OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 7.

25.11.2011 (14:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1566×

Nováček

Pomalu jsem se protahovala se slastným úsměvem na tváři. Otočila jsem se na druhý bok a chystala se spát dál. Ten odporný racionální hlas v mé hlavě ale začal okamžitě dorážet a chtěl vědět, co je vlastně za den. „Sobota,“ zavrčela jsem a chtěla se znovu ponořit do sladkého světa snů.

„Holčičko, sobota nemůže bejt,“ dotíral na mě ten otrava. „Sobota byla nedávno.“

„No a co?“ pomyslela jsem si a demonstrativně si přitáhla peřinu blíž. Ať už konečně sklapne, já chci spát!

„No a co? To znamená všední den. A to znamená školu. Víš vůbec, kolik je asi hodin?“ zavrněl mozek.

Dobře, to mě trochu probralo, řekla jsem si, že bych se mohla podívat, kolik je vůbec hodin.

Přelezla jsem ke kraji postele a natáhla se po mobilu. Rozsvítila jsem displej, a když jsem na něj pohlédla, nevěřícně jsem vytřeštila oči na časový údaj osm hodin a padesát šest minut.

„Doprdele!“ nahlas jsem zaklela a vyskočila na nohy. Začala jsem se bleskurychle oblíkat, popadla tašku a uháněla do koupelny. Vyčistila jsem si zuby, opláchla obličej a rukama rychle pročísla vlasy.

Dupala jsem po schodech dolů a běžela rovnou ke dveřím. Na svačinu se můžu vykašlat, koupím si něco v automatu. Obula jsem si boty, navlíkla bundu a vytáhla klíče, abych si odemkla. Jenomže nebylo zamčíno.

Zamračila jsem se. To jsem celou noc spala s otevřenýma dveřma? Co se vůbec dělo včera v noci? Vzpomínala jsem a najednou mi klíče vypadly z ruky. „Doprčic, doprčic, doprčic!“ nadávala jsem.

Vybavila se mi vzpomínka tak hnusná, že jí moje podvědomí schválně blokovalo, dokud jsem se v ní nezačala aktivně šťourat. Byl tu zase ten psychouš, mlel opět o nějakých fanatických věcech, ale moc dobře jsem si vzpomínala na ten výjev. Oheň, křídla, jeho nahá hruď, mimochodem, takhle zpětně dost slušná, odporný oči.

A taky jsem si vzpomněla, že jsem sebou sekla na podlahu. Fakt projev nejvyššího hrdinství. No moment, začalo mi docházet, jestli jsem skončila na podlaze... Tak jaktože jsem se probudila v posteli? Tak to byla nejděsivější myšlenka z celýho předchozího večera. Předčila i to, že ten kluk měl podle mých očí křídla, černý křídla, který mu vyrůstaly přímo ze zad, a plál kolem něj oheň, kterej se vznášel ve vzduchu a zřejmě mu vůbec neškodil.

To se totiž dalo pořád ještě vysvětlit šokem a následnými halucinacemi. Ale jak jsem se dostala nahoru do postele? Ihned jsem zavrhla myšlenku, že by mě tam donesl on. Spíš se divím, že jsem vůbec naživu, když jsem si před něj takhle krásně lehla jako oběť. Kam vůbec zmizel? Jistě se, jako obvykle, vypařil naším tajným vchodem, který jsem ještě neobjevila.

Je možný, že jsem se někdy v průběhu noci probudila a dostala se do postele sama, jen si na to nepamatuju? Jo, tak to určitě bylo. Pravdu by odhalila zřejmě jen hypnóza, ale já tomu chtěla věřit, takže nic takového nebylo nutné.

Odolala jsem pokušení vrátit se do kuchyně a na cestu si dát panáka něčeho tvrdýho, vyšla jsem ven a dala se na cestu.

Doběhla jsem až před bránu školy a sípala jako čtyřicetiletý věrný kuřák. Stihnu třetí hodinu, na konec druhé už ani nemá cenu chodit. Prošla jsem kovovou bránou a procházela po štěrkové cestě kolem laviček. Došla jsem až skoro ke vchodu a tam se překvapením zarazila. Na lavičce seděla blonďatá dívka v mém věku a suveréně pokuřovala. Neznala jsem ji, nikdy jsem ji neviděla. Poznala, že na ni civím, a upřela na mě pohled zelenkavých očí.

„Co je?“ líně vyfoukla obláček kouře.

„Nic,“ rychle jsem odpověděla, nic chytřejšího mě tak honem nenapadlo. Pozvedla svoje světlé, dokonale upravené obočí.

„Tak co tak čumíš?“ protáhla. Zamračila jsem se.

„Nikdy jsem tě v naší škole neviděla,“ podezřívavě jsem řekla.

„No a?“ Znovu vyfoukla bílý oblak dýmu.

„No bé. Co tu děláš?“ vyzvídala jsem. Vážně mě zajímalo, proč sedí zrovna před vchodem do naší školy a vychutnává si ranní cigárko zrovna tady.

„Co je ti do toho?“ odsekla a mocně potáhla.

„No, určitě by se našlo mnohem lepší místo ke kouření, než pár metrů od vchodu do školy, nemyslíš?“ ironicky jsem pronesla.

Pohodila hřívou drobných kudrlinek a její jemně zelené oči metaly blesky, když se na mě osočila: „Co seš zač?! Nějakej skautík, bojující za návrat mládeže k přírodě?“

„Ne,“ odvětila jsem klidně, „jsem žák týhle školy, kterej nechce čuchat ty tvoje smrady.“

Vstala z lavičky a oprášila si neexistující smítka ze své džínové minisukně. Vztyčila se nade mnou. Byla o dobrých deset centimetrů vyšší než já. Nebylo to zrovna příjemné zjištění. Přiblížila obličej k mému a pak schválně pomalu vyfoukla oblak kouře do mé tváře. Znechuceně jsem se ho snažila rozvířit.

„Zabraň mi v tom, skautíku,“ rozesmála se a znovu si sedla. Rezignovala jsem a radši pokračovala ke vchodu. U dveří jsem se na ni ještě jednou ohlédla, ale ona dál seděla na lavičce a právě vytahovala z krabičky další cigaretu.

Ani jsem si nestačila vzít věci ze skříňky a už zazvonilo na přestávku. Rázem se ze tříd vyhrnuly davy studentů. Nastrkala jsem věci do batohu, zavřela skříňku a vydala se na hodinu anglické literatury. Sotva jsem vešla do třídy, upřely se na mě rázem pohledy všech přítomných.

Okamžitě se však zas přesunuly někam jinam a pár lidí zahučelo: „Čau.“ Vydala jsem se k poslední lavici u okna, kde seděla Pat. Právě se cpala svačinou a nevnímala svět okolo sebe, ale jakmile jsem praštila batohem o zem, zvedla ke mně šedé oči. Tou barvou mě neskutečně štvala, protože zatímco její oči vypadaly jako obloha před bouřkou, ty mé nevypadaly vůbec nijak zajímavě, prostě normální, obyčejná, nijak výrazná modrá, žádné letní nebe nebo průzračné studánky.

„Kde se flákáš?“ přivítala mě.

„Babička potřebovala s něčím pomoct,“ zalhala jsem rychle. Už je to tu zas, lži a zase samé lži. Stydím se, podívat se sama na sebe do zrcadla, přímo nad sebou vidím obrovský zářivý nápis: „Lhář!“

„Aha,“ udělá jen chápavě Pat a můj barometr odporu k sobě samé se posune ještě o kus dál, protože vím, že ona mi to opravdu věří.

V životě jsem jen málokdy musela lhát, spíš jsem se snažila být poctivá a tím pádem ke lhaní neměla důvod. Ale teď? Barona Prášila pomalu strkám do kapsy.

„Půjdeš teda?“ zeptá se mě najednou.

„Co?“ vyhrknu. „Kam?“

„Na pohřeb Janie Boshwordové,“ připomene mi.

A jo vlastně. Ten zatracený pohřeb. Přímo na Pat vidím, že tam vyloženě chce jít, stejně jako asi všichni ze třídy. Když řeknu ne a jako jediná tam nepůjdu, budu vybočovat z řady. Všem to bude divný, budou se ptát, proč asi, a to poslední, co chci, je, aby hledali jakoukoliv spojitost se mnou a Janie Boshwordovou.

„Jo, půjdem,“ slyším samu sebe říkat.

„Prima,“ zaraduje se Pat. Trošku morbidní, radovat se z pohřbu. Když nad tím tak přemýšlím, Pat by se dost dobře hodila do role Morticie Addamsové. Havraní hřívou, kterou nahradila svoji původní, podle ní nijak nevýraznou, hnědou, a převážně tmavým oblečením vážně připomíná nějakou gotičku.

Ale nechodí zase v korzetu, síťovaných punčochách a s černými monokly kolem očí, jako medvídek panda. Maluje se normálně, nijak přehnaně a pouhou tenoučkou linkou dokáže zvýraznit svoje nádherně ocelové oči. Navíc je to vážně kočka, s perfektní postavou, takže rozhodně nesedává u osamělého stolu pro outsidery vedle koše, ale naopak je velmi oblíbenou a vyhledávanou osobou a ke všemu redaktorkou školních novin. Naše zlatíčko Patricie.

„Učitelka říkala, že kdo tam chce zejtra jít, je ve škole omluvenej.“

Aha. Pomalu mi docházelo, proč tam chtějí všichni ze třídy jít. Začínalo se to jevit ještě morbidnější. Náhle Pat zavětřila, nevím, jak jinak bych to popsala, a rázem se hnala k lavici Meggie Rainfordové, která něco vyprávěla svým zaujatým posluchačům. Nejspíš hledá inspiraci pro nové články.

Povzdechla jsem si a koukla na hodinky. Ještě si stihnu skočit něco koupit. Vzala jsem si z batohu peněženku a vyšla ze třídy. Zamířila jsem k automatu v přízemí a koupila si horkou čokoládu. Žádný extra hlad jsem neměla, takže jsem nekupovala nic k jídlu a vydala se zas nahoru.

Čokoláda byla nádherně horká, z kelímku se kouřilo a pálil do prstů. Vešla jsem do třídy a zamířila ke své lavici. Ty klepny pořád ještě seděly v kroužku a o něčem debatovaly. Tyhle holčičí drby mě nikdy nezajímaly, tak nevím, jestli nejsem dost holka nebo něco podobného.

Foukla jsem do čokolády a opatrně usrkla. Páni, opravdu horká. Začala jsem přemýšlet nad včerejší nocí. Ať jsem vzpomínala sebevíc podrobněji, pokaždé se mi v hlavě vynořovala jedna a ta samá vzpomínka. A pokaždé jsem ji viděla se všema podrobnostma, jako na fotografii. Oheň, nahá hruď, černá křídla, zelené oči. Přece jsem tohle nemohla vidět.

Nezdálo se mi to všechno? Najednou mi to dávalo smysl. Vysvětlovalo by to, proč jsem se probudila v posteli. Byl to jen sen. Ale kdy jsem vlastně šla spát? Už jsem nevěděla, co je skutečnost a co sen. Začínám bláznit a za všechno může jeden zelenooký psychopat. Na okamžik mě napadlo, jestli třeba není také jen v mé hlavě. Něco jako imaginární přítel, až na to, že tohle rozhodně přítel není, spíš nepřítel.

Ale pak jsem to zavrhla. Modřiny na mém těle rozhodně byly skutečné a pochybuju, že bych si tohle udělala sama, aniž bych si toho všimla. Tak co se stalo? Co se to sakra děje? Jak to ten kluk udělal? Co je zač? Přemítala jsem a přemítala, až mě z mého fiktivního světa vytrhla Pat, která se sesunula na židli vedle.

Obrátila jsem na ni pohled. „Tak co, nějaký nový klepy?“

„Mluvily jsme o tý nový, o Jessice Witten,“ vysvětlovala. Skoro bych na to zapomněla. Nová spolužačka, která má dnes přijít.

„Neměla tu už bejt?“ zeptala jsem se.

„Jo, čekáme na ni od rána. Třeba přijde až ve čtvrtek.“

„Hm, třeba,“ nepřítomně jsem zamumlala a znovu foukla do čokolády. Rostl ve mně nepříjemný pocit, který jsem nedokázala identifikovat.

Znovu jsem opatrně přiblížila okraj kelímku k ústům a chystala se pomalu usrknout horkou čokoládu, když tu Pat vyhrkla: „To je ona!“ a já sledovala, jak do třídy vkročila dobře známá postava v džínové minisukni. Ruka mi cukla, dobrá čtvrtka vařící čokolády vytekla na mě a já měla dojem, že jsem si právě opařila ústa.

„Jauva,“ zaklela jsem a honem vytahovala z tašky papírové kapesníčky. Mikinu jsem měla pěkně pobryndanou, ještě, že nebyla bílá, ale červená. Sundala jsem ji ze sebe a hodila ji přes opěradlo židle, aby uschla. Nejradši bych se rozeběhla na záchod a chladila si pusu, až bych ji necítila, jenže zazvonilo.

Viník mé nehody proluxoval třídu zběžným pohledem, dosti znechuceným, řekla bych. Když zjistila, že volné místo zbývá jen v první lavici u katedry, takzvané oslí lavici, zašklebila se ještě víc, nicméně se k němu pomalu vydala. Než si sedla, ohlédla se ještě za sebe a jakmile zahlédla mě, přestala se rázem šklebit a místo toho nasadila vražedný výraz.

Pat vedle mě jí nejistě zamávala, neboť nechápala, co se děje. Dočkala se sice sladkého úsměvu, ale k tomu také zdviženého prostředníku. Uslyšela jsem zuřivé zalapání po dechu. Pak si Jessica sedla a už se nerozhlížela, koukala jen před sebe.

Zbytek třídy si ji prohlížel jako zvířátko v zoo, šuškání se neslo celou třídou a byla jsem si jistá, že Jessika moc dobře ví, o kom se tak horlivě mluví. Páni, to je teda nezvyklý příchod do nové třídy. Působivý, to sice jo, ale takhle si asi moc kamarádů neudělá. Chápu, proč byla po dnešním ránu naštvaná na mě, ale proč i na všechny kolem? Možná, že se snaží vypořádat s Janiinou smrtí, koneckonců byly nejlepší kamarádky.

„Kráva jedna,“ mrmlala vedle mě zlostně Pat. „Co jí přelítlo přes nos?“ nechápala.

„Nevím,“ odpověděla jsem. „Třeba je na tom teď psychicky špatně, kvůli Janie.“

„Hmm,“ zabručela Pat, ale věděla jsem, že nad tím přemýšlí. Tohle snad musel každý pochopit. No, i když... Jak jsem sledovala svoje spolužáky, kteří si na Jessicu málem ukazovali, začínala jsem o tom dost pochybovat.

Přišel učitel, pan Starles, a ihned se rozhlédl po třídě. Spatřil Jessiku v první lavici a rozzářil se jako sluníčko. Bylo mi ho líto, zrovna takový dobrák a netuší, s jakou fúrií si zahrává.

„Vida, nová žákyně,“ vesele zahlaholil. Třída ztichla a napjatě sledovala, co se bude dít.

„Co kdybyste se nám trochu představila, slečno - ?“ Chudák, stál a čekal, kdy ho doplní a aktivně vyhrkne svoje příjmení. Jessika se k tomu ale očividně nechystala. Znuděně ho sjela pohledem. Stařík se zatvářil zmateně. „Jak se jmenujete?“ zeptal se rozhozeně.

„Máte to snad v papírech,“ odsekla a třída zašuměla údivem. Taková drzost.

„Klid prosím!“ tišil třídu Starles. „Nechcete nám o sobě něco říct, slečno, jejíž jméno je uvedeno v papírech?“ Třída odměnila dobromyslného staříka a jeho žertování smíchem.

„Jo,“ protáhla Jessika, „vlastně jo.“ Všichni napjatě zmlkli. „Nechte mě na pokoji a starejte se o sebe. Všichni!“ zasyčela. Třídou se rozlehla další bouřlivá odezva, která už velmi převyšovala hranici šepotu.

„Tiše prosím. No tak, uklidněte se,“ pozvednul Starles obě ruce. Hluk poslušně ustal, ale pár zuřivých šeptnutí se sem tam ozývalo dál.

„Otevřete si učebnice na straně sto čtyřicet dva a pokračujeme,“ klidně promlouval. K incidentu se vůbec nevyjadřoval, prostě dělal, jako by tam Jessika ani nebyla, jak si přála. Pocítila jsem k němu náhlý příval sympatií. Očividně došel ke stejnému závěru jako já, a to, že člověk, který ztratil nejlepšího přítele, nemusí být zrovna optimisticky naladěný. Jessika měla štěstí, že přišla zrovna na jeho hodinu, ostatní učitelé by k ní tak shovívaví být nemuseli. Nezdálo se ale, že by pociťovala nějaký vděk.

Celou hodinu si zastřihovala a pilovala nehty, vůbec jí nevadilo, že tím strašným zvukem ruší profesorovo působivé čtení. On ji ale nenapomenul, prostě jen dělal, jako by tam nebyla a ten hluk taky ne. Opravdový formát.

A zřejmě se projevil jako formát i po hodině, když informoval všechny učitele o Jessičině stavu, protože žádný z následujících učitelů se nepozastavil nad tím, že má ve třídě novou žákyni. Zkrátka dělali, jako by tam nebyla.

O přestávce před poslední hodinou nakoukla do třídy slečna Saltonová. Zjistila, že Jessika ve třídě není, zřejmě kouřila někde na pozemcích školy, vešla a zavřela za sebou dveře.

„Děti,“ promlouvala k nám tichým hlasem, „pan Starles nám řekl o tom dnešním incidentu. Víte, pro Jessiku je to teď těžké. Neměla bych vám to říkat, ale vzhledem k situaci... No, zkrátka, Jessica byla nejlepší přítelkyně Janie, té zavražděné dívky.“ Chvilku se odmlčela, zřejmě čekala hromadný údiv. Netušila chudinka, že tohle už dávno ví celá škola. Pak pokračovala.

„Jessica to těžce nese, ty dvě si byly velmi blízké,“ vysvětlovala. „Proto bych vás chtěla poprosit, abyste jí dali nějaký čas ke vzpamatování a chovali se k ní hezky, i když vám to třeba nebude po chuti,“ apelovala na nás.

Jo, takže jí máme poslat vzdušnou pusinku, když na nás ukáže prostředník? Saltonová ještě chvilku povídala o tom, abychom se zkusili vžít do její kůže a zamyslet se, pak nás varovala před tím, abychom snad na Jessiku byli nějací zlí, a pak konečně odešla.

Pár minut po jejím odchodu se vrátila Jessika a zakotvila na svém místě v první lavici. Chvilku panovalo naprosté a nepřirozené ticho. Stoprocentně jí muselo dojít, že se něco děje. Ale nejspíš jí to bylo ukradené. A o pár minut později už se stejně třídou rozléhal šepot, který o sobě jasně prozrazoval, že terčem je nějaká přítomná osoba. Kdo, to věděli snad i vrabčáci na střeše.

Po posledním zazvonění se Jessica zvedla a odešla, nejspíš ze školy, protože na obědě ani nikde jinde nebyla k vidění. Mezitím se mě Pat vyptávala na zítřejší pohřeb.

„Chceš koupit kytku?“ nabízela mi. Zamyslela jsem se. Mohla bych jet do východní části města tramvají a cestou někde kytku koupit, jenže jsem tak nějak tušila, že by pro mě bylo lepší se po ránu projít ke hřbitovu pěšky.

„Jo, tak jo,“ zahučela jsem.

„Koupím rudý růže, co říkáš?“

„Třeba,“ hlesla jsem. Nikam se mi nechtělo. Pat ještě chvilku něco povídala, domluvily jsme se, že se sejdem před hřbitovem, a pak jsem se zvedla a vymluvila se na brigádu. Nemusela jsem tam být už tak brzo, ale potřebovala jsem vypadnout, jít někam, kde se nemluví o tom zatraceném pohřbu.

A to přání se mi splnilo, Annie se oháněla jako divá, v kavárně bylo narváno a já se musela taky pěkně otáčet, tudíž jsem na chvilku přepnula myšlenky jinam. Po zavíračce mě Annie doprovodila až k baráku, trvala na tom a já byla tak unavená, že jsem neměla sílu jí to rozmluvit.

Zamkla jsem za sebou, před dveře už jsem nic nestrkala, jednak jsem na to byla moc unavená a jednak ten parchant se stejně dostane dovnitř, ať tam strčím třeba pračku.

Potmě jsem stoupala po schodech, oči se mi zavíraly a cítila jsem krásnou apatii, jako už dlouho ne. Teď by sem mohlo vtrhnout třeba deset psychopatů a já bych se na ně jen usmála a usnula před nima. Ale měla jsem štěstí. Buď toho psychopata chytili a odvlekli do blázince, kam patří, nebo se konečně rozhodl dát mi pokoj.

Každopádně jsem se žádné návštěvy nedočkala a usnula jsem hned, co se moje hlava dotkla polštáře. Byla jsem tak vyčerpaná, že mě nenavštívily ani obvyklé noční můry.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 7.: