OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v zemi - 7. kapitola

20.10.2011 (15:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 674×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

7. kapitola - „Nehraj si se mnou, ty malá děvko!“

Chester

„Na ten deník a jeho obsah se fakt zapomenout nedá,“ hlesne ukřivděně Di a já prudce trhnu hlavou. Když pohlédnu do její tváře, sevře se mi hruď. Jako bych ho zas viděl v jejích očích. V tom nepříjemném sarkastickém šklebu, který jí tane na tváři.  Když si teď zpětně uvědomuji, jak nelítostně jsem pomýšlel o jejím otci, projede mnou nepatřičný záchvěv. Mučil jsem ho a o co více, provokoval jsem Oskara k tomu, aby na něm zkoušel ty nejhorší tyranie, které svět ještě ani nevymyslel. „Vsadím svoje tělo, že to umíš taky, Chazzy!“

„Pokud to vážně umím, tak tě můžu kousnout také, aby sis nepřipadala ošizená,“ zamručím pochvalně a přitáhnu ji do své náruče, abych se vyvlékl z ohavné minulosti. Co se stalo, stalo se, již se nedá odčinit…

„Ne, sakra!“ Tvrdě mě popadne za ramena a brání se. Její obličej protne hříšná touha, když jí prsty přejedu přes hebké trucovitě sevřené rty. Vzpurně zavrčí: „Tohle já sakra nechci! Nemusím to zažít na vlastní kůži. Nemám zájem, díky!“ Směje se a divoce se mi snaží vymanit. „Sakra, kdybych tušila, že to budeš chtít použít proti mně, tak bych ti to neřekla!“

„A já myslel, že to co děláme spolu, ti nestačí,“ zavrčím vášnivě a majetnicky vycením špičáky, zatímco jí s nimi přejedu po hebké tváři. Má pokožku jako padlou sníh, přesto se jí v měsíčním svitu netřpytí jako u klasických upírů. „Tak klid, udělám ti jizvičku lásky…“ zajiskřím očima a rukou zašmátrám rukou po jejích miniaturních kalhotkách, abych ji trochu pozlobil. Pořád si stěžovala, že jí nedopřeju to, co Mie, tak má šanci to změnit.

„Sakra, Chazzy, ne! No tak!“ zabublá zděšeně a trhne sebou. Tělo se jí napne jako by se mi chtěla vyškubnout. Je malá, mrštná, ale přesto mi nedokáže – nesmí – odolat. Musím se usmát, protože se v ní pere obava i touha poznat to, co jí mohu dopřát. Přitahuje ji to, i když by si to nepřiznala. „Už takhle mě hrozně moc ovládáš, to se mi teda vůbec nelíbí!“ zabručí a nakrčí nos, jako bych jí nabízel cosi smrdutého.  Samolibě se ušklíbnu. Ještě chvíli ji provokuji, ale nakonec ji pustím.

„Strašpytle," zasměju se a shodím ji ze svého klína do rozválených černých peřin. „Stále si stěžuješ, a když ti to chci vynahradit, tak se bojíš." utahuju si z ní.

„Sakra, nejsem žádnej strašpytel!“ Prskne rozzuřeně a hrdě se vypne. Hlavu si zaboří do polštáře a rajcovně vypne hruď, zatímco houževnatě vydechne a zatne zlověstně pěsti. „Tohle není o žádným srabáctví!“

„Jistě, maličká,“ brouknu pobaveně a ještě víc ji tím pokořím a naštvu. Probodne mě všeříkajícím odměřeným pohledem, zatímco soptí. Rty má stažené do striktní úzké čárky. Čelo svraštělé. Obočí pevně stažené k sobě. A z očí jí šlehají plameny. Připadá mi jako malá trucovitá holčička. Jako to děťátko, kterým byla, když se mi vzpírala v náručí, zatímco jsem jí konejšil a přejížděl jí okouzleně drápy po tvářích. Už tenkrát si mě omotala kolem prstu. Byl jsem jí natolik uchvácen. Jejími krátkými černými vlásky. Uhrančivýma nevinnýma očima. Prohlížel jsem si její drobounké tělo, jako bych chtěl získat tu čistou duši pro sebe. Ano, byl jsem jí tenkrát ohromený a… odhodlaný to nezkažené děťátko zabít tím nejhorším způsobem. Prudce zavrtím hlavou, abych ze sebe dostal ty myšlenky. Di už sedí na posteli v tureckém sedu a pohlíží na mě agresivním pohledem. Jak se to malé nevinné stvoření mohlo tolik zkazit? Zúžím oči. Stále má v sobě tu čistotu, i když ji ovládá upíří chtíč. Musí být stále tak čistá… Možná je, ale působí jako dravec, nikoliv bezúhonná kořist.

„Sakra, já se nebojím! Tak pojď a já ti to ukážu! Udělej mi to a hnedka!“ zavrčí a já se potěšeně usměju. Je tak jednoduché ji vyprovokovat. Ano, i tohle má očividně po svém otci. Netuším, jestli by mě to mělo těšit, protože díky tomu jsem využíval tuhle slabost a brutálně mu třískal hlavou o zeď, dokud jsem v návalu adrenalinu neslyšel jeho bolestné zaúpění nebo zapraskání lebky. Bavilo mě to a teď mě to těší úplně stejně. Di se vždycky nechá tak snadno vyhecovat!  Radši bude házet ramena a v duchu se třást, než aby přiznala, že se bojí. Je to velká slabost, ale rozkošná.

„Nech toho, ty strašpytle, nic ti dělat nebudu. Ještě bys z toho měla újmu."

„Já se nebojím!“ prská a vzteká se. Je tak roztomilá, když kolem sebe rozhání hromy blesky a v očích jí plane hněvivý oheň. Nechám ji, aby se vyvztekala, a posadím se na okno, na kamenný pevný parapet. Ovšem maličká se mi vzpurně vyškrábe do náruče a prskne: „Buďto mi uděláš tu jizvu ty nebo ti ji udělám já!“ Vycení ďábelsky špičáky. „Já jsem frajerka a nenechám si od tebe říkat, že jsem bůhvíco!“ zahřmí a mě náhle obejme její živelná vůně, která mi zjitří smysly.

„Nevyhrožuj,“ zavrčím pánovitě a přitáhnu ji k sobě ještě blíže, až cítím její chvějící se tělo. „Kdo ti vůbec řekl o té krvi v limonádě? Teď mi můžeš povědět pravdu. Byla to Desire, viď? Žádný Dick.“ Di nechápavě zavrtí hlavou a protne mě matoucím pohledem. Hrdelně zavrčím, protože už vím, že když skutečně chce, dokáže být velmi dobrou lhářkou…

„Copak Desire to ví taky?“

„Jak to, že ti to řekl?!“ zavrčím, až se jí zježí chloupky po těle a mírně se oklepe, ovšem ihned se zamračí a očima se nevinně dívá do těch mých.

„Prokecl se… Spletl si mě s Desire, když jsem si v kuchyni nalejvala limonádu. Zavrčel něco v tom stylu, že do mě nemusí rvát krev, že ji do sebe láduju sama,“ hlesne a pokrčí rameny.

„To je vůl,“ vzdychnu napjatě a uvědomím si, že i tohle je možné. Naše holčičky jsou si na tolik podobné, až to děsí. Jako by byly jedno tělo, ale duševně jsou si natolik rozdílné, jako by snad ani nebyly sestry. Dokonce nemají ani ten správný sesterský vztah. „Má tvé sestry plnou hlavu. Dává mu dostatečně zabrat. Víš, že to byla ona, kdo vzal ten Diin deník? Už si ho stihla přečíst a Dick samozřejmě také.“

„Takže už skoro každej v baráku zná tvoje hříšky?“ Nadšeně se rozesměje a plácne mě přes tvář, až se mi blýskne v temných očích a poposednu si. „To Dick musel závidět, co? A ta malá štětka… Pořád tady ještě je, sakra? Že by si ho s Dexterem přečetla taky. Mohli by pár věcí ozkoušet, i když věřím, že oni mají svou vlastní perverzi,“ zavrčí dotčeně a žárlivě ohrne rty.

„K Ang a Dexovi se to už nedostane, protože ho mám já a rozhodně ho nemíním posílat dál! Dick to měl nejspíš místo sexu před spaním.“ Poukážu na jeho bolestivý celibát. Ovšem fakt, že se motá kolem Angely, si nechám pro sebe. Nechci, aby se to skrze Di dostalo až k jeho Desire.

Diana

„Tak už jí říkáš jménem, jo?" Prudce se zašklebím a vycením zuby. Ihned mi před očima vytane holčina mého vzrůstu, ovšem štíhlejší a pro upíry zřejmě atraktivnější! Těžko říct, jak dlouhé má zrzavé vlasy, protože je vždy nosí v jakémsi neupraveném klubku či ohonu. Oči má sytě hnědé, žádostivého a hřmotné. Evidentně už má zažito, ale to já mám také! Nesnáším ta její gesta, kterými svádí rozkrokem přemýšlející obyvatele domu.  „Kurva Angela. Fakt příhodný jméno!" Prsknu a dám si ruce křížem přes prsa, zatímco se mračím. Nevím, kdo je horší… Zda tato děvka, která ví co dělá a ví s kým to chce dělat. Nebo sladká a nevinná Kytka, která Chestera opřádala svým choulostivým zamilováním! Obě mi pijou krev!

„Zdá se, že to máte v rodině, že?“

„Cože, sakra?“ zabručím a prohlédnu si bezchybnou tvář, která na mě pobaveně shlíží.

„Tu paranoiu… Jak bych měl té dívce říkat, když se skutečně jmenuje Angela? To, že je to kurva, je pravda, ale samozřejmě má také jméno. Nevidím důvod, proč jí tak neříkat. Nechápu, co ti vadí.“

„Když to nevíš, tak si za ní sakra běž!“ Otráveně protočím panenky po jeho přednesu, kdy měl tak zvučný a temný hlas. Samozřejmě, že jako sukničkář si nemůže nechat ujít příležitost, aby ji okukoval, sváděl, hnětl její tělo, hladil ty zrzavé zacuchané vlasy… Sakra! „Nemám náladu se koukat, jak se kolem ní motáš! Vím, že si na lidský holčičky potrpíš." Když se rozesměje, na sebevědomí mi to nepřidá.

„Chápu, že žárlíš, ale nemáš k tomu nejmenší důvod. Mám sice rád lidské holčičky, jak ty říkáš, ale také jsem dosti vybíravý.“ Vzpurně si prohlížím jeho blonďaté vlasy s černými kořínky… S černými kořínky? Sakra, vždyť Chester je blonďatý snad od přírody, tak jak to, že mu začínají růst černé vlasy?! Ach, samozřejmě. Pokud upír přihlíží zničení svého stvořitele nebo se na něm přímo podílí, má to na něj vliv. Kdyby Chazzy Oskara zabil sám, ztratil by duši a byl by něčím stejně ohavným jako byl onen padlý anděl. Ovšem, jelikož mu jenom přihlížel, projevují se na něm pouze jakési zvláštnosti. Tedy to, že mu začínají růst temně černé vlasy, namísto jeho světlých. Doufejme, že to bude jediné, co na něm Oskarova smrt zanechala… A doufejme, že to není trvalé, protože se mi jeho vlasy barvy slunce neskutečně líbily… Zádumčivě si ho ještě chvíli prohlížím, než soustředěně pronesu:

„Takže se ti nelíbí?“ Ta nedůvěra ze mě musí přímo sálat. „Kdybys mě podvedl, udělala bych s tebou rychlej proces. Tak rychlej, že bys ani nepostřehnul, kdybych…“ Zavrčím temně a zúžím sarkasticky víčka, zatímco se mi ve tváři prožene neskutečná Oskarovská brutalita. Silou mysli zamořím vzduch svými feromony a na chvíli ho vynesu do výšin, abych mu předvedla, jaká síla ve mně dřímá. Pohlédne na mě pln okouzlení a zalape po dechu.

„Pravdu?“ zachraptí.

„Jak jinak, sakra!“ vybuchnu ve své dravosti a majestátnosti. Pak mi dojde, že jsou v pokoji i naše děti a mírně se ztlumím, zatímco zašilhám na postýlky vedle postele. Ticho. Klid. Srdceryvně si oddechnu, že jsem naše andílky nevzbudila a zlověstně se k němu nakloním. „Samozřejmě, že pravdu!“ zasyčím divoce a znovu ho vynesu na křídlech své vůně.

„Do hajzlu…" zasípe a nemá ani sílu, aby mne snad objal nebo dokonce obelhal svými feromony. „Pokud … chceš, abych … byl schopný … mluvit, tak … přestaň.“

„Tak jak?“ zavrčím a ztlumím svou vůni, ale beztak mu ji nechám lehce přebíhat po chladné kůži, abych ho varovala, že pokud nebude mluvit pravdu, tak to s ním dopadne velmi špatně. Líbí se mi takovéhle bezbolestné týrání. Někdy je docela fajn mít nad tím krutým a necitelným upírem navrch. Nakloním se k němu tak blízko, až cítím ledový dech a zadívám se mu do temných očí, kterými po mně blýská.

„Ty se tak krásně zlobíš,“ zavrní jako kočka a přitáhne mě k sobě ještě blíž, až se prsy dotýkám jeho mužné hrudi. Ušklíbnu se.

„Mně to vtipný nepřijde. Tak mi sakra odpověz!“ Netrpělivost mi mává tělem. Nemám ráda dlouhé, nesmyslné povídání. Chci to slyšet hned a pravdivě, ať je to jakékoliv. Přestanu se soustředit na feromony a nechám ho poklidně vydechnout. „Řekni mi to!“ rozkážu mu sebevědomím hlasem, až se rozesměje.

„No dobře. Přiznávám, že v sobě něco má. Něco … co mi tě připomíná, ale nic jsem s ní neměl a ani mít nebudu." V duchu zakleju a odevzdaně se od něj odtáhnu. „Di, neblázni!“ Přitáhne mě k sobě a klidnými štíhlými prsty mi přejíždí po zádech. „Já také nejsem jediný, který se ti líbí. To je přeci normální.“ Pozvednu obočí a tiše odfrknu. „Navíc neříkám, že se mi líbí. Je to malá špinavá coura. Jen říkám, že má určité povahové rysy, jako ty, které mi jako muži imponují.“

„Ale mezi námi je rozdíl!“ hlesnu chladně. Hlas podbarvený Oskarovským klidem a pozůstatky jeho učení. „Já sama od sebe nikdy nešla za tím, kdo se mi líbí.“ Připomenu mu jeho hříchy. Vždy jsem to udělala proto, abych mu to oplatila. Proto jsem chodila za Dickem… Protože se řídím heslem: Oko za oko, zub za zub. A nezáleží na tom, že mám pro svého blonďatého kamaráda jistou slabost. „Já už to prostě nechci prožívat. Já na to prostě nemám nervy…“ zamumlám suše a smutně.

„Copak já za ní chodím?“ Jemně mi prsty přejede přes čelisti a chytí mě za bradu, aby mě otočil tváří k sobě. „Já mám tebe a žádnou jinou nechci.“ Dívá se na mě tak intenzivním pohledem, až mám pocit, jako by mne svazoval. Téměř cítím bláznivé pobláznění a neutuchající touhu mu bezprostředně důvěřovat. Jeho hlas je tak podmanivý a hluboký. „Nebudu za ní chodit, abych zjistil, jaká v posteli je.“ Ušklíbne se a zruší tím to opravdové pouto, díky kterému jsem se cítila mu povinována věřit. Podivné.

„To jsi říkal vždycky a stejně jsi podlehl minimálně líbáním.“ On si vůbec neuvědomuje, že i líbání je nevěra… Tedy alespoň pro mě, protože já…

„Že jsem raději nemlčel, viď?“ Nemám ani sílu se na něj zamračit, když si mě zarytě prohlíží. „Zas si to vysvětluješ zcela jinak, než to myslím… Skutečně se nevyžívám v dětičkách s prošpikovanýma rukama od jehel a s pohlavními nemocemi. To vážně není můj styl.“

„Aha, takže kdyby nejela ve fetu…“

„Do hajzlu!“ zavyje hrubě a pevně mě stiskne za ramena, až ucítím nepříjemný tlak. „Posloucháš mne vůbec?! Nechtěl bych ji, ani kdyby byla svatá! Připadal bych si jako pedofil!“

„Takže jasně… Chápu. Zabraňuje ti v tom to, že je pod zákonem a fetuje…“ Než stačí zase něco velkoryse zavrčet, dodám: „To je tak těžký říct, že jsou pro tebe jiný tabu, protože chceš jenom mě? Nezáleží na tom, jaká by byla. Prostě ne a basta! Já ti klidně do očí řeknu, že mě nikdo jinej nezajímá, protože mám v hlavě jenom tebe, ale ty to prostě takhle říct nedokážeš!“

„Věříš, že jsem přesně tohle čekal? Přesně jsem věděl, že začneš s tím svým KDYBY. Tohle skutečně nemá cenu. Já skutečně nevím, jak ti dokázat, že mi záleží jen na tobě.“

„Tak mi to nedokazuj,“ zavrčím zhnuseně a slezu z něj. Kupodivu mě nechá a už mě ani nenutí zůstávat v jeho náručí, čemuž jsem ráda, protože na něj nemám nějak náladu.

Chester

Dívám se, jak se postaví před zrcadlo a upravuje se. Jako bych viděl svou Eleanor. Stejná gesta, stejné pohyby. Až mě bodne v hrudi, když je takhle porovnávám a mimo těch sarkastických očí a bojovnosti, kterou moje maličká disponuje, nevidím rozdíl. Di toho má až příliš od svého otce.

„Jdu za Dickem.“ Zářivě se na sebe usměje a znovu si prohrábne dlouhé hebké vlasy. Pozoruju ji s mírně sevřeným hrdlem. Naprázdno polknu a odvrátím zrak. Chce se mi říct: Hlavně neudělej něco, čeho bys pak litovala. Ale raději mlčím. Di má svou vlastní hlavu a když se pro něco rozhodne, udělá to.

„Oskare, co to má znamenat?“ Zadívám se na upíra, který kolem sebe pouští tu auru nepřekonatelnosti a letitosti. Drží si tak od těla mladší upíry, kteří nemají šanci s ním vyhrát, i kdyby se snažil s nimi bojovat se zavřenýma očima.

„Pozval jsem přátele…“ Poklidně zvedne ruku a ukáže na vysokou, svůdně stavěnou ženu s tělem bohyně. Nepochybně upírka, protože z ní září podobná zlovolnost a snad naivita, se kterou přijme Oskarovu nabízenou dlaň a nechá se políbit na hřbet ruky. Obdivovatelé, dojde mi náhle, když vidím, jak k němu vzhlíží i se svým doprovodem v podobě dvou upírů.

„Jsem Bianka…“ zavrní a ihned se ke mně přilepí jako druhá kůže. Přivřu víčka a nechám ji, aby mi sjela šikovnými dlaněmi do rozkroku. Zajiskří mi v očích a trhnu s ní natolik, až ode mne odlétne o metr daleko. Musí pochopit, kdo je tu druhý nejhorší po Oskarovi. Jsem na své místo a výsadu mučitele, kterou mě poctil, neskutečně rád!

„Chester je můj velmi snaživý žák,“ zapřede Oskar a chytí za krk podsaditého upíra, který na mě uctivě zírá svými prasečími očky. Ten je tu evidentně navíc. Poznávám to podle Oskarova rozšafného chování, když s ním jedná jako s osinou v zadku nebo s ubohým póvlem, který může děkovat a líbat nám nohy, že se mohl dostat do tak dobré společnosti.

„Tohle je Joe. Také má rád mučení, viď?“ Nemám rád ten úlisný hlas, kterým mluví. Obyčejným smrtelníkům to nahání strach a těm podřadným upírům se chce z jeho blízkosti co nejrychleji prchnout. I Joe se od něj ihned urychleně odvrátí a postaví se do tmavého kouta, jako by si přál zmizet.

„Jsem Nick… Rád tě poznávám.“ Upír na úrovni ke mně natáhne ruku v přátelském gestu a pevně mi stiskne ruku. Tenhle bude ten, díky němuž je celé toto setkání snováno. Má na sobě drahý oblek, který mu padne jako druhá kůže. Má podivné zákeřné duhovky, kterými těká po našem obývacím pokoji.

„Ach, rád bych tu Nickovi něco ukázal. Postarej se o naše přátele, Chestere.“ Doporučí mi Oskar tichým a autoritativním hlasem, takže pochopím, že se mu mám v příštích hodinách vyhnout a nechodit za ním, ať se bude dít cokoliv. Ať uslyším cokoliv. Jemně přikývnu a zadívám se na tu žárem spalující upírku, která na mě dělá oči. Nebude potřeba, abych se zabýval naříkáním, když budu s Biankou dělat ty nejhříšnější věci, protože jí zvrhlost kouká z očí a já… to mám moc rád!

Diana

Namísto Dicka narazím v obývacím pokoji na tu malou děvku, která na mě opovržlivě poulí oči a nadřazeně se usmívá, jako by byla něco víc, než já. Nemám ráda takové sebevědomé chování, především u obyčejné coury!

„Ty jsi toho svýho nebezpečnýho broučka nechala samotnýho?“

„Co se staráš?“ štěknu po ní a probodnu ji nevraživým pohledem, ale ona se jen uculí a nakrucuje se přede mnou dál. Nejraději bych ji chytila za ty nepříjemně zrzavé vlasy a rozmlátila bych jí hlavu o ty strohé bílé zdi.

„Že bych za ním zašla…“ broukne medově a zamyslí se. „Když jsem ho tuhle chytila za to jeho nářadíčko, tak se mu to ukrutně líbilo! To víš, jak už mám praxi.“ Podívá se na mě pohledem, jako bych snad byla nějaká nezkušená panna. Chvíli na ni s povolenou čelistí zírám. Kde se v ní sakra bere ta drzost?!

„Tak to kecáš! Chazzy říkal, že by s takovou rozpíchanou štětkou nechtěl mít nic společnýho!“ Prsknu a dám si ruce křížem. „Ty mě rozeznáš od mýho dvojčete?“ Upíří se od lidí moc neliší. Snad jen tím, že kolem sebe neustále rozptylují ten svůj chlad a nezkrotnost, nebezpečnost. Jinak, když jim člověk nekouká přímo na špičáky nebo ostré drápy na rukou, klidně by si je mohl splést s výběrčím daní.

„Jsem tady už nějakou dobu. Rozeznám vás. Tvoje segra je taková cudná a stydlivá pipina, typická šedá myš, ale ty … se furt divně šklebíš…“ Zamračím se. „A ten upír může říkat, co chce, ale ještě za mnou rád přijde!“ Dodá sebevědomě a já zatnu dlaně v bojovné pěstí a v těle mi zuří oheň a nezkrotná vášeň ji přitlouct ke kůlu a ukřižovat ji. „Fakt pochybuju, že mu můžeš poskytnou to, co já. Takovou praxi, jakou mám já, má málokdo. Pokud s ním teda vůbec šukáš. Jestli seš jako ta druhá, tak musí bejt stejně nadrženej jako Dicky…“ Zalapám po dechu. Šlapka jedna zatracená! Ona už si je tu snad všechny omotala kolem prstu, včetně mého Dickyho! Hbytě k ní přiskočím a chytím ji surově za krk.

„Nehraj si se mnou, ty malá děvko! Pro mě seš jenom nula, a jestli budeš Chazzyho nebo Dicka svádět, tak ti tu tvou škvíru natrhnu, že se neposadíš!“ Vyvalí na mě oči a několikrát tupě zamrká, zatímco na ni varovně cením špičáky. „Když už jsi toho sakra tolik zažila, tak to si zahrát se mnou?“ Přejedu si jazykem přes rty. „Já jsem tu ta nejtalentovanější a nejkrvelačnější… Škoda, že jsi nepoznala toho, kdo ze mě udělal mistra,“ zavrčím nadšeně. Oskar by ji spráskal, donutil by ji pískat a kvičet jako podsvinče. Mučil by ji s takovou touhou a uměním, až bych pocítila tu krvelačnou atmosféru. Ale bez něj mě to už tolik nebaví. Jen pouštím hrůzu, protože kdybych se spustila skutečně, už by mne nic neudrželo.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v zemi - 7. kapitola: