OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 16.

12.12.2011 (18:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 1956×



Zvrat

Vyšli jsme do celkem zataženého dne. I slunce zřejmě zdrhlo před mým společníkem, který hnal vpřed, k mně neznámému cíli. Prošli jsme parkem, kde jsem naštěstí neměla možnost přemítat o událostech včerejší noci, jelikož andílek přede mnou hnal tak rychle, že jsem musela použít svou nejrychlejší chůzi zvanou miniběh, abych mu stačila.

Konečně jsme došli na náměstí, kde se ten tlouk zastavil. Rozhlídl se a vzápětí jsem i já spatřila osobu, jež si to k nám namířila. Vytřeštěně jsem pozorovala dredatého kluka, který kdysi tady s panem vojákem postával před školou a podroboval mě důkladné analýze.

I teď si mě prohlížel jako koně, o němž uvažuje, jestli si na něj má vsadit. „To je ona?“ zeptal se nesmyslně, už mě přece viděl. „Nevypadá jako démon,“ prohlásil pak.

„Co?“ vyhrkla jsem.

„Klídek, zvažovali jsme všechny možnosti,“ prohlásil klidně Samuel. Říkat mu Samuel zní vážně divně, mnohem víc mi sedí například zelenooký zmetek nebo vyvrženec z pekla, ale pokud musíme spolupracovat, bylo by zřejmě lepší, kdybych se ho snažila oslovovat jménem.

Pak jsem si uvědomila, že on se na moje jméno ještě ani nezeptal. Hulvát! K čertu s dobrými vztahy, Luciferův řiťolez je to!

„Půjdeme někam jinam, ať máme soukromí,“ rozhodl najednou ten dredatej týpek. Hrklo ve mně. Poslední, co chci, je zůstat s nimi někde o samotě. Náměstí plné lidí je to pravé.

„Mně to tu vyhovuje,“ argumentovala jsem rychle, ale to už mě zelenoočko šťouchnul do zad, a já musela udělat krok vpřed, pokud jsem nechtěla líbat dlažbu.

„Pohni se,“ zavrčel mi do ucha a znovu mě pobídl kupředu. Vztekle jsem sevřela rty, nicméně jsem poslušně vykročila za dredáčem. Čím více jsme se vzdalovali od náměstí, tím více se mi svírala hruď, a když jsme nakonec došli k nedalekému lesíku, přála jsem si, mít u sebe pepřák.

Dredáč zabočil na pěšinku vedoucí k moři. Překvapilo mě, že se tu vyzná, protože vypadal, že ví, kam jde. Nakonec jsme vážně došli až na pobřeží, kde právě řádili blázni z jachtařského klubu. Ti dva zamířili dozadu na opuštěnou pláž až u útesů a mě drželi mezi sebou, každý mě obkličoval z jedné strany.

Když jsme jachtařům zmizeli z dohledu a ocitli se na liduprázdné písečné ploše, konečně ode mě trochu odstoupili. Dredáč ke mně přistoupil a usmál se. „Já jsem Adam,“ podal mi ruku. Vyjeveně jsem s ní potřásla a zírala do jeho modrošedých očí. Světle hnědé dredy si svázal do culíku a oblékl si zelenou mikinu s nějakým, zřejmě, baseballovým týmem a džíny. Oproti Samuelovi zářil barvami.

„Alex,“ řekla jsem, ráda, že se konečně můžu někomu představit. Mrkl na mě a pustil mou ruku. V obličeji byl vcelku pohledný, trošku snědší a rysů spíše jižanských. „Takže, ty seš ta holka, co Sama přivolala?“ zeptal se. Zdá se mi to nebo zní pobaveně?

„Hm, asi jo,“ pípla jsem.

„Víš, jak jsi to udělala?“ zeptal se.

„Ne,“ vyhrkla jsem ukřivděně. Pohlédla jsem na Samuela a ten mě sjel skeptickým pohledem. „Možná,“ připustila jsem neochotně. Nechtěla jsem se vytasit s dětskou říkankou, která přivolává strážné anděly. A navíc, Samuel říkal, že tohle „spojení“, co ho tu drží, nemůže být spojení s andělem strážným.

Adam se rozesmál. „Dobře, o tom až pak. Nejdřív se tě zeptám – myslíš si o sobě, že jsi normální?“

„Eh, jo?“ vysoukala jsem ze sebe nejistě.

„Neměla jsi nikdy chuť na krev, nezvladatelné záchvaty vzteku, vraždné myšlenky?“ vyptával se.

Ohrnula jsem horní ret. „Ani ne.“

Chvilku si mě prohlížel od hlavy až k patě. „Asi vážně nebude démon,“ prohlásil nakonec směrem k Samuelovi.

„Dík,“ utrousila jsem.

„Není zač. Sakra, už mě ale nic jinýho nenapadá. Jakže jsi Samuela přivolala?“

„Je to blbost,“ začla jsem, ale když mě Samuel zpražil vražedným pohledem, radši jsem vyklopila pravdu. „Našla jsem u babičky na půdě jednu knížku s různýma básničkama. Myslela jsem si, že je psala mamka jako malá, tak jsem jednu z nich přečetla nahlas. A pak se tu objevil on,“ kývla jsem hlavou k Samuelovi.

Adam se zamyšleně díval na mě a na anděla stojícího o kus dál. „Říkal jsi, že ji nemůžeš zabít?“ optal se ho. Skvělý téma. Polkla jsem.

„Hm,“ neochotně zabručel.

„Zvláštní. Zkus na ni použít telekinezi.“ Dřív, než jsem stačila cokoliv sprostého vyhrknout, sevřel Samuel dlaň v pěst a vzápětí ji zase rozevřel.

„Nic. Vůbec to na ni nepůsobí,“ procedil mezi zuby. Adam si podpíral bradu a mhouřil oči.

„Tak ještě oheň,“ pobídl ho.

„Co?!“ vyjekla jsem a chtěla začít utíkat od těch dvou šílenců, jenže to už se kolem Samuela utvořil ohnivý kruh, který vzápětí zamířil ke mně. Vypískla jsem a připravovala se na uškvaření zaživa, ale ani ne půl metru ode mě, když už jsem cítila, jak se mi pálí chloupky na rukou, se oheň najednou rozplynul. Zkrátka byl fuč. Nevěřícně jsem těkala pohledem z Adama na Samuela, ale oba se mračili, na tváři nechápavý výraz.

„Udělej to znova,“ řekl po chvilce ticha Adam.

„Ne,“ zařvala jsem, ale kolem Samuela už znova kroužilo ohnivé kolo. Jakmile se ale trošičku pohnulo směrem ke mně, vzápětí se rozplynulo. Oddechla jsem si.

„Táhněte už do háje!“ okřikla jsem je. Sakra, používají mě tu jako laboratorní krysu.

„Promiň,“ omlouval se Adam, „ale musel jsem si to ověřit. Zdá se,“ obrátil se na Samuela, „že kdykoliv zneužiješ nějakou svou sílu proti Alex, automaticky se zablokuje a nemůžeš ji vůči ní dál používat.“

„Co – co to znamená?“ vykoktala jsem.

„To nevím. Znám jen jeden případ, kdy to takhle funguje, a to je spojení mezi andělem strážným a jeho svěřencem.“

„Ona není můj svěřenec!“ vyštěkl Samuel. „A já nejsem žádnej anděl strážnej!“

„Možná, podle toho, co známe, asi ne, jenže, kámo, všechno tomu nasvědčuje. Vsadím se, že kdybys na ni použil další moc, bez úmyslu ji zabít nebo nějak vážně zranit, fungovala by, ale jakmile bys tady Alex chtěl ublížit, přestala by na ni tvoje síla působit. Tohle umí jedině pouto strážného anděla.“

Samuel jen cosi sprostého zaklel, až jsem se začervenala. „Naposledy, já nejsem její anděl strážný,“ prsknul vytočeně. Otočil se na mě a já pocítila touhu, vrhnout se do rozbouřeného moře, abych unikla jeho hněvu.

„Doveď nás k tý svojí knížce,“ přikázal ostře.

„Ale ta není moje. Nemůžu vás jen tak vzít do cizího baráku,“ namítla jsem chabě, téměř bojácně.

Zelené oči už mu zase svítily, jako vždycky, když byl naštvaný.

„To mě nezajímá!“ křiknul. „Nějak to udělej!“

Adam mlčel, zřejmě už si na výbuchy svého kamaráda zvyknul. Přemýšlela jsem. Pak jsem ale dostala spásný nápad. Je přece neděle. Babička chodí každou neděli do kostela.

„Kolik je hodin?“ obrátila jsem se na Adama.

„Půl jedenácté,“ odpověděl nechápavě.

„Můžu vás tam zavést,“ vyhrkla jsem, „ale musíme jít hned, než se babička vrátí z kostela.“

„Tak nás veď,“ zavrčel Samuel a pomalu vykročil.

Zařadili jsme se s Adamem po jeho boku a raději mlčeli. Až po chvilce, kdy to vypadalo, že už přece jen trošičku upustil páru, jsem se odvážila zeptat Adama: „A ty jsi taky padlý anděl?“

Přikývnul. „Patřím k legii, stejně jako tady Sam.“

„Aha.“ Duchaplná odpověď. Jenže jak asi zahájit konverzaci? Jak se ti líbí v pekle, co za koníčky provozuješ, kromě bojování s kdovíčím? Pak mě ale cosi napadlo. „Poslyš, Samueli,“ oslovila jsem ho. Zvedl ke mně hlavu, na tváři otrávený výraz. Nenechala jsem se odradit. „Kde ty teďka přebýváš, když se nemůžeš vrátit... No tam, kde obvykle žiješ?“

Otrávený výraz mu z tváře zmizel. „Proč se ptáš?“ zatvářil se ostražitě.

„Jen tak,“ pokrčila jsem rameny a snažila se vypadat, co nejlhostejněji to šlo, aby na mně nepoznal, jak moc zvědavá na odpověď jsem.

„Mám pronajatej byt,“ vylezlo z něj nakonec.

„Kde? Tady v Miltonu?“ zeptala jsem se vykuleně. Přikývnul.

„A kde přesně?“ vyhrkla jsem. Ušklíbnul se.

„Tak to ti vážně neřeknu.“ Urazila jsem se a ukončila konverzaci trhnutím hlavy na druhou stranu.

Nakonec jsme šli mlčky, než jsme dorazili až před babiččin dům. „Počkejte tady,“ rozkázala jsem jim. Samuel přimhouřil oči, moc se mu asi nelíbilo, že mu někdo rozkazuje, nicméně ať si to jednou taky užije, chlapec.

Došla jsem do zahrady a opatrně nadzvedla třetí květináč vpravo od vchodových dveří. Ležel pod ním klíč. Babiččino místo, kam mi schovávala klíč od domu úplně pokaždé pro případ, že bych se nutně potřebovala dostat dovnitř. Jako právě teď.

Odemkla jsem vchodové dveře, rozhlédla se, naštěstí snad všichni babiččini sousedi byli věrní křesťané, takže se touto dobou nacházeli v kostele, a mávla na kluky, ať jdou za mnou.

Vešli jsme dovnitř. Samuel se okamžitě zamračil a cukl sebou. I Adam se nervózně ošil. Pohlédli na sebe. „Já vím,“ řekl jen Adam tiše.

„Co se děje?“ nechápala jsem. Podezíravě jsem je sledovala. Vůbec se mi jejich chování nelíbilo.

„Nic,“ odvětil Samuel. „Kde je ta knížka?“

„Nahoře. Pojďte.“ Vedla jsem je až ke schodišti na půdu, kde jsme museli po jednom. Šla jsem první a nahoře u piana čekala na ty dva. Pohladila jsem lesklý černý povrch.  Dorazili oba za chvilinku.

„Pááni, hezkej klavír!“ zvolal Adam a už už zvedal ruku, aby si na něj sáhl.

„Nedotýkej se ho!“ zaječela jsem, možná až příliš hystericky. Překvapeně cukl rukou zpátky.

„Promiň,“ omluvil se zmateně.

„To nic, jen... Prostě na něj nesahej.“ Zastyděla jsem se za svoji přehnanou reakci. Zkrátka jsem ale nemohla strpět, aby se kdokoliv cizí dotýkal maminčina piana. Brala jsem to jako znesvěcení.

Raději jsem rychle poklekla ke krabicím a začala se v nich přehrabovat. Už jsem zapomněla, ve které krabici vlastně knížka leží, takže mi chvilku trvalo, než jsem ji našla.

„Tady,“ zvolala jsem a podávala jim malou knížečku. Vzali si ji a začali listovat. Oba se mračili snad ještě víc, než když sem přišli. Krátce na sebe pohlédli, pak na mě a znovu na knížku. Samuel si ji vzal do rukou a přistoupil ke mně.

„Přečti tohle,“ ukázal na jednu řádku jakýchsi slov o ochraně a bezpečí. Splnila jsem, co po mně chtěl. Jenže se nezdál být spokojený. Naopak, tvářil se jako sám Lucifer, když zjistí, že mu vyhasly kotle.

„Jak to, že to dokážeš přečíst?“ vyštěkl na mě.

„No, protože jsem chodila do školy a jsem gramotná?“ odvětila jsem nejistě.

„Nedělej si ze mě srandu,“ rozzuřil se znova. „Víš vůbec, jak je tohle vážný?“

„Asi ne, protože vůbec nechápu, o čem meleš,“ odsekla jsem unaveně.

Pozorně se na mě zadíval. „Tohle,“ ukázal na stránku v knize, „je andělský písmo. Já i Adam ti to můžeme potvrdit. Jak to, že ho dokážeš přečíst?“

„Co - že?“ nechápavě jsem protáhla. Podívala jsem se na něj bezradným pohledem. Dál mě ostražitě sledoval a zkoumal moji reakci.

„Já nevim... Co? O čem to mluvíš? Jak to myslíš?“ zoufale jsem blábolila. Nic mi najednou nedávalo smysl.

„Tak, jak říkám,“ trpělivě vysvětloval. „Tahle knížka je plná kouzel, který někdo napsal andělským písmem. A ty ho umíš přečíst. Což znamená, že někdo z tvejch příbuznejch musí bejt anděl.“

Strnule jsem na něj zůstala zírat, očima jsem ho prosila, aby toho už nechal, aby se teď bláznivě rozchechtal a řekl mi, že si ze mě celou dobu dělá prču, jenže na to byl zřejmě moc zlej. A tak tam jen stál a pozoroval moji blednoucí tvář.

Podlaha za mými zády zaskřípala. Prudce jsem se ohlédla. Stála tam babička, v černých šatech a se slaměným kloboučkem, moje roztomilá, usměvavá babička. Tak přesně ta držela v ruce nůž.

„Babi,“ vyhrkla jsem. „Já ti to vysvětlím, tohle jsou moji kamarádi, já je pozvala,“ překotně jsem blekotala.

„Já vím moc dobře, co jsou zač,“ zavrčela, popadla nůž a řízla se do prstu. Fascinovaně jsem sledovala, jak se objevuje červený pramínek krve a stéká na dřevěné parkety.

„Co to děláš?“ vyjekla jsem poplašeně, ale to už se babička vrhla ke zdi a zakrváceným prstem na ni namalovala nějaký symbol. Vzápětí se celou místností rozlehlo prudké bílé světlo, které mě donutilo zavřít oči.

Když jsem je zase otevřela a rozehnala slzy, spatřila jsem před sebou jen babičku, která mě upřeně pozorovala. Adam se Samuelem byli pryč. Na zdi stále svítil krvavý symbol.

„Ty,“ vydechla jsem v poznání, „ty jsi anděl?!“

Zahleděla se mi hluboko do očí a usmála se. „Bývalý, holčičko moje.“

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 16.: