OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokážou mě nahradit? - 1. kapitola

02.10.2011 (18:00) • Salamonka • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 603×

Dokážou mě nahradit?

Kapitola první

Lucie

Monotónní rychlé a věčně nekončící tempo jeho boků jí bylo velmi dobře známé. Myslel přitom na ni, nebo jeho mysl otravovala jiná? Dokáže se vůbec něco vyrovnat pocitu slastného opojení? O jakém slasti je řeč? Nyní byl tady. V tomto věčně temném pokoji se zataženými žaluziemi a rozvrzanou postelí. Byl její součástí, v nynějším okamžiku byl jen její. Patřil ji celý, ale to, co na něm nejvíce milovala, už dlouho nemohla získat nazpět.

Jeho duše patřila jiné. Dívala se mu do obličeje, jeho pohled byl nepřítomný. Rytmicky se nad ní pohyboval, přitom lehce oddychoval, ale pohled jí neopětoval.

„Oline, děje se něco?“ zašeptala tichým přerývavým hlasem. Náhle sebou škubl a vytrhl své tělo z rytmu. Nesnažil se nalézt ztracené tempo. Jednoduše z ní vyklouzl a zavrtěl hlavou.

„Nic se neděje.“

„Ty sis zase vzal, že? Já myslela, že si věříme a na něčem jsme se domluvili?“

Vstal a přehodil přes sebe plandavé tričko. Svou stále ještě lehkou, avšak již značně poškozenou a kolíbavou chůzí se sunul ke dveřím.

„Oline!“ Byla už zoufalá, jako téměř každou chvíli, když ji na žebříčku všímavosti vystřídala ona.

„Prosím!“

Nepomáhalo to, ovšem, ale co mohla dělat?

Křičet?

Plakat?

Litovat se?

Ne. Zbývalo jí pouze přemlouvání, ačkoli se míjelo účinkem stejně, jako všechno ostatní.

„Měla bys jít domů, stmívá se, doprovázet se mi tě nechce.“ Potlačila vlnu hněvu a lítosti zároveň.

„Kdybys něco potřeboval, dej mi vědět. Jenom mi prosím slib, že to alespoň omezíš!“ snažila se svým mírným klidným hlasem dosáhnout svého alespoň zpola.

„Drogy jsem bral, beru je a brát je budu. Smiř se s tím.“

Olin

„Nechápe to, nemůže to pochopit, nebo se snad ani nesnaží mě chápat?“ mluvil k sobě, jakmile zabouchl dveře.

„Nepotřebuju ji! Nepotřebuju nikoho! Já přece nejsem sám?!“ snažil se sám sebe přesvědčit.

Došel až ke svému stolu a otevřel jeden z šuplíků. Jeho ruce sebou automaticky škubly a daly se do práce. Jeden a ten samý způsob vyhazování přebytečných věcí byl již jeho součástí. Opakoval jej několik týdnů téměř denně. Jakmile bylo v malém prostoru méně věcí nežli na podlaze, jeho oči zazářily.

Uchopil malou zašlou obálku a vyndal z ní sáček. Jeho obsah se slabě zaleskl. Injekční stříkačky s tekutinou uvnitř byly stále na svém místě a byl jich stále stejný počet. Znaleckým okem si je třikrát přeměřil a hluboce vydechl.

„Ne, já nejsem sám,“ usmál se. Poté vše pečlivě uschoval a lehl si na postel.

„Po dvou hodinách to vyprchá. Zásoby se tenčí.“ Uvažoval v jednoduchých větách a přemýšlel, co dál.

Peníze už neměl, na brigádu nechodil a na kapesné bylo příliš brzy. Tyto chvíle nebyly neobvyklé a jemu bylo známo, že zase přijdou, ale vždy měl přichystané řešení. Teď žádné nepřicházelo. Rodiče se na něj dívali čím dál podezřeleji, když po nich neustále chtěl další sumy peněz.

„Zeptám se jich. Ano, zeptám se kluků!“ Blesku rychle se zvedl a začal se oblékat. Jakmile byl hotový, vyrazil na cestu. Potěšen svou novou myšlenkou kráčel svižně a rychle. Bylo mu do zpěvu, když stanul před barem, kam měl namířeno. Vzal za kliku a jemně zatáhl.

Lucie

„Co mám dělat?“ vzlykala hlasitě do telefonu.

„Lucko, víš přece, že já ti s tím moc neporadím, on už na mě nedá!“ mluvil naléhavě.

„Ale vy jste byli dobří kamarádi, netvrď mi, že to pro tebe nic neznamenalo?!“ zvyšovala hlas.

„Pro mě to znamenalo moc, ale pro něj ne. Děláš, jako bys ho neznala! On myslí jen na drogy a na lidi, kteří je prodávají. Není už tentýž Olin, kterého jsme znali. Dej na mě, nechoď už za ním!“ odpovídal tlumený hlas na druhé straně telefonu.

„Jak můžeš? Potřebuje nás, copak to nechápeš?“

„Lucie, jsi rozrušená a za to, jak si troufám odhadovat, může zase a jen Olin. Radím ti dobře, nech ho být!“ opakoval.

„Hajzle, proč s tebou vůbec ještě mluvím, vždyť ty nic…“

„Nechápeš?“ skočil jí do hovoru Lukáš.

„Ano, nechápu, ale tohle nejsou tvá slova, jsou Olina. Používá je v poslední době často. Nikdo ho nechápe, nikdo ho nemá rád, nikdo mu nepomůže. Ale v tom není problém, problém je totiž v něm. Nenechá si pomoct. Nezáleží mu na tobě ani na mně, záleží mu jen na sobě.“

„Má mě rád já tomu ještě pořád věřím!“ vrčela do telefonu.

„Potom tě lituju,“ dodal smutně.

„Vypadá to, že jsi zapomněla na jednu velmi důležitou věc,“ udělal pomlku.

„To, že s tebou kluk spí, ještě nemusí nutně znamenat, že tě miluje.“ Na obou stranách bylo ticho. Že by si náhle neměli co říct? Ani jeden z nich nechtěl nic dodat.

„Zítra mám čas, jestli chceš, stav se. Teď musím končit. Sbohem, Lucko.“

Neozývala se. Zavěsil a ozývalo se už jen: „tút, tút“ a její přerývavý dech. Zmáčkla červené tlačítko na telefonu a vyhledala jiné číslo. Vytočila jej a opatrně si mobil přiložila k uchu.

„Ano?“ zašeptal hlas.

„Oline, lásko, promiň, že volám tak pozdě, jen jsem tě chtěla slyšet.“

„Lucie?“ hlas se zvýšil.

„Přece jsem ti jasně řekl, abys mi už dneska nevolala!“

„Já vím ale, jen jsem tě chtěla slyšet.“

„Teď se to nehodí a zítra se to taky hodit nebude, zavěšuju.“

„Počkej!“ zakřičela do telefonu. „Kde jsi?“

„V baru a nevolej už!“ Pípání v telefonu bylo rozloučení.

Olin

Vešel do temnější místnosti osvětlené pouze barevnými světly. Hudba hlasitě duněla, takže nebylo slyšet vlastního slova, ale o konverzaci se nikdo z přítomných stejně nesnažil. Různobarevná těla se vlnila na parketu v rytmu hudby. Olin se důležitě rozhlédl po místnosti a zamířil k baru.

„Zdar Mates!“ prohodil hlubokým hlasem k jednomu klukovi za barem.

„Koho nám to čerti nesou?“ zvolal oslovený, jakmile se otočil.

„My o vlku a Olin za dveřmi!“ zasmál se.

„Co si dáš k pití?“

„Dej mi panáka, ale levného, jsem trochu švorc!“ přiznal se.

„To se nám stává téměř denně. Naštěstí tady máme správné chlapy, kteří se o to postarají za nás,“ pokýval hlavou.

„Myslím, že dokážu uhádnout, proč jsi přišel?!“ řekl rozhodně a podal mu půlku. Olin ji sevřel a přitom mu na vyrýsovaných rukou naběhly žíly. Na jeden hlt ji měl v sobě a zahleděl se na toho vysokého usměvavého kluka. Ten snad nikdy nemá problémy?! Jak by mohl mít? Já jich posbíral i za něj.

„Nehádej a radši mi řekni, kde je Rendy!“ zaostřil. Mates se k němu naklonil a ukázal prstem na dveře v druhé straně místnosti. Na první pohled by si jich nikdo nevšiml. Také nebyly určeny jen tak pro někoho – uzavřená společnost, slušně řečeno.

„Jak se má Lucie?“ zeptal se ještě, když se Olin zvedal.

„Dobře, měj se!“ odbyl ho.

Ano, tmavé dveře, nepoddajná klika a jejich hlasitý skřípot při otevírání. Myslím si, že tak by se dali nazvat i chlapi, s kterými se začal stýkat. Věřte mi, že stačil jediný pohled, abyste zjistili, že s touto bandou si není radno zahrávat. Byli známí svou bezcitností a krutostí, kterou většinou zakusili holky a lidé, kteří jim dlužili. Jejich nepoddajnost a slepá neústupnost by se ještě dala snést, pokud by ovšem nebyla doprovázena brutálními donucovacími prostředky a zvyky, které se projevovaly v nekontrolovatelných mírách a téměř vždy nečekaných.

Nikdo neznal jejich přesný počet, ale zde sedělo pět lidí, které už dávno znal. Marek - zprostředkovatel veškerého dění a donašeč zboží. Vše, co se dělo, děje, nebo se dít mělo, procházelo přes detektor Markových světle modrých očí. Možná byste neřekli, že tenhle modrooký blonďák menší postavy by mohl vzbuzovat respekt, ale věřte mi, že jakmile se mu něco nelíbilo, nedržel své ruce v nečinnosti.

Ovšem, na nahánění strachu tady byli jiní. Oscar a Daniel – vymahači dluhů, přezdívka velmi výstižná vzhledem k jejich postavení ve skupině. Na nic jiného se totiž nehodili. Avšak celá skupina by jistě nedržela pohromadě nebýt Michala – hlavního informátora. Středně velký, podsaditý kluk s hnědými vlasy vypadal spíše jako šprt, než člen dealerové skupiny. Avšak držel pod palcem informace o každém, který byl pro ně nějakým způsobem důležitý. Stručně řečeno o ostatních toho věděl více, než věděli druzí o něm.

Každopádně celá skupina by nefungovala bez tahouna. Hlavního řidiče celé party – Rendyho. Bez jeho svolení si nikdo nesměl ani utřít nos.

„Vítej, chlape!“ zavolal hrubým hlasem na Olina.

„Počítal jsem s tím, že se jistě brzo setkáme!“ podával mu levou ruku, jelikož jeho pravačka byla obtočena kolem pasu hnědovlasé slečny. Silně mu stiskl ruku a pokynul, aby si sedl na poslední volné místo.

„Jsem rád, že Vás vidím chlapi,“ pokynul na uvítanou. Oscar, Daniel a Michal na něj kývli také, avšak Marek byl plně zaměstnán servírkou, která jim donesla pití. Sjížděl ji očima a hlavu přitom lehce točil na stranu, což mu umožňovalo shlédnout i hůř přístupná místa. Natáhl ruku, chytil ji za pas a přitáhl ji k sobě.

„Pojď vedle!“ usmál se a zvedl přitom jedno obočí. Blondýnka nevypadala nějak vysoce rozumově založená a pouze se začervenala. Marek se zvedl a upřel na ni své modré oči. Svou postavou převyšoval její droboučké křehké tělo, díval se na ni z výšky. Rukou jí klešťovitě sevřel jedno zápěstí, a pokynul hlavou směrem k záchodům. Olin pozoroval celou situaci s odstupem a nechápal konání dívky. Proč s ním šla? Být on na jejím místě, nenechal by na sebe ani šáhnout. Jakmile se za nimi zavřely dveře malé záchodové místnůstky, Rendy zakroutil hlavou.

„Kdeže jsme to skočili? Ach ano, potřebuješ ode mě něco?“ zeptal se.

„Potřeboval bych půjčit kámo,“ odpověděl. Ostatní na něj upřely své pohledy a Rendy se usmál.

„Rodiče už neplatí?“

„Mám krizi, půjčíš mi?“ opatrně se vyhnul odpovědi. Z druhé místnosti se ozývaly hlasité nářky a oddechování, v tom Olinovi zazvonil telefon.

„Omluv mě!“ řekl a přiložil si ho k uchu. Na druhém konci sítě se ozval slaboučký holčičí hlásek.

„Oline, lásko, promiň, že volám tak pozdě, jen jsem tě chtěla slyšet.“ Zasekl se a trvalo mu, než si vzpomněl na jméno.

„Lucie?“ zeptal se poplašeně.

„Přece jsem ti jasně řekl, abys mi už dneska nevolala!“

„Já vím ale, jen jsem tě chtěla slyšet,“ naléhal druhý hlas.

„Teď se to nehodí a zítra se to taky hodit nebude, zavěšuju.“ Rázně vše ukončoval, jelikož si uvědomoval Rendyho přímý pohled.

„Počkej!“ zakřičela do telefonu. „Kde jsi?“

„V baru a nevolej už!“ típnul telefon.

Rendy se zašklebil. „Půjčím ti, to není problém. Domluv se s Markem, až skončí vedle.“ Poté se na chvíli zaposlouchal a zařval: „Finishuj, Olin má pro tebe práci!“ Z druhé místnosti se neustále ozývaly hlasy, takže se nezdálo, že by Marek měl chuť končit. Oscar mezitím vytáhl sáček s bílým práškem a zatřepal s ním.

„Dáš si?“ obrátil se na něj, ale jeho dotaz měl být adresován i ostatním. Oči všech se zaleskly téměř současně a jejich zájem vzrostl.

Lucie

„Dýchej, uklidni se. To zvládneš!“ říkala si pro sebe, když brala za kliku. Dveře se otevřely a současně s nimi se od stolu s bílým práškem zvedlo pět hlav a deset očí.

„Lucko?“ zajíkl se Olin a dál nic neříkal. Oči jednoho kluka potemněly a zbystřily. Byl urostlý, s tmavými vlasy a kalnýma hnědýma očima.

„To je ona?“ obrátil se s dotazem na Olina.

„Jo, to je moje holka. Rendy, nezlob se, víckrát už tady nepřijde!“ snažil se uklidnit situaci, zatímco vrávoravě vstával a chytal ji za ruku. Lucka byla zmatená, nevěděla, na koho se má dřív soustředit. Jestli na Olina, který ji naléhavě tlačil ke dveřím, nebo na statného kluka sjíždějícího ji pohledem.

„Dej mi ji a fet dostaneš zadara!“ prohlásil a jednou rukou odstrčil hnědovlásku vedle sebe. Vstal a jistým krokem přicházel k nim. Ostatní na sebe pohlédli a čekali, co se bude dít dál. Rendy stanul před Lucií a okem profíka si ji měřil.

„Rendy, nech ji, nestojí za problémy!“ zvolal náhle Michal.

„Chci ji teď!“ obrátil se s jistotou na Olina.

Autor: Salamonka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokážou mě nahradit? - 1. kapitola: