Dokonalý svět - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po usmíření s Tobym se Sky vydá k němu domů na večeři. Ale doma ji máma čeká s novinkami, které nemusí být úplně příjemné...

30.09.2015 (10:00) • daninka2212 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 630×

Po usmíření s Tobym jsme se dohodli, že k nim přijdu na večeři. Jeho máma už mě prý dlouho neviděla a chce se zase sejít. Toby má oba rodiče, jeho máma je umělkyně, hlavně malířka a sochařka, a jeho otec je mechanik. Toby kreslí naprosto nádherně, ale moc to dělat nechce. Ale jednou, když jsem byla v jeho pokoji, jsem našla jeho skicák. Ani nevíte, jak mě potěšilo, že jsem tam byla několikrát nakreslená já. Naprosto dokonale nakreslená.

Vypravila jsem se tam autem, protože Toby bydlí docela daleko, a navíc jsem byla extrémně líná jet na kole nebo jít pěšky. Zaparkovala jsem a šla zazvonit. Přivítala mě paní Barnesová, Tobyho máma. Ano, Toby se jmenuje celým jménem Toby Barnes. Jak by asi znělo Scarlett Barnes…

„Ahoj, zlatíčko, pojď dál,“ vyzvala mě a přátelsky objala. Tuhle paní mám fakt upřímně ráda. Je vždycky tak milá! Ale je to umělkyně a je to na ní znát. Je taková… rozlítaná. I myšlenkami. Ale mně to nějak extra nevadí, akorát jsme jednou měli krupičnou kaši a ona podle ní nakreslila obraz…

„Sky,“ řekl nadšeně Toby a políbil mě. „Táta se dneska nepřipojí, nevadí?“

„Jasně, že ne,“ mrkla jsem na něj a už jsme šli ke stolu. Paní Barnesová není nejlepší kuchařka, takže když mi donesla krásně ozdobenou žemlovku, musela jsem se usmát. Moje máma zase pořád vaří maso, protože si na něm trénuje pitvu. I když ona nepitvá, prý jenom když je v depresi. Ona je pediatrička, ale má nějaký papír i na to, že může provádět pitvy. Já tomu nerozumím, spíš asi ani nechci.

„No, není to světové,“ naříkala v půlce jídla paní Barnesová. Soukala jsem do sebe tu „pochoutku“ a snažila se o úsměv.

„Ale ne, je to dobré…“ zkoušela jsem. Proboha, ona ty jablka ani neoloupala. A dokonce jsem tam měla i stopku. Kristova noho, to je moc! Toby to nějak neřešil a prostě to do sebe házel jako vždycky. Já jsem ke konci už fakt dál nemohla, tak jsem taktně řekla, že jsem opravdu plná a nechala jsem to být. Paní Barnesová sklidila ze stolu, ale pak jí někdo volal a ona si to šla zvednout vedle.

„Dáme nádobí do myčky, pojď,“ vybídla jsem Tobyho. Podíval se na mě pohledem: A to jako fakt? Ale přemluvila jsem ho a šli jsme. Bylo to prakticky hned. Potom jsme se přesunuli k Tobymu do pokoje. Posadila jsem se na postel, ale on mě samozřejmě hned zalehnul a velmi hluboce mě políbil. Přerušila nás paní Barnesová.

„Děti, neru…“ Zastavila se uprostřed slova, když nás viděla. Vylítli jsme a seděli jako ve škole. „Scarlett, co děláš pozítří večer?“

„Asi nic,“ přiznala jsem a přebírala se různými akcemi, které by mi mohly plány překazit.

„Chtěla bych tě pozvat na mou vernisáž, je to v Los Angeles od osmi večer. Klidně tě odvezu,“ nabídla se.

„To je dobré, já umím řídit, a navíc můžu jet s Tobym.“ Domluvila jsem s paní Barnesovou pár detailů, a když odcházela, jenom dodala: „A obleč se hezky, je to docela prestižní událost. Šaty budou perfektní.“ Šaty. Tak abych šla něco vyhrabat.

„Lásko, už musím jít, máma se mnou chtěla něco probrat,“ řekla jsem mu smutně a políbila ho na nos.

„Nechoď, můžeš tu přespat,“ přemlouval mě.

„Toby, máš doma mámu,“ zasmála jsem se. Rozloučili jsme se a já odjela domů, kde už na mě opravdu netrpělivě čekala máma. Chodila sem a tam po místnosti. Když mě uviděla, posadila se na gauč a přizvala mě.

„Carli, mám pro tebe… ach můj bože.“ Tohle je vážné. Klekla jsem si naproti ní. Skoro brečela.

„Táta…?“ vydechla jsem. Čekala jsem nejhorší.

„Ne, je v pořádku. Jde tu… o mě.“

„Máš rakovinu? Lepru? Mor? Panebože nenapínej mě!“ vyjekla jsem. Máma se na mě nevěřícně podívala.

„Dostaneš další kurz zdravotnictví, jestli si myslíš, že mám mor. Jde o to, že… pamatuješ si, jak tu táta byl naposledy?“

„No, to je tak dva měsíce zpátky, ne?“ Máma mě fakt mate, ať už to řekne nahlas.

„Ano, přesně dva. A pamatuješ si…“

„Mami,“ přerušila jsem ji, „já mám docela pamatováka. Co se děje?“ Máma chvíli váhala, ale nakonec jí stačila dvě slova, aby mě ochromila.

„Jsem těhotná.“ Zůstala jsem na ni zírat. Máma mě měla brzy, když jí bylo dvacet. A mně je teď šestnáct, takže je jí třicet šest. To není na dítě pozdě, ale stejně. Chtěla jsem něco říct, ale nic ze mě nevycházelo.

„Je to jisté?“ zeptala jsem se po nějaké době, když jsem byla schopná promluvit.

„Moje gynekoložka si je docela dost jistá. A já taky.“ Z oka mi ukápla slza. Ale nebyla to ani slza smutku, ani radosti. Taková slza překvapení a zmatku.

„Carli…“ začala máma.

„Potřebuju čas na zpracování,“ přerušila jsem ji a běžela k sobě do pokoje. Vlezla jsem do postele a sledovala strop. Slyšela jsem mámu, jak jde po schodech nahoru. Na nic jsem nečekala, přezula jsem se do tenisek a čekala, až otevře dveře. Když se tak stalo, mrštně jsem se prosmýkla pryč a utíkala jsem pro kolo. Jediné místo, kam jsem mohla jet, byla moje houpačka.

Moje houpačka je místo v lese, kde se kus moře odpojil od pevniny a vznikla tam malá laguna. Někdo tam kdysi přidělal houpačku a já tam jezdím. Moc lidí o tom místě neví, protože kus předtím je doupě feťáků, ale když jako já víte, kdy zahnout, vyhnete se jim a máte před sebou úžasné ticho a klid. Houpačka je přidělaná na větvi pěkně ohnutého stromu.

Jela jsem tak rychle, až mě nohy bolely, zahnula jsem za dvojitým stromem, hodila jsem kolo do roští a dobrodila jsem se k houpačce. Sedla jsem si a nechala slzy, aby mi zmáčely sukni. Stejně už byla mokrá ke kolenům. Nikdo tam se mnou nebyl, jenom já sama. Po chvíli jsem se začala houpat a představovat si, jak to teď asi bude. Z místnosti pro hosty bude dětský pokoj. Budu mít ségru nebo bráchu. Máma bude zase máma. Budu se o to malé muset starat. Je to zodpovědnost. Kdybych otěhotněla já, máma by se zbláznila.

Myšlenky se mi hnaly proudem a já je nemohla zastavit. Zastínily mou mysl a prostě se hemžily jako stádo komárů, které nikdo nechce. Po necelé hodině jsem doplavala zpět pro kolo, teď už úplně celá mokrá, a jela jsem domů. Máma netrpělivě přecházela po kuchyni a jedla nějakou sušenku. Měla volné tričko. Mělo mě to napadnout.

„Panebože, kam jsi jela? Co tě to napadlo prostě odjet? Víš vůbec, jak jsem se bála?“ Došla jsem k mámě a objala ji. Celá se zastavila a nejistě mi položila ruku na záda.

„Bude nás o jednoho víc,“ špitla jsem smířeně a usmála se na mámu.

„Bude to fajn,“ řekla a šťastně vydechla. Přikývla jsem a šla jsem si lehnout, protože jsem byla úplně grogy. Ještě než jsem usnula, napsala jsem Tobymu SMS.

Zítra odpoledne na našem běhacím místě. Přijedu autem, uděláme si výlet.

Odpověď přišla téměř okamžitě.

Budu tam.

Autor: daninka2212, v rubrice: Povídky » Na pokračování