Defekt - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Curtis odvlekl Arlie do svého tábora, kde ji k sobě vine a nespouští ji ze svého dosahu. Neustálé doteky Arlie naprosto rozptylují. Cítí motýlky v břiše a poznává, že není jediná, která dokáže prožívat emoce... I divocí nekultitovaní lidé dokážou cítit lásku, radost i bolest a plakat pro někoho, koho skutečně milovali. Pro Arlie je to překvapení a nebude poslední. Čekají ji zajímavější věci.

17.01.2013 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1099×

Defekt - 5. kapitola

Tajil se mi dech, když se mi před očima vynořily špice stanů a já viděla, jak ze středu tábora stoupá kouř. Místo bylo obydlené způsobem, který nedovoloval naprostou čistotu a pořádek, na který jsem byla zvyklá. Vždyť ti Renegáti žili ve stanech, což pro mne bylo neúnosné ještě víc, než spánek pod širým nebem. Děsila jsem se představy, co se svým věznitelem ještě zažiju za nedokonalosti a co všechno mě bezcitně nechá ochutnat na vlastní kůži.

Na levé straně tábora si hrály děti v jakýchsi velkých sudech a cákaly po sobě vodu. Nikdy jsem nebyla vystavena byť jen pohledu na takové chaotické orgie a zářnou nevychovanost. Výskaly a smály se na celé kolo a ženy kolem nich se kolébaly se stejnou vášní a radostí. Nosily je na rukou a usmívaly se. Bylo to jako pohled na něco abstraktního, který pro mě a mé vrstevníky existoval jen v neřízených strašlivých snech.

Musela jsem odvrátit zrak, jak jsem byla zaskočena a doslova odmrštěna někam do koutku své duše, kde jsem nedokázala rozluštit důvod, proč je takhle nechají řádit a chovat se jako barbary!

Na druhé straně tábora byli i muži, kteří ostrými hroty zdokonalovali své halapartny a připravovali si bojové zbraně. Pozorovala jsem je odtažitě jako neotesané divochy, kteří by se mohli pokusit napadnout naše Zpola vzorné město, a v hrudi se mi usídlila radost, že by s nimi královská garda neměla slitování.

„Tak tady jsem doma,“ hlesl Curtis Sterch, který se při pohledu na tábor uvolnil a přestal být tolik ve střehu. Zvedl obě ruce a nejapným gestem dával najevo svůj příchod. Mával a jeho výkřiky radosti a pozdravů se nesly celých dvacet metrů, které nám ještě zbývaly k táboru.

Zastavila jsem se a pozorovala ho, jak radostně kráčel k táboru a neohlížel se po mně. Můj instinkt mi velel, ať se obrátím zády a prchám, co to dá zpět mezi lesní porost. Tam by mě mohla najít královská garda, dostala bych se do bezpečí a k tátovi a potom vyzradila místo, kde se nachází tenhle tábor plný lovné zvěře – protože tak by to bylo správné. Otočila jsem se zády k táboru a utíkala jsem, co mi tvrdé vojenské boty dovolily.

„Utíká ti!“

Dolehly výkřiky k mým uším a já se zděšeně podívala za sebe a uviděla, jak po mně Curtis Sterch šlehl zúženým pohledem a rozeběhl se za mnou jako divoká šelma. Jeho tělo bylo sehrané a pohybovalo se tak zaníceně a horkokrevně. Byl jako utržený ze řetězu a tušila jsem, že nejspíš jen tak nezastaví.

Vypískla jsem a utíkala na život a na smrt. Věděla jsem, že jakmile mě chytí, odvleče mě zpátky a nejspíš mi za mou drzost ublíží. Pokud by zjistil, kdo jsem, bude otce vydírat, aby dostal, co bude chtít. Možná mě zabije jako příklad pro všechny, kdo by se mu chtěli postavit do cesty. Curtis Sterch byl jedním z těch, kteří neměli zábrany – tím jsem si byla jistá.

Než jsem se nadála, popadl mě kolem pasu, až jsem vyděšeně vykřikla a přirazil mě zády ke své hrudi. „Charlie, neutíkej, vždyť jsme doma!“ zasmál se mi pobaveně do vlasů a jedním rychlým pohybem si mě přehodil přes rameno jako bych byla pírko, zatímco se otočil čelem k táboru a já tak pozorovala vzdalující se bezpečí lesa.

Tábor stál na prostorné mýtině kousek od protékající řeky a já cítila, jak mě do zad pálilo sálající slunce a natahovala se slzami v očích ruce směrem k mé únikové cestě.

„Otče!“ Můj křik pomalu ustával, až se stával šepotem a když mě Curtis Sterch postavil vedle stanu na zem, málem se mi podlomila kolena. Přitáhnul mě k sobě a objal mě rukou kolem pasu.

„Usměj se trochu, ať nebudíš dojem malý ubrečený holky.“ Roztáhl rty do jemného úsměvu a palcem mi setřel slzy z lící. Jeho dotek byl i přes hrubost jeho dlaní téměř hebký.

Poté mě vytáhl do prostoru, kde plál opravdu veliký divoký oheň, kolem kterého byly postavené dřevěné špalky, což podle všeho suplovalo měkká křesílka, ze kterých jsme se ve Zpola vzorném městě dívali na oheň za sklem my.

„Curtisi!“ vyhrkla nedokonalá žena, odstrčila mě z jeho náruče a sama mu padla kolem krku. Měla dlouhé štíhlé paže, unavenou tvář a téměř nekonečné kaštanové vlasy svázané v podivném uzlu. Ale co mě udivilo nejvíc, byla opravdu ráda, že se Curtis Sterch vrátil – projevovala téměř až srdečnou radost!

Stála jsem opodál, zatímco ji jednou rukou objímal, prsty druhé mě pevně držel za zápěstí, jako by se bál, že se mu vyškubnu.

Ale to jsem neměla v úmyslu, byla jsem neschopná mu utéct, když byl při smyslech a kolem nás se začalo trousit tolik lovných lidí, že se mi zrychlil tep a já se s nelibostí přitiskla Curtisovi Sterchovi k boku.

S širokým úsměvem si mě prohlédl a vítal se s každým z táborové dědiny. Dětem cuchal vlasy, ženám dával polibky na tváře a mužům třásl rukama, zatímco já cítila jejich zvídavé pohledy a chvěla se.

„Tohle je Charlie ze Zpola vzorného města,“ řekl, když seděl kolem ohně na dřevěném špalku a vypadal ještě méně civilizovaně, než obvykle. „Charlie, pozdrav.“ Stiskl mě v pase, protože jsem mu seděla na koleni a ruku jsem měla položenou kolem jeho mohutných ramen. Přidržovala jsem se tak a dokonce si připadala jistější. Curtise Stercha jsem na rozdíl od těch divochů alespoň trochu znala.

Sklopila jsem zrak na znamení, že se s nikým z nich kamarádit nebudu.

„Proč jsi sem přivlekl Dokonalou?“ ozval se muž, který si vzal ostří svého nože a halapartnu až k ohni a výhružně, přímo barbarsky, si ořezával zadní dřevěnou tyč do špičky.

„Ona není Dokonalá ani z půlky,“ usmál se potutelně Curtis. Ohrnula jsem nad tou urážkou mírně rty. „Ty vlasy si ostříhala sama. Chytili jsme ji s Philipem, když bloudila po lese.“ Pohladil mě po krátkých střapatých vlasech a ten dotek způsobil, že jsem se cítila omámená a zjihlá zároveň. Opřela jsem se mu čelem o rameno a schoulila se u něj, alespoň jsem se tak nemusela dívat na ty zvědavé tváře.

„A kde je Philip?“ zašeptal roztřesený ženský hlas.

„Je mi líto, Tereso…“

„Curtisi, prosím ne, řekni, že ne…“ rozplakala se a ten pláč byl tak opravdový, tak nepředstíraný. Seděla na bobku kousek od nás a máčela si ušmudlanou sukni slzami, zatímco brečela pro něj.

„Nezabili ho, ale královská garda ho odtáhla. Charlie mi řekla, že shání plemenný bejčky…“

„Odtáhli mého manžela…“ dostala ze sebe Teresa a zhroutila se k zemi. Zírala jsem, jak se jí šestiletý chlapeček vetřel do klína a vzlykal: „Maminko…“ Stále dokola.

Byla jsem naprosto dezorientovaná. Philip, ochránce tábora, měl rodinu. Měl ženu a syna, kteří pro něj teď pláčou…

Ve Zpola vzorném městě nám říkali, že Renegáti nemají takové emoce, necítí lásku a nemají rodiny. Mysleli si, že žijí jako jednotlivci, protože nejsou schopní svou agresivitu ukočírovat natolik, aby vydrželi ve skupinách, ale tady je kolem dvaceti dospělých a téměř patnácti dětí a… Ona skutečně plakala pro toho vousatého muže, který mě napadl. Ty slzy byly stejně reálné, jako ty mé.

Pozorovala jsem s otevřenými ústy, jak se k ní ostatní ženy přitiskly a pomáhaly jí do stanu, kde její pláč pomalu utichal.

Nechápavě jsem pohlédla ke Curtisovi Sterchovi, který pozoroval mé reakce.

„Přece by tě to nezaskočilo, Charlie, jsou to přece jenom divoký slzy…“ řekl tiše a obezřetně mě propaloval vyčkávavým pohledem.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování