Cesta do světa Fantasie - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co je vlastně duha? Je hmotná? Dá se na ni sáhnout? A... je možné najít její konec? Těmito otázkami se zabývá sedmiletá Olinka, která se rozhodne všechny tyto otázky zrealizovat. A samozřejmě do toho zatáhne i Tallina. Ale jejich zdánlivě vydařené dobrodružství pokazí poznatek, že jejich snový svět má i svůj vlastní život... Přeji příjemné čtení. :)

01.03.2014 (16:00) • Eolis • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 305×

Jak Olinka hledala konec duhy

„Mami? Myslíš, že je možné najít konec duhy?“ zeptala se Olinka, když jí maminka dočetla pohádku na dobrou noc.

„Já myslím, že ne. Duha je prý jen optický klam. Všude to psali,“ odpověděla jí maminka.

„A co je to optický klam?“ kladla Olinka dále otázky.

„To je něco, co ve skutečnosti vypadá úplně jinak, než to vidíme. Třeba nějaký obrázek,“ vysvětlovala maminka.

„To nechápu,“ svraštila Olinka obočí. „A jak teda mohli dokázat, že je to optický klam?“

„To nevím,“ zamyslela se maminka, ale pak zatřepala hlavou, jako by se z toho vzpamatovala. „A co to má společného s tou pohádkou?“

„Nic, jenom mě to zajímalo,“ zavrtěla hlavou Olinka.

„Dobře, tak dobrou noc a hezky se vyspi,“ řekla maminka a dala jí pusu na čelo. Olinka zavřela oči a přesunula se do světa Fantasie.

„Ahoj,“ pozdravil ji Tallin s úsměvem.

„Ahoj,“ řekla Olinka.

„Včera to bylo hustý!“ neudržel se Tallin. „Prostě jsi zmizela,“ vykulil oči dokořán.

„Vážně?“ divila se Olinka.

„Jo. Vždycky jsem věděl, jak se dostat zpátky, ale nikdy jsem nevěděl, jak to vypadá tady,“ vysvětlil jí.

„Myslíš, že takhle mizíme i v posteli?“ zamyslela se Olinka.

„Nevím, ale vyzkoušet to nemůžeme,“ povzdechl si trochu zklamaně Tallin. „A podívej,“ ukázal kamsi.

„No páni,“ vydechla Olinka. „Takhle to tu zůstává vždycky?“

„Právě že ne. Nikdy to tu nezůstalo.“

„Asi se jim tu zalíbilo,“ pokrčila Olinka zvesela ramínky.

„Tak co budem dneska dělat? Co to tvoje Poslání?“

„Žádné poslání,“ řekla trochu zklamaně. „Ale mám mnohem lepší nápad, co budeme dělat,“ usmála se spiklenecky. „Myslíš, že se dá dojít na druhý konec duhy?“

„U nás ve světě asi ne, ale tady je možné všechno,“ potutelně se usmál.

„Tak to jdeme vyzkoušet, ne?“ navrhla Olinka. „Já vytvořím déšť a sluníčko a pak začnu tvořit duhu,“ rozohnila se Olinka. „Nebo... se aspoň pokusím,“ doplnila potichu. Zavřela oči a chvíli se nic nedělo. Pak začalo slabě mrholit a mezi mraky prosvítaly malé paprsky sluníčka. Najednou se na obzoru začala objevovat slabá duha, ale nebyla pořádně vidět. Tallin se podíval vedle na Olinku, jak se ze všech sil jí snažila vybarvit, ale pořádně jí to nešlo a duha mezitím nabírala různé odstíny barev. Olinka toho vlastně o duhách moc nevěděla, ale nechtěla si to přiznat. Nakonec se do toho zapojil i Tallin a pomohl jí duhu ukotvit někam do vody, kterou také museli vytvořit, a následně jí vybarvil správnými barvami. Byla nádherná. Zvolna v sebe přecházely červená, oranžová, žlutá, bílá, zelená, modrá a fialová.

„Nádhera,“ vydechla Olinka, když otevřela oči. „Ani jsem nevěřila, že by se to dalo udělat...“

„Ale zvládli jsme to, jsme dobrý,“ usmál se ulehčeně Tallin.

„Myslíš, že bysme na to dobrodružství mohli být starší?“ zamyslela se Olinka.

„Jako že bysme vyrostli? Proč?“

„Přemýšlej. Ne dospělí, ale třeba o šest let starší. Mohli bysme toho zvládnout mnohem víc.“

„Možná by to šlo, ale já nevím, ještě jsem to nezkoušel...“ pronesl Tallin pochybovačně.

„No tak, pojďme to aspoň zkusit,“ přemlouvala ho Olinka.

„Tak jo, ale jestli se nám to nepovede, tak je to na tobě.“

„Tak jo. Stejně se pak můžeme přinejhorším vrátit do postele,“ pokrčila Olinka ramínky a zavřela oči. Stálo jí to spoustu námahy, ale nic se jí nepovedlo.

„Ach jo, nejde to,“ posmutněla Olinka. Pak ale uviděla víly, a něco ji napadlo. Mávla na Tallina a šli ke stromu Poznání. Vylíčila vílám svůj nápad a poprosila je, jestli by jim s tím mohly pomoct. Víly nakonec souhlasily. Olinka s Tallinem objali strom, víly kolem nich udělaly kruh a začaly zpívat kouzlo. Nejdřív se nic nedělo, ale po chvíli Olinka s Tallinem cítili, že se jim natahují kosti a svaly. Sice to trochu bolelo, ale museli to vydržet, jinak by se víly snažily naprosto zbytečně. Když byl konec, tak oba otevřeli oči. Najednou všechno viděli z větší výšky a cítili se jinak. Tak nějak silnější. Podívali se navzájem na sebe a zasmáli se.

„A co teď? Prostě půjdeme až ke konci?“ zeptal se Tallin.

„Jo. Půjdeme pořád rovně, až se dostaneme k jednomu z jejích konců,“ řekla přesvědčeně Olinka a usmála se při představě blížícího se dobrodružství. Vyrazili přes louku směrem k bouřlivému vodopádu, okolo kterého se rozprostírala mlha. Nějakou dobu je doprovázelo hejno drobných víl, ale jakmile se dostaly k dosahu drobných kapek odletujících při dopadu vody na hladinu jezírka, tak si odlétly po svém. Najednou odněkud přilétl malý růžový ptáček s chocholkou.

„Hele, Zpěvnička,“ ukázal Tallin, když si jí všiml. Ptáček k nim přilétl blíž a dosedl Olince na rameno.„Tu sis taky představila?“ zeptal se udiveně Tallin.

„Ne,“ odpověděla Olinka zaraženě. „Asi si mě oblíbila,“ usmála se a pohladila Zpěvničku, která už zase zpívala její slova.

„Tak to máme dalšího společníka,“ zasmál se Tallin a vydali se společně na cestu. Klidně by si mohli konec duhy vysnít přímo pod nos, ale to by pak nebylo žádné dobrodružství. Právě šli zeleným paloučkem, když Olinka vykřikla:

„Jé! Hele, támhle jsou koně!“ zatleskala nadšeně ručičkami a rozběhla se za nimi. Když byla pár metrů od nich, tak se jeden z nich odpojil a šel k ní. Olinka stále ještě překvapená jeho reakcí k němu natáhla ruku a dotkla se jeho nosu. On zafrkal a Olinka se zasmála.

„Pojď sem taky, oni jsou hodní,“ křikla na Tallina, který jen postával opodál, ale nakonec se nechal přemluvit. Chvíli tam jen tak stáli, hladili poníky a povídali si, když si najednou Olinka vzpomněla na duhu.

„Měli bychom pokračovat v cestě, než ta duha úplně zmizí,“ rozhodla a naposledy pohladila poníka.

„A jak myslíš, že to bude ještě daleko?“ zeptal se Tallin.

„Já nevím. Mělo by to být u nějaké studánky. Prostě půjdeme pořád podle duhy a tam někde najdeme její konec,“ řekla a mávla rukou k duze. A tak se dali znovu na cestu. Po chvíli vstoupili do malého lesíka, kde skrze koruny stromů prosvítalo na zem jen pár slunečních paprsků.

„Tady je krásně,“ vydechla Olinka.

„To je,“ přisvědčil jí Tallin a pak ukázal na kousek oblohy mezi stromy. „Podívej, už jsme blízko duhy.“ Olinka zajásala a rozběhla se jejím směrem. Najednou se ale odněkud ozval svištivý zvuk a Olinka vylétla do vzduchu.

„Talline, pomoc!“ vykřikla a snažila se vyprostit ze sítě, ve které uvízla. Tallin šel opatrně k ní, kdyby tam byla náhodou ještě jedna síť, ale nic se nedělo. Zkusil pomoct Olince přetrhnout síť, ale marně. Přestal, zavřel oči a představoval si, že Olinka stojí vedle něj. Zase bez úspěchu.

„Nejde to,“ řekl zoufale Tallin. „Kdybych měl aspoň nožík...“

„Nožík! To je ono!“ vykřikla nadšeně Olinka. „Možná nejde si vysnít, abych byla volná, ale nůž si představit určitě můžeš,“ vysvětlovala mu horlivě svůj plán. Tallin kývl a znovu zavřel oči. Najednou se mu v ruce začal zjevovat nůž. Nejdřív rukojeť, pak čepel a nakonec se celý zhmotnil. „A teď mi zkus přeřezat ty provazy,“ nakázala mu Olinka, když se vzpamatovala z úžasu. Pak ji napadlo, že by si mohla taky vysnít nůž, ale jí se to nepodařilo. Tu si všimla, že duha začíná pomalu mizet. „Ale ne,“ zakňučela. „Duha mizí.“

„Myslím, že to nebude jediný problém,“ poznamenal Tallin a ukázal na zem. Z okolních stromů se začaly od stromů odlepovat stíny a sápaly se po nich.

„Honem, musíme to přeříznout,“ řekla Olinka skoro neschopná slova.

„Já se snažím, ale nejde mi to tak rychle,“ rozčílil se Tallin, podal Olince nůž a už si představoval další. Jenže stíny byly příliš rychlé. Olinka s Tallinem přidali na tempu. Musejí mít hotovo dříve, než se k nim stíny dostanou. Ale stále to bylo příliš pomalé. Stíny už byly skoro u nich. Stačilo jen, aby se ještě malinko natáhly, a měly by Tallina. Ale ten už byl s Olinkou u konce své práce, až se jim konečně povedlo provaz přeříznout.

Tak je za námi další kapitola. Doufám, že se vám líbila. :) S tou napínavou částí jsem se docela snažila, tak mi, prosím, dejte vědět, jestli to nebylo zbytečné. :) A doufám, že mi prominete, že jsem jim na tohle dobrodružství poněkud změnila věk, ale uznejte... Ten provaz by nejspíš v sedmi nepřeřízli... :)

Autor: Eolis, v rubrice: Povídky » Na pokračování