OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě strany mince - IV. kapitola

15.04.2015 (12:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 596×

Docpával jsem se snídaní ještě v autě.

„Sho! Zastav!“ houkl jsem na řidiče. Prudce zabrzdil. Za námi utíkal Minoru a... Nutno poznamenat, že vážně nestíhal.

„Blondýnko?“ Vystoupil jsem a zamával na něj. Od té doby, co jsme se... Tak nějak spřátelili… No, co říct, jsme asi… kamarádi, jakž-takž.

„Myslím, že pokud si nesvezeš svůj hezký zadek, přijdeš už potřetí vážně pozdě!“ zakřičel jsem přes celou ulici.

„Snobe,“ oplatil jsem mu to za tu blondýnku. Nechápal jsem, proč mi tak s takovou oblibou říká. Bylo to zvláštní.

„Dneska…“ snažil jsem se vydýchat, „dneska udělám výjimku...“

Prošel jsem kolem něj a sedl si do auta otevřenými dveřmi. Věděl jsem, že je gay, ale no... nijak mi to nevadilo... A nutno říct, že mě překvapil tím, že nikomu se nezmínil o tom mým oku.

„Mohl bys přestat hodnotit můj zadek!“' zavrčel jsem.

Připouštivě jsem pokrčil rameny.

„Můžeme jet, Sho,“ pobídl jsem řidiče.

„Přemýšlel jsem, co ti dám k Vánocům,“ zamyslel jsem se. „Dostaneš budíka, to ti přísahám...“ Pak jsem se na něj zadíval. „Měl bys chodit dřív spát, vypadáš hodně unaveně.“

Zakřenil jsem se. „No, si ze mě ještě dělej srandu.“

Pak jsem se zarazil. Zase! Proč vždycky, když má o mě strach... tak proč to srdce tak tluče. Rychle jsem vykoukl z okénka.

„Nemůžu chodit spát tak brzo, mám spoustu práce,“ dostal jsem ze sebe. Pak jsem vytáhl z kapsy strunu, kterou mi nedávno koupil. „Navíc teď už můžu hrát…“

Povzdechl jsem si.

„Neměl by ses tak přemáhat. Můžu ti zajistit lehčí práci, ke všemu lépe placenou,“ nabídl jsem mu.

„Měl bys víc času na hraní,“ snažil jsem se zatlačit na jeho koníčka.

„Nechci dělat pro žádného snoba,“ zašklebil jsem se, „Mám rád svoji práci... je to legrace...“

Šťouchl jsem ho do lokte. „Však to znáš, jeden salát na hlavě... jindy nudle... není na co si stěžovat.“

„Ale jo, znám… Upřímně… je to fajn práce, ale opravdu vypadáš hodně unaveně,“ konstatoval jsem, ale musel se usmívat. Popravdě mi s ním bylo dobře. Brzy jsme zastavovali, a dřív než Minoru stihl sáhnout po klice, dveře nám otevřel řidič.

„Buďte tu, prosím, kolem čtvrté, dnes toho mám hodně.“

„Zajisté,“ usmál se Sho, nastoupil a odjel pryč.

„Je tvojí mamce lépe?“

Vystoupil jsem a musel jsem přiznat, že jsme měli ještě deset minut k dobru. Kdybych to musel dobíhat, tak mám příchod o deset minut později.

„Jo, už začala chodit do práce,“ přikývl jsem a trochu se nejistě podíval na lidi kolem nás. Trochu jsem si na zádech posunul kytaru.

„Dívají se,“ zašeptal jsem tiše...

„No a?“ povytáhl jsem obočí, ale Minoru se tvářil ne moc nadšeně.

„Ach, promiň,“ usmál jsem se mile, založil si neposlušný pramen vlasů za ucho.

„Musíš zachovat image nebavení se se snobama...“ zamumlal jsem a vyšel jiným směrem, aby se náhodu necítil blbě. Přiběhli k němu jeho kamarádi, se kterými se obvykle bavil, jak jsem za ten týden vypozoroval. Pro sebe jsem se pousmál a zmizel v budově školy.

Odpojil se a místo něj se na mě sesypali ti tři.

„Minoru, od kdy se-“ začala Ayame, ale přerušila ji Nami.

„To byl vážně Takemi? TEN Takemi?“ udělala obličej Nami.

„No tak, holky, neblbněte,“ krotil je Michio, „Hele ale jak jsi to udělal, že tě nepřehlíží a dokonce je na tebe milej?“

„Jak to mám vědět?“ Překvapili mě. „Prostě jsme se jen potkali... jednou...“

„Yoshiki!“ ozval se za mnou dívčí hlásek. „Myslíš, že bys dnes mohl přijít k nám?“

„Ame, já nevím jestli-“

„Jsi můj snoubenec, měl by sis mě víc všímat!“ našpulila rtěnkou namalované rtíky.

„Jenže já už něco mám!“ zamračil jsem se na ni.

„Yoshiki-“ zakňourala. „Kdy jsi u nás byl naposledy? Abych si nemyslela, že se mi vyhýbáš!“

„... Dobře tak... nemusíme jít k vám, ale co... třeba na večeři?“

„Jsi romantik,“ zapýřila se a s hloučkem kamarádek odběhla pryč. Vydechl jsem si ztrápeně. Byl mi ji čert dlužen, i když za to chudák holka ani nemůže… Dvě hodiny klavíru, přednáška o skladatelství,… vzal jsem notové soubory a šel jsem ze šatny nahoru po schodech.

Šel jsem z přednášky a ve dveřích narazil do holky na vysokých podpatcích. Rozplácla se na zemi v té mini sukni, které se už ani nedalo říkat školní uniforma. Původně jsem se chtěl omluvit, ale když mi došlo, co je to za holku, nakrčil jsem znechuceně nos. Nenáviděl jsem ji z hloubi duše...

„Ame,“ zavrčel jsem, „Dej si pozor, kam šlapeš.“

„Bože, Minoru!“ zaječela, až se po nás otočili kolemjdoucí, „A co takhle mi pomoct!“

„Jdi někam, snobe,“ vřele jsem ji doporučil a jen překročil její nohy.

„Jsi id*ot!“ volala za mnou, já jen zvedl ruku a bylo mi úplně někde, co říká.

Složil jsem všechny předměty z lavice do batohu a spokojeně jsem vydechl. Venku bylo hezky, takže... si dojdu na oběd a asi půjdu do altánku. Možná tam bude Minoru. A mohl by se se mnou bavit, když tam nikdo jiný nechodí. Pro sebe jsem se usmál a pomalu scházel schody. Bylo to samé „Ahoj, Yoshiki, jak se máš?“ a já… většinu těch lidí ani neznal. Útrpně jsem došel až do jídelny, kde jsem si nechal nandat oběd a procházel jsem mezi stoly.

Seděl jsem s přáteli v jídelně a probírali, co budeme hrát na zkoušce, když vtom jsem měl zvláštní pocit, že kolem mě prošel… Otočil jsem hlavu a musel se usmát…

„Hey, snobe!“ zavolal jsem na něj a doufal, že se neotočí celá jídelna. Měl jsem štěstí, že se otočil jen on.

„Nechceš se s náma najíst?“ zeptal jsem se ho mileji a mí kamarádi na nás zírali s otevřenou pusou… a nejen oni…

Probodl jsem ho nelítostným pohledem, ale měl jsem co dělat, aby mi nezacukaly koutky. A on to věděl.

„Když mi do polívky nepřihodíš pár švábů, blondýnko.“ Pokrčil jsem rameny a sedl si na volnou židli mezi ním a nějakou dívkou.

„Ostatním to nevadí?“ zeptal jsem se s milým úsměvem a přejel všechny pohledem.

„Jasně, že nebude,“ odpověděl jsem rychleji, než kdokoli z nich se stihl nadechnout, „A neboj, švábi ti hodím jen do koupelny.“

Když se vedle mě usadil, ostatní mezi námi těkali pohledem, protože my jsme přidali několik peprných poznámek...

„Jo, málem bych zapomněl, tohle je Michio,“ ukázal jsem na kluka naproti mně s černými vlasy a brýlemi.

„Tohle Nami,“ představil jsem mu dívku ostřihanou na krátko a jen dlouhou sestřihanou ofinou a piercingem v obočí.

„A to stvoření vedle tebe je Ayame.“ Rudovláska se na něj usmála, jediná z nás neměla žádný výstřední doplněk… i když to tetování lebky na klíční kosti nešlo přehlédnout.

„No a já jsem Yoshiki, Takemi Yoshiki,“ usmál jsem se.

„Vy všichni máte zálibu v těhle podivnostech?“ zatahal jsem Minorovi za řetízek, co spojoval kroužek ve rtu s kroužkem v uchu.

Nespokojeně jsem se naježil. „Yoshiki, netahej za to!“

Zvedl ruce v obraném gestu a já si promnul ucho, jak to trochu zatahalo.

„No, jasně,“ kývla nadšeně Ayame hlavou.

„Je to náš styl…“ usmála se Nami.

„Styl naší hudby,“ upřesnil Michio.

Úplně jsem zapomněl na Minorův nabručený obličejík.

„Vaší hudby?“ povytáhl jsem zvědavě obočí a dal si pět a pět dohromady.

„Takže máte kapelu?“ Vyšla mi jednoduchá rovnice.

„Panečku... Koncertujete?“ začal jsem se ptát horlivě na mnoho a mnoho dalších informací, protože mě to fakt zajímalo. Myslím, že se to k nim… ke všem hodilo. Právě svým image se od ostatních tady dost lišili. Ale lišili v tom dobrým slova smyslu. Byli… sví…

„No pár malých koncertů jsme měli,“ přiznala Nami.

„Ale jen jako předskokani někde v klubu,“ posmutněla Ayame.

„Chtěli bychom hrát víc,“ pokrčil rameny Michio.

„Teď mě tak napadá,“ začala Ayame, „Dneska máme zkoušku, nechceš přijít?“

„Jasně, to je dobrej nápad!“ zaradovala se Nami a já nahodil výraz: No to ne! Nemůžeme ho pozvat! Když se na mě Yoshiki otočil, jestli mi to nevadí, svěsil jsem ramena.

„Jasně, že nevadí,“ zalhal jsem a podíval se do rozpitvaného jídla.

Povzdechl jsem si, chtěl jsem a moc, ale Minoru nevypadal nadšeně, ani trochu. Nejspíš se mu Ayamin nápad nelíbil ani trochu.

„Přišel bych vážně rád, ale..“ Srovnal jsem na tác nedojedený oběd a podíval jsem na blonďáčka.

„Dneska už něco mám, nejspíš bych to nestihl. Ale řekněte mi, až budete někde vystupovat, to přijdu na sto procent,“ opět jsem se na všechny usmál a zvedl se i s tácem, „děkuju, že jsem tady mohl sedět.

„Počkej,“ zavolal jsem za ním a nechal tam tři sudičky sedět, zatímco jsem za ním utíkal i s táce.

„Yoshiki, ty nic potom nemáš, viď?“ začal jsem pomalu. „Promiň... já jen... nevím, jestli by se ti líbilo to, co hrajeme...“

Mávl jsem nad tím rukou.

„Nech to být. Jestli je ti zatěžko se se mnou bavit a je ti moje přítomnost jednoduše nepříjemná, řekni to. Nutno dodat, že k vašemu stolu jsi mě pozval ty, ačkoliv volných míst byla spousta,“ neusmál jsem se, protože jsem tak jeho chování chápal.

„To ne...“ sklonil jsem hlavu, „já mám rád... tvoji společnost... i když jsi někdy hroznej snob...“

„Já nevím, jak ti to mám vysvětlit,“ odložil jsem talíř do okénka. Proč jsem teď ztrácel tu odvahu, kterou normálně tolik vyzařuju.

„Prostě mám strach, co na to řekneš...“ nervózně jsem přešlápl.

„Ale prosím tě... máme stejný hudební vkus, nechápu, proč by se mi to nemělo líbit?“ nakrčil jsem nos, ale tentokrát už s úsměvem.

„Určitě jste skvělí a... víš, jak ti to bude brnkat s tou novou strunou?“ mrkl jsem na něj.

„Ovšem, jestli ti není moje přítomnost nepříjemná, mohl jsem si dojíst ten oběd!“ povzdechl jsem si několik málo sekund potom, co jsem odložil talíř a paní zbytek kamsi smetla. Rozcuchal jsem mu horlivě vlasy.

„Ty jsi ten blaf chtěl ještě jíst?“ povytáhl jsem obočí.

„Tak jako náhradu za ten oběd tě teda dobrovolně a mile rád zvu na naši zkoušku,“ usmál jsem se na něj a na lísteček mu napsal adresu staré kavárny, která dávno zkrachovala a my v jejích útrobách tvoříme hudbu.

„Sejdeme se tam,“ mrkl jsem na něj. „Dneska v šest.“

Koukl jsem na hodinky, „Do háje, musím běžet... dělám zkoušky z jazyka.“

„Budu tam!“ zamával jsem mu, a když zmizel, pro sebe jsem se usmál. Opravdu jsem se těšil. Muselo to být něco, co toho blonďáčka skutečně bavilo...

„Yoshiki, od kdy se bavíš s nimi?“ Za mnou stál černovlásek, můj bratranec.

„Proč bych se s nimi nebavil?“ zeptal jsem se chladně.

„Se spodinou?“

„Kiyoshi!“ zahučel jsem. „Ty jsi pro mě taky naprostá spodina, tak když mě omluvíš,“ otočil jsem se a bez dalších slov odcházel. To... to jsem i já takový? Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všude byli lidi podobní mně… snobové… A mně Minoru tak taky říká… Povzdechl jsem si nevesele a rychlým krokem mířil k altánku, kde jsem si chtěl odpočinout…

Potil jsem se při testech z angličtiny a myslel si, že to snad nikdy neskončí, ale nakonec… Opravdu jsem směl odejít a neměl jsem zas tak špatný pocit. Usmál jsem se sám pro sebe, měl jsem chuť jít do altánku. Nebyl jsem tam celý dlouhý týden a nějak jsem přemýšlel nad tím, jestli tam bude…? Pomalu jsem se rozhlédl, ale nebyl tam, tak jsem vyndal kytaru a zkusil pár akordů. Po menších zaváháních jsem se dal do Nothing else matters od Metallicy.

Od živého plotu, co odděloval pozemek školy na část, kam studenti směli a kam už ne, jsem utíkal, neboť jsem slyšel kytaru.

„Minoru!… Jsi tady,“ křikl jsem už z dálky. Vyběhl jsem tři schůdky nahoru a posadil se na jednu z laviček.

„Prosím, dál hraj, budu poslouchat,“ usmál jsem se.

Překvapil mě, jak se najednou objevil. Chtěl jsem kytaru uklidit, ale když chtěl, abych hrál, usmál jsem se a dál tvořil tu legendární melodii. Jasně jsem na něm viděl, že tu písničku poznal. A vidět jeho úsměv… bylo příjemné…

„Nechápu, proč jsi nechtěl, abych na tu zkoušku přišel. Hraješ perfektně!“ ujistil jsem ho, když dohrál.

„Určitě uděláš díru do světa a budeš mít tolik peněz, že z tebe bude snob,“ vyplázl jsem na něj hravě jazyk.

„Nech toho, ještě se začnu červenat,“ nejistě jsem sklopil pohled ke kytaře, protože jsem si jeho názoru opravdu vážil.

„A víš co? Já bych radši hrál zadarmo nebo ty peníze dal na charitu, než aby ze mě byl snob,“ zafilozofoval jsem si.

„Jsi věčný šťoural!“ protočil jsem oči.

„Ale upřímně?“ Natáhl jsem se, abych mohl brnknout tenké „e“, které bylo nové. „Tahle zní nejlíp,“ zaculil jsem se.

„Ještě aby ne, když mě stála tolik nervů,“ zaculil jsem se na něj rýpavě, ale nemyslel jsem to nijak špatně. Prostě jen rád jsem si z něj dělal srandu a vlastně… asi to byl vážně můj kamarád.

„Tebe? Nervů??? A tušíš ty, o kolik jsem jich přišel já?... Mám jich teď v hlavě míň, než notorický alkoholik!“ oplatil jsem mu s nakrčením nosu.

„Tak to se divím, že dokážeš vůbec myslet normálně,“ utahoval jsem si z něho a seskočil ze stolu, abych si uklidil kytaru.

„Půjdeme?“ usmál jsem se na něj. „Možná by si mohl zavolat domů, aby pro tebe nejezdili, že něco máš...“

„Když tady nebudu, Sho pojede zase domů,“ řekl jsem s pokrčením ramen.

„Nebo může přijet dřív a všechny nás odvézt- dobře, dobře! Tak ne, byl to jen nápad!“ Zvedl jsem ruce v obraném gestu. Minorův pohled byl jednoznačné NE.

„To ho jako vážně necháš jezdit z jednoho konce města na druhý?“ zamračil jsem se nesouhlasně. „Přestaň se chovat jako snob a zavolej mu, ať nejezdí.“

Postavil jsem si hlavu a stál jsem tam se založenýma rukama a přísným výrazem.

„Máš snad pocit, že je to tvoje starost?“ nafoukl jsem se stejně jako on.

„Nemusíš se mě snažit převychovat,“ probodl jsem ho pohledem.

„To nedělám,“ povzdechl jsem si, „Ale zkus si uvědomit, že on je taky člověk a ne tvoje hračka.“

„Co ti to udělá zavolat?“ zeptal jsem se ho nevěřícně.

„Dostává peníze za najeté kilometry. Čím víc bude jezdit, tím vyšší bude mít plat...“ nechal jsem vyznít větu do ztracena. „Takže mu vlastně prokazuji sužbu, nemyslíš?“

„Službu?“ nevěřícně jsem na prázdno otevřel ústa a zase je zavřel. Svěsil jsem smutně rameny a vzal ze stolu futrál kytarou.

„Myslel jsem si, že jsi jiný, ale asi jsem se spletl,“ zašeptal jsem zklamaně. Prošel jsem kolem Yoshikiho z altánku.

Zoufale jsem rozhodil rukama.

„A co po mně vlastně chceš? Cokoliv udělám, je nakonec špatně!“ zvedl jsem hlas. „Udělám tohle - snobe! Udělám támhleto - snobe; řeknu tohle - myslel jsem, že jsi jiný! Jak můžu být jiný, když jsem to JÁ?!“

Otočil jsem se a nešťastně se na něj podíval. Cítil jsem, jak mi po tváři tečou slzy. Jen jsem se mu tak díval do obličeje. Co to se mnou je? Udělal jsem pár kroků k němu zpátky.

„Já nevím, co po tobě chci,“ vzlykl jsem a zase mu byl o kousek blíž, „já... nechci tě mít rád… protože jsi snob... ale...“

Teď jsem stál přímo před ním. „... ale já si nemůžu... pomoct...“

Pohladil jsem ho po tváři, slzy se mi stále ronily z oka. Stoupl jsem si na špičky, abych ho měkce políbil na rty. Co to dělám, proboha? Já?! Takový nezkušený škvrně… Přivřel jsem víčko, jak jsem se snažil vychutnat si ten pocit. Jenže když jsem se oddálil a chtěl se mu podívat do tváře, nešlo to! Co jsem to udělal? Otřel jsem si uslzenou tvář a otočil se na podpatku. Musím pryč!

Zmateně jsem se zarazil, ale dřív než jsem se do polibku přidal, už byl pryč. Chtěl asi odejít, ale chytil jsem ho za nadloktí.

„Minoru... ne, neplač, prosím tě, neplač!“ Radši jsem ho rychle pustil, aby to snad nebylo proto.

„Stalo se něco? Udělal jsem něco?“ ptal jsem se dál, ale blondýnek se znovu jen otočil. Tentokrát začal utíkat dřív, než jsem ho stačil chytit.

„Minoru!“ křikl jsem za ním, ale zůstal jsem sám. Když zmizel za stromy, dotkl jsem se svých rtů… Proč... to jen udělal... On je snad taky? Ale… já měl pocit že... Blázínek, doufám, že do zítřka bude všechno, jak má- ale... ta zkouška. Nevím, kde to je, takže... no... Posmutněl jsem. A já je chtěl slyšet...

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany mince - IV. kapitola: