OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v zemi - 8. kapitola

21.10.2011 (16:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 755×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

8. kapitola - „Proč vykládáš takové lži?!“

Chester

Když vyběhnu na chodbu, uvidím rvačku v plném proudu. Di vypadá hodně naštvaně a rozzuřeně, ale spíš se před dobře mířenými Angelinými ranami brání, což mě trochu podiví.

„Chazzy, pojď si pro ni!“ zahuláká na mě Dexter, který postává s dlaněmi v kapsách a pobaveně na obě shlíží. Dick stojí opodál a shlíží na ně tak nějak nostalgicky. Vrtí hlavou a co chvíli probodne Di pronikavým modrým pohledem, než jí Angela vrazí facku, při které má maličká upadne na zem. V mžiku jsem u ni, vytáhnu ji prudce na nohy a chytím ji pevně za pas. Vyjekne a já schytám škrábanec. Netuším, jestli úmyslně nebo omylem, ale nehodlám to nyní řešit. Jsem naštvaný, že se na Angelu vrhla! Není větší provokatérky, než mé drzé maličké. Zkroutím jí ruce za záda, až bolestně usykne a vrhne na mě vzteklý pohled.

„Co to do hajzlu vyvádíš?!“ zavrčím agresivně a divoce s ní trhnu.

„Ta děvka … musí poznat, že … sem nepatří! A ke mně … se bude chovat s úctou a … nebude se mi srát do mých upírů!“ Na rtech jí to maluje krvelačný úsměv, zatímco Angela svůdně padne Dexovi do náruče a přitiskne se k němu s takovou nevinností, až mě to na chvíli vykolejí.

„Dextere, odveď ji,“ zavrčím a otočím Di čelem k sobě. Tváře má celé červené a v očích něco, co nedovedu poznat. Nemám chuť, ani náladu zkoumat její pocity. Jsou evidentně plné chtivosti po mučení a násilností. „Jdeme!“ zaburácím temně a táhnu ji vzpouzející se mi zpět do naší ložnice. Cestou na ni neberu ohledy, naštvala mě. Zavřu za námi dveře a necitelně s ní mrsknu na postel, až s prsknutím zapadne do peřin. „Co to do tebe vjelo?! Chápeš, že s její tělesnou konstrukcí stačí málo a zabiješ ji?!“

„Sakra, byla jsem opatrná! Navíc není tak křehká, jak si myslíš!“ Probodne mě naštvaným pohledem, jako bych ji právě v tuto chvíli snad nechápal a zlobil se na ni zbytečně! Vztekle zatnu pěsti a dojdu k ní s hrdelním zavrčením, při kterém sebou cukne a přeci jen se na mě rozechvěle zadívá.

„To jsem tedy viděl! Nemůžeš být trochu společenská? Stále musíš někoho napadat?!“ vrčím naštvaně tónem, při kterém jí nejspíš přechází mráz po zádech. Oklepe se a otočí ke mně svůj zarmoucený pohled.

„Ale…“ Odevzdaně skloní hlavu.

„Co ale?!“ zasyčím na ni vztekle a dál si utírám ten zasraný škrábanec, který nechce přestat krvácet. Začnu neurvale pochodovat po pokoji, studeně klidný a přesto je atmosféra natolik hustá, že by se dala krájet.

„Můžu ti to zahojit?“ broukne nesměle a otočí ke mně šedé smutné oči. „Mrzí mě, že jsem ti ublížila. Nechtěla jsem, promiň.“

„Jistě a uděláš mi další! To je dobré!“ Ušklíbnu si a přitisknu si na tvář rukáv od košile, která už je tak jako tak od krve. Di se zoufale stáhne do sebe a zatváří se na okamžik ublíženě, než jí na tváři zas vytane prostý cynismus a sebejistota. Posadí se na parapet jako hromádka neštěstí a schová si hlavu mezi kolena, zatímco se trhavě nadechuje. Když si povšimnu její reakce, trochu se uklidním. Se vzdychnutím se k ní postavím a pohladím ji po hustých černých vlasech.

„Nemyslel jsem to tak. Vytočila jsi mě…“

„Mně to fakt mrzí,“ vzdychne a pohlédne mi do tváře ubrečenýma očima. Ona brečí? Di nikdy své slabosti nedávala moc najevo, když tedy pominu těhotenství, ve kterém byla jako uzlíček nervů. „Nechala jsem se vyprovokovat. Je mi to líto. Říkala, že za ní přijdeš sám a já … se bojím, že tě ztratím.“ Její upřímné přiznání mě překvapí. Takovéhle citovky obvykle nemívá.

„Pojď ke mně…“ Váhavě se ke mně přitiskne a ji vtisknu do své náruče. „Nikdy mě neztratíš,“ šeptám a hladím ji jemnými pohyby po zádech. „Trápíš se zbytečně. Hned vybuchuješ. Povznes se nad to a nevšímej si jí. Proč myslíš, že takové věci říká? Aby tě naštvala.“

„Nedokážu se nad to povznést… Nezvládnu kolem ní procházet jen tak a nechat jí, aby sváděla tebe i Dickyho… Měla by vědět kam patří a ne hrát si na … kinga.“

„Víš, koho mi to připomíná?“ zavrním lehce a zastrčím jí neposlušný pramen vlasů za ucho. Zvedne ke mně důvěřivě oči.

„Koho?“

„Přeci tebe… Také jsi taková. Sebevědomá. Až jsem tě někdy toužil…“ Zajiskřím očima a vycením špičáky, až se sarkasticky ušklíbne. „Alespoň už víš, co se mi na ní tak líbí. Nejde o ni, ale o tyto povahové rysy, které máte společné. Na začátku jsem z toho vážně šílel…“ zavrčím na oko zle a pevně ji stisknu. „Ještě, že jsem tak dobrý krotitel,“ popíchnu ji a pobaveně blýsknu očima.

„Aha… Takže zatímco ona má teďka povahu, kterou ty obdivuješ, tak ze mě je nějaká pitomá poslušná ovečka a už tě nepřitahuju,“ odfrkne znechuceně. Pustím ji a mám co dělat, abych jí nestiskl pod krkem a nezacloumal s ní. Místo dalšího zavytí se zašklebím.

„Asi ano, protože jsem čekal, že začneš vyšilovat a ty mi to místo toho odsouhlasíš. Nečekal jsem, že jsem až tak dobrý. Ale vážně nejspíš jsem,“ hlesnu podmanivým hlasem, až suše polkne a uhne pohledem.

„Seš. Bývala jsem horší… Sobecká. Užívala jsem si super svobody. Hrála jsem si s ohněm a nenechávala si od nikoho nic líbit. Život s tebou mě dost změnil. Hlavně, když jako první nemyslím na sebe, ale na děti. Kdo by řekl, že zrovna ze mě bude milující matka.“

„Takže prát se nebudeme?“ vydechnu a svalím se do peřin. „Škoda,“ zalituji na hlas a dodám: „Ano, bývala jsi horší, ovšem to já jsem býval také. Ovšem ta tvá tvrdohlavá povaha ti i přesto všechno zůstala. Jen teď víš, že už nežiješ jen sama za sebe. A tu silnou mateřskou lásku máš prostě v genech, stejně jako Desire.“ Protáhnu se v peřinách a nechám jí na obdiv své tělo, protože moc dobře vím, jak se ji líbím. Přistihnu ji, jak na mě zírá takřka zasněným pohledem a olizuje si rty.

„Jestli ti povaha tý malý děvky imponuje, tak se mnou můžeš zažívat taky hotový peklo. Stačí jenom říct!“ Ušklíbne se a obkročmo se na mě posadí. Bez zaváhání mi přejede přes mou slastnou jizvu na krku, až se pod ní propnu a chytím ji pevně za zápěstí. „Pusť!“

„To by se ti tak líbilo… Tak se mi sama vytrhne, ne? Pokud tak moc chceš mít volné ruce…“ Provokativně se na ni zašklebím a ještě víc ji stisknu, až sebou začne v snaze osvobodit se trhat.

„Sakra, to není fér, máš větší sílu!“ prskne a pak přimhouří oči a soustředí se. Vím, přesně co očekávat, takže zvednu hladinu svých feromonů dříve, než to stihne udělat ona. Se zasténáním mi padne do náruče a rozechvěje se. „Sakra, zmetku!“ sykne slastně.

„Hezky rychle zapomeň na nějaké omámení! Teď si budu hrát já!“ Tiše se zasměju a pustím ji, beztak nemá sílu, aby něco podnikla. „Tak a nyní mi hezky zahojíš ten škrábanec, co jsi mi vykreslila na tváři,“ zašeptám jí do ucha, až se celá propne a já jí bolavou tváří přejedu po rtech. Poslušně mi začne ránu opečovávat a přejíždět po ní jazykem. Až o chvíli jejího hojení mi dojde, co mi může způsobit.

„Do hajzlu!“ odtrhnu ji od sebe a ve tváři mi příjemně škube. „Ty potvoro,“ zavrčím varovně, zatímco na mě nevinně pohlíží, div nemá nad hlavou svatozář.

„Nemůžu za to. Víš přece, že se v tomhle přímo vyžívám… Zbožňuju, když ti můžu udělat další slastný místečko.“ Palcem mi přejede po jizvě, která vyšle roztoužené šípy až do mého klína. Pevně ji chytím za boky a přitisknu si ji k rozkroku.

„Abych ti také jedno neudělal! V místech, kde ho měla Mia… Jen ty bys to na rozdíl od ní neměla jen na pár dní!“

„Ale no tak, já jsem v tomhle šikovnější než ty. Než by ses to naučil…“ odfrkne se smíchem a já se zlovolně ušklíbnu.

„Nepokoušej mě,“ zavrčím varovně a pevně ji stisknu v pase, až sebou cukne. V očích mi blýskne, zatímco ji k sobě přitahuju do náručí, i když se komicky brání. Přitisknu ji k sobě a přisaju se k jejímu rtu, až zaúpí. Ihned ji kousnu a okamžitě zaplním vzduch svou vůní, aby se mi necukala a já jí mohl vykouzlit přesně to, co mi způsobila ona… Chytím její obličej do dlaní a soustředím veškeré myšlenky na citlivost toho místa. Zmateně zasténá a když ji od sebe prudce odstrčím, padne zády do peřin a stále se chvěje.

„Sakra…“ zamručí omámeně. „Cos to?“

„Počkej, vyzkoušíme to…“ Posadím se jí na břicho a skloním se pro vášnivý polibek, při kterém se zazmítá, a z očí jí vytrysknou slzy. Když ucítím, co jsem s ní provedl, odtrhnu se od ní a vítězně se na ni usměju. Pocit majetnosti mi klíčí v hrudi. Není nic lepšího, než ovládat svou maličkou. Upír chce vlastnit, ovládat a pokořit, kdykoliv se mu zamane. Je to vážně neskutečná emoce, která ve mně klíčí a dělá ze mě ještě sebevědomějšího muže. Téměř boha. „Myslím, že jsem také dost šikovný, co říkáš?“ Zajiskřím očima a užívám si ten pohled, kdy se pode mnou protahuje se slastným výrazem. Oči má zastřené nepopsatelnou slastí a něžně kňourá. Ihned se mi rozkrok bolestivě napne.

*

Desire

„Dicku?“ zašeptám do tmy a ochvěju se, protože cítím jeho ledové tělo ve vyhřátém pokoji. Vytváří kolem sebe stále tu auru chladu, ale žádnou krutost jako kdysi Oskar… Stále mě objímají jeho feromony, takže se cítím poněkud rozechvěle a tak roztouženýma očima mrkám do temné tmy, které mé lidské oko neprohlédne.

„Jsem tady.“ Jeho hlas je stejně chladný a strohý jakéhokoliv citu. Takže se stále zlobí… Nemusel mě ovlivňovat feromony. Dala bych mu svou krev i tak, ale zřejmě mu dělá dobře, když mě takhle může mučit bez toho, aby mi dopřál slastný vrchol. Dlaněmi se opřu o postel a snažím se posadit, ale slabost mě zatlačí zpět do polštáře. Tupě vydechnu. Chci mu toho tolik povědět, ale nemohu… Samozřejmě si nic vysvětlit nenechal a když jsem začala brečet, omámil mě a zakousnul se do mě, jako bych byla nějaká jeho oběť.

„Dicku, prosím…“ zašeptám vysíleně, jelikož mi jeho vůně neumožňuje si nějak srovnat myšlenky. Tichými kroky přijde až ke mně a obkročmo se nade mne nakloní, až pootevřu v okouzlení rty, když spatřím jeho nádhernou tvář. V měsíčním světle jako by se majestátně třpytila. Jeho nebesky modré oči v tom paprsku měsíce září. Jsem naprosto oslněná.

„Copak?“ Hluboký hlas mě téměř pohladí a pak se vytratí v tichu. Na tváři nastraží svůj křivý úsměv.

„Prosím … Poslouchej mě. Ale … nepoužívej na mě feromony. Jsem … z nich hrozně unavená.“

„Poslouchám,“ hlesne chladně a tvář má strohou jakýchkoliv pocitů, až mě to mírně děsí.

„Chci se ti … omluvit, i když vím, že to … nebude stačit. Víš přeci, že mám stavy, které nedokážu … ukočírovat. Nevím, co se to se mnou děje.“ Snažím se mluvit klidně a pomalu, abych se před ním nerozbrečela.

„Ještě něco?“ Pozvedne posměšně obočí. Zmlknu a smutně se mu zadívám do hlubokých blankytných očí. Jemu je očividně jedno, co říkám. Neodpustí mi…

„Ne,“ pípnu a pevně zavřu oči. Znovu mě intenzivně obejme jeho vůně, až zasténám. Jakmile se do mě zakousne, přemůže mě to. Všechny jeho niterní city mě ovládají a vynášejí do výšin, o kterých jsem bez něj neměla ani potuchy. Když se proti mně začne vláčně pohybovat, poznám, že nalehnul mezi mé nohy a chce mě mučit ještě rozkošněji. Už takhle se to nedá vydržet, především když feromony ještě zvedá a umožňuje mi tak protahovat se naprosto dokonalou slastí.

„Dicku…“ vzdychnu bezmocně. „Ne. Já nechci,“ zamumlám a beznadějně se ho od sebe snažím odstrčit, i když se mi to neskutečně líbí. Mé tělo je hladové po jeho ledových dotecích, ale já nechci být pouze jeho hračka na hraní! Oběť, kterou si vezme, kdykoliv bude chtít… „Nech mě,“ rozpláču se a snažím se bojovat proti té rozkoši, která se stupňuje a rozostřuje mi vidění. S dlouhým zavrčením se ode mne odtáhne a jeho feromony rázem opadnou.

„Kurva, co zas je?!“ zamumlá zlostně. „Vždyť s tebou nespím! Dělám dobře jen tobě! Dokazuju ti lásku!“ Vjede si prsty do vlasů a cuchá své hebké světlé rozcuchané háro. „Co mám ještě udělat, abych pro tebe byl dobrý?“ vybuchne a já se jako na povel rozpláču ještě mohutněji. Na takové chování u něj nejsem vůbec zvyklá. Vždycky byl milý, hodný a ohleduplný.

„Ne… Já jen … Já si přeci nemyslím, že jsi zrů … zrůda!“ Natahuju k němu ruce, i když v téhle chvíli se tváří jako padlý anděl. Jako ničema. „Já chci být s tebou, ale nechci, abys mne omamoval svými feromony. Chci to dělat z vlastní vůle. Nechci být … jen oběť,“ vyslovím hořce.

„Nikdy jsi nebyla oběť," sykne o poznání klidněji a posadí se ke mně. „Já už ze sebe nebudu dělat blbce. Pokud mě chceš, budeš se muset začít snažit sama. Myslím, že jsem se pro tebe snažil udělat dost a beztak jsem byl ten nejhorší…“ Pevně zatne pěsti a zatváří se jako bych ho ta slova mučila. „A už neplakej…“ dodá zjihlým hlasem a zadívá se na mě s něhou v očích. Přesně tak, jako se kdysi dívával…

„Tak proč mě stále obelháváš svou vůní, když víš, že to takhle nechci? Já bych ti svou krev dala sama… A ráda,“ štkám mezi vzlyky. Začíná mě bodat v podbřišku. Když bolestí usyknu, instinktivně si zajedu dlaní na břicho a hledám Dickovu ruku, abych si ji mohla přitisknout na jemnou kůži a náš syn se uklidnil. Jakmile zkřehlými prsty obejmu jeho zápěstí, mírně sebou cukne, ale po pár vteřinách mi sám zajede na podbřišek a přivine mě obranářsky a něžně do své náruče.

„A jak jsem to měl vědět, když jsi mi v kuchyni udělala takovou scénu? Snažil jsem se, abys byla v klidu a nestresovala ses. Neměl jsem ani tušení, že bys mi svou krev dala dobrovolně a neměl jsem chuť to zjišťovat.“

„Přeci jsem se ti šla omluvit, jenže tys mě místo toho, abys mě poslouchal, omámil a zakousl se do mě...." popotahuju, a zatímco přese mě navazuje kontakt s malým, začnu ho častovat drobnými polibky na krku. „Já vím, že bys mi nikdy neublížil ... ani dítěti." Tisknu se k němu.

„Musím z tebe pravidelně pít… Nejspíš … tě ještě ovládá Oskarův jed.“

„Ježíši Kriste! Cože?“ Jako kdybych dostala elektrický šok. „A co naše dítě? Nemá to na něj nějaký vliv?“ zajíknu se strachem a celá se rozklepu.

„Ne. Spíše mu ubližují ty tvé hysterické scény. Musíš být v klidu. Celou dobu jsem se o to snažil, ale zdá se, že jsi ve mně viděla svého nepřítele, který se tě snažil vším, co pro tebe dělal, otrávit.“ Zaboří si tvář do mých vlasů a zhluboka se nadechne.

„V tu chvíli jsem to nebyla já … moc mě to mrzí.“ Snažím se mu omluvit a přesvědčit ho, že jsem v ten moment nebyla zcela při smyslech. Pak si vzpomenu na Dianku. Ach, Ježíši Kriste! Musím to Dickovi říct… Kousnu se do rtu. „Dicku, musím … musím se ti k něčemu přiznat…“ Hrdlo mám stažené, protože nevím, jak to vezme.

„O co jde?“

„O Chazzyho…“ vypadne ze mě a zpětně mi dojde, že to asi nebyl nejlepší úvod. Zatne čelist a hrdelně zavrčí.

„Di už to ví?!“ hlesne tvrdě a já pomalu přikývnu.

„Ano… Promiň. Prostě … se to stalo. Ujelo mi to. Neplánovala jsem to, ale… Zlobíš se?“ kousnu se do rtu a zadívám se mu rozechvěle do očí.

*

Diana

Když Dick rozrazí dveře, trochu se leknu a znovu začnu kolébat Draka ve svém náručí. Mazlím se s ním. Laskám ho a dokazuju mu lásku, zatímco se Chester věnuje naší dcerce. Ještě jednou pohlédnu na rozezleného, rozcuchaného a divokého Dicka, kterému z očí sálá naprostá zášť. Pozvednu obočí a nabodnu se na jeho pohled, který mě laskavě pohladí jako by říkal: Je mi to tak strašně líto. Sevře se mi z toho srdce.

„Tak ti díky, brácho! Vážně bych nečekal, že zrovna ty mi vrazíš kůl do zad!“ Ten hlas jako by mému blond kamarádovi ani nepatřil. Nechápavě otevřu ústa a zase je zavřu, protože… Tak nějak nechci odporovat, natož se do téhle šarvátky zapojovat. Dick je vždycky ten mírumilovnější, ale tohle… Vůbec ten zlovolný chlad kolem něho nerozeznávám. Nikdy jsem ho tak nějak nebrala jako skutečného upíra, protože byl polidštěný, ale teď jako by to hodil za hlavu a byl … stejně vražedný jako ostatní.

„O čem to mluvíš?“ hlesne Chester, zatímco dá Charmed do postýlky a vypne hruď. Dělá to vždycky, když chce někomu ukázat, že on je ten největší býk v prérii. Protočím oči nad tou chlapskou náturou. Testosteron je ve vzduchu cítit tak hmatatelně, až je mi z toho tak nějak … nepříjemně.

„Nedělej ze mě blbce!“ štěkně Dick a zaryje se do Chazze beze strachu pronikavým modrým pohledem. „A od tebe bych nečekal, že budeš takhle v klidu, když tě vlastně podvedl…“ Když mluví ke mně, je jeho hlas podbarvený nostalgií a lítostí. Uložím Draka do postele a opřu se o zeď, zatímco protočím panenky.

„Sakra, Dicku… Přece nebudu vybuchovat při každý … maličkosti.“ Sarkasticky se ušklíbnu a mrknu.

„Takže on spí s tvou sestrou a pro tebe je to maličkost?!“ vyslovuje ta slova s totální nechutí a nechápavostí, zatímco já se je snažím v myšlenkách přebrat a pochopit. Několikrát prudce zamrkám a zašátrám po studené zdi.

„Sakra, cože?“ Žaludek se mi stáhne a já mám pocit, že se mi chce zvracet. Jistě, já a nervozita. Nikdy jsem na tohle nebyla. I když je to podivné, já potřebuju klid a harmonii, které se mi v tomto domě nějak nedostává!

„Nedělej, že o tom nevíš.“

„Cože?“ Dostane ze sebe Chester a zírá na Dicka se stejně nepřítomným pohledem jako já. Tak tohle je asi vážně jobovka nebo je tak skvělý herec. Urychleně přebíhám pohledem z jednoho do druhého a snažím se na venek vypadat jako machr, kterého tohle jen tak nepoloží, ale opak je tak nějak pravdou.

„Do hajzlu, co to tady vykládáš za hovadiny?!“ vyjede na něj a veškeré sebeovládání mého upíra je v trapu.

„Jak jsi na to přišel, sakra?“

„Desire mi to řekla,“ hlesne dunivým hlasem a dál probodává nenávistně Chestera. Cítím, jako by mu Chazzy vrazil kudlu do zad. Zřejmě takhle to vnímá Dick, protože ti dva jsou i přes naše počáteční problémy docela velkými přáteli…

„Ne … ne, to není možný!“ Pevně zatnu čelist a vyburcuju v sobě bestii. Téměř nevnímám cestu, kterou jdu do pokoje svého dvojčete. Prostě jen jdu. Natahuju nohy jako robot a snažím se zůstat v klidu. Byť je minimální. Když rozrazím dveře, Desire se se zaleknutím schovává pod peřinou. Divoce se ušklíbnu její povaze a přimhouřím oči.

„Desire… Dick říkal něco o tom… Ty jsi Dickovi řekla…“ Netuším, jak to vyslovit! Desire jen polekaně přikývne a mně se sevře srdce. Pevně se chytím za rám dveří a zhluboka se nadechnu, což nebyl dobrý nápad, protože se mi ihned chce vyzvrátit všechnu limonádu, kterou jsem do sebe lahodně dostala.

„Takže je to pravda? Chester skutečně…“

„Nechtěl ti tím ublížit,“ usměje se na mě kajícně a dál se jako srab schovává pod dekou! V tuhle chvíli nenávidím její mátoživou povahu více než kdysi. Kdyby byla jako já, nikdy by… Nikdy bych jí něco takového neprovedla! Zabouchnu dveře a s rozervaným nitrem dojdu do ložnice, kde se opřu o Dicka.

„To sis jí spletl se mnou nebo co?!“ Dostanu ze sebe ubohé zajíknutí a ze všech sil se snažím bránit slzám. Tohle je rána. Vůbec netuším, nechápu. Nejspíš mi všechno dává smysl úplně jinak. Snažím se sama sebe přesvědčit, že … tohle je jen sen.

„Do hajzlu, neposlouchej ho!“ zasténá Chazzy a chytí se za kořen nosu. „Copak nevidíš, že podle všeho se oba úplně zcvokli?! Já s Desire nikdy nespal! Nikdy!“ zavyje zoufale, zatímco mě Dick konejšivě objímá. Cítím, jak mi krev splašeně bublá v žilách a když ucítím prudké bodnutí na krku, vím, že krvácím… Jakmile to Chester spatří, prudce mě od něj odtrhne a přivine mě k sobě. „Di…“ Prsty mě něžně pohladí po tváři, až mě zastudí. „Prosím tě… Uklidni se,“ hlesne tiše a probodává mě nesmírně starostlivým pohledem, až se mi znovu sevře srdce. „Jestli mi tu vykrvácí, tak si mě nepřej!“ zavrčí hrubě směrem k Dickovi. „Copak nevíš, jak je Desire paranoidní? Zdá se, že více, než jsem myslel. To, co ti napovídala, jsou jenom lži!“ Nebráním se, když mě k sobě přitiskne a konejší.

„Prosím, řekni, že to není pravda. Prosím, že není.“ Melu páté přes deváté a blekotám prosby, které nemusí být vyslyšeny. Už nejsem tak dobrá, jak jsem bývala. Nedokážu se téhle skutečnosti postavit čelem.

„Desire mi to říkala dost upřímně, takže jeden z vás lže!“ zavrčí Dick, který je na tom stejně jako já. Prudce si vjíždí do vlasů a trhavými pohyby se přemisťuje po naší ložnici, jako by chtěl každou chvíli proběhnout zavřeným oknem. „Udělal jsi mi to? Šel jsi mi do ní?!“ zavrčí hrubě a já se o to více rozklepu. Jako by na mne nesahala jen má vlastní zoufalost, ale i ta Dickova…

„Do hajzlu, říkám ti, že nešel!“ hlesne vytočený Chazzy. „Nechápu, proč ti něco takového vůbec vykládala! Přiveď ji sem a vysvětlíme si to!“ Probodne ho zlostným pohledem a pak se mi zabodne do tváře temnýma očima plných choulostivosti. „Lásko, všechno je to lež… Nevím, proč ti to řekla. Uklidni se. Prosím…“ Zatnu zuby a nezvládám se ovládat, takže se před ním rozbrečím jako ten největší ubožák. Stírám si slzy, ale ihned za nimi následují další. Už nejsem tak dobrá, jak jsem bývala… Už nedokážu tak směle zakrývat skutečné city. Začínám se stávat slabochem…

„Chci ti věřit. Sakra, tak moc ti chci věřit!“ štkám tiše a nechám se jím vystrčit na chodbu, zatímco mi tiskne ruku ke krku. Desire je naproti nám s Dickem, který protáčí hlavu ke stropu a zatíná pevně čelisti i pěsti. Moje dvojče na nás vyjukaně a plaše pohlíží. Nenávidím, když “moje“ tvář vypadá tak uboze, bez jakékoliv špetky ohnivosti. Být taková jako ona, nepřežila bych v naší džungli… Ubrečela bych se v rodině, ve které jsem byla parazitem.

„Proč vykládáš takové lži?!“ zavrčí velmi naštvaně Chester a drží se vedle mě. Opírám se o něj celou vahou, protože mi není dvakrát do zpěvu. Vlastně bych teď chtěla být kdekoliv jinde… Třeba se opírat o rám dveří v obývacím pokoji mých pěstounů a shlížet na vánočně prostřený stůl, u kterého i se svými dětmi večeřeli. Já jsem dostávala sváteční talíř do svého pokoje. Chtěli být jako skutečná rodina, bez někoho, kdo by jim ty chvíle kazil…

„Jaké lži? Vždyť … je to pravda. Ale já jsem to nechtěla udělat! Byl to prostě … omyl,“ blekotá Desire. Tvrdě se chytím Chestera, protože na mě snad jdou nějaké slabošské mrákoty či co a vnímám to nepříjemně vražedné dusno, které tu panuje.

„A můžeš mi tedy povědět, kdy jsme my dva spolu spali?“ zavrčí výhružně Chazzy a já se zabořím tváří do jeho hrudi, protože byť jen ta pitomá věta ve mně vyvolá reakci hodnou orkánu. Žaludek se mi scvrkne do něčeho nepodstatného. Nohy mám jako z rosolu a kdybych byla člověk, tutově už bych tu bulela jako nána a třískala sebou o zem v nějakém ubohém hysterickém záchvatu.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v zemi - 8. kapitola: