OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 19.

21.12.2011 (11:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 2317×

Nabídka

Snídaly jsme v pochmurné tichosti. Ranní hostina byla sice díky babičce bohatá, stůl se jen prohýbal pod vším tím čerstvým pečivem, marmeládou, sýry, salámy, pomazánkami a dalším, zkrátka trochu to vypadalo, jako kdyby nás u stolu sedělo deset a ne jen my dvě, ale já si skvělé jídlo nemohla vychutnat.

Cítila jsem se nevyspalá, jako přejetá parním válcem, hlava mě bolela a měla jsem špatnou náladu. V srdci už se mi neodehrávala bouře, ale spíš takový menší smutný dozvuk. Zamyšleně jsem míchala lžičkou v čaji a pozorovala misku s oloupanými vajíčky.

„Nechutná ti?“ zeptala se babička a poukázala na můj téměř prázdný talíř. Rychle jsem si kousla do toustu.

„Ale jo, je to skvělý,“ zahuhlala jsem s plnou pusou a ukázala zdvižený palec.

Babča mi na to ale neskočila. Povzdechla si. „Spala jsi vůbec?“ zeptala se.

Zarazila jsem se. Doufala jsem, že si mého nočního ponocování nevšimla.

„Ráno, když jsem šla nakoupit, jsi sebou házela ze strany na stranu,“ vysvětlila. „Měla jsi noční můry?“

Ulevilo se mi, v duchu jsem si oddychla. „Ani nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Na žádný si nepamatuju.“

Už to dál nerozebírala, upila čaj a pohlédla k hodinám na stěně. „Pospěš si, ať můžeme vyjít. Máš nejvyšší čas,“ šokovala mě s prohlášením.

„My?“ nechápala jsem.

„Ovšem,“ zadívala se na mě nesmlouvavě. „Přece si nemyslíš, že tě nechám samotnou potloukat venku, když se tu někde ukrývá lovec,“ vysvětlila mi, jako malému dítěti.

„Říkala jsi, že mě nemůže vystopovat,“ zabručela jsem neochotně.

„Možná. Ale nehodlám riskovat.“

Její tón svědčil o tom, že už se nehodlá dál dohadovat. Pokrčila jsem rameny, dopila a zvedla se ze židle. Nasadila jsem si na záda batoh, obula se a čekala na babi venku. Vzduch byl o trošku chladnější, než v předchozích dnech, bouřka ho krásně pročistila. Zhluboka jsem se nadechla. Nebe se stále mračilo a nikdo nedokázal říct, kdy se znova spustí liják.

Babča vyšla s odporným květinovým deštníkem, který mi tehdy narvala s sebou na zpáteční cestu. Modlila jsem se, aby cestou nezačalo pršet. Loudavým krokem jsme mlčky došly ke škole. Doufala jsem, že se babička nebude přede všemi chtít nějak srdceryvně loučit, třeba pusinkou na tvář nebo tak, ale ona na mě sotva pohlédla, řekla jen: „Tak se měj,“ a kráčela pryč.

Zaraženě jsem za ní hleděla. Tak dobře, no. Podcenila jsem ji. Zřejmě dobře ví, co se mezi teenagery a jejich babičkami na veřejnosti sluší a patří. Prošla jsem bránou a vydala se dovnitř budovy.

***

Na konci první hodiny už mi hučela hlava. Patricie si toho ze sobotní noci pamatovala zarážlivě dost, krom všech směšných scén, ve kterých figurovala ona. Naprosto například popírala to, že chtěla za jízdy vyskočit z tramvaje.

Hlavně mě ale zavalila otázkami ohledně jistého blonďatého frajera, se kterým jsem protancovala notnou dobu. Na moje argumenty, že jsem byla opilá a naše ploužení čistě kamarádské, se tvářila značně skepticky. Když jsem jí předhodila její kamarádění s Maxem, jen mávla rukou a prohlásila, že to nic nebylo.

Obě jsme na chvilku odbočily z tématu, abychom se k němu mohly později znovu nenápadně vrátit. Po půlce dne plného narážek a vyzvídání jsme se radši konečně začaly bavit o něčem jiném. Během hodiny jsem si všimla, že místo v první lavici zeje prázdnotou. Jessica nedorazila do školy. I když jsem ji jakkoliv neměla ráda, nepřála jsem jí, aby se jí cokoliv zlého přihodilo. Snad jen vyspává kocovinu nebo něco horšího.

Po naprosto nechutném obědě, který se nazýval koprovkou, jsem se rozloučila s Patricií a vydala se domů. Doufala jsem, že babička na mě nečeká před školou, i když šance byla asi jedna ku pěti... Stům.

Jakmile jsem se ale ocitla před bránou, moje oči spatřily někoho, kdo rozhodně nepřipomínal moji babičku. Venku postával Samuel, opíral se o zábradlí a evidentně na někoho čekal. Všimla jsem si, že notně holek, jenž kolem něj prošly, se usmálo, zavrtělo obzvlášť vyzývavě boky nebo dávalo najevo jiné signály, značící, že by si daly říct.

Jenže smůla, ten tlouk se ani na jednu nepodíval, hleděl nehnutě před sebe a netrpělivě klepal nohou o zem. Jakmile jsem vyšla směrem k němu, přestal se opírat a místo toho dokonce udělal krok ke mně.

„Čekáš tady na mě?“ zeptala jsem se nevěřícně, očekávajíc nějakou kousavou poznámku, jíž by mě setřel.

„Jo,“ odpověděl jen klidně, čímž mě naprosto šokoval.

„Proč?“ opatrně jsem se vyptávala. Doufám, že třeba nepřišel na nějakou novou metodu, jak se mě zbavit, zahrnující spálení mého těla na hranici.

„Pojď za mnou,“ přikázal a rozešel se směrem k náměstí. Nevěřila jsem svým očím, když se po deseti krocích zastavil a otočil. „Tak jdeš?“ zeptal se líně a čekal, až k němu dojdu. Potom pokračoval v cestě. Vyjeveně a poslušně jako ovečka jsem šla za ním, přešli jsme náměstí a zamířili ke staré známé cestě k pobřeží.

Minuli jsme molo, kterému jsem se pohledem radši vyhýbala, a zahnuli na naši oblíbenou pláž. Když jsme se ovšem ocitli za rohem, spatřila jsem v dálce dvě postavy. Jednu jsem identifikovat dokázala. Byl to Adam. Ta druhá ovšem patřila dívce.

Došli jsme až k nim. S Adamem jsme se pozdravili a on mi představil neznámou stojící vedle něj. „Alex, tohle je Rachel, naše kamarádka. Je to hodně mocná padlá andělka a taky patří k legii. Přišla, aby nám pomohla.“ Dívka si odfrkla, s jeho tvrzením očividně moc nesouhlasila.

Prohlédla jsem si ji. Ať jsem se ale snažila sebevíc, nemohla jsem na ní najít jedinou chybu. Čokoládově hnědé vlasy se jí leskly a v pramíncích rovných a uhlazených jako hřebíky jí spadaly až na ramena. Obličeji vévodil nosánek ideálních rozměrů a rovný tak, jak si ho nechávají udělat hvězdy s pomocí plastické chirurgie. Její ústa se mi zdála ještě plnější, než mého táty, a ty nechutně dlouhé řasy bych jí hned ostříhala, protože vůbec nevypadaly jako falešné.

Oči měla nádherně akvamarínově modré, ne nevýrazné jako já, a červený nátělník a úzké černé kalhoty dávaly vyniknout její dokonalé postavě. Zkrátka a dobře, stála přede mnou bohyně Afrodita.

Okamžitě jsem dostala chuť obrátit se a utéct, zvláště když si mě přeměřila pohrdavým pohledem. „Tak tohle pískle máme chránit?“ zavrčela ze své notné výšky. I tenhle tón jejího hlasu zněl melodicky a nejspíše hladil na duši všechny kromě mě.

„Cože?“ ohradila jsem se. „Nikdo se tě o ochranu neprosil,“ zasyčela jsem. Jakmile jsem ale pohlédla do jejích zuřivě svítících očí, dostala jsem chuť zavrtat hlavu do písku jako pštros.

„Klídek,“ snažil se situaci zachránit Adam. „Přišli jsme ti něco říct, Alex.“ Pohlédl významně na Sama.

Ten si jen povzdychl, ale nakonec spustil, co měl na srdíčku. „Dohodli jsme se, že tě budeme před lovcem chránit, dokud ho nezlikvidujem,“ oznámil.

Vzalo mi to na chvilku dech. Pak jsem ho naštěstí znovu popadla. „Proč?“ vyprskla jsem podezíravě. „Netvrdil jsi náhodou včera něco úplně jiného?“

Přimhouřil oči. „To bylo včera. Teď ti nabízíme ochranu. Ber nebo nech být.“ Rachel si znovu vznešeně odfrkla a pohlédla odmítavě stranou. Už vidím, jak za mě pokládá život.

Nerozhodně jsem se podívala na Adama. Díval se na mě milým pohledem a povzbudivě mrkl, což mě nejspíš ovlivnilo.

„Fajn,“ nerozhodně jsem ze sebe vysoukala, „přijímám. Co za to chcete?“

„Nic,“ usmál se Adam. Nevěřícně jsem pozvedla obočí. Obrátila jsem se zpátky na Samuela.

„Proč bys to jen tak dělal?“ uhodila jsem na něj.

Zachoval si zcela neutrální výraz, když odpovídal: „Děláme, co je pro nás nejlepší.“

Tahle věta ve mně vyvolávala hned několik otázek a nejasností. Dřív, než jsem se ale stačila na cokoliv zeptat, řekl Samuel: „Teď jdi domů. Máme ještě něco na práci. Uvidíme se pak, bohužel,“ dodal potichu. Hajzl jeden.

Adam mi zamával a než jsem se stačila nadechnout k dlouhému proslovu, ozvalo se hlasité zašustění a vítr mi odhodil vlasy do tváře. Když jsem je vztekle vrátila na své místo, stála jsem na pláži sama.

***

Vyjeveně jsem se dopotácela domů. Vrazila jsem do kuchyně, kde babička právě cosi kuchtila. Jelikož jsem vpadla dovnitř jako velká voda, poplašeně radši přikryla hrnec a odložila vařečku. „Stalo se něco?“ vyptávala se vyděšeně.

Chtěla jsem odpovědět, jenže jsem se zadýchala cestou sem, tudíž jsem dobrých pět minut stála ohnutá do pasu a dýchala jako bernardýn na Fidži. Babča mě jen trpělivě pozorovala.

Když jsem konečně dokázala promluvit, vyhrkla jsem: „Můžou andělé zmizet?!“

Zatvářila se nechápavě.

„Právě mi před očima zmizeli tři padlí andělé,“ napůl nevěřícně jsem řekla a vrhla se k lednici pro něco k pití. Vyndala jsem džus a rovnou z krabice ho hltala plnými doušky, div jsem se nezadusila.

„Ano, umějí se přenášet,“ připustila. Přísahala bych, že ještě tichým hlasem dodala „parchanti“, ale nejspíš jsem se až moc přehřála a tak mám slyšiny.

„Co se stalo?“ netrpělivě vyzvídala babi.

„Samuel a Adam a ještě jedna... vojanda... mi právě řekli, že mě budou chránit před lovcem, dokud ho nezabijou,“ vydechla jsem.

Babička neřekla ani slovo, jen se vrátila ke sporáku a znovu cosi začala míchat. Hleděla jsem na její záda.

„A věříš jim?“ zeptala se po delší době ticha.

„Ne. Jo. Já nevím,“ připustila jsem. Vybavila jsem si nepřátelskou Rachel, ale i usměvavého Adama. Samuela s jeho věčně napruženým výrazem jsem radši vynechala. „Asi jo,“ připustila jsem nakonec. „Je to blbost?“ zeptala jsem se jí zoufale.

Odložila vařečku, vypla sporák a přišla ke mně. Položila mi ruce na ramena. „Doufám, že ne. To zjistíme až časem. Budu tě ale hlídat taky já, takže se nemusíš bát. Kdyby se cokoliv dělo, přijdeš za mnou. Jasný?“ zvedla mi bradu.

„Jasný,“ zamručela jsem.

„Tak se pojď najíst. Uvařila jsem rajskou,“ usmála se. Stále ještě v šoku jsem usedla za stůl a nechala si nandat na talíř. Třikrát jsem se zbrkle popálila, než mi došlo, že omáčka za minutu nevychladne. Stále jsem hleděla k oknu venku a přemýšlela. Když jsem se spálila počtvrté, zabavila mi babča talíř a eskortovala ho na svoji stranu stolu, kde ho držela jako zajatce, dokud už jídlo nebylo téměř studené.

***

Překvapilo mě, že po obědě se babička zvedla k odchodu. Čekala bych, že tu se mnou zůstane zabarikádovaná už na doživotí, ale když zachytila můj překvapený pohled, podala mi svoje vysvětlení. „Jestli mu věříš ty, dám mu šanci. Jednu,“ objasnila mi. Pak ovšem dodala, že jestli chci, aby zůstala, klidně se nastěhuje.

Ne že bych chtěla být nezdvořilá, ale z domu jsem ji nakonec málem vyšoupala násilím.

Pak jsem si sedla do obýváku a roztáhla před sebou biologii. S povzdechem jsem se ponořila do učení. Když jsem zrovna byla u napínavé části o přenosu DNA, zvedl se vítr a otočil mi knížku na úplně jinou stránku.

Zvedla jsem poplašeně hlavu a spatřila rozhlížejícího se Samuela. „Nemůžeš chodit normálně dveřma?“ seřvala jsem ho, stále ještě s tepem nad sto padesát za minutu.

„Proč bych to dělal?“ zeptal se nechápavě.

„Aby ses ohlásil,“ kousavě jsem odsekla.

„Mám tě přece hlídat,“ s úšklebkem mi odporoval. Zarazila jsem se. Moment, tohle řekl kdo?

„Nepotřebuju chůvu,“ namítla jsem. „Už si dokonce udělám svačinu do školy sama.“

„Určitě se neuložíš sama do postele a nepřečteš si pohádku na dobrou noc,“ usmál se na mě ironicky.

Otevřela jsem údivem pusu. Panebože, on se vážně usmál. Normálně, mimický svaly zapracovaly, koutky šly nahoru. Spíš jsem ovšem strnula v šoku z toho, co řekl. Zrudla jsem a vyšel ze mě jen jakýsi skřek.

Velmi pobaveně se ušklíbl. Dobře, dostal mě. „Máš tu navíc polštář a peřinu?“ zeptal se pak.

„Na co?“ vytřeštěně jsem vyjekla.

Podíval se na mě jako na největšího idiota. „Budu spát tady dole a nemám chuť nocovat na zemi jako někde v zákopech.“

„Jsi přece voják,“ ironicky jsem mu připomněla. „Tvrdej výcvik, ne?“ pozvedla jsem s úsměvem ruku v pěst v povzbudivém gestu.

„Ten začne tobě, jestli nezmlkneš,“ vrátil mi to bez úsměvu. Ou, trošku jsem se lekla.

„Hele, přece není nutný, abys tu i spal, nemusíš to brát zase tak vážně, nikdo se sem ne - .“

„Zmlkni,“ unaveně mě přerušil. Tohle slovo používá nějak často. „O tom s tebou nehodlám diskutovat. Máš nebo nemáš?“ připomněl mi.

Chvilku jsem si ho měřila pohledem, ale když mi došlo, že nehodlá ustoupit, povzdechla jsem si a vydala se ke skříni pro náhradní peřinu, polštář a čisté povlečení. Mlčky mě sledoval, jak oboje povlíkám, taky mi nemohl pomoct, křupan, koneckonců dělám to pro něj. Nakonec jsem mu hodila polštář i peřinu demonstrativně na gauč.

Upřímně, chvilku jsem bojovala s pokušením, hodit mu vše na hlavu, jenže jsem chtěla ještě chvilku žít. „Gauč si snad roztáhnout umíš,“ štěkla jsem. Pohlédl na mě, téměř mile. Zmátlo mě to.

„Uložíš se sama?“ zeptal se soucitně a já vycouvala z obýváku, až mi málem hořelo za patama.

„Mám v pokoji pepřák,“ varovala jsem ho. „A baseballku.“

Odfrkl si a jal se roztahovat pohovku. Vystoupala jsem po schodech, zalezla do koupelny a následně do svého pokoje. Lehla jsem si a zírala do stropu. Přemítala jsem, jaktože mi nijak extra nevadí, že dole leží padlý anděl, kterému překážím v cestě, ale naopak se cítím celkem v bezpečí. Nakonec jsem klidně usnula.

Doufám, že se vám nejspíše poslední kapitola v tomto roce líbila. Moc všem děkuju za každý komentář a každé povzbuzení, jste skvělí, děkuju! Teď už plánuju jen jednu "vánoční" jednorázovku, kterou možná dokončím včas a možná ne, podle toho, jak bude čas a nálada.

Přeju všem nádherné svátky a šťastný nový rok!!! :))

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 19.: