OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Doll of Revenge (Prolog)

12.10.2015 (11:00) • Abs • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 694×

V pauze mezi prvním a druhým dílem mé FF povídky "Ztracený následník" jsem se rozhodla nechat se inspirovat Carol1122 a její povídkou "Rande s hvězdou za 7 dní" a napsat svou první povídku s reálnými osobami (myslím, že dle obrázku v perexu je jasné, o koho půjde především, ale pokud by dotyčného někdo neznal, jedná se o britského herce Toma Hiddlestona, známého například z filmů Thor, Avengers nebo Přežijí jen milenci). Kdysi jsem se zařekla, že nikdy nic takového psát nebudu a vystačím si s fiktivními postavami, ale téma, které mě napadlo, je, myslím, natolik "šílené", že by protagonistům mé povídky snad nevadilo, že "zneužívám" jejich jména :-). Nu, přeji pěkné počtění, a jelikož se jedná skutečně o mou prvotinu na tomto poli, byla bych ještě víc než kdy jindy vděčná za nějaké ty komentáře! Ještě jednou díky. Abs

Obloha nad New Orleans ještě ani nestihla začít blednout a v hladině majestátné, líně plynoucí řeky Mississippi se stále jasně odrážely hvězdy, ale mladinká, štíhlá dívka tmavé pleti, postávající u jednoho z oken pětipodlažního oprýskaného domu situovaného na nábřeží, již byla dávno vzhůru. Mlčky hleděla kamsi k obzoru, který se teprve začínal nenápadně barvit do růžova, a tak jako obvykle, byla duchem zcela nepřítomna…

Její babička, u které od svých čtyř let, kdy při tragické autonehodě přišla o oba rodiče, žila, nejspíš ještě hluboce spala a neměla nejmenší tušení, že její milovaná (ale lehce labilní a nevypočitatelná) vnučka dnes vůbec nešla do postele. Ta však nedokázala zamhouřit oka a neustále paranoidně kontrolovala odřené nástěnné hodiny, pověšené na oprýskané stěně jejího pokoje. Konečně nastal ten dlouho kýžený „Den D“, na který se těšila už celé měsíce, a to poslední, co chtěla, bylo zaspat a zmeškat letadlo, jež jí mělo donést o něco blíž k jejímu vysněnému cíli.

Čekala jí opravdu hodně, hodně, hodně dlouhá cesta, v jejímž průběhu ji jistě potká spousta překážek, s nimiž se ještě nikdy nemusela potýkat, ale ona z ní neměla obavy. Sice se nikdy, za těch jednadvacet let, co byla na světě, nedostala dál než těsně za hranice New Orleans, a San Diego, jehož jméno bylo natištěné na letence, ležící na psacím stole, byl zatraceně daleko odtud, ale to ji nemohlo zastavit.

Celé měsíce dřela na brigádě v jedné zdejší zaplivané restauraci, aby si na ten zatracený cár papíru s emblémem American Airlines vydělala, a po tom všem, co v té odporné putyce zažila (od obsluhování opilých turistů až po potýkání se s chlípnými starousedlíky, kteří jí neustále sahali na zadek, netuše, že by byla schopná jim ve vteřině zlámat ruce a ani se při tom nezapotit), jí nějaký let nemohl nahnat strach. Zvlášť… když na jeho konci na ni čekal… ON!

Všechno to dělala pro něj a udělala by ještě mnohem víc, kdyby to bylo nutné. Zabíjela by pro něj… pokud by si tím mohla zajistit jeho pozornost, ale to naštěstí nebylo nutné (zatím). Věděla, jak ho získat jen pro sebe, a toužila po tom celým svým srdcem i duší, a přitom… ho vlastně ještě nikdy neviděla naživo (natož aby dostala šanci ho osobně poznat). Znala jeho tvář jen z televizní obrazovky a monitoru svého stařičkého notebooku (lístek do kina, kde by ho směla vidět dokonce v nadživotní velikosti, si nemohla dovolit, a i kdyby mohla, stejně by neměla s kým jít, protože neměla žádné přátele) a přečetla toho o něm tolik, že by mohla z fleku napsat encyklopedii s jeho jménem na deskách. Věděla přesně, co má a nemá rád, jaké má životní cíle i názory, a každičkou novou informaci, kterou o něm zjistila, si ukládala do hlavy s mnohem větší pečlivostí, než jakékoliv poznatky získané ve večerní škole, kam na babiččinu žádost pravidelně docházela.

Milovala ho (ne platonicky, ale doopravdy, tak moc, jak může milovat jen vášnivá a divoká dívka jako ona) a myslela na něj téměř denně. Hodiny a hodiny snila o jeho blankytně modrých očích a nádherném úsměvu, a jeho úchvatná tvář byla každé ráno tou první věcí, již po probuzení spatřila. Přímo nad postelí, ve svém starém dětském pokoji, na jehož modernizaci neměla její babička peníze, měla totiž pověšený jeho plakát, který shodou šťastných náhod sehnala na e-bayi za pár dolarů, a každou volnou chvilku tak směla trávit v jeho společnosti (alespoň ve svých představách).

Ale brzy už to všechno nebude jen sen! Už za pár desítek hodin ten pohledný, sympatický mladý muž, kterého milovaly a obdivovaly miliony fanynek po celém světě, bude její! Jeho srdce jí bude patřit, tak jako jemu už celých pět let patřilo to její, a už nikdy se od sebe neodloučí.  Ani na minutu. Zůstanou spolu... navěky! A celý svět a všichni lidi v něm jí budou tuhle výhru, po níž touží zástupy žen a dívek všech věkových kategorií, závidět!

Usmála se sama pro sebe, představující si jejich společné chvíle, a pohled jí padl na sněhobílou obálku, ležící hned vedle letenky. Byla v ní ukrytá vzácná platinová vstupenka na letošní Comic Con, která ještě před pár dny patřila jedné bohaté dívence, žijící ve zdejší honosné francouzské čtvrti v obrovském domě, který postavili její otrokářští předci, ale nyní… patřila jen a jen jí!

Ta naivní husička, která si nezasloužila od svého bohatého papínka získat něco tak cenného, se s ní totiž už celé měsíce chlubila na svém facebookovém profilu přístupném komukoliv, kdo měl zájem prokousávat se stovkami jejích bezduchých selfíček, pořízených před obřím zrcadlem (v její vlastní přepychové koupelně), a nebylo tudíž nic jednoduššího, než zjistit si její adresu a vyrazit ji osobně navštívit. Nebyla to příjemná návštěva (i když mohla být, kdyby ta husa tak šíleně nevyváděla a nechtěla na ni volat policii), ale svému účelu posloužila dokonale! Bez osobního setkání by jí totiž nikdy nemohla dělat dalších několik týdnů ze života takové peklo, že jí ta otravná puberťačka nakonec prosila téměř na kolenou, aby si od ní ten lístek vzala a konečně jí dala pokoj.

Což pochopitelně ochotně udělala, a nyní tudíž měla zajištěno, že bude v kalifornském San Diegu, v areálu, kde se každoročně konalo největší a nejslavnější setkání mnoha filmových a seriálových fanoušků, opakovaně vpuštěna do slavné Haly H, v níž probíhaly ty nejzajímavější akce. Ale to nebylo zdaleka vše… Nešlo jen o těch pár „panelů“ (jak se říkalo vystoupením, během kterých dostávali fanoušci možnost pokládat svým oblíbencům otázky).

Držitel tak drahého lístku získal ještě spousty dalších výhod v podobě volného vstupu na nejrůznější večírky, afterpárty a doprovodné akce, a samozřejmě také volnou cestu k červenému koberci a příležitost sbírat autogramy i společné fotografie se všemi letošními návštěvníky, mezi nimiž byly i takové hvězdy, jako Brad Pitt, George Clooney nebo Johny Depp. O ty však ani v nejmenším nestála… Neletěla takovou dálku pro nějaký bezcenný cár papíru s podpisem některého z těch provařených krasavců. Opouštěla svůj domov kvůli někomu jinému a byla připravená získat za každou cenu něco docela jiného, než jeho fotku nebo autogram! Chtěla víc… mnohonásobně víc, a platinová vstupenka jí měla tento, jistě bohulibý, záměr pouze usnadnit (což jistě zvládne na jedničku).

Nepřipouštěla si žádné pochybnosti a v čase, který jí zbýval do okamžiku příjezdu objednaného taxíku (autobusem by se se svými zavazadly nikdy na letiště nedostala), si v klidu stihla zkontrolovat, zda má s sebou sbaleno vše potřebné.

Kromě kufru s oblečením a běžnými cestovními potřebami se jednalo i o jeden menší neseser, obsahující poněkud… netradiční předměty, bez nichž by se však na své misi za získáním svého vysněného prince neobešla. Potřebovala jich poměrně dost (a sehnat je tady v New Orleans naštěstí nebyl problém, zvlášť když sdělila prodejci své příjmení), ale všechny byly nyní na svém místě, což znamenalo, že mohla sbalit letenku i obálku, uložit je do otrhané koženkové kabelky a se všemi svými zavazadly v klidu zamířit do předsíně, kde naposledy zkontrolovala v zrcadle svůj vzhled.

Vypadala... tak jako vždy. Na první pohled nezajímavá černošská dívka s pronikavýma hnědýma očima a dlouhými černými vlasy svázanými do culíku, oděná v džínové minisukni, tričku a balerínách, dokonale zapadala do zdejšího průměru a nikoho by ve snu nenapadlo, že není ani zdaleka tak obyčejná a neškodná, jak vypadá...

Uvnitř ní „dřímal oheň“, jak říkávala její babička, a ona se už dávno naučila ho zkrotit a ovládnout, aby jí byl k užitku. Sice věděla, že by ho neměla zneužívat pro svou osobní potřebu (prý to bylo v rozporu se zákony jejích předků), ale nijak se tímto starodávným a dle jejího názoru i dávno přežitým pravidlem nenechala omezovat.

Zvlášť ne teď, kdy na jeho neuposlechnutí závisela její růžová budoucnost, k níž se upnula jako k tomu jedinému, co dávalo jejímu životu smysl. Bez svého milovaného prince by byla ztracená… A to být rozhodně nechtěla! Potřebovala ho a on… potřeboval ji, tím si byla stoprocentně jistá (proto doposud nepotkal tu pravou, i když byl o dost starší než ona), a nyní se tudíž spokojeně usmála na svůj odraz a chystala se sklonit k zavazadlům. Už by měla být na cestě, a nejspíš by také byla, když tu se zničehonic pohnula klika kuchyňských dveří a do předsíně nahlédla její babička.

Byla to podsaditá vrásčitá žena, momentálně oblečená v sepraném, světle zeleném županu a dlouhé kytičkované noční košili s roztřepeným límečkem, ale její oči, stejně pronikavé a inteligentní, jako očí její vnučky, působily dojmem, že vidí všem kolem sebe až na dno jejich duše. A popravdě řečeno… to nebylo pouhé zdání.

„Už odjíždíš?“ oslovila svou vnučku hlubokým, odměřeným hlasem a zdálo se, že z jejího odchodu není vůbec nadšená. To ji však nemohlo zastavit. 

„Ano. Taxík už na mě nejspíš čeká.“

„Tak šťastnou cestu,“ neznělo to moc upřímně, spíš nervózně a dost možná… i rozzlobeně, jako by v sobě ta stará, unavená žena dusila vztek tak silný, že z něj šel strach. Její vnučka se jí ale už dávno nebála. Neměla proč…

„Díky,“ odvětila chladně a hrdě čelila jejímu pátravému pohledu. „Zavolám ti, až přistanu.“

„Dobrá. Hlavně nezapomeň na své dobré vychování.“

„Neboj, budu jako beránek,“ odvrátila se od ní, aby jí dala jasně najevo, že tahle debata je u konce, ale její babička to tak nevnímala...

„Michele!“ vyřkla její jméno tak ostře, jako když byla malá a ona ji za něco kárala, ale teď už nebyla dítě a nemínila snášet takové chování.

„Co!?“ odsekla nevrle, odmítající znovu pohlédnout té ustrašené ženě (která nikdy nesebrala odvahu využít naplno svůj potenciál) do očí, a nejraději by už byla pryč. Kdyby věděla, že je babička vzhůru, zmizela by už dávno! „Promiň, ale pospíchám!“

„Já vím, ale chci, abys mi slíbila, že neuděláš žádnou hloupost.“ Tón jejího hlasu nepřipouštěl debaty a jí bylo na první pohled jasné, že slovem „hloupost“ rozhodně nemyslí nějaké běžné nerozvážné chování odpovídající jejímu věku. Tady šlo o něco jiného… Něco, co jí nemohla s klidným srdcem slíbit, protože věděla, že to nebude schopná dodržet. To, co měla v plánu, by její babička „hloupostí“ rozhodně označila!

„Budu se chovat tak, jak uznám za vhodné. Jsem dospělá, vzpomínáš?“ Stále hypnotizovala rozpraskané dřevo vstupních dveří, za nimiž jí čekala svoboda a cesta za jejím snem, a v zádech cítila babiččin rozzlobený pohled.

„Tím si nejsem tak jistá!“ zamumlala dokonce, čímž se jí hluboce dotkla, ale současně v jejím hlase zaznělo cosi, co se nejvíc ze všeho podobalo… obavám. Ale ne obavám o ni, nýbrž… z ní!

Ale, ale? Ona se jí skutečně bála! To se podívejme. Nebo se spíš… bála její reakce, což se však po tom nepěkném incidentu, který měla na svědomí tehdy, když se spolu poprvé bavily o její cestě do San Diega, dalo čekat. Tehdy se jí pokusila její sen překazit a účast na Comic Conu jí zakázat, ale tisíce střepů, která zbyly z většiny jejich nádobí (debata se odehrávala bohužel v kuchyni), jí přinutily změnit názor. Vystrašily ji tak, že už se nedovažovala ani pípnout, a proto nyní neudělala nic, aby ji fyzicky zastavila. Jen tam tak mlčky stála a ona právě dospěla k závěru, že je vážně nejvyšší čas vyrazit.

„Sbohem,“ zamumlala kamsi dozadu přes své rameno, a než se mohla dočkat odpovědi, chopila se svých zavazadel a rázně vyšla na chodbu. Bylo to tam cítit zatuchlinou, tak jako vždycky, ale tentokrát jí to bylo fuk. Už se tu dlouho nezdrží… Sestupovala po schodišti (výtah samozřejmě zase nefungoval) tak rychle, jak s obřím kufrem dokázala, a bez otálení a jediného pohledu zpět vyšla před dům.

Byla pryč. Konečně! Zhluboka se nadechla nočního vzduchu a zamířila rovnou k žlutému automobilu, nesoucími iniciály jedné z místních taxislužeb (samozřejmě té nejlevnější, na žádné dražší nehodlala plýtvat penězi).

„Čekáte dlouho?“ oslovila vousatého muže za volantem, ale ten akorát otráveně zívl a zavrtěl hlavou.

„Ani ne. Vy jste Michele Laveau?“

„Ano.“

„Fajn, tak si nastupte.“ Ani se nenamáhal pomoci jí se zavazadly (jen stiskl tlačítko otevírající kufr a ztlumil rádio, vyhrávající jak jinak než jakousi jazzovou skladbu) a ona si při boji se svým objemným loďákem nemohla nevzpomenout na svého vyvoleného, který podle toho, co o něm věděla, často pomáhal se zavazadly zcela cizím ženám.

Jako slavná a všemi obdivovaná celebrita by něco takového rozhodně dělat nemusel, ale to by nesměl být tím okouzlujícím gentlemanem, který se nikdy nad nikoho nepovyšoval. Další z důvodů, proč ho tolik milovala (dost možná jeden z hlavních, protože ona měla vždy tu čest jen s těmi obhroublými, sobeckými idioty, kteří by ženě nepodrželi dveře, ani kdyby jim nesla z obchodu pět kartónů piva), a také důvod, proč si nyní sedala do taxíku toho primitiva celá rozechvělá a s úsměvem zcela neadekvátním nastalé situaci. Už zase byla myšlenkami někde jinde (u někoho jiného) a z jejích láskyplných úvah jí vyrušil až řidičův nerudný hlas.

„To letiště platí?“

„Ovšem. Proč by nemělo?“

„Nevím, jen tak.“

„Aha,“ urazilo ji, že se na ni evidentně díval jako na někoho, kdo přeci nemůže mít na to, aby se někam dopravoval letadlem (což, popravdě řečeno, nebylo tak daleko od pravdy), a náhle pocítila nepřekonatelnou touhu mu dokázat, že není takovou chudinkou, za jakou ji považuje.

Celý život byla tou poslední, ale teď se to změní (brzy bude její jméno znát celý svět, tak jako jméno jedné její předkyně, které svého času leželo u nohou celé New Orleans a dnes k jejímu hrobu mířily davy turistů)!

„Letí mi to přesně za dvě hodiny! Mám namířeno do San Diega na ten slavný Comic Con, jestli víte, o co jde. Mám platinovou vstupenku!“ chlubila se jako malá holka, která dostala novou drahou hračku, ale zdálo se, že tím na něj skutečně udělala dojem (evidentně moc dobře věděl, o co se jedná, a okamžitě by si to s ní vyměnil).

„Hm, tak Comic Con… To se máte! A copak vás tam tak láká? Jako fanynka sci-fi či fantasy zrovna nevypadáte,“ neodpustil si závistivé rýpnutí, když se se svým vozem otáčel na chodníku (tak nešikovně, že málem sejmul jednu z popelnic), ale jen se přezíravě usmála do zpětného zrcátka (v němž ji neustále po očku sledoval).

„Ne, to opravdu nejsem. Jedu tam kvůli jedné konkrétní osobě, kterou toužím spatřit na vlastní oči.“ Raději vynechala pasáž o tom, že chce dotyčného víc než jen spatřit, a řidič na ni pobaveně zamrkal.

„Ano? A můžu vědět, o koho jde? Podle toho, jak se tváříte, to bude určitě muž.“

„Samozřejmě, že je to muž!“

„A jak se jmenuje?“ Nezdálo se, že by jí chtěl dát pokoj, ale ona mu odpovídala docela ochotně. Neměla se přeci za co stydět a jméno svého idola vyslovovala velmi ráda (dokonce tak ráda, že její babička už o něm nechtěla ani slyšet).

„Jmenuje se Tom Hiddleston!“ prohlásila hrdě, v duchu znovu obdivujíc dokonalé rysy muže, jehož jméno právě vyslovila. Avšak na toho pitomého taxikáře tím dojem neudělala.

„Hm, tak toho neznám,“ dovolil si říct něco tak trestuhodného, že by mu za to nejraději vyškubala všechny vlasy (nebo provedla něco mnohem horšího, na čem by však jen plýtvala svou vzácnou energií), ale jelikož se potřebovala dostat na letiště, po krátkém boji v sobě svůj vztek zdusila a uraženě se opřela o opěradlo zadního sedadla.

„Tak to je vaše smůla!“ Nehodlala mu vysvětlovat, o koho se jedná, ani ho vyvádět z omylu (protože jako fanoušek Comic Conu ho musel minimálně z jedné nebo dvou rolí určitě znát), a raději sklopila oči ke své kabelce, v níž odpočívala kromě letenky a vstupenky ještě jedna věc, kterou chtěla mít neustále u sebe (protože bez ní by její plán nikdy nemohl vyjít).

Vyrobit jí ji dalo tolik práce a stálo tak moc sil a času, že kdyby ji měla ztratit, nikdy by si to neodpustila. A přitom vypadala na první pohled tak obyčejně… Vylovila onen drobný předmět opatrně z kabelky a promnula v ruce jeho hrubou strukturu, ale někde hluboko uvnitř při tom vnímala energetický tok, který z něj vyzařoval. Byl neskutečně silný, připravený plnit její přání, ale kupodivu… to vnímala jen ona sama. Ten zabedněnec u volantu necítil nic, jen opět mrkl do zrcátka, znovu se uchechtl a pobaveně kývl jejím směrem.

„Nejste už trochu velká na to, abyste si hrála s panenkami?“ poznamenal uštěpačně, evidentně netušíc, v jakém městě to vlastně žije, ani co má ten neuměle vytvořený látkový panáček v její ruce znamenat, a ona se znechuceně ušklíbla.

Byl to vážně primitiv, který se do New Orleans nejspíš přestěhoval teprve nedávno (proto ten podivný cizí přízvuk a žádná reakce na její příjmení, které mělo u většiny starousedlíků zasloužený respekt)… Ale dobře mu tak! Kdyby věděl to, co ona, a dokázal to použít, nemusel by po nocích dělat šoféra mnohem majetnějším a schopnějším lidem, než byl on sám!

„Ne, nejsem!“ setřela ho hrdě a zasunula vlastnoručně vyrobenou voodoo panenku zpět do kabelky. Její čas ještě nepřišel, ale za pár hodin, až získá při osobním setkání se svým idolem poslední přísadu nutnou k jejímu aktivování, pak… jí tahle nevinně vyhlížející hračka, která byla ve skutečnosti součástí pradávného umění (k němuž měla díky své praprapratetičce Marie Laveau vrozené předpoklady a které, i přes babiččina varování, tak ráda využívala ve svůj prospěch), přinese ohromné štěstí. A jak doufala, také… lásku!

Lásku jednoho pohledného, milého a inteligentního britského gentlemana, který momentálně nasedal v Londýně do letadla mířícího do San Diega a neměl ani tušení, jaké šílenství ho v nejbližších dnech čeká… Kdyby to věděl, nejspíš by z letadla s křikem utekl, ale bohužel. Netušil nic a hnal se do tak absurdních trablů, které měly jednou provždy změnit jeho pohled na svět...

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Doll of Revenge (Prolog):