OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě strany - 2. kapitola

07.01.2012 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 953×

Seděl ve velkém přijímacím salónku na starém, vyřezávaném a nepohodlném křesle, očima přejížděl po stěnách s desítkami portrétů a nervózně si kousal spodní ret. Nevěřil, že se to skutečně děje. Několikrát se dokonce štípnul, ale bohužel to vypadalo, že se mu to nezdá.

Adne ho sem dovedla a odběhla pryč. Bylo to něco přes půl hodiny, co ji viděl naposledy. A až teď si začal uvědomovat, že tu vlastně nemá co dělat. A že se mu tady nelíbí.

Vstal a přešel k oknu. Mohl by utéct, to ho napadlo jako první. Jedna jeho část se podivila proč, ale pud sebezáchovy ji rychle zmlátil do bezvědomí.

Komu by vadilo, kdyby mě tady nenašli? vzal svůj batoh a došel ke dveřím. Prostě se jí zítra omluvím, že mi volala máma a já musel rychle pryč a nemohl jsem ji nikde najít, abych jí to řekl, spokojeně si pro sebe přikývl.

Vyplížil se na chodbu. Chvíli počkal, poslouchal, jestli někdo nejde. Nakonec usoudil, že je čistý vzduch. Tichými kroky se po špičkách přesouval ke hlavnímu vchodu. Sáhl po klice. Stiskl ji. Ovál ho teplý venkovní vítr. Vykročil a –

„Á, vy jste ten Joss? Josselien Fairth?“

Přikrčil se. Bylo to tu zase. Ten pocit, že se musí otočit a udělat, co se po něm chce. „Ano,“ přikývl. Připomněla se mu scéna ve skladišti.

Neznámý byl také muž. Usmíval se milým, přívětivým úsměvem, došel až k němu a potřásl si s ním rukou. „Jsem rád, že si Adne našla tak talentovaného mladíka,“ mrkl na něj a krátce se zasmál. Joss měl pocit, že nechápe, v čem vtip spočívá. „Mně i mé manželce dělaly její známky starosti. Věřím však, že ty jí pomůžeš. Nebude to zadarmo, samozřejmě, dávali bychom ti deset euro na hodinu, což je podle mě velice solidní částka, ale pokud ti to nebude vyhovovat, můžeme ji samozřejmě zvýšit. Mimochodem, já jsem Timothy Rio.“

Ariadnin otec byl Jossovi čímsi sympatický. Vzal ho na menší prohlídku domu, vyprávěl mu historky a vtipy, ukázal zahradu, svou soukromou sbírku starých aut, které postupně renovoval a zpřístupňoval veřejnosti. K večeru se posadili do jeho prostorné pracovny k velkému krbu.

„Takže... vy obchodujete s nemovitostmi?“ zeptal se Joss se zájmem.

„Jossi, prosím, budeme si tykat,“ navrhl již po několikáté. „Já jsem Tim.“

„Dobře,“ přikývl Joss. „Takže... ty nemovitosti...“

„Oh, ano. Prodávám domy, pozemky, vily po celém světě. Zrovna tento týden se mi povedl skutečně velice výhodný obchod až v Japonsku. Ale je to nejistá práce. Já osobně si myslím, že když pro to nemáš cit a talent... nebo dobré poradce, tak nemáš šanci uspět.“

„To nechápu,“ nakrčil zamyšleně čelo. Chvíli o tom přemýšlel.

„Hm... Vysvětlím ti to takhle. Ceny domů neustále klesají a stoupají, ano? Já se dům snažím koupit, když je co nejlevnější a –“

Do místnosti se zaklepáním vstoupil sluha. „Pane, máte tu očekávanou návštěvu,“ oznámil mu neutrálním tónem a opět odešel.

„Návštěvu...“ zvedl se Timothy z křesla. „Počkej tu na mě, prosím. Hned budu zpět a dopovím ti to, Jossi.“

A Joss čekal. Nadšeně si prohlížel desku pracovního stolu. Leknutím vyskočil ze židle, když se ozvala rána, jako by něco velice tvrdého spadlo na zem.

„Jau! Au! Sakra, ty pitomče!“ zasyčel dívčí hlas zpoza stolu. Joss se přes něj začal pomalu, opatrně naklánět.

„Říkal jsem ti, ať si dáváš pozor, ne?“ odpověděl pobaveně druhý, klučičí. „Kvůli tý tmě jsem skoro neviděl. Taky jsme to mohli naprat do toho stolu.“

„Já ti dám tmu! Ti tak natřískám, že se tý tmy už nikdy nezbavíš, ty –“

Joss před sebou spatřil Violette a rozesmátého bledého hnědovlasého chlapce, který byl právě škrcen. Violette se zarazila, zvedla se a obešla stůl, aby se dostala blíže k Jossovi, ale ten couvl a nadechl se. Chtěl ze sebe vyrazit dlouhý výkřik, ale podařilo se mu jen nechápavé zahuhlání. Kus látky mu zacpal pusu, byl přitlačen ke stěně. Padlo pár facek.

„Jossi, notak. Sakra,“ znovu ho pleskla přes tvář. Dělala to nerada, ale jiná možnost ji v tu chvíli nenapadala. A on se musel co nejrychleji probrat. Neměli mnoho času.

Všimla si, jak se v jeho obličeji začíná objevovat zlost. Přestal se pokoušet bránit, jednoduše ji od sebe odstrčil a vyplivl kus své vlastní mikiny. „Co to do háje děláš?“ vyjel na ni, díkybohu potichu. „A kde se tady bereš? A... kde jsem se tady vzal já?“ vydechl a rozhlédl se zmateně kolem. Pamatoval si, co se stalo. Pamatoval si to všechno, ale... měl pocit, že celou tu dobu, kterou strávil s Ariadniným otcem, to nebyl on. Ne, pomyslel si, já bych se o prodávání nějakých... domů v Japonsku nikdy nezajímal.

„Violette?“ hlesl a povíval se na ni.

Violette ho v tu chvíli skutečně litovala. Zažila si to taky. Ne v tak velké míře, ale zažila. A pro nikoho nemůže být příjemné, když se vám svět kolem začne obracet naruby a vy zjistíte, že to, v čem jste doposud žili, je jen půl pravdy. Ale na vysvětlování nebyl čas. Když ho potřebujete, nikdy ho není dost.

„Jamie!“ sykla netrpělivě na hnědovlasého chlapce, který otevřel okno vedoucí do zahrady a zkoumal zeď kolem něj. „Jamie, musíme jít.“

V tom momentě na chodbě uslyšeli kroky.

Jamie je vzal oba pevně za ruce. „Zavři oči,“ zašeptal směrem k Jossovi.

Skupinka čtyř mužů a dvou žen vstoupila do místnosti. Všichni si okamžitě všimli dokořán otevřeného okna. Vysoká, elegantní žena k němu přistoupila a shlédla dolů. Podél okna vedl až k zemi okap. Zaťala ruce v pěsti.

„Jak je možné, že vám utekl?!“ procedila skrz zuby. Timothy se přikrčil. „Po tom všem, co jsme museli absolvovat, vám prostě utekl?“ zhluboka se nadechla a stejně rychle, jako její záchvat vzteku začal, také skončil. Pokynula svým strážím. „Přiveďte mi Ariadne.“

Tim k ní vyděšeně vzhlédl.

(...)

Tiskl víčka pevně k sobě. Ovanul ho teplý vánek. Violette i Jamie ho pustili a začali se opět věnovat své hádce. Joss se nejistě rozhlédl. Znal to tu. Stáli před jeho domem. Jen tak... se tu prostě objevili. Byli v pracovně a pak... byli tady. Nedávalo mu to smysl. Nic z těch všech věcí kolem něj mu nedávalo smysl. Logicky to prostě nebylo možné. Ano, bylo to nemožné. Ale... jakto, že se to tedy stalo? proběhl mu hlavou.

Naučeným pohybem si prohrábl vlasy. Bylo toho moc, bylo toho na něj příliš.

„Měla bys jim nejdřív zavolat. Sakra, Viol, tohle je pořádnej průser, v tomhle se nemůžeš spolehnout jen na to, co si myslí Scott!“

„Scott mi poslal tebe, vzpomínáš?“ vmetla mu do tváře. „Kdybych na něj dávala větší pozor... Tohle se nemělo stát,“ schovala si obličej do dlaní.

Jamie si povzdechl a objal ji. „Ale noták, Violko, přece se kvůli takový blbosti nesesypeš. Dopadlo to dobře. Každýmu se něco takovýho může stát. Hele, já to nikomu neřeknu, jasný? Slibuju. Bude to jen mezi mnou, tebou, Jossem a Scottem. Nikdo jinej se to nemusí dozvědět. A přestaň blbnout. Na výlevy emocí sis vážně nevybrala tu nejvhodnější chvíli,“ usmál se a pohladil ji po vlasech. „Jděte balit. Postarám se mu o rodiče,“ řekl a zmizel.

Violette zavrtěla hlavou, aby se zbavila špatné nálady, která na ni doléhala, a až pak uviděla Jossův pohledu. „Balit?“ vydechl a ušklíbl se.

„Jossi, podívej...“ Uhnul pohledem a odmítavě se k ní otočil bokem. „Prosím, poslouchej mě. Tady už nemůžeš zůstat. Musíme tě dostat do bezpečí, chápeš? Jde ti o život. Sakra, Jossi!“ zatřásla mu ramenem. „Jossi, tady jde hlavně o tvůj život, jasné? Nesmíme tu ztratit už ani vteřinu. Až zjistí, že jsi utekl, začnou tě hledat. A skutečně... by nebylo dobré, kdyby tě našli.“

Joss se na ni otočil a rezignovaně přikývl. Všiml si, že se jí lesknou oči, ale ona se rychle otočila a vešla do domu. Následoval ji. Během balení jeho věcí nemohl přehlédnout, že se necítí zrovna nejlépe. Nevěděl proč, ale neptal se jí na to, i když byl zvědavý, co za tím stojí. I kdyby se ale zeptal, odpověď by nedostal. Tohle bylo zase mezi ní a...

Zhluboka se nadechla. „Myslíš, že máš všechno, co potřebuješ? Kromě oblečení, to tam dostaneš. Nebo ti pak můžeme nějaké koupit.“

„Mám.“

Violette se na něj smutně usmála. „Promiň. Já –“

„Jossi!“ vykřikla žena a objala ho. Joss jí překvapeně objetí opětoval. „Mami? Kde... kde jste se tu vzali?“ pohlédl na otce a uviděl Jamieho opřeného o zeď vedle vchodových dveří. Pohledem mu poděkoval.

„Ach, Jossi,“ zašeptala jeho matka a políbila ho na tvář. „Budeš nám chybět. Tak moc nám budeš chybět, miláčku.“

„Vy... vy nejedete se mnou?“ zarazil se.

Otec ho poplácal po rameni. „My nemůžeme. Ale určitě tě někdy přijdeme navštívit.“

„Ale... kam to vlastně jedu?“ zeptal se. Doufal, že rodiče by mu mohli něco říct. Matka pokrčila rameny. „Nikdy jsme tam nebyli. Ale víme, že ty se tam budeš mít dobře. Postarají se o tebe a budeš tam v bezpečí. A neboj, kdyby něco, tak Violette a Jamie ti pomůžou. Máme tě rádi. Máme tě moc rádi, Jossi, a vždycky jsme měli,“ usmála se na něj.

Otec ho také objal. „Drž se, synku.“ Ustoupil a vzal svou manželku kolem pasu.

Joss cítil, jak ho opět někdo bere za ruku. „Taky vás mám rád,“ vyhrkl spěšně. A pak byli jeho rodiče pryč. Nadobro pryč. Říkali sice, že ho přijdou navštívit, ale... slyšel tu nejistotu v otcově hlase.

Všechno pro něj  bylo vzhůru nohama. Celý jeho svět se mu přímo před očima od základu měnil. A on na tu změnu nebyl připravený.

„Jossi?“ uslyšel někde blízko sebe. „Už jsme tu.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany - 2. kapitola: