OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v zemi - 10. kapitola

23.10.2011 (18:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 757×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

10. kapitola - kdo by si chtěl do srdce pouštět vraha své rodiny

Chester

Když uvidím Diino nahé tělo ležet ve vaně pod tím Mikeovým, poznám, co musel pociťovat Dick, když ho viděl s Desire. Svět mi zrudne před očima a z úst mi automaticky vylezou špičáky a hrubé temné zavrčení. Chytím ho za krk tak silně, až mu drápy zajedu pod kůži a jedním tahem ho vytáhnu z vany, abych mu předtím, než ho odhodím stranou, stihnul prokousnout krk na obou stranách. Když se potom, co ho nechám krvácet v rohu koupelny, otočím k Di, teprve teď si všimnu, že zatímco všechno ostatní rudé být přestalo, voda má ten odstín pořád. Rychle vylovím její bezvládné tělo a pokleknu s ním na chladné kamenné dlažbě. „Di? Slyšíš mě?"

„Co jsi mu udělal?!“ zasyčí nevyrovnaně Mia, která do koupelny vlétla pár chvil po mně. Stáhne si Mikea na klín a horoucně slíbává jeho horkou krev. „Mikeu…“ zasténá a já ve vzduchu pocítím její feromony, kterými se ten svůj vibrátor snaží ochránit před bolestí. Blýsknu k nim nenávistným pohledem a hřmotně zavrčím, až po mně má nevlastní sestra sykne a odvrátí se zády. Poznávám, že se mu zakousla do krku a zřejmě ho chce zachránit.

„Chci, aby odsud ten kretén okamžitě vypadnul! Nebo ho dodělám!“ zavrčím výhružně, když svou maličkou zabalím do ručníku a ještě v bezvládném stavu ji vezmu do náruče, abych ji odnesl do naší ložnice. O Miu se dál nezajímám, odemknu a v rychlosti jsem u nás. Položím Di na postel a přitisknu se rty k ráně na krku, která jí vznikla nejspíš šokem.

„Chazzy!“ rozpláče se a snaží se mě odstrčit.

Překvapeně se od ní odtáhnu. „Jen ti chci pomoct…"

Náležitě si mne prohlédne a pěstmi si stírá slzy z obličeje. „Promiň… Myslela jsem si, že seš on,“ prskne zoufale a zatváří se naprosto znechuceně, zatímco se chvěje. „Děsně mě vyděsil, idiot.“

„Už je to dobré,“ šeptám vřele a hladím ji po prokřehlé hebké kůži. Stáhnu z ní mokrý ručník a zabalím ji do deky, aby jí bylo teplo. Rty už má mírně promodralé a neustále se chvěje. Netuším, jestli obavou nebo zimou.

„Není mi zima,“ zadrkotá zuby a přitáhne mě k sobě. „Chci bejt u tebe… Pojď ke mně!“ Vetře se mi do náruče celá rozrušená. Obejmu ji i s dekou, ve které je zabalená a konejšivě ji hladím po vlasech, zatímco se s nepřítomným výrazem znovu vracím do těch prvních chvil v koupelně, kdy jsem byl doslova přimrznutý k podlaze. Viděl jsem je tam. Viděl jsem ho, jak se jí dotýkal a ležel na ní, tlačil ji pod vodu, až nemohla dýchat… Do hajzlu, měl jsem ho ihned brutálně zabít!

„Na co myslíš?" hlesne roztřeseným hlasem a prsty mi vjede do vlasů.

„Na to, že jsem na něj byl až příliš milý,“ zavrčím zlovolně a potlačím nutkání ho vyhledat a vyrvat mu z těla všechny potřebné orgány. Tak dlouho jsem nepraktikoval Oskarovo učení, že by stálo za hřích si na něm všechny ty skvostné věci vyzkoušet!

„Co jsi mu udělal? On si mě jenom … spletl s Desire,“ pípne úzkostně a zatváří se mírně nakvašeně, protože je zřejmě ještě v šoku.

„Nic moc… Prokousnul jsem mu hrdlo. Chtěl jsem ho nechat zvolna vykrvácet, ale přiběhla Mia a začala ho zachraňovat! Pokud se jí to podařilo, bude už touto dobou zas čilý jako rybička,“ hlesnu kysele a v duchu drtím jeho slabé, méněcenné tělo. „Měl jsem mu zlomit vaz. Bohužel by netrpěl, ale alespoň by byl klid!“

„Ne… Přece seš můj soucitnej upír. Něco takovýho tě nemůže rozhodit.“

„Jistě, jsem citová troska,“ odfrknu téměř opovržlivě. V takových situacích jsou mi pocity skutečně přítěží, protože dříve bych s tím volem udělal tak rychlý a děsuplný proces, že by mu po smrti zůstal obličej pokřivený hrůzou i bolestí.

„Kéž bys byl tou troskou vždycky…“ Zamumlá Di a zlomeně mi pohlédne do očí.

„O čem to…“ Zmlknu, když se mi v hlavě rozvíří myšlenky na mou Eleanor, Diinu matku a jejího otce, který byl zábavným pobavením nejen pro mě a Oskara… Stisknu silně čelist, až cítím, jak se mi napnou svaly ve tváři. „Pokud budeš chtít, tak … na půdě jsou v krabicích … nějaké jejich věci, které tu … po nich zůstaly. Ani nevím, proč … jsem je nevyhodil.“

„Mohla bych?“

„Proč bys nemohla? Teď jsou ty věci tvé a … Desiiny. Já na ně nemám nejmenší nárok.“

V očích se jí mihne zuřivá nedočkavost, když si skousne ret a pohled namíří vzhůru. „Nebude ti vadit, když… bych tam šla teďka? Půjdeš se mnou?“

„Mám jít s tebou?“ hlesnu překvapeně. Myslel jsem, že bude chtít spíše sama a poznávat věci, které pro ni dříve byly tak známé a já jí je vlastně vzal…

„Jo, pojď… Třeba mi k tomu něco povíš… Ty jsi je koneckonců znal líp ne já.“ Durtivě se zašklebí a uhne pohledem. Ano, právě toho jsem se bál, že k tomu bude chtít povědět něco více… Zvednu se a následuju ji až na půdu, kam nedočkavostí téměř utíká. Když vejdeme do obytného podkrovního pokoje, strnule ukážu na dveře v zádní části místnosti a Di je bez váhání otevře. Vyvalí se prach a prosvitne skrze něj měsíční světlo, které nám odhalí úhledně naskládané krabice. Jakmile se k nim moje maličká dostane, poklekne u první z nich a horečnatě ji rozbalí jako vánoční dárek. Se zatajeným dechem zkoumá cennosti, které mi po Eleanor zbyly… Jako první popadne do dlaní svatební rámeček s fotografií, na které je Eleanor se svým mužem Danielem. Nenáviděl jsem tu fotku. Byli na ní tak … šťastní!

„Chestere, prosím… Nerozbíjej tu fotografii!“ Poklekla ke mně a choulostivě mě začala hladit okolo slabin. Přivřel jsem oči a vychutnával si ty doteky. Ten ubohý a bezbřehý strach, který v ní klíčil při každém našem spojení.

„Proč bych tu měl nechávat věc, na které jsi s jiným mužem? Víš, že ty patříš jenom mně!“ zavrčím a prudce s ní smýknu po chladné ledové dlažbě. Pevně ji chytím za dlouhé tmavě hnědé vlasy a táhnu ji i za jejího nářku ke své posteli. Když ji na ni hrubě vhodím, ještě popotahuje a chvěje se strachem.

„Prosím! Udělám cokoliv… Chci, aby mé děti jednou viděly svého otce… Možná se jim to dostane do rukou.“

„Nedostane, protože je s Oskarem vypátráme a zabijeme!“ syknu a hrubě se jí zakousnu do krku, až pode mnou zanaříká.

Tenkrát jsem nevěděl, že i ten minimální cit, který se prolnul do mého jedu, ji dokáže udržet na živu i při tom mučení, kterému jsem jí já i Oskar vystavoval. Tenkrát jsem nechápal, jak to, že ten bojovný a sarkastický Daniel s pichlavýma šedýma očima a temnými černými vlasy zemřel jako první a má měkká, poddajná Eleanor vydržela naše mučení tak dlouho jako silná a neochvějná žena, kterou ona rozhodně nebyla.

„Krásná fotka,“ zamumlá Di a přejede palcem přes jejich tváře, zatímco má v obličeji odměřený cizí výraz. Pevně zavře oči a znovu si povzdychne, když pokládá rámeček vedle sebe na zem. Tenkrát mě prostě přemluvila… Když Di vytáhne obálku s vybledlým nadpisem: Anne a Sire, zpytavě se po mně ohlédne. Jen pokrčím rameny, protože ani vlastně nevím, jak se tam něco takového dostalo. Ovšem tuším, protože zežloutlá obálka je místy zrudlá krví…

„Proč o svých dětech mluvíš jako o Anně a Sire, když jejich skutečná jména jsou jiná?“ zeptám se s nevalným zájmem, zatímco si příjemně hovím v posteli a Eleanor klečí po mém boku a jemnými šikovnými prstíky mě z donucení hladí po hrudi.

„Chtěla jsem pro děti jména na D, podle svého manžela Daniela… Ale on nechtěl. Nakonec jsme se domluvili, že jim budeme říkat zkratkami jejich jmen. Proto Anne a Sire…“ zamumlá a dál krouží horkými doteky kolem mých bradavek.

„Na Anničku si pamatuju…“ zazubím se a blýsknu k Eleanor provokativním pohledem, což nezůstane bez odezvy. Plaše skloní hlavu a z citlivých hnědých očí jí vytrysknou slzy jako hrachy. Potěšeně se protáhnu, chytím ji za ruku a strčím ji na svůj poklopec. Ví, co ji čeká dál…

Když Di dlouze převaluje obálku v dlaních, nevydržím to a přeci jen se zeptám: „Nepodíváš se dovnitř?“

„Je to adresovaný Anně a Sire…“

„To jsi … ty a Desire… Rodiče se domluvili, že vás budou oslovovat takovými … zkratkami. Chtěl to tak tvůj otec,“ zamumlám a ošiju. Di ke mně udiveně zvedne hlavu a přikývne.

„Něco takovýho jsem si myslela… Je to i na těch postýlkách,“ povzdychne smutně a místo toho vezme do dlaně kartáč, kterým si Eleanor ráda česala vlasy. Řekl bych, že v té době to pro ni bylo terapií. Dokázala hodiny stát před zrcadlem s nepřítomným výrazem ve tváři a pročesávat si vlasy. Vždy jsem ji pozoroval s majetnickým výrazem a prohlížel si její krásné pevné tělo, které mi v tu chvíli patřilo.

Zavrtím hlavou a nadále pozoruji Di, jak se probírá věcmi, které patřily její rodině. Ty věci, které ve mně vyvolávají velmi intenzivní vzpomínky. Při pohledu na zbytek dlouhých temně hnědých vlasů v Eleanořině hřebenu mě bodne kdesi pod klíční kostí. Tiše vzdychnu a opřu se o rám dveří, jako bych se bál vejít dovnitř.

„Připomíná ti to mámu? Vzpomínáš si na něco?“ zahrne mě tiše otázkami a pak zkřiví tvář bolestí. „Protože … mě to nic neříká.“ Slyším její dlouhý trhavý nádech, jako by se každou chvíli mohla rozplakat. Což se mi teď zdá neuvěřitelně pravděpodobné, protože … je vlastně citlivější, než jsem kdy myslel. Nahne se zpět ke krabici a v prstech třímá sponu, kterou si Eleanor spoutávala své dlouhé hebké vlasy.

„Připomíná…“ přiznám neochotně a v tu chvíli cítím trpkost, protože mě mrzí, že jsem jí vzal všechny vzpomínky, které měly být jen její… „Byla jsi moc malá,“ hlesnu potichu.

Sklesle si prohrábne vlasy a já zaslechnu její další dlouhé povzdechnutí plné emocí, které se snaží potlačit. „Chtěla jsem si pamatovat aspoň něco, sakra. Ale … já si nevzpomínám na nic! Všechno je tak zkurveně cizí…“ zasténá bolestně a opře si hlavu o své koleno, zatímco se chvěje po celém těle. Tohle jsme měli dělat tenkrát… V takovém psychickém mučení bychom s Oskarem byli mistry a ani bychom se nemuseli snažit. Teď mi takové připuštění rozkolísá tlak v těle a svérázně mi stáhne hrdlo, protože … ji mučím, aniž bych chtěl.

„Můžeš mi je nějak připomenout?“ hlesne beznadějně. „Nevíš třeba, jak se … starali o nás? Jakou nám zpívali ukolébavku nebo povídali pohádky?“ V očích jí hoří naděje, že jí povím to, co mělo být jen její.

„Vím, že vám … Eleanor něco broukala, ale byla to jen melodie … nemělo to slova a já … se v té době o to nijak moc … nezajímal. Ovšem, myslím, že to byla stejná melodie, jako je v její hrací skřínce. Někde … by tu měla být…“ Otevřu bednu a pohledem se spálím o věci, které jsem sice nedokázal vyhodit, ale už jsem na ně rovněž nemohl ani pohlédnout. Po její smrti jako by všechno získalo temný odstín. Na všem byl její dotek, její vůně i chuť a pro mě se stávala prokletím byť jen myšlenka… S bolestí v hrudi se přehrabuji věcmi z období téměř před šestnácti lety a vynořují se ve mně pocity, které jsem dříve neměl. Jako plnohodnotný upír jsem nikdy nic podobného necítil. Je to jako trest, který mě dobíhá přes celou minulost a nutí se kát. „Každá jste měla svou hadrovou panenku, se kterou … jste každý večer usínaly. Třeba ti to … něco připomene,“ hlesnu a podám jí časem vybledlou hadrovou panenku.

„Můžeš mi říct, proč Annička poslední dobou nedokázala spát se svou panenkou?“ Pohlédne na mě s mírumilovným a prosebným pohledem, ze kterého stékají slzy, zatímco v náruči mačká dvě hadrové panny. Stýská se jí po dětech prý přímo nesnesitelně. Další lidská ubohost, proč by ta rasa měla být nahrazená brutálními upíry, jako jsem já a Oskar.

„Trochu … jsme ji strašili,“ vycením nadšeně špičáky a rozesměju se tak divoce, že se Eleanor zatají dech.

„Nechtěla jsem, aby na ně měly špatné vzpomínky…“

„Proč jako?“ odfrknu a drze se ušklíbnu, když k ní jdu blíže, abych si ji znovu vzal. Abych ji mučil svým tělem a chtíčem.

„Dělala jsem je sama…“ zamumlá nesměle a prsty něžně stiskne jednu z panenek. Jsou navlas stejné, jako naše dvojčátka. „Udělala jsem vlasy z provázků slámové barvy… Pak jsem ušila tělíčko, které jsem vycpala vatou… Široký úsměv jsem namalovala červeným fixem… Hluboké modré oči modrým… A ten malý nosík černým. A nakonec jsem jim oblékla růžové, mnou ušité šatičky… Podobné měly nosit i mé děti… Mé holčičky… Ale to tě asi nezajímá.“

„To teda nezajímá,“ hlesl jsem posměšně a prudce ji drapnul za krk.

Di se na mě zadívá s nešťastným úsměvem a o krok couvne, zatímco se jí v očích vynoří ten známý strach, který mívala, když byla ještě dítě. Tvář jí pobledne zděšením, když zamumlá: „Tak tohle mě upřímně dost děsí…“

Doufal jsem, že jí to nepřipomene ty časy, kdy jsme za ní s Oskarem chodili, ale podle všeho má Di smůlu pamatovat si ty horší věci, než krásné okamžiky. Nejinak tomu bylo, když ztratila paměť. Také si nemohla vzpomenout na nic hezkého, co jsme spolu prožili. Vnímala jen bolest a zármutek, který se mnou v začátcích cítila. A teď je to vlastně to samé, protože neví, že jí tu panenku ušila z lásky její vlastní matka. Neví, jak ji k sobě tiskla i v době, kdy jsem ji chladnokrevně vraždil…

Byl jsem na Oskara tak rozhořčený! On mi prostě nedal na vybranou a donutil mě, abych svou Eleanor zabil na důkaz toho, že jsem upírem, který si zaslouží být po jeho boku. Obětoval bych všechno a všechny, jen abych mohl být stejně na výši jako můj stvořitel, ke kterému tak moc vzhlížím. Ovšem v tuto chvíli jsem k němu z nějakého zvláštního důvodu pociťoval nenávist a v hrudi mi planula hořkost a pocity, které jsem sám sobě nedovedl vysvětlit, natož je nazvat pravými jmény.

„Ach, Chestere…“

„Drž hubu!“ zavrčel jsem na něj, zatímco mi stál poklidně za zády a díval se s téměř pohrdavou elegancí na mou Eleanor, která se právě vrátila z koupelny a celá zelená. Bylo na čase se jí zbavit, měl jen pravdu, protože začínala být nějaká nemocná. Zvracela, nedokázala jíst a chřadla. Beztak by nepřežila dlouho, ale já se jí ještě nechtěl vzdát! Byla moje!

„Budu se jen tiše dívat… Vše je na tobě,“ řekl poklidným hlubokým hlasem. Zadíval jsem se na ni. Jak zhubla a ztratila svůj lesk, který se mnou za poslední měsíc měla… Ztratila všechno, co měla a přesto doufala, že se ještě někdy shledá se svými holčičkami a já měl dneska její plány zhatit, těšil jsem se na to, i přesto všechno…

„Nezabíjej mě… Prosím…“ zasténala a probodla mě nevinnýma očima, jako bych byl nějaká zlatá rybka, která plní tři přání. Pokud skutečně myslela, že ji ušetřím, tak byla výsostně naivní! Ona měla předurčeno zemřít dlouhou, krutou a trýznivou smrtí, ale proč mě to do hajzlu tak znepokojovalo? Jako bych měl v duši hryzavého červa pochybností, který mi od toho ultimáta, které mi Oskar dal, vrtal v hlavě.

„Co za to, když tě nezabiju?“

„Dám ti, cokoliv si přeješ!“ vykřikla a poklekla přede mnou na kolena. K hrudi měla hloupě přitisknuté ty dvě panenky, které jsem v jejím pojetí nenáviděl.

„Dej nám svoje děti!“ zavrčel jsem bezcitně a pozoroval, jak jí přes tvář přejel přízrak strachu a smrti.

„Mám obětovat své holčičky? To nikdy,“ hlesla odhodlaně, ale už mě to nepřekvapilo. Byla vždycky hrozně impozantní, když bránila své děti. Byla radost se na ni dívat. Ovšem byla hloupá, když darovala život za někoho, koho za pár dní beztak objevíme a k naší spokojenosti utýráme k smrti…

„Pak mi ale nezbývá, než tě zabít,“ pokrčím rameny a zlověstnými kroky jsem schválně pomalu nakračoval na lesklou kamennou dlažbu. Chtěl jsem si tu chvíli prodloužit co nejvíc. Chtěl jsem se kochat pohledem do jejích očí, protože … to bylo naposledy, kdy mi ten pohled mohla vrátit. Poslouchal jsem její tlumený chvějící se dech. Hledal jsem známky pohybu na jejím těle… To všechno jsem si chtěl naposledy užít. Sklonila hlavu a očekávala rychlý konec, ale to se spletla… Netušila, co všechno jsme si pro ni s Oskarem připravili. Netušila, že ji čekají nejhorší chvíle jejího života. Ty, při kterých já budu poslouchat, jak jí přestává tlouct srdce a vytrácí se z ní horkost. Netušila, že i přesto všechno, mi bude chybět…

Tvář mi prolétne bolestný škleb, když se vrátím zpět ke své Di, která je Eleanor tak podobná a přesto bojovnější a troufalejší po otci, kterého jsem nenáviděl. Možná jsem jí neměl dovolit, aby sem chodila, protože je teď namáčklá na stěně. Dýchá velmi mělce a ostražitým, téměř panickým pohledem probodává panenku, kterou držím v ruce. Ihned ji hodím zpět do krabice. Byl to velmi špatný nápad, když jsem doufal, že vzpomínky, které v sobě má a které jsou propojené s jejím dětstvím, budou šťastné.

„Co to tu děláte?“ ozve se stydlivě Desire a ohromeně se zadívá na Di, která se snaží z tváře vymazat hrůzostrašný výraz.

„Prohlížíme si věci po vašich rodičích…“ zamumlám nerad a dívám se, jak sebou moje maličká trhne a zavře oči.

„Mohla bych také?“ V jejích očích vytane naděje a naprosté nadšení. Stejné, jaké měla Di, když sem běžela. Lehkým krokem ke mně přijde a zvedne z krabice panenku, kterou jsem tam před chvílí odhodil. Něžným zkoumavým pohledem se na ni zahledí a pak ji přitiskne ke své hrudi.

„Pamatuju si jí!“ zavýská radostí a Di se zatváří ještě více zarmouceně. Zkroutí rty do posměšného úsměvu a promne si oči, které jako by plavaly v jejím zoufalství.

„Tebe to sakra neděsí?“ zachraptí a snaží se od své sestry odtáhnout, co nejdále a přitom nepohlížet na věc, kterou k sobě tak láskyplně vine. „Proč jí to neděsí?!“ obrátí se na mě a tvář jí protne zuřivost.

„Protože … Oskar s tím rád děsil tebe.“ Nedokážu se na svou maličkou podívat a tak po očku raději sleduju její dvojče, které s panenkou v náručí se zájmem pohlíží do otevřených krabic.

„Tohle všechno jsou věci po mamince a tatínkovi?“ zajásá veselý dívčí hlásek, zatímco ten stejný, zabarvený bolestí, hrubě odsekne:

„Sakra, jo!“ Di neurvale kopne do krabice, která je jí nejblíže. Samozřejmě, se rozsype a na zem vypadne i zapadlá hrací skříňka, kterou jsem jí chtěl prve ukázat. Teď bych to ovšem neudělal. Di ji sama zvedne ze země a rozevře ji. Pokojem se ihned proženou tóny té zvláštní tiché melodie, kterou jim Eleanor zpívala před spaním. Kterou poslouchala, když plakala v koutech mé ložnice a prosila o život…

Když v Diině tváři spatřím slzy a raněný výraz, zasáhnu. „Di, to by stačilo,“ obejmu ji, když vidím, jak ji všechno, co mělo zůstat skryté, ničí. Pevně ji k sobě přitisknu a hladím ji po vlasech, zatímco Desire se usměje.

„Maminka nám to zpívala, viď?“ hlesne a oči má stejně skelné jako Di, ovšem na rozdíl od ní jsou ty její téměř šťastné. Di bude zoufalá, protože Desire má v sobě podle všeho zakořeněno mnohem více podnětů, než ona.

„Chci si to vzít!“ dostane ze sebe vzpurně roztřeseným hlasem a drží ji v dlaních jako nějaký poklad nevýslovné hodnoty. Přitiskne ji k hrudi a já znovu zaklapnu víko, protože jí ta melodie jen ubližuje… Znovu se díky tomu rozbrečela.

„To by stačilo… Musíš si jít na chvíli odpočinout! Kdybych věděl, jaký to bude mít průběh, nikdy bych ti o tom neřekl,“ zavrčím naštvaně, protože jsem nahněvaný, ale pouze sám na sebe.

„Je mi fajn!“ sykne a zacloumá sebou v mém objetí. „Nic mi není… Jenom nějakej zkrat nebo co,“ prskne znechuceně a s drzým odfrknutím si z tváře setře slzy.

„Ne, není ti fajn! Pokračování možná až příště, teď se vracíme zpět do naší ložnice! Děti jsou tam samy,“ řeknu nekompromisně. Di se zatváří dotčeně, ale nijak neodporuje. Dovedu ji na chodbu, kde ji Desire protne soucitným pohledem.

„Je mi to moc líto, Dianko…“ Chce ji pohladit po tváři, ale Di sebou vzpurně trhne, zavrčí a zabouchne za sebou dveře, když zmizí v naší ložnici. Probodnu Desire všeříkajícím pohledem a ona bezmocně přikývne, zatímco se jí po tvářích kutálejí slzy. Ještě sleduju, jestli bezpečně dojde k Dickovi do pokoje a pak vkročím do tmy naší ložnice.

„Já sakra nechápu, proč ze mě děláš nějakou citovou trosku! Je mi fajn! Byl to jenom zasranej zkrat!“ vyjede na mě zuřivě.

„Nic takového z tebe nedělám. Nechápu, proč si nechceš přiznat, že tě to vzalo. Je to přirozené. Bylo by divné, kdybys k tomu přistupovala lhostejně,“ hlesnu v klidu. Vím, že odkryla více, než chtěla. Je na sebe teď zřejmě naštvaná, že situaci nezvládla a dala najevo slabost.

„Jak dlouho jsi za náma s Oskarem chodil?!“

Trhnu rameny. „Netuším … Zřejmě často.“ Nechci se o tom bavit, ale je mi jasný, že teď, když jsem jí otevřel třináctou komnatu se vším všudy, se z toho jen tak nevykroutím.

„Prostě jste nás jenom chodili děsit jak dva magoři? Chodili jste si hrát s bezbrannýma dětma?!“ prskne zhnuseně a probodne mě pohledem, který bych v jejích očích raději nikdy neviděl. „Oskarovi se to fakt povedlo! Díky tomu idiotovi mám hrůzu z panenek!“ zavrčí rádoby pobaveně a houževnatě kopne do zdi. „Moje máti na tebe asi fakt hodně zapůsobila, když sis nechal většinu jejích osobních věcí!“ hýkne sarkasticky. Další její přednost, kterou se na povrchu brání nechtěným pocitům, jaké zřejmě uvnitř sebe nyní pociťuje.

„Ano … Oskar tě s ní děsil, ale na Desire to moc neplatilo… Za to ty ses skutečně hodně bála,“ přiznám, ale na zmínku o Eleanor nereaguji. Nejraději bych to všechno vymazal z paměti. Byl ke všem těm vzpomínkám a věcem stejně hluchý a slepý jako … moje Di.

„Oskárek věděl, co dělá! Poznamenal mě doživotně, sakra! A vy jste se evidentně bavili a skvěle!" zavrčí hřmotně a několikrát se kolem mě proskočí. „Proč ne, sakra? Co je nezábavnýho na týrání a strašení malejch dvouletejch holčiček!" vyjekne cynicky a na chvíli se schoulí do sebe, jako bych jí vrazil nůž do břicha.

„Bavili … hlavně Oskar se bavil, protože děsil vždycky tebe…“ Stoupnu si k postýlkách a dívám se, jak naše děti pokojně spí. Děsím se toho, že se jednoho dne dozví, jaký byl jejich otec stvůra…

Di se posadí na postel, složí si hlavu do dlaní a zmoženě, zrychleně dýchá, jako by uběhla maraton. „Jak vás ksakru vůbec napadlo děsit nevinný děti?“ hlesne bezmocně a zatahá se za vlasy. „Ještě … tak nějak … dokážu pochopit, když … utýráš někoho dospělýho… Znám to… Baví tě to a s radostí lokáš jeho životadárnou krev, bereš si jeho tělo za svoje…“ Do hlasu se jí vkrádá naprostá zoufalost a plačtivost. „Ale co si proboha vezmeš na dětech? Co z toho máš?“ zašeptá téměř neslyšně a polyká slzy. „Sakra, proč děti?!“ vzlykne zlomeně.

„Protože…“ odmlčím se. Ne, ona není horší než Oskar, protože ať už se chová jakkoliv krvelačně a brutálně, nikdy by nedokázala ublížit žádnému dítěti… „Prostě to byl test, zkouška…“ Nedodám, že má zkouška… Oskar to dělával běžně.

„Zkouška? Si děláš prdel, ne?“ zvedne ke mně hlavu a v očích jí znovu tepe ta poctivá ironie. „Sakra, jaká zkouška?!“ vyjede po mně velmi rázně. „Zkouška, jestli se budete cítit jako upíři, když to nandáte dvěma bezbranným holčičkám?!“

S pohledem upřeným stále na děti zavrtím hlavou. „Když upír dokáže umučit dítě, tak ... je na vrcholu ... nic horší už není."

Di zalapá po dechu a padne zády do peřin. „Proboha!“ vyjde jí ze rtů tiché zajíknutí. „Předpokládám, že to Oskar nedělal poprvé!“ zavrčí zastřeně a znovu se donutí posadit. Zkroutí se jako žížala, jako by ji bolel žaludek a s pevně zaťatými čelistmi a úlisným ďábelským úsměvem se na mě zadívá. „Ta zkouška byla pro tebe, co? Sakra, to ty ses chtěl stát tím největším zmrdem na světě!“ Rozesměje se jako blázen. „Sakra, to mi řekni… Jak jsi na něco takovýho dokázal vůbec pomyslet?!“ Bezcitně, s naprostým cynismem v očích, se směje jako smyslů zbavená. Je to bolestný smích plný šílenství. Po tvářích jí stékají potoky slz a z tváře jí nechutný úsměv nemizí.

„Byl to učitel, já žák… Bylo to v začátcích mé proměny. Měl jsem v žilách jeho jed a tak jsem myslel jako on. Toužil jsem být jako on. A čím nevinnější ty děti byly, tím … byl účinek silnější,“ hlesnu do ticha a její smích pomalu mizí v nenávratnu. „Ty a Desire jste byly … vážně krásné holčičky … Tak svůdně nevinné…“ řeknu tónem, ze kterého mě samotnému přejede mráz po zádech a Di umlkne úplně. Znechuceně se oklepe a zadívá se na mě ryze vyděšeným pohledem.

„Jako by to v tobě furt bylo…“ zašeptá zlověstně. „Pořád to v sobě máš… Tu děsivou náturu, tu surovou necitelnost a brutalitu… Pořád ve mně vidíš tu holčičku?“ zašeptá do nestvůrného ticha, kdy slyším jen její zastřený bolestný dech a poklidné nádechy našich dětí.

„Ne,“ hlesnu a odtrhnu se od postýlek, abych se na ni mohl otočit, i když nevím, zda jsem připravený na ten hrůzostrašný výraz, který dominuje v její tváři, i když se snaží být na povrchu necitelná a ironická, je toho na ní moc a ty emoce vyplouvají nenápadně na povrch a hyzdí její duši. „Je to všechno minulost, která už se nebude opakovat.“

„Alespoň už nikdo další nebude mít svůj život tak zkurvenej…“ pronese apaticky a otevře hrací skříňku, kterou podle všeho uložila na svůj noční stolek. Pokojem se ihned rozline ta hrůzostrašná melodie, která tu naposledy zněla před tolika lety. Ta skříňka tu hrála naposledy tehdy, když jsem pln chtíče a nenávisti zabíjel svou Eleanor… Zhluboka se nadechnu a pokleknu k Di. Stírám jí slzy, které jí stékají po tvářích. Jako by byla duchem nepřítomná. V očích má žalostný výraz a rty má lehce pootevřené, zatímco se pohledem zabodává kamsi za mě.

„Musíš mi věřit… Já už nejsem takový, jaký jsem byl dříve… A ať už jsem předtím byl cokoliv … kýmkoliv, tak dítě jsem nikdy nezabil,“ mluvím tiše, klidně a vpíjím se do jejích zlomených šedých duhovek a ten pohled mi rve srdce.

„Já ti věřím…“ zašeptá a nesvéprávným pohledem se mi ponoří do očí. „Jenom mě mrzí, že už … se to nikdy nedá vrátit.“ Skousne si plačtivě ret a znovu se truchlivě rozbrečí. Zlomeně se opřu čelem o její kolena a mlčím. Na tohle není odpověď. Minulost se nedá vrátit ani vymazat. Dochází mi, že se k ní nikdy úplně nedostanu… Nikdy si mě k sobě úplně nepustí, protože… kdo by si chtěl do srdce pouštět vraha své rodiny.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v zemi - 10. kapitola: