OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistá láska - 2. kapitola

10.06.2011 (16:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1961×

Místo, abych byla zalezlá na svém bezpečném místě, tak se kradu tiše do VIP místností a doplňuji bestiím zásoby vakuované krve. Potajmu a ve strachu, aby mne snad nikdo z nich nezahlédl. Naštěstí je většina venku. Vyžívají se v deštivě protivném počasí, kdy se nám lidem chlad zařezává až do svalů. Celé tělo máme zkřehlé. Mají to v oblibě, když nás mohou takhle mučit a navykat na chlad. Zbytek těch krvežíznivých pijavic se předvádí na právě probíhajícím koncertě, kde se pro své fanoušky snaží vypustit duši. Obrazně, samozřejmě.

„Faith!“ Trhnu sebou a téměř zakopnu o změť řetězů, které se válejí po prašné zemi.

„Suzie?“ Nevěřícně si prohlédnu pobledlou, smrtelně unavenou tvář. „Jak znáš mé jméno?“ Stále na ni zhrozeně zírám. Nikdy jsme se neznali. Ani já nevěděla, jak se jmenuje, než získala své nové doživotní poslání.

Zatnu zuby a úkosem si ji prohlédnu. Ty její blonďaté zapletené provázky. Světlé oči. Průsvitnou hebkou pokožku. Na jejím krku se hrdě vyjímají dvě malé dírky od upířích špičáků. Nezakrývá je, chlubí se s nimi jako by to byla výsada!

„Oni si o tobě povídají docela často,“ usměje se na mě nevinně. Chytím se za srdce, jak mne protne děs a potěšení. „Prý podle nich budeš další.“ Pořád ten cynicky sladký úsměv na rtech. Hrozím se o to víc.

„Nebudu další!“ štěknu a hlučně se vyhrabu z řetězů. Mé emoce nesouhlasně bolí. Stesk po Chesterovi mi svírá srdce a nedává mi ani možnost se bezbolestně nadechnout.

„Faith.“ Její hlas zní jako by utěšovala malé dítě.  Potlačím zabrečení a stisknu rty tvrdě k sobě.

„Jaké to je?“ Posadím se naproti na černou tvrdou bednu od reproduktoru.

„Je to tak zvláštní.“ Zasněně se zadívá na bílou, krví potřísněnou stěnu. „I bolestivé.“ Dodá po chvíli. Ušklíbnu se. Tu bolest poznávám taky. Trestá mě jen proto, že mu o své lásce nechci říct. Týrá mě to tak hluboce, že začínám odraz v zrcadle považovat za někoho cizího, zármutkem ověnčeného zloducha. Jako by ukrývat lásku byl nějaký děsivý hřích, který se trestá něčím horším než smrtí. Nelidský přečin. „Stále cítím nezkrotnou touhu po své lásce. Je to dost…“

„Svazující?“ doplním se zvednutým obočím.

„Faith!“ zasyčí prudce, až sebou cuknu. Malými varovnými kroky ke mně dojde. „Važ svá slova!“ Pohled anděla se vytrácí v bouři vzteku. Ušklíbnu se. Kdo by to do křehké květinky řekl?

Neustále povídá o tom, jak je láska s upírem úžasná. Sladkobolná. Ohavná! Je pro ni téměř nezbytné, aby byla v jeho blízkosti. Záměrně se při rozhovoru vyhýbá bolestem, které to skýtá. Nebo je prostě nevidí, to je taky zajímavá možnost. Láska tedy zaslepuje rozum a mění vnímání a pohled na celou tu choulostivou a zrůdnou situaci. Suzie se tváří nadneseně a téměř šťastně, jak komické! Tedy až do doby, než se začnu zajímat o tzv. pojistku.

„Vůbec nemám tušení, jak si nás vlastně jistí...“ začnu opatrně. Je slabošství, že o tom nemám nějak valné představy, ale když se lidé stanou majetkem upírů, už se prostě jen tak nemohou bavit s ostatními, kteří tím zamilovaným morem zasaženi nebyli. Proto to trochu komplikuje náhled na věc a něco možná i zveličuje. Sakra, znovu je začínám omlouvat! Trhnu sebou a zamyslím se nad skutečnostmi, které vím jistě přímo od Libora. Ten na pohled drsný  krásný muž je v těchto věcech maličko znalec, i když by se bez toho obešel. Ale já jsem mu za to ráda. On mi skýtá největší a poslední naději, jak se z toho vyvléknout.

Když si nás upír pojistí, znamená to, že v nás uzavře zamilovanost. Lásku, kterou k němu cítíme. Nikdy se nevytratí, ale může se zvyšovat. Nikdy klesat. Pro ně je zamilovaná krev něco jako božská mana. Je to taky jediná krev, kterou po lidech podle zákona mohou chtít. Jinak jsou živeni na vakuované krvi, ale to podle nich není ono. Chybí tomu ta sladkost hříchu či co. A přesně ta pitomá pojistka nás nutí zůstávat v jejich blízkosti a milovat je, protože bez nich bychom uhynuli smrtelnou touhou po nich. Podobnou touhou, která nyní týrá mě, ale která by s pojistkou byla o tolik vyšší a nesnesitelnější.

„Ty nevíš?“ zachichotá se a zčervená. Nechápavě zvednu jedno obočí a poposednu si. „Dělá se to při milování.“ Mrkne na mě zkaženě.

„Při sexu?“ opakuju znechuceně a pak zrudnu taky.

„Tys s ním…?“ zajíknu se. Podle všeho lidé upíří touhy fyzicky moc nezvládají. Oni jsou na nás moc rychlí a agresivní. Samozřejmě to by se dalo odhadnout už podle toho drsně drzého vzhledu. Stačí si vzpomenout na toho, při jehož pohledu se mi vaří krev v žilách a jdou na mě mrákoty. To snad... Ono se to moje zamilování snad ještě prohlubuje! Čím víc proti tomu bojuji, tím víc mě to dostává, sakra. Znovu mě obejme svíravý pocit, že mu brzy podlehnu i já. Nechápu, proč začínám cítit uspokojení, když si s ní povídám.

„Jen jednou. Bylo to hodně... Divoké a tvrdé, ale krásné.“ Ošije se. Suzie prostě za žádnou cenu nedá najevo, že její láska nemůže a nikdy nebude dokonalá! Upravím si klopy černého úzkého kabátu a pak mi dojde, že ona na sobě mimo bledě fialového trička z tenké látky nemá nic.

„Není ti zima?“ Zajiskřím očima. Každý člověk by v tuhle chvíli mrznul!

„Je, ale on chce, abych si zvykla na chlad.“ Usměje se omluvně. Zatnu pěsti. Tohle už přece hraničí s týráním! Na tohle máme zákony, které nás vyvolené chrání! Moment, odkdy o sobě smýšlím jako o poctou zruinovaném člověku?! Oklepu se beznadějí. Začínám z nich šílet!

„Jsou hodně studení?“ Stále jí přejíždím po křivkách jejího těla, jako bych ji tím snad mohla zahřát. Její promodralá kůže mě vůbec neuklidňuje. Ten její upír-pitomec si zřejmě neuvědomuje, jak křehká je lidská bytost, která může zemřít na prochladnutí raz dva.

„Jako led.“ Její hlas zní tak nějak přiškrceně.

Netuším, jak dlouho spolu sedíme a povídáme si. Ale čím déle to je, tím víc mě zachvacuje úleva, namísto paniky. Nerozumím tomu.

„Je to vážně příjemné.“ Hlavu má položenou na mém rameni, zatímco se opíráme o křídově bílou zeď. Takhle místnost je velmi prostá a strohá. Plná kusů černého nábytku. Žádná pohovka nebo židle. Oni to nepotřebují. Pohodlně se dokážou posadit kamkoliv na tyhle tmavé krámy. Navíc by při rvačkách stejně většinu rozbili. Jsou to buřiči, i když si hrají na civilizované. Vždycky budou běsnivou zvěří, to jim nikdo z vínku nevymaže. Občas je zeď zdobená stříkanci od krve. Podle všeho to snad dělají schválně, aby nám smrtelníkům nahnali obavu a ještě se u toho pobavili. Nikdy jsem se v jejich blízkosti neocitla na dlouho. Vždy jsem se tomu bránila, i když mě to k nim táhlo. Teď už alespoň vím proč. Jsem za trest vyvolená. V minulém životě jsem musela udělat něco příšerného, když se mi nyní život odplácí touto bolestí a teoretickou záhubou.

„Nebudeš z toho mít problémy?“ Vytáhnu z úst jahodové lízátko, které mi podstrčila. Prý ho ztopila, když ji zavřeli do skladu, aby si tam protrpěla hrůzných pár dní.

„Kdyby mě objevil, tak ano.“ Povzdychne si. „Ale tobě by to taky moc nepomohlo, viď?“ zašeptá a chladnými prsty mi upraví vlasy barvy ohně. Schválně ještě svítím, abych svému vyvolenému víc bila do očí. Sakra.

„Oni to vědí?“ Odtáhnu se od ní a začnu tichými kroky rázovat po šířce místnosti. „Tuší to. Prý z tebe pociťují takový ten letmý odér zamilovanosti.“ Těká po mně očima. Snad jí přijde, že chci utéct. To ano, ale ne odsud. Ale ze svého zmateného těla.

„Ale až ta láska bude definitivní, objeví tě.“ Trhnu sebou. Moje nitro se úzkostlivě chvěje.

„Už to je definitivní!“ procedím skrze pevně zaťaté zuby. Jak snadné je připustit si to. Ten ortel smrti a majetnosti, který se nade mnou sklání jako Damoklův meč. Brzy. Brzy mě najde. Cítím to ve svém srdci a.. Těším se na to, proboha! Křehkými dlaněmi si zakryje obličej.

„Oni na tebe přijdou.“ Schovává se přede mnou!

„Budou vědět, že jsem zamilovaná, ale nebudou tušit do kterého z nich!“ vyprsknu. Já vím, chabé, ale aspoň malá útěcha.

„Dokud tomu pravému nepohlédneš do očí, tak budou tápat.“ Přikývne zasmušile. A do té doby mě nesmí vlastnit. Nemohou udělat nic.

Jen je ta moje láska bude neskutečně sžírat a já se stanu štvanou zvěří. Už teď je to tak bolestivé, že se to nedá vydržet. Nedovedu si představit, jak bez Něj budu moci žít dál!

„Ale ty jim to musíš říct.“ Zabodne se do mě pohledem. Rozechvěju se po celém těle. Má pravdu! Podle zákonů našeho upířího i lidského světa nesmím svou zamilovanost tajit. Měla bych ihned s prvními náznaky přijít za tím, do kterého se tolik zblázním a pokleknout před ním vyznávajíc mu svou neutuchající lásku a oddanost. Většina lidí by to se šťastnými myšlenkami udělala. Ale já. Já ne!

„Já chci být svobodná! Nikdy jim to dobrovolně nepřiznám.“ Zúžím oči v nesouhlasu.

„Oni tě nenechají pláchnout. Dostanou tě. Víš, jak moc jim jde o naši krev a lásku.“ Soucitně se na mě podívá. Oplatím jí ten pohled, protože má mozek malého mrzáčka. Jak by jim mohlo jít o naši lásku?! Komické! „Jen budeš trpět ještě víc, Faith.“ Do očí mi vyhrknou slzy. Celým tělem mi proudí nepředstavitelný strach a touha jít a přihlásit se mu. Ne, protože bych se bála, co mi při zjištění, že jsem mu to tajila, provede, ale proto, že po něm tolik toužím!

„Nesmíš to nikomu říct.“ Stojím před ní tak zbědovaně, až je jí nejspíš líto té holky v černém, která se tak bojí oněch citů.

„Ale ty jsi vyvolená.“ Přijde tiše ke mně a pohladí mě po tváři, až sebou trhnu. Je celá zkřehlá. Tak mrtvolně chladná.

„Nechci jí být. Není to fér!“ Rychlými kroky se odeberu ke dveřím. Jsem tu moc dlouho! Vůbec jsem nevnímala čas a teď by se mi to mohlo vymstít! Proto ten pocit potěšení a uspokojení. Čím déle jsem tu byla, tím více to hraničilo s prozrazením.

*

Začínají se hrnout do budovy jako velká vody. Se zatajeným dechem a hlučně bušícím srdcem probíhám chodbami. Sem tam do někoho z nich vrazím, až mě polije ledová sprcha a oni se za mnou s mráz nahánějícím zasyčením ohlédnou.

„Hej, ty počkej!“ Jejich výkřiky za mnou zní do té doby, než rozpustile zapadnu do Liborovi pracovny.

„Schovej mě!“ vyjeknu a rozmazávám si po tvářích palčivé slzy.

„Cože?“ Jakmile uslyší divoký hřmot ženoucích se upírů, pochopí. „Honem!“ Bolestně mě popadne za paži a strčí mě do trezoru. Musím se skrčit do nepohodlné polohy, abych se tam vešla.

„Kolik mám vzduchu?!“ Zabrečím, když za mnou zavírá.

„Deset minut.“

„Kdyby neodešli, tak mě tu raději nech.“ Zápolí s dvířky a nakonec mě obklopí nicotná tma. Ten stísněný prostor mi nahání husí kůži. Jsem jako v upířím náručí. Chladném a tvrdém. Mimo svého zastřeného dechu nic neslyším. Nemohou mě skrze silnostěnný trezor ucítit, tak mám vcelku naději, že jim pro tentokrát uniknu. Že se později dokážu ztratit v davu. Jen už budou přesně vědět. Budou zběsile pátrat po dalším vyvoleném, který jim přinese proti své vůli svou horkou čerstvou krev.

Mé pocity se proti tomu zvráceně bouří a děsí se. Vyvolává to ve mně výbuchy pláče a zhrození. Kdybych měla prostor, snad bych zoufale začala bušit do zdí trezoru, abych si nějak ulevila. Ta nesnesitelná bolest a stesk se násobí, když jsem znovu unikla. Z očí mi stékají slzy a dech se mi krátí. Srdce mi potupně puká v návalech beznaděje. Unikla jsem mu! Znovu! Tolik to bolí, že necítím vlastní potěšení ze svobody, která se stává v záplavě lásky a zármutku téměř bezcenná.

Za paži mě téměř vyrve z útrob trezoru. Dopadnu na dřevěnou tvrdou podlahu a lapám po dechu. Nechá mě pobrat trochu těžkého horkého vzduchu do plic a už mě staví na nohy. Zády mě přimáčkne ke zdi a zadívá se mi do očí.

„Cos to prováděla?!“ vrčí zachmuřeně, zatímco letmými doteky častuje mou pokožku na krku. Přesvědčuje se, že se ze mě ještě žádný z nich nenapil. Proboha, to je přece jasné. Nikdy už bych jim neutekla.

„Jen jsem doplňovala zásoby jejich krve a potkala jsem tam Suzie. Zapovídala jsem se s ní a zapomněla na čas,“ heknu plačtivě. Tahle celá situace je tak zbytečná. Zachovala jsem se vážně hloupě. Dětinsky.

„Ty vůbec nepřemýšlíš!“ zahřmí až se oklepu. „Chceš mu padnout do rány!“ obviní mě stroze, až to zabolí.

„Nechci!“ hájím se nedůvěryhodně, ale nemá to smysl.

„Chceš! Ovlivňují tě ty hormony lásky a nutí tě být nezodpovědnou. Schválně tě vkládají přímo do jeho náruče, aniž bys to dokázala rozumně odhadnout!“ Pustí mě a odtáhne se ode mne. Dlouhými prsty si vjede do ježatých vlasů, zatímco pochoduje po místnosti. Vzduch je tady přímo prosycený těžkou vůní dřeva a lidskosti. Je na první pohled poznat, že tahle kancelář patří člověku. Na stěnách jsou veselé barvy. Nábytek, židle a menší pohovka se krčí u zdi jako párek vetřelců. Jsou brčálově zelené a vůbec se sem nehodí. Libor nikdy neuměl sladit barvy. Snůška papírů je nevzhledně urovnaná na stole, hned vedle neurvale postavených šanonů s odbornými nápisy. Skrze lidská místnost, která mě uklidňuje a jitří mou mysl.

Tiše se ke mně obrátí a zoufale pohlédne do mých očí. „Víš, že tě nechci ztratit.“ Jedním krokem dojde blíž a pohladí mě drsnými bříšky prstů po tváři. „Musíš tu lásku překonat.“ Ani neví, jak mi touhle obyčejnou větou ublíží. Kdyby to bylo tak lehké. Kdyby to bylo vůbec možné!

„Jak?!“ Nasadím tragický výraz. Tohle všechno mě mučí.

„Musíš... Musíš se zamilovat do někoho jiného. Jen to tě zachrání.“ Se zalapáním trhnu rameny, když se mi v srdci objeví další nečekaná bolest. Jako by do mne zapíchnul malý jedovatý osten. „Už to pociťuješ. Tu svázanost a nepřístupnost. Musíš se tomu bránit. Musíš se otevřít nové lásce!“ Nabádá mě ostře, zatímco velkými medvědími dlaněmi putuje po mém trupu. Vyděšeně k němu zvednu oči. Co to dělá?!

„Nemusíš se bát,“ šeptá mi do ucha, zatímco mě jemně stahuje do své horké náruče.

„Libore!“ zaprotestuji němě. Tohle mě ubíjí. Tohle já vážně nechci!

Před očima mi vytane obraz mého upíra. Moment, jak mého?! Nemá smysl si to ztěžovat. Jen si na něj vzpomenu, rozbuší se mi srdce a nejraději bych se vyrvala z Liborovi ochranitelské náruče a běžela k němu. Díky němu celá hořím a umírám v jednom okamžiku.

„Musíš se zamilovat do mě.“

„Ne. To nejde,“ hlesnu, když mi zajede do zářivě rudých vlasů a přivoní si k nim. Tohle nemá dělat Libor, tohle všechno smí jen On! Patřím jen jemu! Další muka, která mi svazují hruď v posměšném zamilování.

„Pusť!“ Z očí mi vytrysknou slzy.

„Snažím se ti pomoct, Faith.“ Jako by mluvil s malým rozmazleným děckem. Rty má tvrdě semknuté k sobě v zoufalém gestu. „Bude to dobré.“ Tímhle mě vždycky tišil, když jsem byla na dně. Jenže já o to teď nestojím! Nemůžu s ním být, protože mě to tak moc bolí.

Začala jsem upíry nenávidět až v té době, kdy mi sebrali mou nejlepší kamarádku Daru. Byla pro ně tak zbytečným a malicherným majetkem, že ji ten její zapomněl v jednom městě. Neměl jen ji. Omotal si kolem prstu několik lidských objetí, které mu dávaly svou krev svobodně a hloupě. Ona byla jen další z davu. Když zůstala opuštěná. Bez něj a jeho blízkosti. Byl to pro ni největší trest. Peklo. Zoufalostí se zabila. Věděla, že už se pro ni nevrátí a ona, že bez něj zemře. Ta ztráta a trápení je podle všeho tak nesnesitelné, že to lidi donutí k ledačemu. Dara byla krásná. Vysoká a štíhlá bohyně s vosím pasem a neobvyklým charisma. Libor pro ni podle jejích slov nebyl dost dobrý. Už to mi mělo dát signál, že něco není v pořádku. Libor je krásný mužský. Mohla si pískat, kdyby se o ni jen otřel. Jenže Dara se změnila. Začala se jako snílek potulovat schválně v oblasti, kde se objevovali upíři. Netrvalo dlouho a ona ho našla. Stala se jeho a on si toho drahokamu, jehož srdce svíral ve svých dlaních, nevážil. Jsem teď na stejné pusté cestě, která vede k záhubě. A o Libora nemám zájem.

Když se ke mně Libor nakloní v příslibu polibku, tupě ho udeřím pěstmi do prsou. Zoufale se na mě podívá, ale nepustí mě. Stejně jako mně je mu tahle situace k pláči.

„Chci ti jen pomoct,“ šeptá, zatímco mě tlačí na meruňkově zbarvenou zeď. Jemně se mi otírá chvějícími rty o ty mé a způsobuje mi neuvěřitelné bolesti, skryté ve změti mých pocitů. Zrada je hlavním z nich. Stesk a zoufalost. Zranitelnost jako poslední. Libor jako muž je jeden z těch nejhezčích, které jsem viděla. Na to, že je člověk, je skutečně mimořádný, ale…

„Prosím, ne!“ Plačtivě se od něj snažím odvrátit. Když mě jemně políbí na rty, projede mi od srdce až do žaludku otrávený šíp. Zanaříkám. Jeho horké tělo se na mě vášnivě tlačí a na mě by z toho za normální situace šly mrákoty, ale takhle? Chestere! Chestere! Chestere! Křičím v duchu a umírám pod doteky svého kamaráda.

Čím víc se vystavuji těmhle situacím, tím víc na mě působí ta vznešená touha po Něm. Je to až frustrující. Odtáhne se ode mě a setře mi z tváří slané slzy.

„Myslel jsem, že když se zamiluješ do mě...“ Rychle zavrtím hlavou. „Už je pozdě, viď?“ Najednou je tak cizí a odtažitý. Už to není člověk, který nade mnou držel stráž od chvíle, co jsem sem přišla. „Ztratil jsem tě.“ Už je to jen okázalý nepřítel, který se mě teď bude snažit bránit za každou cenu. Odtahovat mě od mého vyvoleného. Ubližovat mi skrze mé vlastní pocity.

Když mě vzpouzející dotáhne do tourbusu k ostatním technikům, jsem vzteky rudá. Obtížně mě vrazí Davidovi do náruče, který se na něj hned nechápavě zadívá a upustí černobílý rockový magazín, nad kterým nejspíš celé dopoledne láteřil.

„Nikam ji nepouštěj!“ zavrčí příkře Libor a posadí se vedle Julie.

„Stalo se něco?“

„Faith, nechceš to povědět svým kamarádům?“ Zvedne obočí. Jediný dospělý mezi námi mladými delikventy. Vyhýbavě zavrtím hlavou a rozhlédnu se po poloprázdném tourbusu.

Teď jsme tu jen my čtyři a skutečně velký nepořádek, který prostě nelze přehlédnout. Mikiny různých barev i velikostí se povalují na opěradlech židlí i pohovce. Nedopité hrníčky od kafe se kupí na stole plném drobků. Já a Julie jsme tu jediné ženy a v záplavě vzteku a zoufalství už jsme vzdaly tu bláhovou představu, že tu bude vygruntováno. Mohly jsme se snažit, jak jsme chtěly… Prostě naši šikovní technici jsou nehorázná prasata, která si díky své nadřazenosti ten kritický humus ani neuvědomují. Je jim jedno, kam odhodí špinavé smradlavé ponožky nebo že zastrčí nedojedenou housku mezi čisté talíře. Proto jsem raději přespávala u Libora. Ten je na pořádek pedant. U něj jsem snad nenašla nikdy ani drobeček. Při vší té práci, kterou tu zastává, si ještě najde čas na to, aby si svůj pojízdný byteček vyšperkoval. Vždy mi tvrdil, že je pro něj hobby, které ho těší. A já mu to brzy uvěřila. Je poznat, že se svému hnízdu věnuje s veškerou láskou. Provoněný a barevně nesladěný tourbus byl vždy mým útočištěm. Nyní se stane mým vězením.

„Nechci se mu jít udat. Jen ta touha... Je tak nesnesitelná!“ A bolestivá – dodám v duchu. Chytím se oběma rukama za hlavu a zaúpím. „Jako by mě to sžíralo zevnitř.“ Dlouze se na sebe podívají. Zatímco David si ode mne se zúženým a nervózním pohledem odsedne. Julie se od nich odloučí a zmoženě mě chytí kolem krku.

„Faith.“ Mé jméno vyslovuje tak naříkavě, až mi trne v páteři. „Tohle nám nesmíš dělat. Nechci tě ztratit,“ zoufale štká. Očima plnýma slz se zadívám na Libora. Je odtažitý, ale tuším, že ho to uvnitř bolí víc než kohokoliv tady. Byl pro mě po každé dobrým kamarádem, na kterého jsem se mohla spolehnout. Propagoval se tu jako můj starší bratr a teď? Zklamala jsem ho. Tak nestoudně jsem ho zklamala. Nejspíš se v něm pře hořkost s bolestí i hrdostí.

„Mělo mi to dojít, když jsi nesdílela moje názory,“ ušklíbne se David v pohnutce. Ten se naopak cítí uraženě a podvedeně.

„Už jsi s nimi mluvila?“ Proplete své prsty a zachmuřeně mě protne pohledem.

„To už bych tu snad nebyla,“ vrátím mu ostře. „Co si myslíš? Že na tebe budu donášet nebo co?“ prsknu, a když se chci zvednout z pohovky, Libor mě chladným pohledem přišpendlí zpátky. Ošiju se a už se nepohnu.

„Jak to budeme řešit?“ Ta otázka sama mi zní tak protivně.

„Tady už snad není ani co řešit.“ Trhne David rameny a zadívá se stranou, jako bych vedle něj ani neseděla.

„Něco udělat musíme!“ Baví se o mně a beze mě. Chápu, že na můj názor už tu nikdo není zvědavý. Považovali by ho za méněcenný a zmýlený, protože jsem ve stavu, kdy mi to prostě reálně nepřemýšlí.

„Sama snad ví, co chce.“ Aha, takže si to zřejmě neuvědomují všichni. David byl vždycky výjimka.

„Teď právě neví nic,“ procedí Libor skrze zuby. „Dneska nemám čas ji hlídat. Postaráte se o ni?“ Pohledem protne jen Julii, přestože mluví k nim oběma. Je mu jasné, že s Davidem počítat nemůže. Pláchl by i při minimálním náznaku nebezpečí.

„Budu s ní.“ Přitulí se ke mně Julie tváří a nešťastně se usměje.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistá láska - 2. kapitola: