OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Defekt - 7. kapitola

19.01.2013 (16:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 836×

Defekt - 7. kapitola

         Seděla jsem na tvrdém dřevěném špalku u plápolajícího ohně a vnímala surovost dřeva, které do vatry přidávaly. Celý vzduch byl prosycený vůní smoly a lesa. Byla jsem tím okouzlena, protože jak jsem říkala, u nás byl oheň v obrovské skleněné baňce, ať už proto, že byl nebezpečný, zapáchal nebo by od něj mohla chytnout naše bleděmodrá okrasná křesílka.

         Byla jsem celá nesvá a nebylo to jen proto, že jsem seděla v divokém táboře a Curtis Sterch měl svou medvědí dlaň na mém koleni. Ale já na sobě měla oblečení, které nevonělo po růžových lístcích, jak jsem byla zvyklá, a vůbec nebylo mé!

         Poprvé v životě jsem se oblékla do pružných růžových kalhot, kterým tu říkají tepláčky. V našem Zpola vzorném městě dívky nosily pouze bleděmodré sukně s volánky a bílé blůzy s mašlí. Ovšem tyto tepláčky byly velmi teplé a příjemné na dotek mé rozbolavělé kůže. K tomu mi nohy zahřívaly odpovídající bavlněné ponožky a bačkůrky, které byly zevnitř vystlané jako postýlka. Neměla jsem podprsenku, protože to bylo přeci jen osobní a sehnat se to tu jen tak nedalo, ale mé kalhotky jsem dostala po rychlém přemáchnutí suché zpět po pár hodinách.

         Růžové tričko s nápisem Stars a třemi hvězdičkami na prsou mi přišlo roztomilé a co víc, byla to moje velikost a bylo příjemné na dotek. Mikina, kterou mi přinesl sám Curtis Sterch, byla zevnitř měkká a hebká, že jsem si připadala, jak v bavlnce a choulila jsem se do ní, aniž bych si to uvědomovala.

         Curtis Sterch seděl vedle mě a pustil mé koleno, když si k nám začali přisedávat i Renegátští muži. Posunul dřevěný špalek blíž k sobě, takže jsem se k němu tiskla bokem a nechávala ho hladit mě po zádech – bylo to příjemné a mně se od jeho doteků znovu zamlžovaly oči a víčka mi těžkla slabostí. V našem městě jsme byli strozí na doteky, především ti Dokonalí se vyhýbali všemu, co by znamenalo nedokonalost, ale hlazení Curtise Stercha mě utěšovalo a zdálo se mi vlídnější, než všechna slova na světě.

„Poprvé mám na sobě takové oblečení,“ svěřila jsem se mu se zpola otevřenými víčky a opírala se o jeho bok. Snažila jsem se nevnímat pohledy těch ostatních a hlavně zvuk nože, který stále ořezával konce halaparten. Přecházel mi při tom ostrém zvučení mráz po zádech a bylo to pro mě překvapení - takové mrazení jsem ještě nikdy nepocítila.

„Se mnou zažiješ hodně poprvý,“ pousmál se a objal mě paží kolem ramen, pevně k sobě přitisknul.

Musela jsem s ním souhlasit. Překvapovalo mne tolik nového! Něco mě děsilo, jiné okouzlovalo a já cítila, že pokud zůstanu tady, propadnu se do té králičí jámy ještě hlouběji a utonu v ní… V noci musím utéct, rozhodla jsem se a hruď mi stáhl nepříjemný pocit. Byla jsem smutná z toho, že už si nebudu užívat přítomnosti toho krásného vysokého muže. Moc dobře jsem věděla, že se mi po něm bude stýskat, že mi bude chybět a že navždy zůstane v mých snech, ačkoliv jemu bych to nikdy nepřipustila.

„Zůstaň tady, skočím nám pro jídlo.“ Tvrdě se mi zadíval do očí a já přikývla. Pomalu, obezřetně se zvednul a dlouhými kroky odcházel kamsi za stany, zatímco já zírala do plamenů. Nechtěla jsem uprchnout teď, ne, když byli u ohně agresivní nedokonalí muži a opravovali své nebezpečné nástroje. Neměla bych šanci se ani nepozorovaně zvednout, natolik jsem na sobě cítila jejich pohledy a bylo mi to nepříjemné.

„Charlie, tady,“ ozvalo se mi za zády a já vystrašeně nadskočila.

Curtis Sterch se pobaveně usmál. „Polož si ten talíř na kolena a začni jíst.“ Podával mi broskvově zbarvený hluboký talíř se lžící.

„Co je to?“ vydechla jsem a začichala. Vonělo to zvláštně. My se převážně živili vegetariánskými jídly, ovocem a zeleninou, protože Dokonalí lidé museli mít vzorné zdraví.

„Bramboračka… V lese roste spoustu hub. Jedla jsi někdy houby?“

Přikývla jsem. Pěstovali jsme žampiony, které se často objevovaly na talířích plněné či nadrobno nasekané v pokrmu. „Houby jsou jedovaté, rostou-li v divokém lese.“

„Přece bych tě neotrávil,“ rozesmál se a já nejistě zamrkala.

„Proč ne? Jsi štvanec…“

Jeho oči se zakabonily. „Teď jsi jednou z nás! Jez!“ Jeho řeč byla rozkazovací a přísná. Curtis Sterch se opět proměnil v toho divokého vášnivého muže, kterého já se bála…

„Prosím, nenuť mě…“ Zaprosila jsem a celá se chvěla.

Vzal mi prudce talíř, až jsem vyjekla nad tou hrubostí, poposedl si čelem k mému boku a nakonec mě donutil přesednout si také, abych se mu zpříma dívala do očí.

„Nejsem příliš trpělivý, Charrie,“ řekl tiše a i přes můj strach se mi v hrudi srdce zatetelilo, když jsem si uvědomila, s jakou náklonností vyslovil zkomoleninu mého jména – přezdívku, kterou mi sám dal. „Dívej se.“ Nabral ze svého talíře plnou lžíci a vložil ji do úst, po té začal žvýkat a já s úžasem sledovala, jak se mu napínají svaly na čelistích. Měl tuze hezkou tvář, které nemohl nikdo konkurovat. „Teď otevři pusu ty.“ Nabral lžíci bramboračky ze stejného talíře, pofoukal ji a jemně mi se lžící přejel po spodním rtu. „No tak, ochutnej to, bude ti to chutnat…“ Zas se lehce usmíval a škádlil mě, dokud jsem neotevřela ústa a nejistě nezačala kousat houby i brambory.

Ta chuť byla vážně zajímavá, plná různých variací. A ty houby chutnaly úplně jinak, než žampiony. Nebylo to vysloveně výborné, ale bylo to dobré a já znovu otevřela ústa, když přede mnou zvedl lžíci.

„Chutná ti to?“ řekl a se zájmem pozoroval, jak přežvykuji.

„Je to zvláštní…“

„Další poprvé, Charrie...“ hlesl tiše a v bouřkových očích se mu zajiskřilo.

         Rozhlížela jsem se po stanu, který byl sice malý a útulný, ale já toužila po svém bleděmodrém pokojíčku s obrovskou měkkou postelí, svými plyšovými kamarády a knihami, ve kterých se skrývalo spousta divokých a chybných věcí. Ačkoliv ty knihy byly zakázané, můj otec mi je povoloval a společně se mnou listoval a vyprávěl, jaký byl život, když on sám byl ještě nedokonalý, ovšem nikdy ne divoký…  

         Vždy jsem nadšeně naslouchala jeho vyprávění, ale netoužila jsem to zažít. Vzhlížela jsem k němu a chtěla být Dokonalá jako on. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že tolik tíhnu k těm špatným věcem a Curtis Sterch to celé jenom potvrzoval.

         Tohle byl jeho stan a mě překvapilo, že měl podlahu vystlanou měkkými poduškami. Nebylo to tak nadýchané jako moje matrace, ale bylo to rozhodně lepší, než spaní na hrbolaté a drsné khaki dece. Na druhé straně od vchodu měl naskládané různě barevné polštářky, které všemu dodávaly přívětivou domáckou atmosféru. Posadila jsem se do stanu a vystrčila nohy ven, aby mi Curtis Sterch mohl zout mé měkoučké bačkůrky.

         A poté se po zadku došourala až k polštářům a s požitkem se do nich zabořila. Voněly jako on a já se díky tomu cítila blažená. Na tu vůni nechci zapomenout – kéž by byl nějaký parfém Curtis Sterch, kterým bych si mohla svůj život provonět.

         Curtis Sterch si vlezl vedle mě a mně přišlo, že téměř zabral celý stan. Byl tak veliký, mohutný a mužný. Na sobě měl prošoupanou košili a seprané džíny. Tady v táboře se oblékal podobně jako všichni ostatní muži, ale s tím rozdílem, že jemu to neskutečně slušelo.

         Světlo k nám doléhalo jen od ohně, který byl hned naproti nám a vchodem stanu na něj bylo vidět, ale oči Curtise Stercha jako by zářily i přes tu poživačnou tmu, která se do stanu od šera pomalu plížila.

„Jsi unavená?“ zajímal se, když si rozepínal košili a obnažoval svůj hladký pevný hrudník.

Zatajila jsem dech. „Trochu…“ A nemohla oči spustit z jeho krásného těla.

Rozepnul si poklopec a za chvíli přede mnou byl jen v moderních černých boxerkách, které obvykle nosí prozatím nesterilizovaní muži ve městech.

„Kde berete ty věci z měst?“ Přemýšlivě jsem se zamračila.

„Já je přináším… Chodím do měst a získávám pro nás všechno, co potřebujem.“ Pokrčil rameny jako by to bylo přirozené a sáhl do rohu pro úhledně složenou teplou pokrývku.

„Ale to je tak riskantní a nebezpečné!“ vyhrkla jsem a doslova se posadila.

„Uvědomuju si to.“ Na rtech nastražil ležérní úsměv, ale já byla příliš zděšená, než abych se rozplývala.

„To proto jsi měl vojenský stejnokroj! To proto máte osušky různých barev, protože každé město má svou barvy a ty je navštěvuješ podle svého osobního harmonogramu!“

„Vlastně tam chodím na střídačku hlavně proto, aby na nás nepadlo podezření.“ Lenivě se přitáhl ke mně a prsty zapátral po lemu mého trička a pronikl pod něj dlaní, která mě zahřála na břiše.

„Proč podstupuješ tak velké riziko?“ vydechla jsem rozechvěle.

„Charrie, my ty věci potřebujeme pro přežití… Všechno si nemůžeme udělat sami,“ řekl uklidňujícím hlasem a přitiskl se ke mně bokem. Nosem mi přejížděl ve vlasech a zhluboka se nadechoval. „Jsem opatrnej…“

„Vůbec si neuvědomuješ, co by se stalo, kdybys padl v držení královské gardě!“

„Samozřejmě, že si to uvědomuju,“ zamručel a prsty mě lechtal na boku pod tričkem. „Jenže není zbytí. Navíc všichni tu maj rodinu. Já neměl nikoho, proto jsem se sám nabídl.“

Na chvíli jsem se odmlčela a dýchala zhluboka, abych se dostala z toho šoku. Konečně jsem věděla, jakou úlohu měl ve společnosti Curtis Sterch a byla jsem tím tak zaskočená a vyděšená, až se mi svíralo srdce.

„Už na to nemysli…“ povzdychnul si a jedním ladným pohybem mi svlékl přes hlavu tričko a snadno ze mě stáhl i tepláčky.

Důležitě jsem sledovala, kam pokládal mé prádlo, abych si ho, až usne, mohla v noci obléknout a utéct.

Z rohu, ve kterém byla maličká skříňka, vytáhl černé tričko a pomohl mi ho obléknout. „To je moje oblíbený.“ Mrknul na mě a bez varování přitiskl rty na mé čelo. Od toho doteku mnou projel žhavý plamen a já zalapala po dechu. Usmál se na mě a natřásl si polštářek, zatímco já stále cítila jeho polibek a snažila se ustálit chvění svého těla. „Hezký sny, Charlie.“

„Dobrou noc, Curtisi Sterchu,“ zalapala jsem po dechu a ulehla stejně jako on a pod přikrývkou se ještě dlouho snažila rozdýchat ten intimní dotek, který snad už ani důvěrnější být nemohl. 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Defekt - 7. kapitola: