OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čtyři Tělesa 3

27.05.2013 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 491×

Prudce otevírám oči. Nevidím... Zklamání v jeho hla... myšlenkách je jasné. Sedám si.

Už jsem ti říkala, že máš vypadnout z mé hlavy! zakřičím. Už nic neslyším. Po chvíli propadám spánku.

Nech!... Pusť!... Křičím bolestí. Jeho nehty se mi znovu zarývají do stejného místa... snažím se ho druhou rukou odtrhnout... Nepouštěj ho!... proletí mi hlavou hlas toho smraďocha... Jen mi slib, že ho nepustíš... a teď děda... povedlo se mi ho seškrábnout... chci se řídit těmi větami a chňapám po něm... Už ho nemůžu chytit... Už je moc daleko... Protéká mi prsty... Ne!... Beth!...

Rychle si sedám. Naprosto zpocená. Ruka zase doškrábaná do krve. Jdu si ji rychle umýt. Jsem zpocená. Naprosto...

Oblečená do riflí a trika se sáčkem přehozeným přes tašku rychle nastupuju a všímám si, že tu je zase jen ten smraďoch. Jakmile zachytí můj pohled, stoupá si a jde ke mně.

„Barney?! Vem náš k Erikovi, prosím." Cože?! Ne! Kdo je Erik?! Chci utéct. Nemůžu. Jsem zcela ohromená pohledem na ty šedé oči. Řidič rychle zavírá dveře a otáčí se s celým autobusem na druhou stranu. Chytnu se sedačky, abych nespadla. Pořád koukám do toho hypnotyzujícího pohledu. Jak je možné, že mě uchvátí tenhle škaredej kluk? Vjíždíme k dalšímu domu. Tipuju, že je tohohle hypnotyzujícího smraďocha. O kousek dál je další dům. Všechny je dělí hustý les. Ten už vypadá modernější. Před domem stojí tři auta a jedna motorka.

„Dnes už je tu zase celá rodina. Jenom kvůli tobě," zasyčí. Zděšením vytřeštím oči. Autobus zastaví a on mě surově vytáhne ven. Snažím se ho odstrčit, ale to se mi nedaří. Táhne mě k velkým proskleným dveřím. „Nebude to hezký pohled," otevře dveře. „To jsem já. Už vám ji sem vedu!" Nad schody se objeví krásná hnědovláska.

„Roberte!" pohrozí a běží k nám. „Říkala jsem, ať ji nevodíš," přiběhne k nám a chytne smra... Roberta za ruku. Odvádí ho dál ode mě.

„Musí pochopit, že ho nesmí pouštět," něco mu ostře řekne a pak jde zpátky ke mně. O krok ucouvnu.

„Beth, už jsem tě vážně chtěla poznat, ale nikdo nevěděl, kde jsi, a Erik o tobě moc nemluvil," pohladí mě po rameni s láskou v očích. Kolik jí tak může být? Tělem mi projede známá vlna vášně. „Ale to já zase tak plácám," chytne mě za ruku a já uskočím, jako bych se spálila. Chytnu se za ruku. „Takže měl pravdu." Ostře se na ni podívám. Dost bylo mlčení, teď už bych konečně mohla zjistit, co tu všichni mají s tím pouštěním.

„Kdo? Kdo měl pravdu?! Sakra. Co se to tu děje?!" vyštěknu a jí se na tváři objeví úsměv. Svraštím čelo. Co jí tady přijde k smíchu?

„Anabel, zlato, kdo to teda..." Pohlédnu do tváře vážně pěkné blondýny. Jako by mezi nás ani nezapadala. „Elizabeth!" vypískne a vrhne se ke mně. Chystá se mě obejmout, když ji... Anabel (vážně by se mi mohli lidi představovat) zastaví.

„Mami, jí to bolí." Žena se zastaví. Pak se zase usměje.

„Jsem Lana a tohle je William, můj manžel. Naše děti už asi znáš. Anabel a Erik." Ano. Dnes už jsem měla tu čest. Všimnu si i pána. Stejně tmavé vlasy jako má... Erik! Krásný jméno. Konečně ho vím. Hmm... když tak nad tím přemýšlím, moje jméno tu zřejmě znají všichni. Pokusím se udržet kamenný výraz.

„Měla by jít nahoru, když už tu je. Za chvíli se probudí." Muž promluví hlubokým a strašidelným hlasem. Pak kývne ke schodům. „Nahoře doleva a dveře přímo před tebou." Bez rozmýšlení se tam vydávám. Jako by moje tělo fungovalo automaticky. Otevírám hnědé dveře a nacházím pokoj. Menší, ale útulný. Uprostřed u zdi přiražená postel pro dva, ale vlastně pro jednoho, a naproti ní okno. V rohu stůl a skříň. Vlastně je to tu dost obyčejný. Uslyším šum. Pohled se mi zastaví u postele. Erik. Pomalu za sebou zavírám dveře. Jdu k ní a koukám na obsah postele z bezpečné vzdálenosti. Erik je naprosto promočený potem. Vypadá to, že měl těžkou noc. Rychle jdu k nočnímu stolku, kde se koukám na jeho knížky. Ozve se zase pomalý šum, a tak se rychle ohlédnu k posteli. S otevřenýma, rudě žhnoucíma očima na mě civí Erik. Poskočím. Napůl úlekem a napůl vzrušením.

Ahoj... uslyším ochraptělý hlas v hlavě.

Ehm... doufám, že tě neruším... Ono se dá v duchu udělat, ehm?!

Co myslíš? Řekl to mile. Najednou mu úsměv mizí a on se rozkašlává. Rychle si k němu sedám. Chytá mě v úzkosti za ruku a pořádně stiskne. Druhou rukou trhavě ukáže na noční stolek. Podám mu kapesník a on si s ní utřem krev z pusy. S otevřenými ústy mu přišoupávám koš a on ho do něj hází.

„Promiň, můžu tě poprosit..." polkne a znovu ukáže na vodu. Rychle mu ji podávám a odstrkuji koš. Je plný takových kapesníčků. Rychle odvracím pohled a beru od něj sklenku. Pokládám ji na stůl a něco se mi otře o ruku. Rychle se tam podívám. Sakra. Jezdí mi palcem něžně po kloubech.

Tak dlouho jsem tě hledal. Dostala jsi obličej. A pak tě uvidím v tom autobuse. Ze začátku jsem si myslel, že to nejsi ty, ale pak ses mě dotkla, a já to ucítil... Hned jsem věděl, že jsi to ty... promiň... zahledí se mi do očí.

„Mohl bys mi říct, co to všechno znamená?!" Vím, že jsem byla hnusná, ale prostě to chci vědět.

„Zeptej se spíš tvého mentora. Ten toho bude vědět víc," řekl to tak přitažlivě, že jsem si na postel sesedla se skrčenýma nohama, abych mu byla blíž. Trochu se vysunul do sedu.

Strašně rád bych ti dal pusu, zašeptá mi do hlavy. Zvednu obočí. Nahne se zasune mi ruku za krk. Opře si o čelo o mé. Jeho rty se lehce přitisknou k těm mým. Přestávám dýchat. Ucítím pálivý zážeh na břiše. Někdo prudce rozrazí dveře. Nemůžu se odtrhnout a dál tisknu moje rty k jeho. Další šleh. V duchu křičím. Ječim jako nikdy. Strašně to bolí...

Padám z postele. Přímo na noční stolek. Ten roh tam...

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři Tělesa 3: