OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Eira: Světlo temnoty - 2. kapitola

10.10.2013 (15:00) • MishellMay • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1026×

2. KAPITOLA

Vypáčit něco z Harlla bylo skoro nemožné. Stále mi říkal, že o žádným batohu nic neví a že si vymýšlím. Zatínala jsem si dlaně v pěst, abych se trochu uklidnila a nezačala na něho křičet, že je to on, kdo je tady lhář jako všichni ostatní ve vesnici. Bohužel jsem někdy tak trochu výbušnější osobnost. Nakonec se mi ale podařilo z něho vymámit batoh po mé matce a mohla jsem jít s radostí zpátky domů.

Batoh nevypadal nijak zvláštně, až na to, že byl snad největší, jaký jsem kdy viděla. Byl ušit z několika částí kůže, které byly ozdobené bílým vyšíváním zvláštními znaky a kolem měl spoustu kapes, které byly zašněrované koženými šňůrkami a ozdobené vyřezávanými kousky kostí.

Položila jsem ho na stůl ve světnici a pomalu jsem začala rozšněrovávat tu největší kapsu. Šlo to ztěžka, protože se asi dlouhou nerozdělával a tkanice byly ztuhlé. Po chvíli se mi to podařilo a zvědavě jsem nakoukla dovnitř. Oči se mi rozšířily překvapením, když jsem uviděla něco, co mi připomínalo kožené brnění. Vytáhla jsem to z batohu ven a rozprostřela to na stole. Byl to světlý kožený korzet zdobený různými cvočky a vyšíváním, které bylo podobné s tím, které bylo na batohu, akorát že bylo tmavé. Natáhla jsem ruku a dlaní si přejela přes něj. Byl to zvláštní pocit, dotýkat se něčeho, co měla naposledy v ruce moje matka. Lehce jsem se pousmála nad tím, že mám něco, co nás spojuje.

Nechala jsem být korzet korzetem a znova jsem se podívala do batohu, jestli se tam neskrývá něco dalšího, a taky že ano. Vytáhla jsem to ven a uviděla jsem dlouhou černou košili, kterou matka pravděpodobně nosila pod korzetem, aby ji nedřel. Složila jsem ji, položila na stůl a znova se vrhla do objevování dalších věcí v batohu.

Po dlouhém přehrabování jsem konečně všechno vybalila. Našla jsem spoustu zajímavých věcí. Různé lahvičky plné jakési tekutiny, které byly připoutané k pásku, který se pravděpodobně zapínal kolem pasu. Potom tam byly černé rukavice, kterým chyběly prsty, dále nějaká tenká kniha, která byla svázaná provázkem, a další různé tkaničky, náramky a přívěšky. Jediné, co mě opravdu zaujalo, byly dýky, které jsem našla až na úplném dně batohu. Padla mi přímo do ruky, když jsem jednu z nich vzala do dlaně. Obracela jsem si ji v ruce a zkoumala její zvláštní tvar. Nevypadala totiž jako obyčejná dýka, kterou používali zdejší lovci zvěře nebo ochránci města. Tato měla vidlicovitý tvar a po stranách byla oblá. Také část mezi rukojetí a čepelí byla jiná. Podívala jsem se blíž a uviděla jsem profil havrana, který byl zasazený do srdce. Bylo to zvláštní spojení.

Vyčerpaně jsem se posadila na nejbližší židli a zadívala jsem se na hodiny, které visely nad úzkou dřevěnou komodou, která byla plná utěrek a zástěr. Nemohla jsem uvěřit, že už bylo půl jedné v noci. Zívla jsem si a pomalu jsem všechny věci z batohu nastrkala zpátky do něj. Zarazila jsem se však u té knížky, moc mě zajímalo, co v ní je, tak jsem batoh zavázala a samotnou knihu si nechala v ruce.

***

Ležela jsem ve své posteli na zádech s podloženou hlavou a v rukou jsem třímala knihu. Nechtělo se mi vůbec spát, a tak jsem si říkala, že se do ní podívám. Ale jak jsem rozvázala všechny uzlíky, které mi ke čtení bránily, nějak jsem dostala strach z toho, že uvnitř bude něco, co se mi nebude líbit. Přesto jsem ji pomalu otevřela a oči mi užasle sklouzly na nádherný nadpis první stránky. Aspoň jsem si myslela, že to byl nadpis, protože jsem ho nemohla rozluštit. Byl v cizím jazyce, a klidně bych se vsadila, že to je elfština. Prolistovala jsem celou knihu, všude byly prapodivně klikyháky a kudrlinky. Bylo to nádherné písmo, a nějak jsem cítila, že mluvená řeč v tomto jazyce musí být tisíckrát krásnější než její písmo.

***

Uplynulo pár dní ode pohřbu Alce a mně se po ní stále stýskalo. Nejhorší však bylo, že se lidé ke mně chovali čím dál hůř, jako bych byla jen nějaká jejich loutka, a pořád mi něco vytýkali, smáli se. Byli prostě na mě hnusní. Vztek mi v žilách kypěl, hromadil se, a já měla pocit, že každou chvíli musím vybuchnout. Kdyby tu byla Alce, uklidnila by mě a nebo by se za mě proti nim postavila. Jenže ona tu není a na všechno jsem sama.

„Hej, ty! Co se tu motáš, zrůdo?! Snad jsem ti říkal, ať mi nechodíš na oči. Kdo se má na tebe takhle ve dne pořád dívat!“ strčil do mě Mark, až jsem spadla na zem. V jeho obličeji jsem uviděla pobavení z toho, že se válím ve blátě jako nějaký prase ve chlívě. Mark byl ze všech lidí tady nejhorší. Už odmala mi nadával, vyhrožoval, a já si to pokaždé nechala líbit. Jenže tentokrát, když do mě strčil a já upadla, to byla poslední kapka do mého soudku hněvu. Nikdy v životě mě nepohltil takový vztek. Zaťala jsem dlaně v pěst a rychle se vyšvihla na nohy. Měla jsem zadek celý od bláta, ale to mě v tu chvíli vůbec nezajímalo.

„Tak ty si myslíš, že můžeš každého ponižovat, co? Ty si myslíš, že si to každý nechá líbit, co? Ale teď ti něco řeknu, chlapečku. Já už toho mám dost! Se mnou už nikdo nebude vláčet jako s kusem hadru!“ křičela jsem a vši silou jsem do něho strčila. V tu chvíli jsem nechápala, co se stalo. Mark letěl několik metrů a zastavila ho až zeď kupce Finna. Sledovala jsem, jak tupě narazil celým tělem a pak bezvládně sjel po zdi až na zem. Lidé kolem nechápavě zírali na mě a na Marka.

„Co jsi to provedla!“ ječeli.

„Co jsi zač?“ ptali se mě s očima plnýma vzteku a strachu.

„Čarodějka! Zrůda! Příšera! Ďábel!“ hulákali jeden přes druhého a masa lidí se pohnula mým směrem. Obkličovali mě a já jsem dostala strach.

Co jsem to udělala? Jak jsem to udělala?

Stále křičeli jeden přes druhého ty samé otázky a já po nich těkala očima.

„Chyťte ji! Ať neuteče!“ zařval někdo.

Měla bych vzít nohy na ramena, tak proč stále stojím na místě jako solný sloup?

Už byly skoro u mě a já se konečně dala na útěk. Běžela jsem, co mi nohy stačily, ale oni mě doháněli. Připadala jsem si jako nevinná laň, kterou honí lovci, až na to, že já až tak nevinná nebyla. Ublížila jsem člověku.

Panebože! Vždyť on se ani nehýbal. Co když je mrtvý?

Přepadaly mě různé myšlenky, co jsem mu mohla udělat. Konečně jsem uviděla můj dům. Záchrana právě včas. Rychle jsem zapadla dovnitř a zamkla dveře, ale ihned na ně začaly padat rány a začaly se celý klepat. Byl to strašný zvuk, který mi drásal uši.

Co když se dostanou dovnitř?

Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla stůl. Rychle jsem se k němu vrhla a začala ho sunout ke dveřím. Byl moc těžký, ale po pár minutách námahy jsem ho dostala před dveře. Dýchala jsem jako parní lokomotiva, ale nemohla jsem si dát přestávku. Dveře stále vibrovaly pod jejich údery a já myslela, že se z toho zblázním. Najednou jsem zaslechla hlas Harlla.

„Vypadněte všichni!“ zaburácel a náhle nastalo ticho, které vzápětí prolomil šum hlasů:

„Ale Harllo, ona ublížila Markovi!“

„Vždyť ona k nám ani nepatří Harllo!“

Pokračovali snad s tisíci námitkami, ale já už to vzdala je poslouchat. Svalila jsem se vyčerpaně na zem a opřela se o jednu z nohou stolu. Něco nebylo v pořádku, a já jsem si připadala, jako bych nespala několik dní. Víčka mi neustále padala, i když jsem se je snažila mít otevřená.

Teď není čas na spaní, Eiro. Oni jsou za dveřmi a čekají, až tě budou moct dostat, přemlouvala jsem samu sebe, ale únava byla, bohužel, silnější než já.

Autor: MishellMay (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eira: Světlo temnoty - 2. kapitola: