám do 28. než pojedeme do Česka pro koně. Pak si budu muset sehnat věci na drezuru a potom začít do května tvrdě trénovat v Blizzardu." Blizzard to byla moje nová jezdecká stáj, kde bude ustájený můj nový kůň. Je na kopci, kterej obklopujou nekonečný pastviny a příšerně tam fouká - od toho ten Blizzard (vítr).

„No, já se půjdu odebrat nahoru k počítači, určitě seš po tý cestě pořádně utrmácená. Já jdu.“ Zvedla jsem se z pohovky a valila k sobě do pokoje.

Pustila jsem si svůj počítač - ještě jednou se podívám na fotky svého budoucího koně a zkouknu jestli není Evča na skypu. Než docela naběhl, musela jsem ho jednou restartovat, pak jsem ho konečně připojila na šíleně pomalý modem. Přihlásila jsem se na skype, ale nikdo tam nebyl, tak jsem šla na stránky té stáje, odkud je můj nový kůň. Otevřela jsem si jeho fotogalerii a kochala se jeho fotkama. Jmenoval je Alfréd Impenetrable Irish Mist (začínala jsem jeho  majitele podezírat, že se moc dívali na Pippi Dlouhá punčocha, její kůň se jmenoval stejně a nebo se inspirovali Nobelem nebo Hitchcockem), byl to krásný tmavý hnědák s bílými podkolenkami na předních i zadních nohou a úzkým nosním pruhem na hlavě.

Vybrala jsem si anglického plnokrevníka, možná si říkáte že jsem úplný blázen, když si beru na drezuru plnokrevníka, ale Alfréd měl tak klidnou povahu, že drezuru klidně jezdit mohl. Zavřela jsem jeho fotogalerii a šla jsem se podívat na termíny pro jezdeckou licenci v Anglii a v Česku. Nejbližší byly v Anglii v březnu, v Česku se daly udělat už teď, a v květnu jedu závody. No tě pic. Drezurní Licenci jsem nutně potřebovala, abych mohla jezdit oficiální drezurní závody.

Pořád jsem s ní otálela, už kvůli tomu že jsem neměla vhodnýho koně. Trenérka i rodiče mě přemlouvali, ale já je neposlechla a teď jsem tam kde jsem. Bez licence a v květnu pojedu,jestli licenci udělam, závody. Začínala jsem z toho mít trauma, proto jsem se opřela do křesla a zavřela oči.

Myslela jsem na to, co všechno budu s Alfrédem dělat, až přijedeme zpátky. Udělám licenci.

Pak ho v sobotu připravím na závody, půjdeme na zahřívací jízdárnu a tam si uděláme malou zkoušku, jestli zvládneme závod.

Pak ve vší kráse - já budu mít šedý sako - ne raději frak, ten je lepší, bílé kalhoty, vyleštěné boty a moje vlasy budou vyčesané do drdolu s loknami a na hlavě budu mít cylindr. Alfrédovi naleštím srst do vysokého lesku, že diamanty budou proti němu kus šutru. V Horseshopu koupím tu nejdražší bílou dečku se zlatým vyšíváním, co bude k mání, pak ještě zlatý udidlo a naleštěnou uzdečku se zlatýma sponama s vyšívanou čelenkou, se dvěma otěžema.

Pak si ještě pořídím zlaté třmeny a třmenové řemeny. Pro případ že bychom vyhráli si koupím bílou, nebo prostě nějakou světlou deku, sladěnou do našeho vybavení. Budu ještě muset mít dvě sedla, jedno univerzální a pak drezurní, přemýšlím, že bych si pořídila dvě drezurní, abych ho pořád nemusela leštit na závody. Jestli udělám licenci. Tím se vracím k mému hlavnímu problému. Oči jsem nechala zavřené, bylo mi tak víc příjemně. Uslyšela jsem prapodivný zvuk, hned vedle mého ucha, potom šmátravé kroky a cvaknutí. To bylo divný, asi začínám bláznit.

S povzdechem jsem se vrátila zpátky do reality. A co nevidím. U mýho stolu stál David a bral mi MODEM!

„Ty mizero!“ zařvala jsem na celý dům. Brácha se dal na zběsilý úprk, ale já se nehodlala tak snadno vzdát. Rychle jsem se chytla jeho trička, a on mě začal táhnout i se židlí. Něco se zadrhlo, potom natrhlo, ozvala se příšerná řacha a já nedobrovolně opustila židli a dost důvěrně jsem se seznámila se svojí podlahou.

„Děje se něco?!“ soptila  dole Jane. Jo, muj bratr je blbec a zlomil mi ruku, pomyslela jsem si, ale nakonec jsem se uchýlila k dosud osvědčenému: „Ne, nic.“ A zvedala jsem se z podlahy.

Přihnala jsem se ke dveřím jak tajfun, a jak tajfun jsem začala mlátit rukou do zamčených dvěří.

„Davide! Okamžitě mi vrať ten modem!“ bušila jsem na dveře. Kdyby slušně přišel a zeptal se, ale on se musí plížit jako zločinec a pak mě ještě shodí ze židle! Zevnitř se neozývaly žádné zvuky. Třeba mi prokázal tu službu a spláchl se do záchodu. Vzdala jsem to.

Hrozně jsem se nudila, bylo už šest hodin, tak jsem se rozhodla, že si půjdu dolů udělat nějakou večeři. Celý den jsem skoro nejedla, až na svačinu, kterou jsem si s velkým sebezapřením koupila ve škole. Namazala jsem si chleba s máslem a k tomu jsem si vědomě udělala strašně silný čaj a do něj nalila mléko. Bylo to zvláštní, ale v Anglii vůbec nevedli chleba. Takhle oni ho vedli, jenže to čemu říkali bread, my v Česku nazývali toustový chleba. A pak máslo, to bylo solené. Samozřejmě výhoda to byla, nemusela jsem si pak ten chleba solit, ale když jste to dali do bábovky, měli jste jí slanou. Možná že vedli i normální nesolené máslo, ale to se ke mně ještě nedostalo. Tak jsem seděla u stolu v kuchyni, Jane byla někde nahoře a vybalovala si věci, David si užíval můj odcizený modem a rodiče byli v práci. Venku zase začalo sněžit, když v zámku zašramotil klíč a se skřípotem se otevřely dveře a v nich stála máma ověšená taškami.

„Ahoj!“ volala jsem na ni a šla jí pomoct s nákupem.

„Ahoj, Káťo,“ vrazila mi do ruky jednu igelitku.

„Že neuhodneš, kdo přijel?“ zářila jsem.

„Jane mi už volala, že přiletí dřívějším letadlem.“ Oznámila mi, když si zouvala boty. Zaskřípala jsem zuby. Jistě, mě se tady nic neřekne. Odnesla jsem tašku do kuchyně a vrátila se ke svojí večeři. Za chvíli přišla dolů Jane, aby se přivítala s mámou. Máma mě pak přinutila, abych jí pomohla uvařit večeři, kterou stejně jíst nebudu, protože už jsem jedla. Za půl hodiny se mohlo servírovat na stůl. Dokonce bráchu vylákala vůně těstovin z pokoje. Dostala jsem na něj příšerný vztek, že ani nepomůže a jenom si přijde na jídlo. To bylo nefér.

Když jsem procházela okolo Davida, tak mě zatahal zezadu zákeřně za vlasy. Vyjekla jsem.

„Davide!“ obořila jsem se na něj a ohnala se po něm nehty, které byly v slušné délce na podrápání. Myslím, že jsem ho zasáhla do ruky, ale on si z toho nic nedělal.

„ Klid!“ ozvalo se z jídelny – máma.

„No jo,“ rezignoval brácha. Stihla jsem po něm ještě hodit kyselý obličej, než jsem si odešla pro knížku. Začala jsem znovu číst knížku Malý bílý koníček. Mám jí už strašně dlouho, čemuž nasvědčovala polorozpadlá vazba, odrbané desky a oslí rohy uvnitř. Dala mi jí babička a děda, když mi bylo osm. Vrátila jsem se s ní zpátky do obýváku, kde jsem se natáhla na pohovku. Obývák byl prakticky propojen s kuchyní a předsíní a od něj vedlo nahoru schodiště. Z kuchyně jsem slyšela hovor. Začala jsem číst teprve včera večer, tak jsem se dostala teprve do té části, kdy Maruška jede do Měsíční doliny z Anglie. Nevím proč, ale poslední dobou se mi zdá, že se všechno točí jenom kolem Anglie. Nějak jsem se do knížky začetla, že jsem si ani nevšimla, že už je osm hodin. Pávě v tu chvíli přišla mamka a Jane, aby si pustili CNN. My s Davidem marně protestovali, že by bylo lepší dát tam MTV. To byla jediná stanice, které jsme aspoň trochu rozuměli a která v Česku vůbec nebyla. Když zprávy skončily, pustila tam mamka něco šíleně nudnýho ze Spektra, tak jsem si začala znovu číst.

Tuším, že bylo někdy kolem půl desátý, když se mi začaly zavírat oči a málem jsem usnula. Tak jsem se teda odporoučela nahoru do koupelny se umýt a pak rovnou do postele. Ještě že nemusím zítra vstávat. To bude ráj! Topení nehodlalo hřát, takže mi bude v noci zima, co s tim nadělám? Zavřela jsem oči a doufala, že se mi nevrátí sen o kružítku jako dneska ráno. 

Doufám, že se vám kapitola líbila :o)

Autor: Cathshir (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Česko-anglická konverzace 2. kapitola: