OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Crystal tears 2. kapitola

25.07.2011 (15:00) • BrookeMorgan • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 395×

II. Návštěva

Dva dny celkem utekly a po pátečních vyšetřeních, kde mi nenašli nic, co by bránilo mé následné rekonvalescenci doma v pohodlí mého pokoje, jsem se mohla sbalit. Táta byl velmi ochotný, pomáhal mi do schodů a ze schodů, vzal si kvůli mně celý víkend volno a vyžebral mi v nemocnici francouzské hole místo berlí, aby se mi chodilo lépe. Nic to ovšem nezměnilo na faktu, že jsem po víkendu radši zůstávala v posteli, než abych chodila po domě, protože jsem měla otlačené ruce.

Pravda, ležení v posteli bylo nesnesitelné, ale alespoň jsem si udělala mraky úkolů, které jsem si po Hannah nechala poslat, a která mě navštěvovala denně. Už odmala jsme byly kamarádky. Hannah nenáviděla nemoci a nemocnice, proto se jí ulevilo snad ještě více než mně, když jsem mohla být doma.

Táta se pokoušel vařit, ale nikdy na to moc nebyl, uměl perfektně jen dvě jídla. Špagety a guláš. Po víkendu, kdy se už musel vrátit do nemocnice, neboť pediatrů tady mnoho nebylo (jen dva), jsem si objednala pizzu s donáškou a slezla jsem z patra dolů, abych mohla koukat na televizi. Táta mi půjčil nějaké filmy, ale já jsem stejně koukala na zprávy a pak na BBC, filmy jako takové mi nic moc neříkaly, v posledních letech jsem neviděla pořádný film, zřejmě jsem byla náročný divák.

Chvíli po obědě zazvonil zvonek u dveří. Myslela jsem, že je to Hannah, ale bylo ještě příliš brzy, ještě nemohla být po škole. Dobelhala jsem se ke dveřím a otevřela jsem. Vykulila jsem oči, když mi došlo, kdo tam stál.

„Ahoj Leno. Neruším?“ zeptal se Thomas a na tváři se mu objevil nejistý úsměv.

„Co tady děláš? Jak víš, kde bydlím?“ vysypala jsem ze sebe první otázky, které mi přišly na jazyk. Úplně jsem zapomněla i na pozdrav.

„Nečekal jsem lepší přivítání po tom, co jsem předvedl v nemocnici. To je má odpověď na tvou první otázku – přišel jsem se omluvit.“ Stála jsem ve dveřích jako přibitá a přemýšlela jsem, jestli jsou jeho oči skutečně světlejší než v nemocnici, nebo se mi to jen zdá. „Omluva přijata. Chceš jít dál?“ došlo mi konečně a kousek jsem mu ustoupila, aby mohl vejít.

Pomalu vešel do našeho obýváku a já jsem si uvědomila, že od té doby, co ležím, se tu neuklízelo. Táta úklid zásadně nechával na mně, on ne že by nechtěl, on to zkrátka nedělal pořádně, takže jsem to po něm stejně předělávala.

„Promiň, nebylo tu několik dní uklízeno,“ omlouvala jsem se honem a narychlo jsem alespoň urovnala polštáře na pohovce. Thomas se usmál a mávl rukou. Potom vytáhl to, co měl za zády. Byla to kytice žlutých kopretin.

„Páni, děkuju, ty jsou… kde si je sehnal? Je březen!“ žasla jsem.

„Sestra byla ve Španělsku, přivezla je,“ pokrčil rameny.

„Kvůli mně?“

„Byl jsem za tvým otcem, dnes ráno a ptal jsem se ho, jak se ti mám omluvit a co by ti udělalo radost. Poradil mi. Tak jsem zavolal Sophie, aby je přivezla,“ vysvětlil. Pokývala jsem hlavou. Jasně, jemu ani jeho rodině zřejmě nedělá problém dovést kdykoli cokoli odkudkoli. Co dělala jeho sestra ve Španělsku? Je úterý, měla by být ve škole.

„A tvou adresu jsem zjistil ve škole. V kanceláři.“

„Paní Cooperová není zrovna zastánce soukromí, myslela jsem si to,“ povzdechla jsem si a odbelhala se do kuchyně. Thomas šel pomalu za mnou.

„Ne, to skutečně není. Stačil jeden úsměv, jeden kompliment a bylo to,“ zasmál se Thomas.

„Dáš si něco? Zbyl tu kousek pizzy od oběda a pak tu je ještě zbytek guláše ze včera. K pití máme colu a vodu z kohoutku,“ zasmála jsem se. Naše lednice byla zoufalá, už abych mohla fungovat.

„Ne, děkuju. Jedl jsem,“ pousmál se Thomas. „Sedni si, měla bys odpočívat,“ nařídil mi a vysunul mi židli v kuchyni. Sedla jsem si a vydechla. Přece jen ta noha ještě občas bolela, když se namáhala moc.

„Bolí tě to?“ zajímal se. Vypadal přitom zmateně.

„Ano, trochu. Jen když se snažím chodit,“ přiznala jsem. „Jak se zabydluješ ve škole? Jaké máš hodiny?“ změnila jsem rychle téma. Nechtěla jsem se s ním bavit o své noze. Bylo to zvláštní, ale tak nějak jsem se mu chtěla zalíbit. Thomas byl snad nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla a nechápala jsem, jak je možné, že si s ním dokážu povídat jako se starým známým, když jsem byla tak stydlivá a nemluvná.

„Jde to, všichni jsou tam celkem milý. Hned víš, jací jsou,“ pousmál se svému přirovnání. „Vzal jsem si jen povinné předměty,“ dodal potom. Znala jsem povinné předměty a nevím, proč mi srdce poskočilo, že s ním budu tyto čtyři povinné hodiny denně nejspíš trávit. Mimo tyto čtyři jsem měla navíc ještě historii a tělocvik, protože to byl jediný předmět, kde se nemusela přemýšlet.

Jen jsem pokývala hlavou. Najednou jsem nevěděla, co mu na to mám říct. Všiml si toho, lehce se usmál a zvedl se. „Půjdu, nechám tě odpočívat,“ řekl. Chtěla jsem ho nějak zarazit, nechtěla jsem tu být sama, nebavilo mě to tu samotné, ale netušila jsem, jak ho zarazit a tak jsem ho nechala odejít až ke dveřím.

„Počkej,“ zavolala jsem za ním. Thomas se vrátil do obýváku. „Ano?“

„Nechal si tady tašku,“ ukázala jsem na jeho tašku, která byla hozená vedle pohovky. Pohled mi padl na květiny od něj. Usmála jsem se. Ty květiny byly vážně nádherné, nikdy jsem netušila, že by táta znal moje oblíbené květiny.

„Pravda, děkuju,“ řekl, lehce se zamračil a asi vteřinu váhal, pak udělal dva kroky, sebral tašku a přehodil si ji přes rameno. „Mohl bych…“ díval se do země, pak zvedl oči a podíval se mi přímo do těch mých. „Mohl bych zítra přijít znovu? Zkontrolovat tě. Moje matka sem nemůže, ani dnes nemohla, ale byla by radši, kdyby měla zprávy, jak jsi na tom,“ řekl výmluvně.

„Ano, jasně. Já tu budu, takže…“ přikývla jsem rychle. Srdce mi poskočilo při představě, že tu zítra bude znovu. Mohla bych se na to připravit, nemusela bych ho třeba vítat v teplákách a ve vytahaném tričku. Thomas se na mě letmo usmál, dvakrát přikývl a pak bez dalších slov odešel.

„Uf,“ uniklo mi, když jsem měla jistotu, že byl pryč. Sedla jsem si zpátky na židli. Jak je možné, že na mě ten kluk takhle působil? Opět jsem se během té krátké návštěvy přesvědčila, jak je neobyčejně krásný a jaké má charisma. Vždycky jsem se uměla klukům vyhýbat, kluci byli rozptýlení, které jsem si nedovolovala, chtěla jsem jít na vysokou školu někam pryč z města, protože po osmnácti letech jsem prostě potřebovala změnit prostředí, i kdyby to mělo být jen na pár let.

Už jako malá jsem chtěla pomáhat lidem a když jsem rozesílala přihlášky na vysokou, rozhodla jsem se, že chci být buď bojovnicí za lidská práva a být v mírových sborech a nebo lékařka. Ta druhá varianta se tátovi samozřejmě zamlouvala mnohem víc, ale já sama osobně jsem dávala přednost mírovým sborům. Nebyla to práce jako taková, plat byl mizerný a podmínky kolikrát také, ale vlastně bych šla studovat cokoli, co by bylo mimo město. Doslova cokoli, takže kromě lékařky jsem se přihlásila i na žurnalistiku, na studium literatury a na cizí jazyky. Všechno mi nabízela univerzita v Darthmountu, což bylo dost daleko odsud, ale zase ne tak moc, aby mi v tom táta bránil. Už jsem ho připravila na to, že domů budu jezdit zřídka, že si tam najdu bydlení a že mě uvidí mnohem méně a on s tím byl tudíž srozuměný, ale stejně jsem měla pocit, že pokaždé, když se o tom zmíním, nejradši by mě doma přivázal k posteli na dlouhé vodítko – dlouhé jen před dům.

Thomas by neměl být výjimka mezi těmi kluky, vždyť byl přece jako ostatní. Tak proč jsem jeho další návštěvu s díky neodmítla a souhlasila s ní? Proč jsem byla tak… potěšená, že se vůbec chce ještě stavit? V nemocnici to vypadalo, že se mnou nechce mít nic společného, co ta změna?

Přestala jsem se tím zabývat, neboť jsem pocítila nutkavou potřebu začíst se do nějaké pořádné knížky, tak jsem z tátovy knihovny vytáhla Annu Kareninu, kterou jsem přečetla v nezkrácené verzi už před čtyřmi lety a ponořila jsem do čtení. Asi o dvě a půl hodiny později mě opět vytrhl zvonek.

„Nevstávej, otevřu si,“ ozvala se Hannah ode dveří a vešla. Odložila jsme knížku na stůl a alespoň jsem se postavila, abych ji přivítala.

„Nesu ti nějaké úkoly a také zadání domácí eseje na angličtinu. Můžeš si vybrat ze dvou témat, máš je tam obě napsaná na tom volném listu papíru. A pak ještě… Ty se znáš s Thomasem Stephensonem?“ zeptala se jako na jehlách a sedla si těsně vedle mě. Hannah byla upovídaná a celkově mnohem více přátelštější, než já, dohromady jsme se doplňovaly. Ona vyvažovala mou samotu a klidnila její bouřlivé nálady. Nikdy jsem nepochopila, jak se můžeme snést, ale bylo to tak.

„Cože?“ uniklo mi, ačkoli jsem jí slyšela velmi dobře.

„Thomas. Stephenson. Znáš ho?“ vyslovila jeho jméno odděleně. V očích měla jiskry jako malá holka u vánočního stromečku a napjatě čekala. Zavrtěla jsem hlavou a mávla nad tím rukou, ale ona se odbýt nenechala.

„Odvezl mě do nemocnice, když se mi tohle stalo,“ řekla jsem. „Je to syn doktorky Stephensonové, co pracuje na chirurgii,“ řekla jsem zásadní informace, které by měla Hannah vědět. „Proč se na něj ptáš?“ dodala jsem a tentokrát jsem si ji pohledem měřila já. Hannah stáhla rty do tenké linky. „Nejen, že s námi chodí do školy, ale dnes na obědě mě odchytl a zeptal se mě, a teď ho budu citovat: Myslíš, že by mě Lena vyhodila, kdybych se jí šel omluvit osobně?“ Chtěla jsem se zasmát, ale Hannah to zřejmě směšné nepřišlo. Stáhla jsem koutky.

„Vážně?“ zapochybovala jsem.

„Ano, vážně! Takhle to řekl. Takže… byl tu?“ vyzvídala dál.

„Ne?“ nechtěla jsem o tom Hannah vyprávět, ani jsem netušila, co bych jí vlastně řekla, protože o nic nešlo. Přišel, dal mi květiny, omluvil se a zase odešel, ovšem s tím, že přijde zítra znovu.

„No tak Leno! Tohohle přece do háje nepošleš, když bude mít zájem!“

„Zájem mít nebude, moje pověst na škole je proslulá, on se mi jistě vyhne obloukem,“ argumentovala jsem a zvedla se, abych odešla do kuchyně a vyhnula se jejím pohledům. Hannah šla pomalu za mnou, jednou mě i přidržela, když jsem zavrávorala. V kuchyni si sedla na tátovo místo a koukala na mě, jak jí připravuju pití.

„A kdyby ho přece jen měl? Kdyby to tvoje pravidlo chtěl porušit?“ dorážela.

„To je moc kdyby najednou, Hannah. Líbí se ti?“

„Mohl by se mi nelíbit nejhezčí kluk na škole?“ odpověděla mi otázkou. Zasmála jsem se a sedla si naproti ní. „Ještě v pátek se ti líbil Tyler Beeton,“ připomněla jsem jí její idol, který bohužel pro Hannah randil s jinými dívkami. S méně inteligentními a s více… společensky známějšími.

„To jo, Tyler je kus, ale Thomas? To je…“ nemohla najít slova. Tak jsem jí pomohla svým dojmem: „Bůh?“

„Jo!“ nadšeně se zasmála Hannah. „Vidíš? I tobě se líbí,“ prohlásila.

„Je hezkej, dokonce hodně. Ale to nic neznamená. A varuju tě, jestli bude tenhle rozhovor pokračovat stále na stejné téma, můžeš rovnou jít, nechci se o tom bavit,“ rozhodla jsem se. Hannah se zdála být trochu zklamaná, protože konverzace o klucích byla její nejmilejší, ale vzdala to. Když jsem se totiž rozhodla já, ani ona neměla nejmenší šanci mě přemluvit.

Autor: BrookeMorgan, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Crystal tears 2. kapitola: