Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ženské někdy musí být potvory, aby uchránily své nejbližší.

09.01.2013 (08:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 941×

Moje návštěva Chrise byla plodnější, než jsem čekala. Vždycky mě uměl něčím překvapit, ale tentokrát předčil moje očekávání.

Už jsem byla na cestě za Samuelem a nemusela jet podle vzpomínek z našeho krátkého spojení se Samuelem, díky Chrisovi jsem přesně tušila, kde ho drží.

Jenže jsem neměla žádný plán, jak na místě budu dále postupovat. Slíbila jsem Chrisovi, že hrozbu divochů snížím na minimum. Ale můj slib měl jeden velký háček. Jich bylo šest a nemalá armáda. Já byla sama. Musela jsem zaútočit zevnitř. Podle a neeticky. Jak koukám, tak moje etika boje se vypařila s tím, jakmile upadl Samuel do zajetí.

Už jsem na cestě druhý den a v hlavě probírám jednotlivé možnosti, jak se dostat k těm šesti, a stále vyhrává pouze jedna možnost, a to nechat se najmout jako služka. Pokud se chovájí podle toho, jak se o nich povídá, asi moc žen nebude mít zájem jim sloužit. Měla by být hračka se k nim dostat. Kdo by také z nich očekával, že samotná princezna se vydá v převleku služky zachraňovat manžela?

Očekávají příchod armády. Ne jednu lehce škodnou ženu.

Moc dobře jsem věděla, že jako služka budu moct vystupovat. Přece jen můj původ občas k něčemu byl a k tomu mi přispělo i to, že jsem s sebou měla ještě jedny staré obyčejné šaty.

Blížila jsem se k vesnici, která byla blízko mého cíle. Měla jsem tam v plánu přespat a prodat koně. Zbytek jsem chtěla dojít pěšky v převleku.

Ještě v lese jsem se převlékla do šatů a koně na kraji lesa prodala za nízký peníz. Měla jsem sice na sobě šaty, ale přes sebe jsem přehodila plášť, který mě zakrýval. Čím méně lidí mě uvidí, tím lépe. Došla jsem do hostince a objednala si jídlo, potom se zeptala hostinské na pokoj a zaplatila jí. Když viděla peníze, jen mi dala klíč s číslem pokoje a víc nekomentovala. Byla jsem za její nemluvnou povahu ráda.

Po večeři jsem se vydala do pokoje a zamkla za sebou. Pro jistotu jsem všechno zablokovala kouzly a vytvořila několik obranných, abych mohla v klidu spát. Nechtěla jsem nic podcenit a tohle možná bude poslední příležitost, jak se pořádně vyspat. Zavřela jsem oči a odešla do říše snů.

…

Po celém hostinci se začal ozývat řev a já se probudila najednou do děsivých podmínek. V celé vesnici byl zmatek a podle toho, co jsem viděla, někdo ji napadl. Nechtěla jsem řešit kdo a sama jsem všem pomoci nemohla. Pro mě byl hlavní útěk.

Otevřela jsem okno a zjistila, že jsem zhruba dvacet metrů nad zemí, a i přesto jsem se rozhodla slézt po trámech. Slezla jsem a rozhlédla se po okolí, jenže jsem byla pomalá a někdo mě chytl pod krkem. Asi mě zahlédl, když jsem slézala z okna. Tohle byla chvíle, kdy bych kouzlila naslepo, proto jsem se rozhodla pro naprosto jednoduchou a lidskou možnost. Teď mi můj bojový výcvik byl konečně k něčemu. V rychlosti jsem sáhla pro dýku za pasem a naprosto bezmyšlenkovitě ji zabodla do břicha mého útočníka, levou rukou jsem si dala v rychlosti před krk, aby mi dotyčný nestihl podříznout krk. Při úderu jsem pak rukou zastavila jeho dýku a nechala se do ní říznout. Ruku jsem si zahojit mohla, podříznuté hrdlo bych si sama nezahojila.

Cítila jsem, jak muž za mnou sykl překvapením a zároveň bolestí. Jeho stisk povolil a uvolnil mě. Raději jsem se už ani neotáčela a namířila si to rychle pryč. Spustila jsem neviditelný štít a když jsem se rozběhla, rozhlédla jsem se po vesnici a téměř nevěřila vlastním očím – zotročovali vlastní lidi a co víc, bylo tam několik mágů, kteří testovali každého vesničana na jakoukoliv magii. A v ten moment mi docvaklo, že situace je ještě horší, než kdokoliv z nás čeká. Furt jsem uvažovala nad tím, proč nás ihned těch šest mágů kdysi nenapadlo, a najednou jsem znala odpověď – verbovali. Nechtěli vyhrát bitvu jen nad jedním královstvím, ale nad všemi. Chtěli udělat jediné, když už zaútočí, tak pořádně. Útok od nich čekal málokdo.

Odešla jsem z vesnice a zamířila si to do centra nepřátelské armády. Teď můj cíl už nebyl zachránit pouze Samuela, ale zastavit i zvěrstvo, které započalo.

…

Málem mi padla čelist, když jsem viděla město, kde jsem svého muže měla najít. Jak zatraceně tohle mohlo vyrůst za pár měsíců? Těch šest mágů asi v posledních týdnech nic jiného než stavění nedělalo. Museli buď kouzlit, spát nebo jíst. Podle některých budov šlo vidět, že zrovna nejpromyšlenější stavby se ve městě neobjevovaly. Byly stavěné narychlo a nejedna jim spadla k zemi. Bylo nebezpečné mezi nimi být, natož v nich žít.

Vstoupila jsem do města a podle oblečení prvních lidí jsem usoudila, že i tak mě budou vidět jako cizinku. Vypadala jsem tu jako zlatý střed. Lidi se tu dělili jen na dva typy. Bohaté a mocné, chudé a sloužící. Ale to bylo jen krytí pro mágy a obyčejné lidi. Přesně takhle žádné z království, co jsem znala, nechtělo, aby jeho lidé dopadli. Lidé bez magie jsou stejně důležití jako lidé s magií. Někdo musel okopávat půdu, aby vyrostlo obilí, péct chleba a pořádně dělat obyčejné věci. Jsou to věci, které se magií nedají pravidelně dělat. Každý mág má vlastní zásobárnu energie, jež se postupně doplňuje, a ne každý jí má dostatek. Všichni v našich královstvích ví, proč se situace má, jak se má. Prostě obyčejné věci jako orání se dělají rukama, protože po manuální práci jsme ještě večer schopní komunikovat s ostatními a normálně žít. Mág, který spotřebuje svou vlastní zásobárnu, je potom na nějakou dobu doslova nepoužitelný.

Průšvih byl v tom, že za obyčejnou služku jsem se vydávat nemohla. Nesedla bych sem, ale přijít tam jako jedna z těch mocných jsem také nechtěla. Rozhlédla jsem se a na zemi viděla dívku v mém věku, jak žebrá. Bylo na čase ji trochu využít a vylepšit její život. Teda aspoň na chvíli.

Přišla jsem k ní a ona ke mně nevzhlédla, protože žebrala a nikdo nikdy nedával nikomu nic, kdo se mu podíval do očí. Hlava dole znamenala oddanost. Udělám pro vás všechno. Věc, kterou bych nikdy neudělala, to bych raději kradla, ba dokonce jsem už něco podobného dělala. Jsem vzdorná a to je důvod, proč jsem se dostala až sem. Už jsem se skláněla k tomu, abych jí řekla, ať vstane, když jsem spatřila jinou, jak číhá za rohem. Měla v merku nějakého mága a podle toho, jak se na něj dívala, chtěla ho okrást. Usmála jsem se sama pro sebe a přehodnotila celou situaci. Našla jsem nového člověka, to ona bude schopná všem lhát a udělá pro mě všechno, protože bude chtít mocným zavařit život. Už něco v jejích očích z dálky mi říkalo, že v některých věcech bude stejně drzá jako já.

Proto dřív než stihla zaútočit na vyhlédnutého mága, zaútočila jsem já.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování