OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 28.

29.01.2012 (20:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 2481×

Nezvaný host

„Úsměv!“ nabádala mě Patricie vysokým hláskem. Až příliš vysokým. Potlačila jsem touhu, odehnat ji jako dotěrnou mouchu, cosi zabrblala a dál probodávala pohledem tabuli. Naštěstí si drahá kamarádka povzdechla a konečně své snažení vzdala, čímž se velmi zavděčila mým pocuchaným nervům.

Dnešní ráno bylo snad nejhorší za posledních deset dní. Nejen, že jsem se probudila zachumlaná v peřinách padlého anděla a přistihla se, jak k nim slastně ňufám, navíc dům nevykazoval sebemenší známky toho, že by se Samuel v noci vrátil.

Nyní jsem násilně potlačovala vzpomínky na včerejší večer, protože právě ty mi běhaly hlavou celé ráno a já už z nich šílela. Snažila jsem se soustředit na výklad, jenže jindy milý a roztomilý zeměpisář se právě teď stal objektem mé zloby a já ho sem tam zpražila vražedným pohledem.

„Co to proboha mele? Sklapni už, jsi otravnej!“ syčel rozzlobený hlas v mé hlavě. A já mu tentokrát nadšeně přizvukovala. Jediné, co jsem chtěla udělat, bylo utéct někam stranou, kde bych se mohla o samotě užírat svými myšlenkami.

Vytáčelo mě všechno. Vytáčela mě Patricie vedle mě, Meggie, která si pilovala nehty, učitel, který skřípavým hlasem mluvil o bůhvíčem, pták, který venku zpíval, slunce, které pražilo do třídy, dokonce i tvrdá židle, na které jsem seděla.

V náhlém výbuchu vzteku jsem se naštěstí včas zarazila a vzpamatovala. Překvapeně jsem si uvědomila, že stačilo málo a začala bych řvát na celou třídu. Náhle, pod vlivem pocuchaných nervů, jsem se rozhodla. Nemůžu tu zůstat.

Veškerá společnost je teď pro mě nesnesitelná a já nechci v tomhle zoufalém duševním rozpoložení říct někomu něco, čeho bych pak litovala. Třeba Patricii.

Kdysi jsem byla tak vzorná žačka, bez zameškaných hodin, soustředící se ve všech předmětech jen na učivo. Teď se mi zdá, že školu beru jen jako vedlejší záležitost, jakýsi bezvýznamný institut, do kterého zkrátka někdy přijdu a někdy taky ne, to když se mi to zrovna nehodí. Zjistila jsem, že ďábelský hlas v mé hlavě této definici nadšeně přitakává.

Achjo,co se to se mnou stalo? Pocítila jsem výčitky svědomí. Co by tomu řekl taťka, který jezdí celé jaro s kamionem jen proto, aby mi zaplatil mou vysněnou vysokou? Kdesi v koutku mysli mě neskutečně hlodalo svědomí. Ta aktivnější část ale jásala, že si prosadila svou, a já skutečně pocítila příval nadšení při myšlence, že uteču ze školy.

Raději už jsem se svou zvrácenou myslí nezaobírala a místo toho hypnotizovala hodinky. Už jen pár minut do zvonění. Pak budu moct vypadnout.

Konečně zazvonilo a já se jako první zvedla a vyšla ze třídy. Zamířila jsem k šatnám, v půli cesty mě ale dohonila Patricie. „Alex, počkej,“ chytila mě za rameno. Neochotně jsem se na ni otočila.

„Co se stalo?“ V jejích očích jsem četla opravdovou starost, strach o mě. „Pohádali jste se se Samuelem?“

Jo a pak jsem od něj dostala svůj první polibek. Asi by se neumístil v žebříčku nejromantičtějších a nejdokonalejších polibků, ale pro mě to byl ten nejhezčí a nejvášnivější. Jenže potom se otočil a beze slova odešel. Myslíš, že je to proto, že je padlý anděl a skutečně necítí emoce? Co myslíš, Pat?

„Ne,“ slyšela jsem se, jak říkám. Pokusila jsem se usmát. „Jen mi je špatně, asi jsem něco špatnýho snědla. Jdu domů.“

„Mám tě doprovodit?“ nabídla se.

„To je v pohodě, zvládnu to.“ Zřejmě jsem nevypadala moc přesvědčivě, protože se dál tvářila utrápeně. Stiskla jsem jí rameno.

„Klídek, je to jen otrava jídlem, vyspím se z toho a bude mi fajn. Nedělej si starosti, jasný?“

Povzdechla si a přikývla. „Dobře. Ale napiš mi, až budeš doma.“

„Slibuju,“ odvětila jsem automaticky a otočila se k odchodu. Došla jsem až k úpatí schodiště, a když jsem se otočila, Pat tam ještě pořád stála. Povzbudivě jsem se na ni usmála a vešla do šaten.

Rozmrzele jsem popadla do ruky mikinu, zabouchla skříňku a vyšla ven. V záři teplých slunečních paprsků se mi trochu zvedla nálada, navíc jsem byla opravdu rána, že prchám ze školy. Prošla jsem bránou a zamířila doprava. Na rohu jsem zaregistrovala vysokou postavu a srdce mi poskočilo.

Když jsem ale vzhlédla do jejího obličeje, celé tělo se otřáslo zklamáním. Byl to Adam. Jindy bych se radovala, že vidím jeho přívětivou tvář, dnes jsem ho ale podezírala, že zastupuje někoho, koho bych chtěla velmi vidět.

„Ahoj,“ usmál se.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a pokusila se taktéž vytvořit něco jako úsměv.

„Prcháš ze školy?“ zajiskřily mu oči pobavením.

„Jak to víš?“

„Posílá mě Sam. To on zjistil tvoje úmysly. Mám tě doprovodit za něj, prej momentálně nemůže.“

„Aha,“ řekla jsem suše. Samozřejmě, že teď nemůže. Určitě má na práci něco strašně důležitého, jako třeba rozvalovat se na nějaké pyramidě v Údolí králů.

Po počátečním vzteku jsem se ale zarazila. „Počkej, jak zjistil moje úmysly?“

Překvapeně se na mě zadíval. „Nevíš? Já myslel, že ti to řekl.“

„Co mi měl říct?“ zeptala jsem se s nepříjemným tušením.

Ošil se. „No, nevím, jestli já jsem zrovna ten pravej, kdo by ti to měl objasnit.“

„Adame,“ zavrčela jsem sladce skrz sevřené zuby. „Dělej, ven s tím.“

Jeho tvář teď nabyla skoro zoufalého výrazu. „Prosím,“ zatvářila jsem se jako štěně.

Schoval si oči do dlaní. „Tak fajn, tak fajn. Ale tys to chtěla slyšet!“ zaskuhral.

Napjatě jsem čekala, co z něj vypadne.

„Zkrátka to, že... Že máte mezi sebou pouto strážnýho anděla...“ Znovu se nadechl a já pocítila touhu ho kopnout.

„Umožňuje mu to cítit nějaký tvoje emoce, v určitejch chvílích.“ Nejistě dořekl a bázlivě pozoroval mou tvář, jako by čekal, že se na místě zhroutím. Já však vzpomínala na jeden okamžik.

Bylo to, když mě babča i Samuel našli sedět u mola. Babča mu tehdy řekla, že cítí moje emoce, proto mě může kdykoliv najít. On to ovšem popřel. Takže lhal. Cítila jsem, jak uvnitř mě cosi ještě zvýšilo ten příval bodavé bolesti, která mi vystřelovala do spánků.

„Jaký emoce?“ zachraptěla jsem. Ihned jsem ale nasadila neutrální tvář a vzhlédla k němu, aby viděl, že si z toho nic moc nedělám, i když to nebyla pravda.

„No,“ pokrčil rameny a našpulil rty v přemýšlení. Jindy by mi to přišlo roztomilé, dnes mě ale všichni vytáčeli, Adama nevyjímaje. „Řekl bych, že ty nejsilnější, který přijdou rychle a nečekaně. Třeba strach, paniku, bolest. Tak tě může najít a ochránit před lovcem.“

„A ty déletrvající? Třeba radost, smutek? Ty taky? Nebo výčitky? Nebo vztek? Podle toho poznal, že chci zdrhnout ze školy?“ vypočítávala jsem klepajícím se hlasem.

„Jo, asi jo,“ přisvědčil Adam. Málem jsem zaúpěla. Domyslela jsem si, co všechno už o mně může vědět, kolik mých emocí kdy musel cítit. Zamotala se mi hlava a zapotácela jsem se.

„Pozor,“ přiskočil ke mně Adam a pevně mě chytil za ramena. „Co je ti?“

Vděčně jsem se opřela o jeho ruce. „Nic, to je dobrý. Jen se mi dneska nějak motá hlava. Málo piju.“

Vzpamatovávala jsem se a udržovala postupně rovnováhu, až jsem se nakonec odvážila Adama pustit. „A,“ nadechla jsem se k nejvíc obávané otázce, „jsi si jistej, že může cítit jen emoce? Myšlenky ne?“

Zasmál se. „Ne, takovou schopnost má jen málo andělů a Sam mezi ně nepatří. Vycítění emocí je prostředek strážných andělů a slouží k ochraně svěřence. Nemám tě nést?“ starostlivě si mě prohlédl.

„Ne, to je dobrý,“ zavrtěla jsem hlavou a vykročila k cestě domů. Zařadil se po mém boku a chvíli mlčel. Hlavou mi běhalo milión myšlenek, jedna zběsilejší než druhá. Celá moje nervová soustava panikařila, protože někdo cizí dokáže zachytávat moje pocity jako rádiové vlny. K čertu se všema andělama. Kéž by neexistovali.

Na chvilku jsem opravdu zatoužila, aby se tohle nikdy nestalo. Abych tehdy neviděla vraždu Janie, abych nepřečetla to stupidní kouzlo, aby se nikdy neukázal zelenooký padlý anděl, kterého jsem přivolala, aby Joshua s Maxem nikdy nepřijeli, aby babča byla normální člověk, stejně jako já.

Jenže i když jsem zavřela oči třeba stokrát, věděla jsem, že se neprobudím do nového dne a nezjistím, že celá tahle záležitost s anděly byl jen sen. Povzdechla jsem si a Adam mě sjel starostlivým pohledem.

Došli jsme až k naší ulici. „Vypadáš, jako bys měla každou chvílí zkolabovat,“ oznámil mi.

„Neboj, neseknu sebou. A když jo, tak se pokusím, aby to nebylo na žádnej ostrej předmět,“ zažertovala jsem unaveně.

„To není vtipný,“ zamračil se. „Jsi si jistá, že to zvládneš? Kdyžtak můžu odvolat, co mám, a zůstat tu s tebou.“

„Ne, to je dobrý. Jen jdi, budu v pořádku,“ mávla jsem rukou. Chtělo se mi strašně spát.

„Aspoň ti dám svoje číslo na mobil. Tady,“ nadiktoval mi ho. Poslušně jsem si ho uložila.

„Kdyby něco, tak volej!“ přikázal. „Jasný?“

„Jasný,“ zahuhlala jsem.

„Tak já letím,“ usmál se povzbudivě. Když jsem si představila, že jeho „letím“ nejspíš znamená letět doopravdy, musela jsem se usmát také.

„Tak zatím,“ mávl rukou, vzduch kolem zamířil a vzápětí byl Adam fuč. Tentokrát mě to přenášení ani nevyvedlo z míry. Začínám si zřejmě zvykat.

Ještě chvilku jsem otálela na ulici, nechala se vyhřívat slunečními paprsky a vdechovala svěží vzduch. Pak jsem napsala Patricii esemesku, že už ležím v posteli. Lež jako věž, ale co. Po čtvrt hodině jsem se konečně odhodlala a vykročila ke dveřím. Odemkla jsem je, vešla dovnitř a hodila tašku pod botník.

Zula jsem se a vešla do obýváku, když v tom mě cosi naléhavého uhodilo do nosu a má mysl začala panikařit. Nejprve jsem netušila, co se děje, zběsile obíhající myšlenky mi nechtěly nic prozradit, teprve později mi s jistotou na mozek přišla jedna, která jasně tvrdila: „Někdo cizí tu byl!“

Nenacházela jsem žádné logické vysvětlení toho, jak jsem to mohla poznat, rozhlížela jsem se kolem, ale nic podezřelého jsem neviděla. Můj mozek ale tvrdil tento fakt s jistotou, jako kdyby tu sám v době vloupání byl a pachatele viděl. Po tom všem, co už jsem si s anděly zažila, jsem se mu rozhodla uvěřit.

Vytočila jsem Adamovo číslo. „Adame? To jsem já, Alex!“

„Ahoj. Tak co, rozmyslela sis to? Chceš, abych ti dělal společnost?“

„Ne. Potřebuju nutně vědět, kde v Miltonu má Samuel byt!“

Chvilku bylo ticho. „Víš, Alex, asi by nebyl zrovna nadšenej – .“

Nenechala jsem ho dopovědět. „Adame, prosím, je to naléhavý! Někdo byl v domě, někdo cizí! Já... Já nevím, jak to vysvětlit, ale prostě to cítím, vím to! Musím Samuela najít.“

Zaváhal jen vteřinku. „Tak dobře. Počkej, nadiktuju ti adresu.“

***

Stála jsem před šedým, vysokým domem se spoustou oken a váhala, zda vzít za kliku od velkých dřevěných vrat.  Nezamlouvalo se mi, že musím svého strážného anděla stopovat jako chrt zajíce, jenže ten pocit, který na mě dolehl, když jsem přišla domů, byl až moc silný.

Znepokojovala, ba přímo děsila mě představa, že v mé nepřítomnosti se někdo cizí vloupal do našeho domu, do symbolu bezpečí a zázemí. Když jsem si představila, že by mě takhle někdo mohl přepadnout třeba v noci, jímala mě hrůza. Netušila jsem, nakolik mě včera Samuel hlídal.

Přešlápla jsem a zvedla hlavu ke střeše domu. Podle Adama bydlí Samuel v podkrovním pokoji. Povzdechla jsem si a s pocitem, že vstupuji do jámy lvové, jsem stiskla kliku. S hlasitým skřípotem jsem rozrazila těžké dveře a vkročila do chodby, utápějící se ve tmě.

Pouze střešním okénkem sem pronikalo pár paprsků slunce, které z domu nedělaly neprostupnou jeskyni. Chvilku mi trvalo, než jsem se rozkoukala. Pak jsem zamířila k tmavému obrysu vlevo, o kterém jsem usoudila, že by mohl být schodištěm.

Trefa. Chytila jsem se kovového zábradlí a opatrně našlapovala po točitých schodech. Čím výše jsem stoupala, tím světla přibývalo. Jen asi jedny dveře, které jsem míjela, měly rohožku a na zvonku jméno, jinak to vypadalo, jako by tu nikdo nežil.

Konečně jsem vystoupala až do posledního patra, kde stály jedny jediné dveře. Polkla jsem. Na návrat už bylo pozdě. Rychle jsem se natáhla a dlouze zmáčkla zvonek. Okolím se rozlehl ječivý zvuk.

Trhla jsem sebou a teprve teď mě napadlo, co mu vlastně řeknu. Jak se mu budu moct po včerejšku normálně podívat do očí? Ale moje dilema se zatím jevilo jako zbytečné, neslyšela jsem totiž žádné kroky, televizi, či něco, co by naznačovalo přítomnost živé osoby.

„Není doma,“ povzdechla jsem si a otočila se k odchodu. Sotva jsem položila nohu na první schod, bouchly kdesi vevnitř dveře a vzápětí se ozvalo cvaknutí zámku. Překvapeně jsem zůstala stát. Dveře se otevřely a stál v nich Samuel. Sotva jsem si ho prohlédla, vykulila jsem oči a zůstala v šoku zírat.

Kolem pasu měl ovázaný bílý ručník, jinak byl kompletně nahý a ještě mokrý, po hrudi a pažích mu stékaly kapky vody. S rozklepaným tělem jsem pohledem sjížděla jeho tělo. Mokré bicepsy se leskly jako naolejované, na plochém břiše se rýsovalo pár úctyhodných buchet, a když jsem zalétla pohledem ke slabinám, přistihla jsem se, že hypnotizuju ručník a v duchu mu rozkazuju, aby se rozvázal.

Jakmile jsem si uvědomila, co dělám, trhla jsem hlavou nahoru a při pohledu na jeho neutrální obličej jsem málem zkolabovala. Chovám se jako slintající fanynka na koncertě. Pak jsem si vybavila, co mi dnes řekl Adam, a v tu ránu jsem chtěla z těch pěti pater skočit. Jestli může vycítit radost nebo smutek nebo snad strach, nemohl by vycítit i touhu?

Otáčela jsem hlavou ze strany na stranu, abych se na něj nemusela podívat. Došlo mi ale, že ze sebe dělám ještě většího idiota. Duševně jsem si nafackovala, polkla a konečně se mu podívala do tváře. Zuby nehty jsem vydržela a neodtrhla pohled, i když jsem cítila, jak mi hoří tváře.

Jeho výraz zůstával nadále neutrální. „Potřebuju s tebou mluvit,“ dostala jsem ze sebe.

Pár sekund si mě přeměřoval. Panikařila jsem. Co dělá, to zrovna teď čte moje emoce?

„Pojď dál,“ řekl nakonec, otočil se a odešel dovnitř bytu. Dveře nechal otevřené.

Šouravým krokem jsem došla k prahu, zula se a vstoupila na hnědé lino, kterým byla potažena podlaha. „Ty boty si dej radši dovnitř,“ zavolal odkudsi zevnitř. Zarazila jsem se, nicméně poslušně jsem si botky uložila k malému botníku.

Nejistě jsem pokračovala dál chodbou, až jsem došla do čehosi, co mělo být zřejmě obývák a kuchyně v jednom. Vlevo u zdi stála malá lednička, sporák a linka, napravo pak zelený kožený gauč a před ním malý skleněný stolek. U stolku začínala další chodba, ze které se linul Samuelův hlas.

„Počkej chvilku v kuchyni,“ volal. Poslušně jsem tedy čekala a rozhlížela se. Nic dalšího ovšem k vidění v místnosti nebylo. Přešla jsem k oknům, které dovnitř pouštěly mnoho světla, a vykoukla ven.

Naskytl se mi výhled na další panelový dům a dětské hřiště, zející prázdnotou.

Vešel Samuel, už oblečený do černých džínů a tmavě modrého trička s dlouhými rukávy, s ručníkem v ruce, sušíce si s ním vlasy.

„Tak, co potřebuješ?“ zeptal se klidně. Trošku mě rozhodilo, že dělal, jako by se včera nic nestalo. Nicméně nejspíš jsem s tím měla počítat, je to chytré, když bych o tom totiž začla mluvit, nacházela bych se v zranitelnější pozici. Přesto mě jeho přístup zabolel. Rozhodla jsem se ale, že to na sobě nedám znát.

„Někdo byl u mě doma,“ řekla jsem vážně. Podívala jsem se mu do očí. „Někdo cizí, někdo, kdo tam neměl co dělat. A asi to nebyl člověk. Já nevím, jak to vysvětlit, ale když jsem dneska přišla domů, cítila jsem takovej zvláštní pocit... Jakoby paniku. A najednou jsem zkrátka věděla, že se tam potuloval někdo přede mnou.“

Uvědomila jsem si, jak hloupě to zní. „Jsem blázen?“ zeptala jsem se ho zdrceně.

Odložil ručník na stolek. „Neřekl bych.“ Napustil si do sklenice vodu a napil se. „Chceš?“ nabídl mi. Zavrtěla jsem hlavou. Sice jsem měla v ústech sucho jako na Sahaře, ale pochybovala jsem, že bych dokázala polknout byť jen doušek.

„Zajedem se tam podívat,“ rozhodl. Kráčel ke dveřím a já ho následovala. Rychle si obul černé botasky, mě to trvalo podstatně déle, pak, když jsem vylezla ven, zamknul a vykročil ze schodů. Tupě jsem našlapovala, nekoukajíce pod nohy, takže mi to na nejednom schodu ujelo. Sotva jsem vyšla z tmavé chodby do slunečního světla, zasyčela jsem a kryla si slzící oči.

Když jsem se rozkoukala, odemykal Samuel černý džíp, stojící na malém parkovišti před domem. „Není to Adamovo auto?“ zeptala jsem se, když jsem k němu došla.

„Půjčil jsem si ho,“ odvětil. Nastoupil do auta a já se rychle rozhodovala, jestli mám jít dopředu nebo dozadu. To už se Samuel natáhl a otevřel dveře na straně spolujezdce. „Polez,“ pobídl mě a nastartoval.

Zapnula jsem si pás a zabořila se do kožené sedačky. Vyjeli jsme z parkoviště a já pozorovala krajinu za okénkem, abych nemusela pozorovat Samuela. Věděla jsem, že jakmile bych se jednou začala rozplývat nad jeho tváří a stále ještě vlhkými vlasy, už bych se neodtrhla.

Najednou, jako by někdo otočil knoflíkem, se moje přemýšlení zastavilo a já pocítila naprostou apatii ke všemu. Opřela jsem se ještě víc a zavřela oči. Dostavila se únava, vyčerpání a odevzdanost. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem usnula, probudil mě až jeho hlas a rychlé zatřepání ramenem.

Promnula jsem si oči a zjistila, že stojíme před naším domem. Rozepnula jsem si pás a vyskočila ven. Tentokrát si ode mě vzal Samuel klíče a vešel dovnitř první. Já se držela za ním, jako bych čekala, že na mě zpoza rohu vyskočí nějaká příšera.

Došli jsme do obýváku. „Tak co?“ zeptala jsem se napjatě a překvapilo mě, jak hlasitě zní můj hlas v tom tichu. Zamračil se. „Taky to cítím. Máš pravdu, někdo tu byl.“ Rozklepala jsem se.

S rosolovitými koleny jsem se došoupala ke křeslu a svalila se do něj. „Byl to Max?“ napadlo mě náhle.

„Možná. Je to zvláštní, necítím žádný konkrétní pach, jen něčí přítomnost.“

„Co to znamená?“ nechápala jsem.

„To nevím. Budu se muset na pár věcí zeptat jednoho známého. Vyjedu hned, ale pravděpodobně budu pryč celou noc, je to daleko.“

„Proč se nepřeneseš?“ zamračila jsem se nechápavě.

„Nemá přenášení v lásce. Ani padlé anděly,“ ušklíbl se.

„Proč by ti teda měl pomoct?“

„Protože mi to dluží,“ oznámil tichým hlasem.

„Aha... A co já?“

„Ty si sbal nějaký věci, pokud potřebuješ. Odvezu tě k tvý pramáti, budeš spát u ní.“

„U babičky?“ podivila jsem se.

„Máš snad jinej nápad?“ ironicky se zeptal.  „Tady zůstat sama nemůžeš.“

Uvědomila jsem si, že má pravdu. „Tak fajn,“ zvedla jsem se, u dveří popadla tašku do školy a vyšla ven. Mám u ní tolik náhradních věcí, že nic víc s sebou nepotřebuju. S pozvednutým obočím mě následoval.

Nehodlala jsem mu ovšem vysvětlovat, proč si toho beru tak málo. Očividně čekal hodinové balení, ale to má smůlu. Nemohla jsem se ubránit pocitu křivdy, že teď, když by mě měl chránit, si odjede pryč a mě odloží k babičce jako psa do útulku.

A samozřejmě jsem se pořád nevyrovnala s tím, že včerejšek jaksi ignoruje, ale co jsem měla čekat? Že přiběhne s kyticí růží a bude mi zpívat serenády pod oknem? Uraženě jsem se svalila na sedadlo a mlčela celou jízdu.

Až když zastavil před babiččiným domem, zahuhlala jsem tiché: „Čau.“ Ani jsem si nebyla jistá, jestli odpověděl, zabouchla jsem totiž hned dveře a kráčela po chodníku k domu. Když jsem se otočila a viděla světla džípu mizející v dáli, opět jsem měla pocit, jako bych ztrácela kus sebe.

Pokud jste to ještě někdo nezaregistroval, tak odjíždím na hory, takže tu tak týden nečekejte žádný článek. Výhrůžky nepomůžou, není tam wifina, takže si je stejnak přečtu až za týden. :P Mějte se.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 28.: