OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v zemi - 17. kapitola

30.10.2011 (15:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 758×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

17. kapitola - „Máme dohodu!“

Chester

„Chazzy…“ ozve se tiché zakašlání. Otevřu oči a snažím se zaostřit svůj alkoholem rozostřený zrak na postavu u dveří, i když … ten hlas bych poznal všude. Podobný má už jen Desire. I když ani ta ho nedokáže podbarvit takovým ironickým tónem a svéhlavostí, jakou do něho vkládá má maličká.

„Hm?“ dostanu ze sebe a pozoruju, jak ke mně pomalými obezřetnými kroky kráčí a vlasy, černé jako uhel, jí lehce poletují kolem ramen i tváře. Alkohol mi náladu nijak nevylepšil, ale … alespoň mírně udupal mé rozpolcené pocity.

Di se mi obkročmo posadí do klína a přivine mě k sobě. „Promiň… Bylo toho na mě nějak moc,“ hlesne kajícně. Na to u ní nejsem moc zvyklý. Nerada se omlouvá a především nechce svůj hlas vystavovat takovému působení kajícných emocí, které pro ni jsou strohou slabostí. Pohladí mě po tváři a jemně se dotkne mých rtů.

„Nic se neděje,“ zamumlám s přivřenýma očima a vychutnávám si její dotek. Přitulí se ke mně nadoraz a zajede mi prsty do vlasů.

„Miluju tě… Sakra, víš to?“

„Vím… Ale já tě miluju víc,“ zachraptím a obejmu ji. „Už to nechci podstupovat… Musíš se rozhodnout jednou pro vždy.“

„Jsem rozhodnutá.“ Odtáhne se ode mě se surovým povzdychnutím. Váhavě dojde doprostřed místnosti a komicky se přitom naklání a zadrhává, přesto její roztěkaná nepřizpůsobivá chůze vypadá rozkošně, nikoliv však ladně. „Sakra, neříkej mi, že tě to nevzalo… Poznám to na tobě!“ zavrčí jízlivě a promne si pěstmi oči. „Myšlenka, že tě … nenáviděla. Musel jsi to vědět, ale skutečnost … bolí,“ vydechne křehce. „Mně to taky vzalo,“ připustí nerada a tupě vydechne, zatímco zkroutí tvář do ironického šklebu. „Kupodivu…“

„Já to chápu, proto chci, aby ses dobře rozmyslela, co jsi ještě ochotná podstoupit a co už ne,“ řeknu a záměrně nereaguju na její monolog. Dala najevo slabost a očekává, že to přejdu bez povšimnutí, jinak by si přede mnou snad mohla připadat zranitelná, alespoň tak ji vidím já…

Diana

„Nemůžu ani pomyslet na to, že bych byla bez tebe…“ Pevně se chytím za hruď a celá se při té myšlence rozechvěju. Vnitřnosti se mi tupě sevřou nelítostnou palčivostí. „Moje tělo se tomu intuitivně brání." Oklepu se a chytím se za břicho, když se mi žaludek snaží převrátit a rozdělit ve dví. „Jenom ta myšlenka mi vystřeluje do břicha jako nože. Pořád to hrozně bolí, ale při té myšlence ještě víc." Povzdychnu si a snažím se nevnímat, jak se mi kroutí střeva a já cítím ten známý bolestný pád na dno, kde by neexistoval on. „Takže by nejspíš nebylo dobré od tebe odcházet. Nedokážu si to ani představit. Chci být s tebou…"

„Možná, že kdyby tě to nebolelo, bylo by vše jinak…“ hlesne zádumčivě a já obrátím oči v sloup. Kdyby byly v prdeli ryby…

„Sakra, odloučení od tebe bude vždycky bolet. Jsem na tobě závislá… Beztak mě to týrá psychicky. Jen se k tomu přidává fyzická bolest jako by tělo reagovalo soucitně na moje pocity.“ Skloním hlavu a přemýšlím, jak mu povědět, co si myslím už delší dobu. „Víš, nemyslím si, že to bude naším vztahem… Ty reakce mýho těla… Nebude to poutem mezi náma. Mám pocit, že mi odumírá tělo… Asi tady dlouho nebudu,“ ironicky se zašklebím, přestože podvědomě svá slova myslím tak nějak vážně. Nejsem si jistá, co se vlastně děje…

„Hlavně, že tě nepřešel humor.“ Rozličně se usměje a pokusí se sednout, protože se hlavou opírá o křeslo a je uvelebený, jako by ho tělo neneslo. „Kdo je u dětí?“

„Desire s Dickem… Bránili tě. Dick měl zase jeden z těch svejch inteligentních monologů…“ odfrknu pobaveně. Je vážně přesvědčivý, můj kamarád, když se mu chce. Jako by přesně věděl, co říct a kam sáhnout. Jako by mne znal lépe, než se znám já sama.

Chester zabublá smíchy. „Copak náš Dick…“ Oči mu zasvítí a temnota se na chvíli rozestoupí a ukáže radost. „Uměl jsem si najít kamaráda… Ale že se mne zastávala i Desire, to je pro mě překvapení…“

„Pro mě taky,“ hlesnu surově a zamračím se, zatímco si prsty vjedu do vlasů a protřepu si nohu, která mě mírně začíná mravenčit. „Asi proto mě přivedli zase k rozumu… Andílci,“ prsknu ješitně a protočím oči.

Můj upír na mě vážně pohlédne. Atypickou tvář má staženou důrazností. „Sám jsem si pod sebou podřezal větev, když jsem tu věci po Eleanor nechal…“

„Myslela jsem, že sis je tu nechal, protože to byla tvoje oběť… Protože jsi chtěl mít trofeje, ale … ty jsi ji skutečně měl rád. Je to fascinující,“ prsknu pokořeně a zamžikám očima, zatímco se bráním těm špatným pocitům, kteří mě zevnitř rozdírají. „Nemohla tušit, jak moc se změníš…“ zamumlám a probodnu ho omluvným pohledem. „Teď už je všechno pryč. Oskar na tebe měl špatnej vliv… Měl ten dar.“

„Prostě jsem jí najednou nedokázal … ublížit tak, jak bych chtěl. Byl to velmi podivný pocit… Bral jsem to jako slabost. Do dneška nechápu, že ze mě něco takového mohla po Oskarově výcviku vydolovat…“

„Nejspíš byla skutečně jedinečná…“ Skloním hlavu a zabodnu se do lesklé dřevěné podlahy. Podrobně zkoumám každý vryt i přechod barev, uklidňuju se. „Oskarovi se jen tak odolat nedá. Vždycky dostal, co chtěl…“ Vzpomínka na toho anděla s temnou aurou a zářivě zelenýma očima mi rozproudí krev… Moje temná část je mu vděčná za probuzení, moje druhá část, ta nevinně lidská, ho za to nenávidí. „Nebyla to slabost… Byla a je to tvoje jedinečnost. Tím ses stal něčím mnohem výjimečnějším, než kdy Oskar byl."

Neřekne ani slovo, jen tupě zírá do prázdna.

„Co se ti na tom nezdá?“ přimhouřím oči a snažím se ho prohlédnout tak, jako mě dokáže přečíst Dick. S naprostou dokonalostí až do posledního slova. „Ty to vidíš jako slabost, viď?“ Upír ve mně to tak vnímá, ale já jsem stále víc člověk, než kdy Chazzy bude. Chci si zachovat svou lidskou titěrnost za každou cenu, proto tak tíhnu k těm pitomým emocím, kterých se mi dříve nedostávalo.

„A jak to mám brát, když mi to přináší více neštěstí než štěstí?“ Hlavu si složí odevzdaně do dlaní a mně prudce bodne v hrudi a z očí mi při té větě uniknou slzy, které ihned setřu hřbetem ruky.

Chester

„Nejspíš máš pravdu," hlesne šklebivě nabubřelým tónem a trhne rameny. „Měli bysme bejt šťastný oba.“

„To ano, měli.“ Souhlasně pokývu hlavou. „Ale vím, že bez tebe by mi bylo mnohem hůř… Nedokážu si to představit,“ zavrtím hlavou, protože pro mě život bez ní neexistuje. „Já už prostě nemohu zpět a vlastně ani nechci. Záleží jen na tobě a tvých přáních.“

„Chci, abys byl šťastnej!“ zavrčí příkře a dodá: „A se mnou to nebude…“ ovšem je to tak neslyšné, že je zřejmé, že ji to jen vyklouzlo ze rtů. Nechtěla to říct. Nechápavě k ní zvednu hlavu a Di sebou mírně cukne a projede si hedvábné černé vlasy. „Jako upír by ses měl nejspíš líp beze mě, protože díky mně seš jako v pasti.“

„Posloucháš, co tu povídám? Já bez tebe šťastný nikdy nebudu! Už nejsem upír. Jsem … karikatura,“ vydechnu zlomeně. „Sama jsi to řekla a je to pravda.“

„Není problém z tebe toho upíra zase vykřesat.“ Samolibě se ušklíbne a projde se kolem mě jako dravec, který čeká, až kořist udělá chybu. „Není problém tě ode mě odprostit.“ Krouží kolem mě a tiše našlapuje, zatímco se jí snažím pohlédnout do tváře.

„Proč to děláš?“ zasípu a obrátím se na ni, když se mi postaví za záda. Ovšem okamžitě uhne stranou a začne mě znovu obcházet. „Pokud se mě chceš zbavit, tak … to stačí říct. Nemusíš to brát takhle oklikou,“ hlesnu a nitro se mi sevře v jakémsi žádostivém zmaru. „Já tě nechám být, pokud to je tvým přáním…“ hlesnu těžce. Na hrudi mě drtí ten známý nesnesitelný tlak, tak intenzivní a reálný, až se pevně musím chytit područek křesla, abych nevykřikl bolestí.

„Myslíš, že se tě chci zbavit?“ zeptá se posměšně a sarkasticky se usměje. Ta jízlivost mě polije jako ledová sprcha. V očích jí blýskne, když spatří mé reakce.

„Já už nevím, co si mám myslet… U tebe se vše mění z minuty na minutu a já už nedokážu odhadnout, na čem jsem.“ Vlastně jsem se v ní nevyznal nikdy…

„Můžeme na tenhle rozhovor zapomenout?“ Tak moc bych si přál, aby nikdy nečetla ten dopis. Aby se nic takového nestalo. Abychom byli v naší ložnici a Di v mém náručí. Tisknul bych ji k sobě, vdechoval její vůni a utápěl se v popelavých duhovkách…

Znechuceně se ušklíbne a vyjde ze dveří. Probodnu ji prosebným pohledem, ale nevidí to… Zírám jí do zad a dívám se, jak mi mizí v dáli. V hrudi mě znovu zřetelně bodne, až zatnu pěsti. Psychická bolest mi připomíná horší týrání, než fyzická. Raději bych dostal ránu do zubů nebo se nechal polít svěcenou vodou, než zažívat tohle peklo.

*

Stojí vedle Cristoballa s takovým odhodláním a laciným postojem se k němu tulí, zatímco na mě shlíží se vší samolibostí. Ball ji blahosklonně a majetnicky obejme, nakloní se jako by si mne chtěl prohlédnout a pak hlubokým hlasem pronese.

„To je on?“

„Jo, to je ta karikatura,“ prskne pohoršeně moje maličká a zakaboní se. Tvář jí, co chvíli protne bolest, a já tuším, co ji týrá, ovšem nevím, proč mě takto provokuje!

„Co si myslíš, že děláš?“ zavrčím chladně.

„Jsem tady, abych ti pomohla se konečně stát zase upírem, sakra. A v době tvý … nepřítomnosti se o mě postará Ball, nemusíš mít strach.“ Znovu se k němu přitulí a vyvalí oči bolestí.

„Dětí se ani nedotnu.“ Cristoball se zatváří jako neviňátko, zatímco mě se ve tváři prohlubuje majetnický vztek, žárlivost a nevolnost z alkoholu. Nemám rád, když někdo sahá na to, co je pouze mé!

Natočím hlavu na stranu, jako bych špatně slyšel. „Co prosím? Co mi to tu povídáte?“ zavrčím varovným hlasem a po očku sleduju Di, jak se od něj snaží odtáhnout, zatímco ji Cristoball tiší a táhne k sobě. Samozřejmě, její tělo se brání kontaktu s jiným upírem a ona proti bolesti bude kraulovat tak dlouho, než ji to přemůže.

„Co je? Přece jsme se dohodli, ne?“ sykne zarputile Cristoball a vyšpulí trucovitě rty.

„Sakra, to jo, ale … Sakra, au! To bolí!“

„Táhni od ní!“ Chladně se mu zadívám do očí a vstanu. Odstrčím ho stranou a i přes protesty vezmu Di do náruče. „To se spraví, maličká… Jen zhluboka dýchej.“ Přitisknu se k ní tak těsně, až se celá začne chvět.

„Sakra, tohle není žádný naše pouto! To prostě děláš ty!“ zavrčí vztekle a snaží se mě od sebe tvrdohlavě odstrčit. „Vždycky, když mě chceš dostat na kolena, tak se ti to podaří!“ vyjekne a zkroutí se v křeči. „Přestaň, bolí mě to!“ štěkně bolestně a z očí jí vyhrknou slzy.

„Já nic nedělám…“ hlesnu tiše. „Přestane to, až se uklidníš.“ Doteky se jí snažím dokázat, jak moc mi na ní záleží. „Pokud se nepřestaneš cukat, tak tě to bude bolet stále,“ zavrčím odměřeně, i když mě ničí pomyšlení, jak moc ty její výmysly ubližují.

„Sakra, když to tak dobře víš, ty chytrej, tak co se sakra děje?“ Odevzdaně si položí hlavu na mé rameno a nechá se tišit, zatímco v sobě potlačuje vzlyky. Utírá si slzy a tváří se zamyšleně, zrádně. „Ne! Sakra, ne!“ zařve hrdelně. Odtáhne se ode mě tak rychle, že zakopne o vlastní nohu a dopadne na zadek. „Ne! Ne! Ne!“ klekne si na kolena a rozbrečí se jako želva. „Řekni, že nejsem… Ne! Sakra, to nemůže bejt možný!“ zaúpí panicky a vjede si do vlasů, se kterými trhá, jako by si je snad chtěla vytrhat. „Já už nechci… Už nikdy… Prosím!“ Ten její nářek mě svazuje a ničí.

„Nezírej tak hloupě a táhni!“ zavrčím temně směrem k Cristoballovi, který kouká jako pět na šest a celá tato situace mu nedochází. Nemusím ho pobízet, během pár vteřin ochotně zmizí za dveřmi. Skloním se k Di a stáhnu ji k sobě do náruče, zatímco vzlyká. Přenesu ji na pohovku, kde se s ní posadím a hladím ji. Nemluvím. Slova by v tuto chvíli byla naprosto zbytečná. Pevně ji držím a snažím se zastavit její srdceryvný pláč a bolest, kterou jí způsobuje naše třetí dítě…

Po chvíli se mi vysíleně sveze na hruď a jen zoufale popotahuje. Ve tváři má vepsaný naprosto nešťastný výraz. „Jak jsi mi to mohl udělat?“ vydechne zlomeně. „Já už nechci. Nechci to znovu zažívat.“

Mlčím a tiše ji hladím po vlasech. Co bych jí na to mohl říct? Že se na malého těším? Že ho chci stejně, jako jsem chtěl dvojčata? „Nic znovu prožívat nebudeš,“ hlesnu konejšivě. Ona se nebojí těhotenství, ale … mého chování. Bojí se mě. „Slibuju.“

Při těch slovech sebou trhne a nafoukne tváře. „Sakra, už to prožívám!“ sykne nenávistně a z očí jí vytryskne cynismus. „Jak dlouho mi to tajíš, ty bastarde?“

„Vím to … jen krátkou chvíli.“ Dělám, že jsem neslyšel její urážku i zmínku o tom, že už se mnou to peklo zažívá.

„Udělal jsi mi to dítě schválně, abys mě zase mohl týrat!“ sykne zle a zatne se mi drápy do paže, až ucítím mírnou bolest. „Jenže to ti nevyjde!“ Ta zášť je náhle tak hmatatelná a po lásce ani stopy. „Nevíš, jak víc bys mi sakra ublížil!“

„Jak můžeš něco takového vůbec říct?“ zašeptám s bolestí ve tváři i v hrudi. „Myslíš si, že kdybych ti chtěl ubližovat… Že bych se ti to snažil zatajit? Že bych se stále jako ten idiot snažil, abys nebyla ve stresu?“ zavrčím v narůstající zoufalosti.

„Nehraj si tady na nějakýho miláčka, sakra! Dost dobře si pamatuju na to peklo. Vím jaký to bylo a teď to jenom pokračuje!“ Zatne pěsti a vytrhne se mi. Tiše ji následuju až do naší ložnice, protože se opět drží za břicho.

„Vy jste to věděli taky?!“ vyštěkne na Dicka a Desire, kteří na ni vyjeveně zírají.

„Co jsme měli vědět?“ probodne ji Dick tím svým přízemním důvěrným pohledem.

„Jsem těhotná, sakra!“ vyjekne Di a chytí se za hlavu. Desire ji zvesela obejme.

„To je nádherné!“

Její divočejší dvojče ji od sebe odstrčí tak prudce, že ji Dick v poslední chvíli chytí, jinak by si upadla. „Sakra, seš pitomá nebo co?!“ zařve na ni hrdelně má maličká a vycení vztekle špičáky, jako by ji chtěl rozsápat.

„Ty nemáš radost?“

„Jasně, takhle evidentně vypadá úplně šťastnej člověk!“ sykne ironicky Di a ohrne znechuceně rty. „Kéž by…“ umlkne a vyjekne bolestí, zatímco se jí tvář semkne v zuřivém vzteku a odhodlání.

„Di?“ Desire chce svou sestru podepřít, ale ona ji zuřivě odstrčí a oběma dívkám do očí vhrknou slzy.

„Postarej se o Desire!“ sykne důležitě na Dicka a schoulí se do sebe.

„Dianko, Ježíši Kriste, krvácíš!“

Di protočí oči a sáhne si na krk. Prsty se jí ihned zbarví do červena. „Sakra, neříkej mi tak.“

„Desire, nech nás tu,“ hlesnu. Už jí dál nenechám trápit. Přehání to a já se nedovedu dívat, jak týrá sebe i naše dítě. Desire bez řečí zmizí i s Dickem na chodbě a pečlivě za sebou zavřou dveře. „Pojď ke mně…“ natáhnu ruce ke své maličké.

„Polib si prdel,“ sykne sprostě a sarkasticky se uculí. Povzdychnu si a proti její vůli ji popadnu do náruče a jemně položím na postel. Moc se nebrání, protože … nemá sílu a podbřišek jí nejspíš dost bolí. Přilehnu si k ní a bez dalších průtahů se jí zakousnu do zápěstí. Di zasténá a kupodivu se nebrání. Přijímá můj jed a na oplátku mi dává krev, která se od dalšího polknutí zlepšuje a sládne jako božská mana. Téhle chutě se nikdy nepřesytím. Když mě chytí za ruku a položí si ji na můj podbřišek, projede mnou vlna radosti a zasáhne mě o tolik chutnější krev, až zaúpím. Musím se od ní odpoutat, jinak bych měl za chvíli mozek zcela vymytý. Hojím jí ránu a moje maličká kupodivu krotce drží jako beránek, ani neprská. Opět mě překvapila! Čekal jsem, že se se mnou bude prát a bude láteřit, ale je příjemný klid.

„Už je to v pořádku.“ Odtáhnu se od ní a vstanu z postele. „Možná bys měla na chvíli odpočívat…“ Posadím se do křesla, kde mám rozhled jak na okno, kterým by nečekaný návštěvník mohl přijít, tak i na naše děti a svou maličkou, která se schoulila do klubíčka a přikryla se dekou.

„Měla bych se najíst…“ vzdychne a trochu zmoženě se zvedá. „Navíc děti budou mít za chvíli taky hlad.“

„Krev tu ještě máš. Maso ti mohu přinést, pokud budeš chtít.“ Rovnou se zvedám, aniž bych čekal na odpověď. Urychleně vyběhnu z postele, beru schody po třech a v kuchyňském umyvadle zašátrám po několika plátcích masa, které jsem dal rozmrazit. Omyju je pod vodou a naskládám na talířek. Za pár vteřin jsem opět v pokoji a spokojeně si prohlédnu své následovníky i Di, kteří jsou v bezpečí. Zrovna drží Charmed v náručí a krmí ji. Zastavím se a tiše ji pozoruju. Dvojčata jsme také neplánovaly a jsou na světě. To mě ovšem omlouval fakt, že jsem netušil, že upír může zplodit potomky s člověkem. Ovšem nyní? Je jí o rok více a už bude mít třetí dítě. Snad třetí … hrkne ve mně, když si pomyslím, že by se nám osud znovu vysmál v podobě dalších dvojčat!

„Co je?“ Di zúží oči a chytí se za podbřišek.

„Nic, jen … sluší ti to s nimi.“

Spokojeně se usměje a já si přilehnu na postel a začnu se mazlit s našimi dětmi. Dlouho jsem nebyl za Baltazarem, vzdychnu v duchu a hrdě se pnu, když se na mě vesele smějí. Musím to brzy napravit a podívat se za svým prvním následovníkem, i když on má nyní potencionálního otce Mikea… Divoce se ušklíbnu a pozoruju Di, jak dopije svou třetí skleničku. Když ji však pokládá, vyjekne, strne a chytí se za břicho. Chladně se otočím k oknu, kam Di upírá svůj zrak a mimoděk se zamračím.

„Co ty tu chceš?!“ syknu nenávistně a stoupnu si tak, abych zatarasil cestu, jak k dětem, tak i ke své šťastné krvi. „Snad jsem ti říkal, že se tomuhle pokoji máš vyhýbat obloukem!“

„Jen jsem se přišel podívat na dětičky… Jak se jim daří.“ Na rtech přeslazený neutuchající úsměv. Kdyby nebylo těch upířích zubů, přišel by mi sympatický. „Di, už je ti líp?“

„Ani ne.“

„Vypadni!“ zavrčím na něj, když jen pokoutně hází pohledem po mé maličké. Ale když se k ničemu nemá, surově ho chytím za krk a přimáčknu ke zdi.

„Nech mě být!“ zavrčí zlověstně.

„Vypadni ti říkám!“ syknu mu do obličeje skrze zaťaté zuby a ještě více ho stisknu, až se mu na krku objeví krev. Jsem sice menší, než on, ale zdá se, že mám více síly. Ať se snaží, jak chce, ze sevření se mu dostává špatně. Když ho konečně pustím, vycení na mě zle zuby.

„Možná ti šťastná krev dává dostatečnou sílu, ale já jsem za to vytrvalejší.“ Jistě, čekal jsem, že v něm proměna v upíra ještě zhodnotí ty vlastnosti lovce, které měl.

„Máme dohodu!“ ozve se důrazně Di a probodne ho šedýma očima, které jsou plné jakési dravčí autority.

„Ty ji evidentně nemůžeš splnit.“

„Ale mám někoho, kdo ji splnit může,“ usměje se ďábelsky. „Máš rád holčičky, viď?“ Cristoball jen zvráceně přikývne a olízne se.

„Jakou máte dohodu?“ sevře se mi nitro a snažím se přijít na následky, které Di mohla opomenout. Nikdy moc nerozjímá a rovnou řeší, ale to je úplně špatně! Dohoda, kterou s ním uzavřela, by mohla být hodně nebezpečná, možná i smrtelná.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v zemi - 17. kapitola: