OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Deník neobyčejného psa - 1. kapitola

03.10.2012 (19:00) • Lenis • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 818×

Moje jméno je Archie a považuji se za inteligentní štěňátko zlatého retrívra. Totiž, měl jsem o sobě trochu větší mínění, ale po tom, co mě můj „páníček" vyhodil i s mými dvěma sourozenci někam k popelnicím si radši netroufám tvrdit nic o nepřízni osudu, neboť bouřka a kroupy můžou začít vždycky, a na to můj jemný kožíšek rozhodně není stavěný. Už teď se třesu zimou a strachy pod nějakým mostem, kudy denně prochází... no vlastně... neprošel tudy zatím nikdy, ale možná je to tak lepší... Poslední, co chci je, aby sem přišel nějaký zlý člověk, který by mi mohl ublížit, nebo mě šoupnout taky do klece, jako to udělali s mými sourozenci... Myslím, že to vězení nazvali Útulek... Pche, kdyby jen tušili jaká nuda to tam je... No, né že bych tam byl, ale rozhodně nejsem úplně hloupý, je přece naprosto logické, že bez každodenního podrbání za ušima, či pohlazení kožíšku je svět naprosto bezcenné místo, kde pouze trávíme čas, než umřeme. Jestli se ptáte, odkud tohle všechno vím, tak jste na špatné adrese, protože nemám tušení... Myslím, že psi na to mají prostě vlohy, být tím nejdokonalejším... sakra, už zase jsem se trochu rozvášnil no... Toho si nevšímejte, občas se mi to stává... Měl jsem na mysli, že psi navěky věků byli a stále ještě jsou nejvěrnější společník svého pána. Teď mi jen zbývá si nějakého najít, ale to nemůže být nic těžkého tady na tomhle místě oplývajícím lidmi. Ach jo, slyšíte tu ironii?

No nic. Nechám těch blbostí a radši si jdu najít něco k snědku, neboť se stmívá a můj žaludek už hlady zpívá.

Archie se uvolněným ťapkáním doťapkal až k malinké cestičce, vedoucí do nedalekého lesíka. Zklamaně prozkoumával jedno místečko za druhým, se snahou najít cokoliv k jídlu. Kromě stovek šišek, klacíků a dalších lesních věciček se mu zalíbil keřík, na kterém rostly nějaké fialové kuličky. Domyslil si, že to budou nejspíš borůvky, tak si jich pár vzal do čumáku a žvýkal. Hned po prvních pár polknutích se mu ta chuť začínala nějak hnusit, až to přerostlo v nepříjemnou bolest žaludku. Vyplivl zbývající plody z pusy a snažil se najít cokoliv, čím zapít tu trpkou chuť na jazyku. Nestihl ani jediný krůček a už zvracel. Ono vlastně ani nebylo moc, co vyzvracet, tak po chvilce už Archie jen kašlal na prázdno a snažil se vůbec udržet na nožkách.

2 hodiny později...

Ležím tu na cestičce v lese, je mi neskutečně špatně, a odporně to tu páchne mými vlastními blitky. Jelikož můj organismus je neskutečně slabý, předpokládám, že smrt bude rychlá, a pak příjde jen nebe, či co následuje po téhle mizérii. Každopádně ať půjdu kamkoli, nechám si tam vyvěsit obrovskou tabuli s nápisem: Vraní oka nejsou borůvky!, blbe. Divné, že mě pořád neopouští sarkasmus, ale jsem za to rád, umírání bez něj by byla asi o moc větší nuda...

Archie chvíli kňučel, chvíli se pokoušel štěkat, volat o pomoc, ale nic jaksi nezabíralo. Ačkoliv zatím nic dobrého nepotkal, sakra, nechtěl umřít!

Zrovinka, když se chystal znovu zakňučet se okolo něj něco mihlo. Možná měl halucinace, ale jestli se jeho mladé oči nemýlily, tak právě viděl... osobu? Doopravdickou lidskou osobu? Všiml si, že na něj to malé stvoření kouká, tak lehce přivřel oči a následoval typický štěněcí pohled, pří kterém mladá dívka naproti okamžitě roztála. Starostlivě mu opřela hlavičku o svojí ruku a opatrně, aby štěněti něco neudělala ho zabalila do zelenkavé mikiny.

„Mami, prosím pojď sem!" zavolala urychleně. Za stromem vyšla drobná osoba, s hnědými vlasy svázanými v ohonu a brýlemi těsně přiraženými na nos.

„Valérie, co to tady proboha vyvádíš?" zděsila se při pohledu na svoji dceru, jak klečí nad nějakým tvorečkem v mikině. Jen, co si všimla, že ten tvoreček je malé roztomilé štěně, trošku zmírnila tón a přidřepla si k němu.

„Myslím, že mu něco je, mami," zašvitořila Valérie, „koukej, dokonce se i poblinkal a to je úplně vyhublý! Musíš mu pomoct! Jsi přece veterinářka. Vezmeme ho s sebou, že ano? Pomůžeme mu..."

Rose vypadala, jako kdyby chvíli váhala.

„Neboj, zlato. Určitě se mu nic vážného nestalo, akorád mi dělá starosti, co pohledává sám tady v lese... Vezmeme ho s sebou, já ho vyšetřím, a dál uvidíme až doma. Honem opatrně, ať mu něco neuděláš."

Nesu se v náručí, a přitom poslouchám utěšující slovíčka od Valérie a Rose. I přes skutečnost, že tohle může být poslední hodinka mého života, pouhá přitomnost tak příjemných lidí mi zůstane v hlavě napořád. Nejlepší okamžik mého života...

Omlouvám se, že 1. kapitolka byla tak krátká. Jestli se příběh někomu líbíl, ráda dodám do příště delší kapitolu. Moc vás prosím o jakýkoliv komentář.     

                                                                                                           S pozdravem Lenis.

Autor: Lenis, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Deník neobyčejného psa - 1. kapitola: