Empire 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Sen a jiný Erik.

12.02.2013 (10:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 744×

„Já ho nemám!“ naříkala Vea nešťastně. U jejích boků stáli dva démoni a mířili na ni zbraněmi.

„Jak, že ho nemáš?“ Ten hlas jsem jasně poznala. Hlas jako dítě, tělo vyspělé. Musela jsem se na ni podívat. Celá v rudém. Tentokrát vlasy rozpuštěné, lehce se jí vlály ve vzduchu. Seděla na vysoké židli porostlé něčím černým. Zdálo se mi to nebo se to pořád hýbalo? Všude okolo bylo zašedlé a smutné. Vea stála na temně rudém koberci, co se táhl z neznáma hradu.

„Vrátila jsem se a na ruce už nebyl.“ Vea byla tak zoufalá. Všimla jsem si jejích kruhů pod očima a divné barvy kůže. Její oči byly takové prázdné, bez naděje. Žena v rudém se prudce nadechla a jedním ostrým pohybem kopí namířila Vee na ohryzek. Vea se zalekla a skoro padla na kolena.

„Já vím, že byl. Řekni mi, kdo ho má a ještě ti dám šanci žít,“ zasyčela ta žena a luskla prsty. Zpod jejího trůnu vyšli démoni vedoucí dva starší elfy. Měla svázané ruce a všude byli pomlácení. Udělalo se mi z toho špatně, sotva jsem se udržela na nohou.

„Mami! Tati!“ zakřičela Vea. Pokusila se odmrštit kopí a chtěla se vrhnout za rodiči. Ale žena zase luskla prsty a než k nim doběhl, jeden démon probodl toho elfa a nevypadal, že by ho to nějak zajímalo. Slyšela jsem bolestný křik mé kamarádky, ale najednou byl slyšet z dálky…

Prudce jsem otevřela oči a ještě teď se třásla. Erik ležel vedle mě a starostivě se na mě koukal.

„Co se ti zase zdálo?“ zašeptal do klidné noci. Cítila jsem, jak jsem zpocená. Neměla jsem sílu stále a dokola vidět tyhle sny. Pronásledovaly mě každou noc, co jsem tu byla. Začalo to tím snem, jak ta žena v rudém probodla Erika. A od té doby tyhle dva dny pořád dokola. Dělalo mi to starosti.

Slyšela jsem, že Ezra spí. V klidu oddychovala, takže aspoň ji jsem neprobudila. Pro jednou. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza. Bylo to unavující. Bála jsem se jít zase spát.

„Neplakej,“ zamumlal tiše a políbil mě na čelo. „Nemysli na to, řekneš mi to ráno,“ rozhodl se vzdychnutím. Rychle jsem zavrtěla hlavou.

„Projdeme se?“ zakňučela jsem a on přikývl.

Vyšla jsem ven, Erik mi byl v patách. Tiše jsme kráčeli k útesu, kde draci přistávali. Tam jsme se posadili a já se nejdřív musela uklidnit. Erik čekal, nechvátl na mě.

„Ty sny… Jsou dva. Nevím ani, jaký je horší. Ale zdají se mi pořád dokola. Já… já mám pocit, že vím, že tě kvůli něčemu královna chce a proto jsi tady. Protože tě nikdo nemůže najít, ale ty sny… Ten první je o tom, jak jsi svázaný a kolem tebe je hrozně příšer, démonů a těch hrozných víl. Z ničeho nic tam přijde žena se zrzavými vlasy a rudým pláštěm. Ona je… šílená! Říká, že se znovu setkáváte a potom vezme kopí a prostě ti ho probodne skrz čumák a ty… nemůžeš nic dělat. A já taky ne!“ Zase jsem se třásla, jen ve vzpomínce, jak živé to bylo.

„A ten druhý?“ zeptal se po chvíli napjatě. Jeho hlas se nepatrně změnil. Ale cítila jsem, že se snažil se krotit.

„Tam je Vea. Je v zámku a zase ta žena v rudém. Ona se jí ptá po něčem a Vea říká, že to nemá. Říká, že se vrátila, ale už ho nemá. Ale já vím, že lže a ta žena vybouchne. Přivedou tam Vei rodiče a ta žena v rudém nechá probodnout Vei tatínka.“ Už jsem zase brečela, protože to se mi zdálo před chvílí. Nevím, jestli jsem mu to vysvětlila dostatečně dobře, ale doufám, že ano. Erik byl ticho. Díval se do země a nechal mě plakat. Vůbec se nehýbal, děsilo mě to, ale neměla jsem sílu na to, abych se ptala dál. Zrovna teď mi bylo příšerně. Ale na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem mu to řekla. I když jeho reakce nebyla podle mých představ.

Přestala jsem plakat a setřela si slzy. Nastalo divné ticho.

„Ta žena v rudém…“ Jeho hlas protknul tohle místo jako elektrický proud. Naskočila mi husí kůže. Byl strašidelný, zase jako by mluvil dvojím hlasem. Jako by mu někdo do toho mluvil. Jeho pravý hlas mluvil potichu a hodně hluboko, jako by mu jenom duněly hlasivky a ten druhý byl divně skřehotavý. Mluvil jako monstrum z hororů. Jako démoni, co si u nás vymýšlejí lidé. Ten hlas jsem slyšela tenkrát s Veou, ale tohle bylo mnohem horší.

Zvedl ke mně své oči, které žhnuly žlutí a zlatem. Zornice jako by se zúžila do úzké čárky. Jako mají kočky. Oči mu divně svítily. Odsunula jsem se od něj. Upřímně mě to vystrašilo.

„Ona je ztělesněné zlo, Alexis.“ Díval se na mě a nepohnul pohledem. Vystrašeně jsem se posunula ještě dál. „Neměla bys o ní mluvit.“

„Eriku…“

„Nějak jsem tušil, že to víš. Že jsem pro ni zabíjel a ona chce teď zabít mě. Protože jsem jiný. Protože zabíjet nechci a protože jsem neporazitelný. Dokážu zabít všechno. Všechno, co tu žije, Alex. Nikdo by mě nemohl zastavit, chápeš? A já si vybral, že odejdu. Chtěla zničit i vás. Ten prsten je přenášedlo pro ty, co to neumí. Proto se Vea dostala domů. A Temná královna ho chce zpátky. Musí ho mít! Chce vás zničit. Nic neumíte, jste odporní, namyšlení a zlí! Jste v duši zlejší než ona, ale já řekl ne!“ Slovo ne zakřičel. Zakřičel ho tak, že se to rozlehlo do kopců daleko od nás a ještě dlouho to slyšet bylo. Erik si stoupl.

„Řekni mi, co mi brání v tom, abych tě teď zabil?“ zeptal se a já vůbec nechápala, jak mohl k takovému závěru dojít. Vykročil ke mně a já slabě viděla, jak jeho tělo září modrou barvou.

„Eriku!“ slyšela jsem ode dveří. Ezra se ke mně vrhla a postavila mě na nohy. „Uteč,“ zašeptala a chytla mě za ruku. Běžely jsme lesem, byla jsem zmatená, nechápala jsem to. Proč bych měla utíkat před Erikem? Proč zrovna před ním? Nikdy by mi přece neublížil!

Běžely jsme dlouho, než najednou nezastavila. Byly jsme v úplně opačné části lesa. Byl tu další sráz dolů. Vyčerpaně jsem si lehla, ale Ezra se začala svlíkat. Nechápala jsem, co to dělá.

„Musíme pryč. Za chvíli tu nezbyde nic, Alex. Vstávej. Slyšela jsem vás. Ty sny. Musíme najít Veu. Až se proměním, sedneš mi za lopatky. Chytneš se ostnu, ano?“ Mluvila tak rychle, sotva jsem něco pochytila. A všechno se taky rychle dělo. Ezra najednou nebyla člověk, ale veliký drak, co čekal trpělivě na zemi. Vyhrabala jsem se na nohy a statečně došla k drakovi. Byla krásná. Červená barva s tmavými fleky. Úžasné. Vylezla jsem na ni a zachytila se ostnu, co jí čouhal ze zad. Než jsem se pořádně chytla, ona se zapřela silnýma nohama a vzlétla. Stihla jsem se ještě otočit a viděla půlku lesa zahalenou v dýmu. Plakala jsem, protože to místo bylo tak krásné…

Letěly jsme asi hodinu. Neměla jsem čas přemýšlet nad ničím. Měla jsem dost práce se udržet na ní. Neměla jsem skoro žádnou sílu, bylo to z tich nejvíc posledních sil.

Ezra přistála na louce, kde se vlnila vysoká tráva. Moc jsem neviděla, ale tráva mi byla asi po pas. Bylo to úžasné, ale byla jsem moc unavená, než abych obdivovala krajinu. Ezra se přeměnila a vedla mě k malému lesíku. Bála jsem se tam jít. A to i když jsem po ruce měla obrovského draka.

„Ještě Erika neznáš. Neznáš draky, Alex. Neměj mu to za zlé. Nevěděl, co dělá. Až se vrátí do normálu, přiletí za námi.“ Když to řekla, udělala se mi husí kůže. Nechtěla jsem znovu vidět jeho rozčilenou tvář, oči jako kočka a hlas jako temný démon. Už nikdy jsem ho tak nechtěla vidět a doufala jsem, že už ho tak neuvidím. Nic jsem jí na to neřekla.

Z dálky jsem uviděla světla nějakých domečků. Když jsme popošli blíž, jasně jsem viděla domečky ze slámy. Vevnitř se svítilo, bylo to určitě krásné místo. Ezra došla k nějakému elfovi a něco mu řekla jazykem, kterému nerozumím. Bez jediného slova nás pustil dál. Ezra přidala do kroku. Přesněji k malému domečku, který zvláště nevynikal. Nakoukla dovnitř.

„Jsem tu,“ zašeptala tiše. Koukla jsem dovnitř a uviděla dva červenooké lidi. Ezry rodiče.

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování