OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v zemi - 6. kapitola

18.10.2011 (18:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 774×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

6. kapitola - „Proč tolik křičí?“

Chester

Ležím na posteli, pohodlně natažený a spokojený, protože se mi právě podařilo poklidně uspat děti, když se probraly a svérázně začaly brečet. Už jako malí mají sílu a ctižádost vydupat si svou pozornost a to mě těší. Jsou plnohodnotnými upíry, mými nástupci. Když se tiše otevřou dveře a do nich svůdně vkročí má maličká, pousměju se.

„Jak ti je, lásko?“ Medově se na mě usměje. Často není tak sladká a tak to přijmu velmi rád.

„Mně dobře… Kde jsi byla?“ Pozorně se na ni zadívám, již od přírody jsem jako upír opatrný a podezíravý, především když se jedná o mou nepředvídatelnou Di. Je podivné, když… doslova cukruje. Dojde ke mně poklidnými kroky a stále se tak roztomile usmívá, až povytáhnu obočí.

„Copak? Stejskalo se ti?“ Něžně mě políbí na rty.

„Po tobě vždycky,“ hlesnu nadějně a usměju se. Šedé duhovky jsou tak vstřícné a ironicky nevinné, až mě to na chvíli okouzlí. Obejmu ji kolem pasu a přitáhnu ji k sobě.

„Chazzy, ty jsi tak úžasnej…“ rozplývá se a dává mi polibky plné lásky a něhy. Hladí mě po hrudi a pokračuje: „Jsi tak milej a obětavej,“ vydechne svůdně.

„Čím jsem si takovou chválu zasloužil?“ Jsem skutečně mírně zaskočený. Vždy mě dokáže překvapit a tentokrát se jí to vážně povedlo. „Kdo jsi a co jsi udělala s mou hádavou Di?“ rozesměju se, když se mi její péče začíná vkrádat pod kůži

„Ale no tak… Nezlob mě, lásko.“ Rozechvívá mě motýlími polibky na holé kůži. „ Víš, že seš to nejlepší, co mě v mým životě potkalo? To nejúžasnější, nejkrásnější, nejvášnivější, nejmilovanější…" Přede jako koťátko a na to rozhodně nejsem v jejím podání zvyklý! Vůbec tu její změnu nechápu. Takováhle nikdy nebyla. Lísala se, ale tohle je nějaké... jiné. Nerozumím tomu.

„Tak co se stalo, že jsem ten nej?" usmívám se a hledám v jejích šedých zářivých duhovkách odpověď. Ovšem, když mi svými feromony téměř vymyje mozek, zanaříkám.

„Protože seš zatracenej lhář, sakra!“ vybafne na mě a zuřivě mě začne kousat do rtů. Svými hrubými polibky pokračuje i na můj krk i ramena, dlaně a já se pod ní zbaven vlastního rozhodování a soudnosti protahuju a zatínám čelisti, abych nezačal sténat podobně jako ona při mých nájezdech. Když ze mě nechá opadnout tu slabost, laská mě na čerstvě zahojených ranách, které jsou nyní o tolik citlivější, až bych vyletěl z kůže! „Proč jsi mi sakra lhal?!“ zavrčí mi zle do rtů a se vším sarkasmem, který jí blýská v očích, se na mě směje.

„Co?“ vydechnu a inkasuju další polibek, při kterém div nezaskučím. „Do hajzlu, přestaň!" zavrčím zoufale a dál se pod ní zmítám, jenže jí vyloženě baví se na mně takhle vydovádět. „Vůbec ... nevím ... o čem ... to ... mluvíš!" dostávám ze sebe mezi jednotlivými slastnými impulzy, které mi vysílá do těla.

„Napovím ti!“ Zlověstně se rozesměje. „Moje limonáda… Moje lidská limonáda plná zvířecí krve!“ Do hajzlu a je to venku! Tušil jsem, že jako pijan lidské krve nepozná zvláštní chuť té zvířecí, která dává méně síly a rovněž i méně sytí. Využil jsem toho v náš prospěch a vlastně… Byl to Dickův nápad, který se na nějakou dobu skutečně osvědčil.

„Desire?“ dostanu ze sebe akorát jedno slovo, znovu pod ní zaskučím a začnu pociťovat značné problémy se svým naběhlým a bolestně pulzujícím mužstvím.

„Ne, Dick.“ Jednou rukou mi zajede do kalhot a týrá mě svými doteky, až se jí prohnu vstříc. „Podle všeho mu nevyšlo něco, co jsi mu radil… Tak na tebe byl hodně naštvanej,“ zavrčí pobaveně a ušklíbne se.

„Nevěřím…" usyknu a protočím panenky. Do hajzlu, pokud jí to řekl opravdu on, tak určitě v prořeknutí… přece by to nevyklopil jen proto, že mu to s Desire nevychází?! Nebo ano? Nebo ... nebo se mě jen Di snaží něco namluvit ... jenže kdoví ... teď nějak nemám na to, se tím zabývat, protože mám slastný opar před očima a mozek zcela odkrvený. Když už jsem téměř na dosah svého vrcholu, přestane a nechá mě lapat po dechu a… bolestně toužit po rozkoši! Zadívá se mi do tváře pohledem “To máš za to, lásko!“, zatímco se ďábelsky chichotá.

„Ty bestie," zavrčím nešťastně, když se ode mě odtáhne. Popravdě - čekal jsem to. Zvolila opačnou taktiku, než jsem ovšem čekal původně. Do hajzlu, tohle je snad ještě horší! Mám na ni takovou chuť. Lehne si vedle mě a náramně se baví mým zoufalstvím, které se snažím nedávat najevo. Než se naděje, nalehnu na ni, jak jen můžu a zašmátrám po zipu u jejích kalhot. „A jak se ti líbí tohle, lásko?" zašklebím se.

„Sakra, nic nebude!“ prskne a dál se směje, zatímco mě od sebe odstrkává. Bez skrupulí z ní rvu kalhoty i se spodním prádlem. „Nějakej nadrženej, ne?“ Zlomyslně se mi chechtá a přejede mi prsty po jedné ze slastných jizev, až zaúpím. „Ty ani nevíš, kde všude ty kousance ode mě máš, co?“ Náruživě se rozesměje a já třu dlaněmi o sebe, protože jakmile se jí dotknu, je to jízdenka do toužebného pekla.

„Do hajzlu, pro tebe je i bestie slabé slovo!“ zavyju, když zjistím, jak šíleně citlivé mám ty ruce. Jestli se udělám dříve, než se do ní dostanu, tak se vážně pobaví. Vykašlu se na ruce, protože oblečení jsem z ní už strhal, místo toho se jí rychlostí blesku dostanu mezi nohy a proniknu do ní tak nedočkavě, až konečně zaúpí i ona. „Tohle je zase moje pomsta!" ušklíbnu se udýchaně a chci jí políbit, ale v posledním okamžiku couvnu, protože mi je jasné, že by to byl můj poslední dotek. Zatímco se v ní pohybuju, dlouze mi sténá do ucha. Je to rajská hudba, mnohem podmanivější než křik při mučení polomrtvých obětí. Naříkavě se pode mnou prohne a protočí oči. Jsem už tak dost vydrážděný, takže když se ke mně přimkne rty, zavyju jí do úst, protože mi rtem přímo do slabin projede neřízená střela slasti a v další vteřině už se napínám v silné křeči orgasmu. Odtrhnu se od jejích rtů a vysíleně se na ni svezu, abych v ní ještě chvíli zůstal a na krku jí studil svým chladným dechem, který se mi postupně vrací do klidného.

„Bylo to krásný,“ štká a hladí mě po zádech. „Jak se to líbilo tobě?“ Prsty mi zajede do vlasů, až přivřu spokojeně oči.

„Moc," usměju se potěšeně, protože ten výkřik, který se jí dral z úst, byl podle všeho opravdový. Zas to pozvedlo mé ego, které bylo mírně pošlapané díky tomu nevydařenému sexu. „Jenom jsi mě nemusela tolik týrat," vyčtu jí se zašklebením a přejedu jí nosem po krku. Rty se totiž stále bojím používat, stejně jako ruce. Potvora, udělala ze mě chodící rozkrok!

„Nemáš mi lhát, sakra.“ Divoce se ušklíbne. „Vím, že jsi to myslel dobře… A fakt mi bylo celou dobu bezvadně, ale… Dostalo mě, že jsi mě takhle s tím pitím podváděl,“ povzdychne si. „Miluju tě.“

„Já tebe také," zavrčím jí do rtů. „Nechtěl jsem ti lhát, ale kdybych ti řekl, co v tom je, nikdy bys to nepila. Vlastně to byl Dickův nápad… Teď už ti to můžu říct, když vidím, jak skvěle jsi to vzala." Zašklebím se na ni, ale pak zvážním. LČekal jsem reakci podobnou výbuchu atomové bomby. Vážně jsi mě překvapila. A nemusíš se bát, je v tom jenom zvířecí krev, takže žádného chudáka jsem nepumpoval." Věnuju jí další úsměv a v další vteřině si neodpustím rýpnutí. „Tedy, kdybych věděl, že trest bude takový, pustil bych tě z toho pokoje už dávno. Snad abych zase něco vymyslel," řeknu pobaveně a neujde mi blýsknutí v jejích očích.

„Jestli ti tak moc chybí negativní reakce, tak klidně může bejt!" prskne a přitulí se ke mně. „Je to sice podvádění, ale svým způsobem mě to dojalo." Pokrčí rameny. „Je hezký, že se o mě tak staráš, tak proč bych se měla vztekat." Zadívám se mi důležitě do očí. „Ale už to nedělej." Tím mě rozesměje.

„Takže zas tak moc tě to nedojalo," bavím se. „No, ale slibuju, že pokud s tebou bude rozumná domluva, tak už to dělat nebudu." Šklebím se a přitisknu ji k sobě ještě víc. „Já se o tebe musím starat, jsi přece moje maličká," dýchnu jí do vlasů, až se mírně rozechvěje.

„Kdybys tenkrát věděl, jak moc tě změním, tak bys mě na místě zabil,“ hekne se smíchem a v duhovkách jí zajiskří. „Ale zase… Šlo ti o šťastnou krev a to máš! Zbytek je… bonus!“ Nevinně se zazubí a jemně mi přejede drápy po zádech.

„Občas mi ten bonus přijde spíš jako bonus z pekla… Pár loků tvé šťastné krve je vykoupeno dost draze."

„Sakra, cože?!“ prskne naštvaně. „Vůbec můžeš bejt rád, že ti něco dám! Je to moje krev! Moje životadárná tekutina! Já se o ni nemusím s nikým dělit!“ Chce se ode mě odtáhnout, ale nenechám ji.

„Ale no tak…“ brouknu smířlivě. „Nikam nepůjdeš!“ Pevně ji k sobě přirazím a vycením špičáky. „To ti ta mírná povaha nevydržela moc dlouho… Už jsi to zase ty,“ uchechtnu se.

„Myslela jsem…“ zamračí se a odfrkne, zatímco se kroutí. „Myslela jsem, sakra, že seš za mě šťastnej!“ usykává a já se směju jejímu snažení se ode mne odprostit. Nemá šanci a to ji rozčiluje. „Já jsem za tebe ráda, i když…“ Drze se ušklíbne. „Nejseš zrovna dokonalej.“ Široce se usměju a blýsknu špičáky.

„Jsi vážně k sežrání, když se takhle zlobíš. A nevrť sebou nebo tě kousnu!“ zavrčím a stisknu ji ještě pevněji, až tupě vydechne. „Já přeci neříkám, že za tebe nejsem šťastný… Pouze podotýkám, že je to fuška.“

„Hlavně, že s tebou je to procházka růžovým sadem, sakra!“ Konečně se přestane snažit a jen se ode mne lehce odtahuje dlaněmi na mé hrudi. „Seš fakt děsně sobeckej upír,“ prskne naštvaně. „Vždycky musí bejt po tvým! Furt, aby se svět točil kolem tebe! Kdybys byl klidnější, bylo by snazší s tebou vycházet,“ odfrkne přemýšlivě a přimhouří oči. Evidentně se jí myšlenka, že bych poslouchal, líbí, ale to má marné. S křivým úsměvem na rtech ji pozoruju.

„Ještě před chvíli jsem byl ten nejlepší a nyní už jsem zas děsný a sobecký? To jsou tedy změny…“ hlesnu pobaveně. „Ale máš pravdu… Kdybys byla klidnější, bylo by mnohem snadnější s tebou vycházet.“ Použiju její větu proti ní, což jí rozzuří.

„Já jsem naprosto v pořádku! Jsem dokonalá! To ty bys měl bejt hodnej a hezky se podvolit mým přáním!“ blýskne nadšeně očima. „Takhle je to pořád kdo z koho a ty… vyhráváš,“ zamumlá a bojácně posmutní.

„Přesně,“ zašeptám zastřeně. „A tak to také má být!“ Blýsknu očima a pochvalně zavrčím. „Už takhle si dovoluješ více, než dost. Nechtěl bych vidět, co by nastalo, kdybych ti dal větší prostor.“ Hraně se při té představě oklepu.

„To se evidentně nestane… Držíš mě až moc zkrátka,“ povzdychne si. „Nečekal jsi, že narazíš na někoho, kdo ti hnedka nepadne k nohám, co?“ Sebejistě se usměje, až povytáhnu obočí.

„Ty si tak můžeš stěžovat!" zasměju se. „Prý zkrátka. Rveš mi do hlavy svoje feromony, způsobuješ mi bolavé jizvy a já tě držím zkrátka?" ušklíbnu se. „Ale jinak je fakt, že jsem nečekal, že to s tebou bude tak složité," zamumlám přemýšlivě, zatímco se Di ošije a v očích jí vytane podivný odlesk.

„To by nečekal nikdo,“ zavrčí chraplavě a uhne pohledem.

„Copak?“ Její náhlá skleslost mi nejde na rozum. „Co jsem zas pověděl?“

„Nic.“

„Do hajzlu,“ zaúpím a pustím ji. „Nejsi náhodou těhotná?“ Kupodivu z dlaní i rtů mi ta citlivost pomalu ustupuje. Asi nechtěla, aby byly věčné, jako ta na krku.

„No jasně, můj pán si nejspíš zadělal na další potomstvo,“ zavrčí a prsty mi jemně přejede po břiše. „Sakra, seš furt tak ledovej,“ vydechne a přehodí přes sebe deku.

„To bude tím, že jsem mrtvý,“ zazubím se. „Ty také nehřeješ… Jako člověk jsi byla horká,“ hlesnu zastřeně a připomenu si její dráždivou teplou lidskou pokožku i vůni. To sladké tepání v jejích žilách, které bylo slyšet široko daleko a rozléhalo se mi v uších. „Neříkej, že bys nechtěla ještě jednoho malého upírka…“ Di zbledne. „Škoda, že jsme na poprvé stihli hned dva…“ zašimrám ji na holé kůži ledovými prsty, až se nesouhlasně odtáhne.

„Sakra, to na mě ani nezkoušej! V těhotenství jsi mi dával takovej záhul, že se divím, že jsou normální." Zavrtí hlavou. „Měl jsi v tu dobu snad telecí léta nebo co... Celou dobu v pohodě a pak si začal šílet! Zrovna nejnevhodnější doba! Pak se děti narodili a tys zase byl normální… Nemělo to těhotenství na tebe taky nějaký účinky?? Třeba jsi na mě byl tak napojenej, že tě ovlivňovaly těhotenský hormony snad ještě víc než mě." Ušklíbne se a já si připomenu chvíle, kdy jsem tak brutálně vnímal její emoce, až to bylo k zbláznění. Smutným faktem je, že jsem ji měl ale možnost poznat lépe, protože se na venek tváří a tvářila úplně jinak. Je pro mne jedno velké tajemství a já ji vlastně ani neznám. I teď, když se soustředím dokážu vycítit její pocity, ale to je spíše tím vztahem stvořitele.

„Možné je všechno...." připustím a pak se na ni zkoumavě zadívám. „To jsem byl vážně tak děsný? Nevzpomínám si." Svraštím čelo, jako bych si to období chtěl vybavit. Ty její pocity mi dávaly zabrat, než jsem se je naučil postupně ovládat. Navíc v těhotenství je měla vážně splašené. Přestaly na mě působit až v době, kdy jsem z ní udělal upíra, jenže teď, když je zas cítím, je to… příjemné.

„Bylo to peklo,“ hlesne zamyšleně. „Přijde mi to snad ještě horší období než na začátku. Nemyslím tím, že bys mě týral fyzicky, to ne. Ale psychicky jsi mi dával fakt zabrat,“ zakňučí nešťastně a já povytáhnu obočí. Vážně jsem byl tak hrozný? „Proto už nechci … žádný dítě. Byl to horor.“ Trhne rameny a znovu se zadívá jinam, abych jí neviděl do tváře. Tohle mě moc nepotěší. Stáhnu ruku z jejího břicha a zamyšleně se na ni dívám. Do hajzlu, se mnou to vážně vyhrála. Kdyby to nějak odnesly děti, tak nevím, co bych dělal....

„Co jsem dělal?" zeptám se napjatě. Zpytavě se mi zahledí do očí, nedávajíc najevo žádné pocity a já nemám sílu pátrat po tom, co vlastně ve skutečnosti cítí. Vím, že by se mi to nelíbilo. Když je nečitelná, znamená to, že v sobě ukrývá nějakou bolest a to zřejmě záměrně, i když přesně netuším důvod. Snad nechce působit slabě… Opatrně začne:

„Byl jsi posedlej Kytkou…“ zamumlá a lehne si na záda. „Nechával ses od ní olizovat a přitom po Mie jsi s tím celkem pokoj a byl jsi věrnej… V tý době jsi byl vážně hodně roztěkanej. Všem jsi lezl na nervy a nikdo tě nedokázal pochopit." Nedůvěřivě sleduje mé reakce, ale já jsem na povrchu klidný. „Mia nechápala tvůj postoj, byla … hodně naštvaná, že ty děti tak trápíš … Dick z tebe byl taky na prášky, protože ses navážel do Des a snažil ses jí promlouvat do duše," odfrkne sklíčeně. „Nevěděl jsi, co po mě chceš. Byla jsem … Byla jsem zmatená z toho těhotenství a ještě jsi mě z polovičky proměnil na upíra a já získávala to šílenství… Byla jsem z toho dost na dně. Bylo to najednou strašně moc změn a tys chtěl … Abych byla nesoucitná a zabíjela lidi a když jsem to udělala, tak ti to zase vadilo a chtěl jsi, abych byla jiná... Byla jsem hrozně zmatená a bylo mi to líto. Jasně, neměl jsi to se mnou jednoduchý, ale já ... v tý době byla fakt na dně." Nešťastně se usměje a mě bodne v hrudi. A rovněž si uvědomím, že bych měl Chris navštívit… Uhnu pohledem a sklopím hlavu, protože se Di nějak nedokážu podívat do očí. Ještě, že to její těhotenství netrvalo devět měsíců jako u lidí. Nevím, co na to říct. Je mi z toho na nic. Lehnu si zpátky na záda a zadívám se do stropu. Všechno je špatně. Většina mých reakcí a rozhodnutí jí vždycky ublíží. A nejhorší je, že to, že jsem se k ní choval hnusně v době, kdy mě nejvíc potřebovala, už nemůžu vzít zpátky. Ona odmítá další dítě ne kvůli tomu, že už máme dvojčata, ale kvůli tomu, že už si to se mnou nechce znova prožít…

„Ale po tom rozchodu jsi byl vážně milionovej…“ zakašle. „Už jsme byli oba v klidu a bylo to hezký… Už je to za námi,“ odfrkne a odmávne to rukou. „Nejspíš to nebylo nic hrozného, víš přece jak všechno vnímám… Z každýho malýho problému udělám sopku,“ zavrčí pobaveně, jako by se mne snažila rozveselit.

„Asi…“ připustím a je mi jasné, že to všechno teď říká, aby mi zlepšila náladu. „Třeba by to teď bylo jiné, když jsi upír,“ zadoufám, protože když se o ochranu nepostará ona, tak já na ni z vysoka kašlu, takže šance opakování je celkem velká.

„Ty bys chtěl další?“ Zatváří se, jako bych jí snad vrtal zuby. V očích se jí prohání nepotlačovaný děs, přestože se snaží hovořit klidně díky Oskarově škole.

„Já klidně, ale… Chápu, že ty nechceš. Do ničeho tě nenutím. Myslím to tak, že občas nám to s ochranou moc nevyjde.“

„Hm, to chápu, ale já už se na to vážně necítím,“ zamumlá a odtáhne se ode mne ještě více. Z očí jí vyhrknout slzy, zatímco zhluboka dýchá.  Její reakce mě trochu zaskočí. Asi jsem byl vážně strašný, když jí pouhá myšlenka na další dítě takhle vystresuje. Přitisknu se k ní.

„Neboj, další už nebude." Políbím ji do vlasů, abych jí uklidnil. Žádné plánované nebude, ovšem sama přece musí vědět, že neplánované v našem případě hrozí. Znovu se ode mne znechuceně odtáhne a postaví se vedle postýlek, kde s lehkou nostalgií shlíží na naše děti. „Vzpomínáš si, když byl ten poprask kvůli Mie, protože jste si mysleli, že čeká nadupíra? Tak sis to v jednu chvíli myslel i o našich dětech… Řekl jsi, že jsem z nich udělala zrůdu.“ Se vzdychnutím se posadím.

„Bál jsem se… Mátly mne ty tvé rudé oči,“ připustím nerad. Vím, jak moc ji to zasáhlo a že to stále bolí, jako by ta rána byla čerstvá. Jsou prostě věci, na které se nedá zapomenout, také bych jich pár našel…

„Jasně,“ hřmotně se ušklíbne. „Seš za ně rád?“

„Přece víš, jak moc jsem za ně rád! Jak tě něco takového může vůbec napadnout?“

„Někdy to vypadalo, že … bys je raději neměl,“ broukne nevinně a pokrčí rameny, což mě zasáhne. Surově se ušklíbnu.

„Tak to vypadalo špatně,“ odseknu bolestně.

„Nemusíš se sakra hned vztekat,“ hlesne konejšivě. „Promiň, mě prostě hrozně vyšikovala ta myšlenka na další dítě…“ Odmlčí se na několik minut, kdy hladí naše děti.

„Nevztekám se, jen nechápu, jak něco takového můžeš vůbec říct!“

„Chceš něčím potěšit?“ Popravdě potom co mi pověděla, nemám vůbec náladu na nějaké citovky. Posadí se mi do klína a významně se mi zadívá do očí. Pak mi svůdně přejede přes slastnou jizvu, až zatnu čelist. „Ty jsi ještě nikdy nezkoušel vytvářet ty sladkobolný jizvy, co umím já, viď?“

„Ne. Měl bych snad?“ Rozesměje se.

„Vždyť to přece umíš a mnohem líp než já,“ zašeptá mi do rtů.

„Neumím,“ zamumlám celý nesvůj. Jsem naštvaný a rozhodně jí v tomhle nechci propadat, takže když se mě chce znovu dotknout na mé druhé erotogenní zóně, pevně ji chytím za zápěstí a znemožním jí tak dotýkat se mě.

„Ale umíš, lásko…“ Svůdně se rozesměje. „Jen jsi na to díky bohu nikdy nepřišel… Vzpomeň si, když jste s Miou prováděli různý experimenty… Ten její deník mi otevřel oči i v něčem jiném. Hned jsem poznala tvůj talent, i když ty si ho naštěstí neuvědomuješ.“ Rozchichotá se a já se zamyslím nad úryvkem z deníku, který mě zaujal a který jsem si tím docela připomněl.

Ležela jsem v posteli přikrytá černým saténovým povlečením a obličej jsem nastavovala posledním paprskům slunce, který sem dopadaly skrz záclonu. Byl podzim a v baráku byla čím dál větší zima. Chester tady samozřejmě nikdy netopil. A já ho o to už ani nežádám. Udělala jsem to jenom jednou a… radši ani nechci vědět, čím tenkrát zatopil, ale ten nasládlý smrad, který se nasáknul do celýho baráku, se ještě dlouho po tom vznášel ve vzduchu společně s mýma nejistýma myšlenkama. Vím, že tu v tý době měl nějakou holku. Vedle v pokoji. A ta po týhle mý žádosti náhle zmizela… teda líp řečeno – její tělo zmizelo…

Při té myšlence jsem, i přes to, jak moc se snažím bejt nad věcí, ucítila ježící se chloupky vzadu na krku. Ty holky mě nezajímají, dokonce mi je i jedno, co tam s nima provádí; je to prostě upír, má na to právo, ale … představa, že jí prostě jen tak hodí do kotle, mě klidem už moc nenaplňuje…

Zabraná do přemítání o mým cynismu a Chazově surovosti jsem přeslechla klapnutí dveří. Z přemýšlení mě vytrhnulo až táhlý zavrčení.

„Do hajzlu, zatáhni ty podělaný závěsy!“

Přetočila jsem se z boku na záda, abych uviděla Chaze tisknoucího se do tmavýho koutu pokoje, kam už sluneční paprsky neměly šanci dopadnout. Místo abych rychle vyskočila a splnila jeho požadavek, pobaveně jsem se ušklíbla.

„Odkdy jsi taková citlivka?“

Vztekle blejsknul očima, ale neodpověděl. Označení „citlivka“ ho vždycky dokázalo rozpálit doběla, akorát já z toho pak měla tmavý fleky po těle…

„Ty můj upíre…“ zadívala jsem se na něho se škádlivým úsměvem na rtech. Znovu po mně mrsknul bělmem. Přivlastňovací zájmeno „můj“, který jsem v jeho přítomnosti tak hrozně ráda používala, ho štvalo snad ještě víc než zmiňovaná „citlivka“.

Odhodila jsem deku, pod kterou jsem byla úplně nahá. Sice mě sjel pohledem, ale pořád mlčel. Koketním krokem, kdy jsem našlapovala pouze na špičky, jsem došla až k němu, vzala ho za ruku a namířila ji přímo proti bledému paprsku.

Na okamžik jsem měla pocit, že se mi chce vyškubnout, ale nakonec se ovládl. To on umí, když chce. Má to tak nějak v krvi. Zuřivost a zároveň ledový klid. Občas mě jím neskutečně vytáčí!

Tentokrát naopak přehrával. Věděl stejně dobře jako já, že slábnoucí listopadové slunce ho nezabije. Způsobí mu popáleniny, to jo, ale nic víc. Upíří jsou podle mě dost divný stvoření. Na jednu stranu o sebe dost často až chorobně pečujou, ale na druhou to jsou masochisti vyžívající se v různejch prasečinách. Teda Chester aspoň určitě…

„Co zkusit něco novýho?“ zeptala jsem se ho tenkrát a vzrušeně sledovala jeho doutnající ruku, na které se po chvíli začaly objevovat krvavé puchejře a ranky, jak mu paprsky zalézaly pod kůži.

Neodmítl. Nechal se vyprovokovat a já se za chvíli mazlila s jeho popálenými pažemi a rty, který v jednu chvíli bezmyšlenkovitě natočil k oknu a neuvědomil si, kam přesně dopadá stín. Trhl sebou a usykl. Přitiskla jsem se k němu, a když jsem do úst vsála jeho spodní ret, usykl podruhý, ale neodstrčil mě od sebe.

Pamatuju si, že mě pak nemohl nějakou dobu vůbec líbat, jak moc mu to sluneční světlo sežehlo jemnou kůži na rtech. Dělalo mu problém i sání krve, což ho přivádělo k šílenství. V tu dobu dokonce omezil počet „návštěv“ těch mladejch kurviček, který se tu jinak střídaly jak na běžícím pásu. A mně… to tak vyhovovalo. K mý smůle to ale netrvalo moc dlouho…

„Já si bolesti užil dost, teď jsi na řadě ty,“ zachraptěl a uhnul před mou rukou, kterou jsem mu chtěla zajet do kalhot.

„Lehni si a roztáhni nohy,“ poručil mi a v děsivém úsměvu blýsknul špičáky.

Poslušně jeho požadavek, lehla si na postel a nastavil se mu tak, aby se bez problému dostal mezi moje stehna. Okamžitě toho využil, a aniž by si byť jen rozepnul kalhoty, sklonil se nade mnou a mlsně se mi zadíval do klína.

„Snad se nebojíš?“ odfrknul pobaveně, když si všiml, jak se na něho dívám, a lehce mi zatnul drápy do nohy, jen jsem sebou škubla.

„Buď něžnej…“ vydechla jsem napjatě, protože se přibližoval k mýmu nejcitlivějšímu místu na těle.

Zabodl se do mě očima. „Já ani jiný být přece neumím,“ řekl s tím svým křivým úsměvem a začal mě laskat ústy a jazykem.

S táhlým zasténáním jsem zvrátila hlavu a užívala si jeho doteky, který díky jeho poraněným rtům byly o tolik mazlivější než normálně. Na okamžik jsem si naivně pomyslela, že snad ta jeho zmínka o bolesti byla jen hra. Jenže jsem se šeredně spletla. Bolest, kterou jsem při svým výstupu na vrchol najednou ucítila, byla nesnesitelná! Vykřikla jsem a nehty se zaryla do prostěradla.

„Proboha, co to…?!“ nedopověděla jsem, protože mi to došlo. Kousnul mě! Surově a nemilosrdně do mě zaťal ty svý tesáky! Ledový pot stékal po zádech, když ze mě začal pít. Ale ještě jedna věc byla zvláštní. Ta šílená bolest zmizela stejně rychle, jako se objevila. Zhluboka jsem dejchala, abych se z toho šoku vzpamatovala, ale to už se mi po těle začala rozlívat ještě větší malátnost než před tím.

„Chazzy…“ zaúpěla jsem při tom pocitu a celá se prohla. Nevěděla jsem v tu chvíli, jestli mu vyjít vstříc, nebo se před ním snažit uhnout; tak silný pocity ve mně jeho jazyk v mém v klíně v tu chvíli vzbuzoval! Bylo to neskutečný! Tak intenzivní, až jsem myslela, že to nevydržím, že každou chvíli musím vybuchnout jako sopka nebo se z toho zbláznit!

„Už dost! Dost!“ žádala jsem ho se slzami v očích, což se mi často nestávalo. (I když na druhou stranu mi hlavou běželo přesně opačný přání.) Neměla jsem ve zvyku brečet. Tahle slabost se mě netýkala. Nikdy jsem nefňukala a nic si nevynucovala ani se nesnažila dosáhnout svýho pomocí slz. Jenže teď to bylo jiný. Byl to šílenej pocit! Každej jeho dotyk byl tak krásnej, až byl naprosto nesnesitelnej! Jo, když tyhle řádky po sobě čtu, taky mi to přijde jako slova nějakýho absolutního blázna… pomatence…  Jenže tak to bylo. Vzlet i pád… obojí zároveň…

„Za tohle bych si zasloužil odměnu,“ usmál se samolibě, když jsem si prožila ten nejrozporuplnější orgasmus. (To jsem ovšem ještě nevěděla, jaký další trumfy má v rukávu…)

„Teď ne. Mám dost,“ snažila jsem se zklidnit bušící srdce, který mi bolestně naráželo do hrudníku.

„Udělám ti to příště,“ poušklíbla jsem se, aby si snad nemyslel, že budu pokaždý skákat tak, jak on píská. Jenže jsem se trochu zmýlila, pokud jsem si myslela, že to bude po mým…

Prstem mi přejel po čerstvé ráně, až jsem protočila oči ke stropu a zasténala.

„Přestaň…“ usykla jsem, když se mě znovu dotknu, a přitiskla kolena k sobě, protože jsem to dál nemohla vydržet.

„Až mi uděláš dobře,“ naklonil se ke mně, a zatímco jednu ruku měl stále mezi mýma nohama, druhou mě chytil za vlasy.

„Proč si myslíš, že jsem ti to asi dělal?“ šklebil se mi do obličeje.

„Protože máš rád, když mě něco bolí…“ sykla jsem vytočeně a chtěla se mu vytrhnout, ale nenechal mě. Jen se zatvářil povýšeně.

„Možná…“ řekl a mně bylo jasný, že to byl ten hlavní důvod. Vždycky šlo jen o něho, nikdy nedělal nic zadarmo.

Nakonec mě na ty kolena přece jen dostal. Odporem jsem si vysloužila akorát hrubější zacházení a bolestivé pohyby, kdy jsem klečela na chladné zemi s klínem zašpiněným od krve a snášela jak štiplavou bolest kolem úst, tak palčivou bolest vystřelující z jeho drápů, který mi zatínal do jemný pokožky na hlavě. Neměla jsem šanci uhnout ani o kousek. Kdybych ho kousla, asi by mě v tu chvíli zabil…

Pohledu do zrcadla jsem se po tomhle jeho výkonu ještě dlouho vyhejbala. Byli jsme na tom podobně, on měl pusu spálenou a já měla úsměv protaženej o dva prasklý mokvající koutky…

Zavrtěl jsem hlavou, když jsem si díky tomu připomněl okamžiky, které byly tak hříšné a skvostné zároveň. Bylo to hodně žhavé a bolest v tom případě byla afrodisiakem…

„Tedy, ty si pamatuješ věci,“ zamumlám netečně a protočím oči, protože má vlastně pravdu. Ano, umím ty sladkobolné jizvy, jen jsem… to netušil! Pokud to má Di jako pozůstatek po vzájemném pití s Oskarem, je více než nadějné, že to mám rovněž po něm. Projede mnou další vzpomínka na společně strávený čas…

„Proč tolik křičí?“ poškrábu se ve vlasech a nechápavě shlížím na muže, který si tolik nárokoval mou Eleanor. Byl to její manžel. Snad proto jsem ho tolik nenáviděl. Nedokázal jsem se spokojit s touhou, že by byl mrtvý. Chtěl jsem ho vidět trpět, protože vlastnil to, co mělo patřit pouze mně! Oskar se vedle mě poklidně protáhl a dál se díval na sarkasmem a bolestí stažený obličej. Muž sebou trhal a zatínal pevně svaly, přestože bolest byla takřka agonická. Nechápal jsem, jakým způsobem dokáže Oskar jediným dotekem vyvolat bolest takového kalibru. Obdivoval jsem ho za to! Ctil jsem ho!

„Tohle je umění pouze velmi nadaných upírů, Chestere. Zdokonalil jsem se ve svém mučení natolik, že můj jed zanechává v jeho těle neklamnou známku bolesti a kdykoliv se ho na tom místě dotknu, bolest se probere s ještě větší intenzitou, jako bych ho právě týral.“

„Do hajzlu!“ vydechl jsem prudce a o krok poodstoupil. Nebyl jsem vyděšený, byl jsem naprosto okouzlený a tolik jsem toužil umět to samé! Oskar mě protnul svéhlavým nelítostným pohledem zabijáka a přimhouřil oči. Pochopil jsem.

„Promiň mi. To slovo mi uniklo,“ odkašlal jsem si a znovu fascinovaně sledoval, jak se Oskar přiblížil ke kořisti. Vzedmulo se ve mně uspokojení a hořkost, když muž pod jeho dotekem panicky vykřikl a trhavě naříkal, zatímco se mu kroutil u nohou. Tak rád bych ho mučil sám…

„Reaguje to také na můj dotek?“

„Ach, nikoliv… Pociťuje bolest díky mému jedu, takže to rovněž mohu spustit jen já.“ Dlouze se usmál a chlad mu čišel z celého těla, zatímco ho objímala ta bezcitná černá aura, která ve mně vzbuzovala ještě větší respekt a obdiv.

„Chtěl bych to také umět…“ zašeptal jsem a naprosto fascinován znovu pohlížel na muže, který oddechoval na kamenné zemi a protáčel oči. Nenáviděl jsem pohled do jeho tváře. Byla tak prudce ironická. Jako by jím stále proudil vzdor, cynismus a samolibost nebo možná také nezávislost, ovšem to všechno se vytrácelo v přítomnosti mé Eleanor, která v něm dokázala probudit cosi lepšího. Proto jsem se zasloužil o to, aby ho už nikdy nespatřila, ovšem nechával jsem ji, aby poslouchala jeho bolestné naříkání a pásl se na její psychické bolesti a pláči.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v zemi - 6. kapitola: