OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v zemi - 18. kapitola

31.10.2011 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 773×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

18. kapitola - „Neodcházej...“

Chester

Zvedne se z postele a zcela mě ignoruje. „Pojď… Ukážu ti ji,“ blýskne špičáky a Cristoball za ní poslušně jde.

„Kolik jí je?“

„Míň jak patnáct… Říká, že čtrnáct, ale kdoví.“

„Mladší by nebyla?“ Di po něm nesouhlasně šlehne pohledem a zavrčí. „Nevadí, i tak to bude roztomiloučká holčička.“ Mne si ruce.

Pokoj, do kterého mají namířeno, je jen pár kroků od nás. Bydlela v něm Chrisante a mně se nepříjemné vzpomínky vrátí jako bumerang a bodne mě v hrudi. Před dveřmi se zastavím a hledím na to, jak Di bez rozpaků vejde dovnitř, opře se o zárubně a se sebevědomým šklebem zírá na Dextera a Angelu, kteří jsou zrovna v nejlepším.

„Co takhle klepat?“ zavrčí výhružně Dex.

„Rozdáváš si to s ní mým domě. Buď rád, že mi za to neplatíš,“ sykne varovně Di a hodí k nim hlavou.

„To je ona?“ zajímá se Cristoball a se zájmem si olizuje špičáky.

„Je tvoje,“ usměje se zářivě Di jako by mu nabízela jakousi trofej. Cristoballa nemusí dvakrát pobízet. Sladce se usměje a dlouhými kroky jako šelma, kdy se mu ramena rovnoměrně pohybují s tělem, dojde až k Dexterovi a chytí ho ze zadu za krk. Odtáhne ho od Angely tak rychle, že sebou Dex plácne o zeď a svalí se na zem.

„Co to má bejt?!“

„Drž hubu nebo tě zabiju,“ řekne líně Cristoball a lísavě si vleze nad Angelu. Dlaně si položí vedle její hlavy, zatímco si ji se zájmem prohlíží. „Odteď jsi moje holčička…“ zavrní jí do rtů a políbí tak vášnivě, až pod ním Ang zakňourá. Zdá se, že se jí jeho přístup líbí víc než Dexterův, protože s ním souhlasí hlasitěji…

„Co to má bejt?!“ přijde k nám nakvašeně upír s pichlavýma očima a zrádně si Di prohlíží, jako by si na ní chtěl smlsnout.

„Můj dům. Moje pravidla.“

„Je to moje štětka!“ vyjekne Dex a prstem ukazuje na to, jak si to ti dva užívají. Zatím jen předehru. Zdá se, že Cristoball je velmi vytrvalý i v tomhle a svou holčičku si opečovává dokonale, protože pod ním sténá tak svůdně, až ucítím tlak v rozkroku.

„Už ne. Patří Ballovi, sakra!“ štěkne po něm poklidně Di a zazubí se. Dexter chvíli vypadá, jako by jí chtěl dát pěstí, ale když na něj moje maličká vycení zuby a pohrozí mu tím svým oskarovským pohledem, zbledne a stáhne se. „Pokud s tím máš problém, Ball ti to jistě rád vysvětlí.“

„Chazzy, zkroť si Dianu!“ vrčí nespokojeně Dex a s jakýmsi nešťastným pohledem pozoruje Cristoballa, který už se dobral k tomu hlavnímu a zapasoval se mezi její stehna. Při tomhle aktu můžu říct jen jediné. Jde jim to spolu lépe a ta zlověstnost z Cristoballa sice nevyprchává, ale stahuje se v jakési sexuální napětí. Jen se tomu směju a dál pozoruju scénu jako vystřiženou z porna. Je mi jedno s kým Angela šuká a pokud to, že s ní Ball bude vyjebát postačí, aby nám dal pokoj, milerád ho podpořím. Di se na mě zahledí zkoumavým pohledem, ale když se na ni usměju, uvolní se a chytí mě kolem pasu.

„Nebreč, najdeš si jinou,“ ušklíbne se na Dextera, který je naprosto zkroušený.

„Proč by si hledal jinou?“ zamumlá zastřeným hlasem. „Angela má přece dostatek místa pro všechny, ne? I pro více najednou!“ blýsknu očima. „Buď trochu vynalézavý, kámo.“ Di do mě mírně dloubne a zakaboní se. „Copak, lásko?“

„Seš tím nějak moc zaujatej,“ prskne.

„Nechci se o ní dělit! Není to jenom moje šlapka, je to i kořist!“ sykne surově a zatne pěsti, zatímco funí jako by měl za chvíli vyletět. Chápu, jaké to je, když se musí dělit o svou oběť. Na tohle jsou upíři velmi hákliví.

„Tak si pro ni běž. Dej mu přes hubu, ne?“ uchechtne se Di a Dexter se zatváří jako by ho poslala do války a on neměl šanci vyhrát.

„To víš, celibát mi už začíná lézt na mozek…“ zašeptám jí do ucha, a když ke mně zvedne oči, poťouchle se usměju. „Dexi, děláš, jak kdyby to byla jediná kořist na světě. Ulov si jinou, ne? Nějakou méně prožranou od ústavičného šlehání…Tahle by ti stejně brzy zůstala ležet nehybně v posteli. Přece nechceš šukat mrtvolu, ne?“ ušklíbnu se. Dexter se na ty dva dívá s tak smutným pohledem, až je mi ho málem líto. Je to prostě posera, co si nechá všechno vyfouknout před nosem.

„Už rači pojď!“ Zatáhne mě Di za ruku a vede mě k naší ložnici. „Stačí ti pár pohledu na rozjetou dvojici, sakra a seš hrozně chlípnej a sprostej!“ šklebí se a dává mi najevo, že má ty mé chutě ráda.

Zavřu za námi dveře a zasměju se. „Chlípný a sprostý?“ Di se maličko ošije a střelí po mě svůdným pohledem. „Proč jsme tam nezůstali až do konce?“ schválně udělám podobně smutný výraz jako Dexter, až se po mně ožene. „Ano, já vím, ty raději soukromé porno,“ syknu zvráceně a přilepím se na ni, abych ji mohl políbit, když si na něco vzpomenu. Zúžím oči. „Počkej… Tys…“ zamračím se. „Tak tohle byla ta dohoda, kterou jsi s Cristoballem měla?"

„Jenom jsem mu slíbila náhradu,“ obrátí oči v sloup a odfrkne, jako by se nic nedělo! „Teda ne tak, jak si myslíš… Neslíbila jsem mu sex. To ne. Chtěl po mně holčičku na hraní, ale on je spíš… otcovsky založenej…“

„Co prosím?“ zavrčím ostře. „Jakou holčičku? Snad ne…“ Pohledem sklouznu k postýlkám a vyhledám v té husté tmě Charmed. „To snad nemyslíš vážně?“ zavrčím hrubě a surově ji drapnu pod krkem. „Ty jsi mu slíbila naši dceru či co?“

„Sakra, co blbneš? Slíbila jsem mu sebe!“ vyjede na mě a vyvlékne se mi.

„Aha…“ ušklíbnu se. „Na hraní, ano? Ale nikoliv na sex… A to ti mám věřit? Vážně si myslíš, že jsem tak hloupý?“

„Takže ty si fakt myslíš, že jsem nějaká coura a moje tělo je prodejný nebo co?!“ vyjede po mě svou ohnivostí. „Sakra, nic z toho, co jsem … ze sebe vydolovala, ti nic neřeklo! Nezůstalo v tobě! Nikdy si neuvědomíš, že jsem … někdo jiný, než se tvářím!“ Zoufale se chytí za hlavu a rve si vlasy, jako by byla v koncích.

„A jak si to mám tedy vysvětlit?“ zapředu tiše a výhružně. „Tak mi to pověz!“ přestanu vrčet a zadívám se na ni a zjihnu. „Víš, jak … hrozně jsem žárlivý. Promiň,“ hlesnu a obejmu ji, když vidím, jak se jí lesknou oči. Žádné obviňování. Žádné hádky. Vše musím překousnout a odkývat, jen aby byla v klidu.

Vytrhne se mi z objetí. „Nikdy mi nebudeš věřit!“ sykne ublíženě. „Moje víra v pitomou lásku na celej život pro tebe sakra nic neznamená! Tebe to jenom obtěžuje a seš z toho necasnej!“ Plácne sebou na postel a hlavu si schová pod polštář, abych neviděl, jak pláče…

„Říkáš hlouposti a dobře to víš,“ zašeptám zamračeně a přivinu se k ní. „No tak, Di, já ti přece věřím, ale … když mi povíš, že jsi mu slíbila sebe, tak … jak si to mám vyložit?“

„Jak jinak by sis to mohl vyložit než tak, že před ním automaticky roztáhnu nohy a ještě si to užiju!“ prskne vztekle. „Představ si, že takhle to dělám s každým!“ zavrčí a odstrčí mě od sebe. „Každýmu ochotně a ráda podržím! Stačí jenom říct!“ Vycení bolestně špičáky a otočí se ke mně zády.

„Tak mi pověz, co by napadlo tebe, kdybych ti tohle samé řekl já. Pochybuju, že bys mi skočila okolo krku celá šťastná, jak jsem velkorysý!“ odfrknu. „Copak mi normálně nemůžeš říct, na čem jste se vy dva dohodli? A hlavně proč?“  Ještě to ani pořádně nedořeknu a už mi to začne docvakávat. Ta věta o tom, že ze mě udělá konečně zase upíra… Zamyšleně se na Di podívám. Proč by to do hajzlu dělala?

„Sakra, tak ty pochybuješ! Já tě načapu, jak se na chodbě vášnivě objímáš s Miou a uvěřím ti to! Uvěřím i nějaký dementní výmluvě o tom, že jsi měl na krku rtěnku od tý děvky. A ty mi nemůžeš s klidem vzít jednu pitomou dohodu? Mezi náma je rozdíl. Já se snažím ti věřit, i když ty už jsi mi parohy nasadil.“

„S Angelou to bylo přesně tak, jak jsem řekl. Jenom s Miou to bylo trochu jinak…“ Di zalapá po dechu a protne mě zděšeným pohledem. „Ale to už vědět můžeš. Nebavili jsme se totiž o Chrisante, ale o tobě. Teď už také víš, proč ti tady také gratulovala…“

Zatváří se přemýšlivě a pak si vjede prsty do vlasů. „Jistě, tomuhle patří mega gratulace!“ sykne jízlivě. „No, počítej s tím, že až se ti něco takovýho zase přihodí, tak budu stejně přívětivá a důvěřivá jako ty! Jak ty na mě, tak já na tebe, miláčku!“ zacukruje a mě zabolí, že o našem dítěti mluví takhle.

„Vím, že nejsi nadšená, ale naše dítě za to nemůže.“

„Malýmu to taky sakra nevyčítám! Budu ho milovat stejně jako dvojčátka!“ Položí si dlaň na břicho téměř láskyplně. „Já nevím, tobě se vždycky stávaly nejrůznější podivnosti, za který jsi nikdy nemohl! Když jsi spal s Miou… Taky omylem, samozřejmě! Ona tě totiž chudáčku svedla, co?“ zavrčí vztekle a cynismus jí div neskapává po špičácích. „Pak jsi operovával mou sestru a do toho přišla Kytka, sakra a po ní zase drahá Angela! Přijít někdo další, tak ho taky ozkoušíš, protože tobě to prostě nedá!“ zavrčí zle. „Já na rozdíl od tebe mám čistej štít! Ty průšvihy, co jsem měla s Dickem, Dexem a Oskarem byly jenom kvůli tobě! Ta dohoda je prakticky to samý!“ prudce se zarazí a skousne si ret.

„Co prosím?“ zavrčím zle. „Tak za to se mi zas mstíš, do hajzlu? Za to, že se mnou čekáš další dítě? Budeš mě za to trestat? Proč ze mě chceš krvelačného upíra? Abys mi to potom mohla vyčítat?“ vrčím naléhavě jednu otázku za druhou, zatímco na mě vyjeveně zírá a mírný strach se jí zabodává pod kůži. Cítím to v jejích pocitech a dělá mi to dobře, protože takhle ze sebe většinou dostane pravdu.

„Říkal jsi, že seš nešťastnej… Chtěla jsem, abys … byl šťastnej. A to budeš jedině jako upír. Nechtěla jsem … nic zlýho. Jsem ti na obtíž, protože jsi říkal, že seš v pasti… ve vězení. To já nechci. Než aby ses trápil,“ polyká slzy.

Moje tvrdé rysy ve tváři povolí. „Cože?" vydechnu. „Já přece neříkal, že jsi mi na obtíž ani že jsem jako ve vězení. Jak tě to napadlo?" dívám se na ni překvapeně. „Já tě mám přece rád…"

„A to je právě ten problém… Díky tomu seš ke mně připoutanej a nemůžeš si žít po svým. Tohle není život pro upíra,“ ušklíbne se bolestně a zadívá se na dvě postýlky.

Téměř mi z toho zaskočí. „Problém? Takže ty mě odmítáš proto, že tě mám rád?“ hlesnu tuhle absurditu a falešně se zasměju. „Tak to už je na mě vážně moc!“ zvednu se z postele a jako v mrákotách přejdu k oknu, za kterým se plazí hustá mlha. „Já už ti vážně nerozumím…“ hlesnu teskně.

„V knihovně jsi byl hrozně nešťastnej… Protože ta láska, kterou cítíš ti ubližuje, namísto aby tě dělala šťastným. Chtěla jsem, abys byl zase upírem… Abys v sobě ty pocity udupal a mohl žít po svým bez trápení.“

Copak si neuvědomuje, jaké by to pro ni znamenalo utrpení, kdybych byl zas plnohodnotným upírem? Mou rodinu by to zahubilo! „Prosím tě, už nic neříkej,“ požádám ji. „Nikdy. Ani na okamžik jsem nepřemýšlel o otm, že bych se chtěl vrátit k upířímu životu. Naivně jsem si myslel, že … mám něco víc.“

Zoufale se zhroutí na postel a schoulí se do klubíčka. Pláče. „Tak už dost… žádné slzy,“ hlesnu konejšivě a zvednu jí jemně bradu, abych setřel její slzy. „Možná to bude znít neuvěřitelně, ale já vím, co chci, tak se mé rozhodnutí nesnaž měnit, i když … chápu, že jsi to myslela dobře, lásko.“ Pohladím ji po vlasech a ona se zatváří zle a pak sebou cukne a tvář se jí zkroutí bolestí.

„Au!“

„Co je ti? Je ti špatně?“ zajedu jí starostlivě na podbřišek, když se mi opře o rameno a zoufá si. Jsem přece u ní, tak … A pak mi to dojde. Můj následovník ji může trestat i za mé myšlenky, pokud je trochu krvelačnějšího rázu, než dvojčata. „Na co tak hrozného myslíš, že ti to způsobuje takovou bolest? Malému tvé myšlenky nedělají dobře.“ Dlaň mě nepříjemně pálí.

„Co se mi sakra cpe do hlavy?“ prskne bolestně. „Dvojčátka nikdy nebyly napojený na moje myšlenky! Tak jak to, že on je? Au!“ křikne znova a schoulí se u mě. „To bolí! Ať už toho nechá… Vždyť už na to nemyslím!“ rozbrečí se a vecpe se ke mně co nejvíc to jde.

Přitisknu ji k sobě a snažím se malého, samozřejmě, že to bude další syn, uklidňovat svými doteky. „Na co jsi myslela?“

„Na nic!“ zavrčí výhružně a znovu sebou škubne. „Au! Sakra, přece mě nemůže trestat za moje myšlenky! To nesmí!“ zaúpí bolestivě a vztekle zároveň, div mi nevleze do oblečení.

„Je mi jasné, čeho se ty myšlenky nejspíš týkají…“ zapředu jako kočka. Nebo spíše koho se týkají, pomyslím si v duchu a snažím se jí od té bolesti ulevit, jenže jakmile jí zase napadne nějaká špatná myšlenka, zkroutí se v dalším návalu křeči. „Musíš mi říct, na co myslíš. Třeba to pomůže, když si o tom promluvíme. Pak už nebudeš mít důvod, nad tím uvažovat a takhle se trestat."

„Já se netrestám! Trestá mě on! Já mám právo si myslet si, co chci!“ sykne vzpurně a snaží se zhluboka dýchat. „Nechci o tom mluvit… Jsou to moje myšlenky. Moje, sakra!“

„Jak chceš, ale vím, že se to týká mě,“ poušklíbnu se, ale dál nevyzvídám. „Ještě, že máme to mrně… Alespoň budu vědět, jak často o mě špatně smýšlíš,“ mrknu na ni a dál jí stírám kapičky potu, které se jí třpytí na čele. Chvíli je ticho a pak Di úlevně vydechne a roztaje mi v náručí.

„Já na tebe myslím špatně v jednom kuse,“ ušklíbne se a vdechne mou vůni. „On si myslí, že když si o tobě myslím něco nehezkýho, že tě prostě nemám ráda," zaškaredí se. ,,Občas mi vážně lezeš na nervy, ale pořád tě…" Sladce se usměje.

„Pořád mě co?" přivřu oči a s vážným výrazem ve tváři ji pozoruju. Chci, aby to řekla. Takovéhle vyznání neberu.

„Seš fakt příšernej,“ protočí oči a odfrkne, zatímco mi zajede prsty do vlasů a mazlí se s nimi. „Pořád tě miluju, neřáde,“ zašeptá mi do rtů a jemně mě políbí. „Přece tě tím nemusím pořád ubezpečovat. Získal jsi mě na věky.“

„Nemusíš, ale můžeš…“ pousměju se. „Ne, lžu. Musíš!“ kousnu ji do rtu a pak se od ní na okamžik odtáhnu. „Doufám, že … si to mrně chceš nechat…“

„Samozřejmě!“ zavrčí ostře a nechápavě mě probodne úzkostným pohledem. „Je to moje dítě!“ odfrkne a zašklebí se. „Občas přemýšlím, jestli si nechám tebe,“ zašklebí se a chytí se za břicho. „No tak…“ bolestně se zašklebí. „Vždyť jsem to tak nemyslela.“

„Divím se, že tě nepotrestal za to, když jsi řekla, že je jen tvůj… Je hezké mít někoho na své straně,“ usměju se trochu škodolibě a znovu ji k sobě pevně přitáhnu.

„Ale mě to bolí! To ti nevadí?“

Aby neřekla, že jsem cynik, zajedu jí rukou na podbřišek a řeknu. „No tak maličký, to už by stačilo. Nesmíš takhle ubližovat mamince," usměju se. „Tak co? Spokojená? Holt o mně nesmíš smýšlet ve špatným, lásko a nesmíš se na mě zlobit," políbím ji.

„Sakra, tak mě nerozčiluj,“ zavrčí a přitulí se ke mně. „Taky bys mi mohl říct nějaký hezký vyznání…“ zadrkotá zuby.

Zasměju se, ale pak jí přitisknu rty na ucho a do vzduchu pustím trochu svých feromonů, až láskyplně vydechne. „A co bys chtěla slyšet? Že ty a děti jste pro mě to nejdůležitější? Di, já tě miluju a ubližuje mi, když si myslíš, že tě chci týrat…“ zadívám se na ni zklamaně.

„Promiň…“ zašeptá. „Jsem hrozně vyděšená z toho těhotenství… Víš, že už jsem to nechtěla znovu podstupovat…“

„Já vím…" vzdychnu. „Proto jsem se ti to bál říct… Já malého prostě strašně sobecky chci, i když vím, že ty ... z toho máš strach. Tentokrát to bude jiné, věř mi," zašeptám a pohladím ji po tváři. „Zkus mi trochu důvěřovat…"

Dívá se na mě váhavě a rozvážně zvažuje své možnosti a probírá se svými city. „Nemám jinou možnost,“ pokrčí rameny a stáhne se do sebe. Nedal jsem jí na vybranou, ale… Copak to někdo z nás plánoval? „Tobě se líbí, když jsem na tobě závislá,“ obviní mě.

Její odpovědi mi na čele vyčarují hlubokou vrásku. Ona to dítě vážně nechce… „Cože? Co to říkáš za hlouposti?" pozoruju ji zamračeně.

„Ale běž…“ odfrkne. „Líbí se ti, když se nemůžu k žádnýmu jinýmu upírovi přiblížit a jsem jenom tvoje. Teď se ti dokonce líbí, že už nemůžu mít ani vlastní myšlenky a patřím ti tak úplně,“ vydechne zmoženě. „Kdyby bylo po mým, tak … bych další dítě nechtěla, to přece víš.“

„Tak se ho zbav!“ zavrčím na ni ostře a odstrčím ji od sebe. „Lepší pro něj, když se vůbec nenarodí, než aby trpělo tím, jak ho budeš nesnášet za to, že jsi ho porodila proti své vůli!“ pokračuju vztekle. „Když jsem dítě nechtěl, bylo to špatně! Když ho chci, je to také špatně! Nakonec mě ještě obviníš z toho, že jsem ti to udělal naschvál, ne?“ zabodnu se do šedých vystrašených duhovek a poznám, že jsem to odhadl správně. „Skvělé!“ zabručím zle. „Vážně skvělé!“ odfrknu nevěřícně.

Di se na posteli sklesle rozbrečí. Tiše zatne zuby a týrá se. „Jsi krutej…“

Zoufale se zasměju. „Jistě, já jsem krutý! Už mě nebaví stále poslouchat, jak mě z něčeho obviňuješ. To dítě jsme dělali spolu, takže na tom máš stejný podíl … viny jako já,“ ušklíbnu se při tom slově, protože je vážně žalostné, že takhle nazýváme vlastní dítě.

„Ty to pořád nechápeš… Já se na to dítě těším. Bojím se jen toho těhotenství. Toho průběhu. A za to nemůže dítě, tím jsi mě vycvičil ty a děláš to znovu!“

„Řekl jsem ti, že to bude jiný a taky se o to snažím, ale tobě je těžký se zavděčit. A Ať udělám cokoliv, vždycky mi vmeteš do ksichtu jenom to špatný!“ ztratím nervy a tím i svou spisovnost a glanc. Zase mě dokázala rozčílit do naprosté meze!  Posadím se do křesla a mnu si kořen nosu, abych se uklidnil.

„Chazzy…“ povzdychne si. „Já přece vím, že seš skvělej. Milej a obětavej.“ Když k ní nadějně zvednu hlavu, pošle mi vzdušný polibek. „Taky protivnej a sexuálně posedlej upír,“ mrkne na mě. „Jenom prostě… se hrozně bojím. Musíš se mnou mít trpělivost. Vím, že to se mnou není jednoduchý,“ hlesne a posadí se mi do klína. „Já se na toho malýho taky těším…“ pohladí mě po tváři. „Třeba tentokrát bude celej ty i s těmi blonďatými vlasy.“ Zářivě se usměje. „I když už … černají,“ mrkne na mě a políbí mě.

„To snad ani raději ne…“ zamumlám jí do rtu a položím si hlavu na její dívčí rameno. Pevně ji obejmu a vdechnu její vůni. „Nikdy bych ti to schválně neudělal… A mrzí mě, že se mnou už nechceš mít další děti, i když … si za to mohu sám.“

„Třeba změním názor,“ pokusí se, ale srší to neupřímností.  „Prostě … Poprvé to nebylo zrovna nejlepší, ale věřím, že teď už to bude … hezký." Zase to nezní opravdově. Nakrabatí čelo a já ji s povzdychnutím pustím.

„Jestli ti to pomůže, tak se mohu odstěhovat z ložnice, abys … měla klid.“

„Sakra, cože? Já chci bejt s tebou!“ vytřeští na mě oči. „Au!“ zkroutí se a posadí se do podřepu. „Proč ode mě chceš znovu odejít…“ protáhne úzkostně a hlas se jí chvěje. Dopadne na studenou kamennou podlahu a lehce se opře o postel. „Mám dvě děti, čekám třetí a ty se mě chceš zbavit?" Vyznívá z ní naprostá panika.

„Nechci se tě zbavit! Nechci, aby ses stresovala. A pokud se stresuješ, když jsem ti nablízku, tak…" rozhodím ruce. Copak to nechápe? Do hajzlu! Budu si muset zvyknout na její extrémní přecitlivělost a vztahovačnost…

„Tak běž! Seber se a táhni, sakra!“ zařve na mě a v křečích se zhroutí na podlaze. Děti začnou v postýlkách oba povykovat, zasaženi její přecitlivělostí.

Obrátím oči v sloup a vzdychnu. „Uklidni se. Pokud chceš, abych zůstal, tak tu zůstanu. O nic přece nejde. Byl to jen návrh…“ přitáhnu ji k sobě a hladím ji. Pokud se nenaučím být do jisté míry flegmatický, tak se zblázním dřív já z ní, než ona ze mě.

„Chceš odejít, tak běž, sakra! Nikdo ti přece nebrání!“ zavrčí skrze zuby a snaží se zvednout, ale nemá sílu. Znovu se chytí za podbřišek a evidentně svůj stav svými myšlenkami jen zhoršuje.

„No tak, buď alespoň trochu rozumná… Nepoddávej se tolik těm hormonům,“ hlesnu a sjedu jí na podbřišek, kde jí bolestivě cuká. „Di, přestaň plakat…“ zašeptám jí do vlasů, zatímco ji k sobě znovu vinu. „Víš moc dobře, že nikam odejít nechci, tak se snaž uklidnit, alespoň kvůli tomu malému…“ snažím se jí domluvit. Kdybych věděl, že se opět dostanu do role otce a psychologa, místo do role milence, snad bych si ten kondom raději vzal.

„Sakra, zkus si to sám!“ zavrčí vztekle a snaží se dát dohromady. Napne svaly a zatne čelist, když jí znovu proběhne bolestná křeč. „Chtěla bych vidět tebe, jak by ti bylo, kdyby ti něco měnilo nálady, bušilo to uvnitř tebe tak mocně, až by ti bylo furt špatně! Nic příjemnýho!“ sykne ostře. „Fakt bych si to s tebou z fleku vyměnila!“ zavrčí. „Nehledě na to, že mě na konci týhle drsný štreky čeká porod,“ ušklíbne se zle. „Myslela jsem, že jsi při narození dětí sliboval, že už mě tomu vystavovat nebudeš… Že už mě takhle vidět nechceš!“ zašklebí se.

„Tak se nerozčiluj,“ svraštím čelo. „Já chápu, že to není snadné, ale já tu žádné ciráty nedělám. Jen jsem ti nabídnul možnost, jak ode mne mít klid… Na což jsi reagovala hysterickým pláčem. Když jsem řekl, že tu zůstanu, tak jsi to taky nechtěla. Tak co vlastně chceš? Víš to vůbec? Mám takové obavy, že ne!“

Odtáhne se ode mě bez řečí, vytáhne se na pažích a klesne na postel, kde se schoulí do klubíčka a tiše pobrekává. „Ještě pořád v sobě cítíš moje pocity?“

„Bohužel…“ zkřivím rty. „Naštěstí je dokážu slušně potlačovat,“ hlesnu a posadím se k ní. „Raději nebudeme mluvit, ano? Protože ty jsi teď šíleně vztahovačná a ať řeknu cokoliv, hned je to špatně,“ nakloním se k ní a lehce na ni nalehnu horní polovinou těla, abych jí osušil mokré tváře.

„Sakra, nejsem vztahovačná!“ prskne a zavře oči. Začne si mé doteky užívat. Její dech se promění v pravidelný a tvář jí protne lehká blaženost a klid.

„No tak nejsi,“ pousměju se šklebivě a přitáhnu ji na sebe, aby si na mě mohla položit hlavu, zatímco ji hladím po zádech a po vlasech, pohledem zabloudím k oknu do mlhavého počasí a přemýšlím, jak vydržím všechny ty měsíce do porodu, aniž by mě to připravilo o zbytky zdravého rozumu.

Protáhne se a úlevně poslouchá můj dech, zatímco se její pocity uklidňují. Vztek a bouřlivost pomalu vyprchává a nahrazuje ji nevinnost a láska. „Neodcházej,“ zašeptá s přivřenými víčky.

„Nikam nepůjdu… Klidně spi.“ Přehodím přes ní deku, aby jí nebyla taková zima a sám zůstanu vzhůru, abych v případě nebezpečí zasáhl.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v zemi - 18. kapitola: