Empire 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Alex konečně přijde na to, co jsou její sny zač. Ale nemůže překousnout, co Erik udělal.

14.02.2013 (21:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 818×

Ezry rodiče se o mě hezky postarali. Nabídli mi postel, okamžitě jsem usnula. Už jsem neměla sílu a byla jsem hodně unavená. Nic mi nedávalo smysl. Jen jsem před sebou viděla rozčilenou Erikovu tvář. Nepoznala jsem chvíli, kdy jsem ho rozčílila, prostě najednou byl jiný. Jako by mu něco přecvaklo v hlavě a choval se, jako by mě neznal. Ale jakmile jsem usnula…

Seděla jsem na nádherném místě. Všude byly maličké domky ze slámy, maximálně pro tři osoby. Pod mýma nohama rostla zdravá a hustá tráva. Všechno vonělo a ptáčci zpívali. Na nebi nebyl ani mráček, byli jsme zakrytí ve stromech. Připomínalo mi to Zemi, ale bylo to přeci jenom jiné. Mělo to svoje kouzlo. Všechno bylo moc zářivé a živé. Vzduch byl čistý a lehký.

Zničehonic, v půlce písně, ptáčci přestali zpívat. Bylo strašidelné ticho, vůbec se mi to nelíbilo. Ostražitě jsem se podívala kolem a zatnula pěsti. Asi deset metrů ode mě stál on. Erik. Drak, co se neovládl a málem mě zabil. Naskočila mi husí kůže, chtělo se mi utéct. Pomalu ke mně došel. Tvář neměl zrovna šťastnou, poprvé jsem ho viděla s kruhy pod očima. Otřásla jsem se, když se nadějně usmál. Sklopila jsem oči, nechtěla jsem se na něj dívat. Srdce mi prudce bušilo, nedokázala jsem to ovládnout.

„Moc se omlouvám. Nechtěl jsem…“

„Ale udělal jsi to,“ vyštěkla jsem a zvedla se. Nevědomky jsem udělala krok dozadu. Svraštil obočí.

„Alex, nedělej to. Nech si to vysvětlit,“ dožadoval se, ale já zavrtěla hlavou.

„Nechci tě už znovu vidět, Eriku.“ V očích jsem měla slzy, když odcházel…

Obraz se mi rozmazal a já byla zase jinde. Po mém boku byla Ezra jako drak a za mnou plno elfů a víl. Všichni byli ozbrojeni a připraveni k boji. I já jsem byla. Zadívala jsem se do dáli, kde jsem po celé čáře viděla armádu hrůzných příšer, obrovských trollů a démonů. Země se jemně otřásla, když se k nám přibližovali. A samozřejmě, Temná královna se vznášela v čele po boku s obrovským černým drakem. Hned mi bylo jasné, že je to Erik.

Cukla jsem sebou a otevřela oči. Naproti mně seděla ta stará dáma a starostlivě na mě hleděla. Pomalu jsem to zase rozdýchávala. Za tuhle noc je to už druhý sen.

„Moje dcera mi řekla o tvých snech, Alexis,“ promluvila do ticha. Všimla jsem si, že na zem spadá pár paprsků slunce, co se protáhly skrz slámu. Byl den? Mlčela jsem a nic jí na to neřekla.

„Nebraň se tomu, má drahá. Je to dar. Máš vidění.“ Když to řekla, posadila jsem se a nesouhlasně se zamračila.

„To není možné. Jsem obyčejný člověk a nikdy se mi nic takového nedělo,“ nesouhlasila jsem. Ta dáma se pousmála.

„I lidé mohou mít schopnosti, co se projeví až tady. Jsi člověk, co může vidět do budoucnosti. Znala jsem jednoho chlapce. Jmenoval se David. Dostal se sem jako ty. Omylem. Měl stejné vidění. Věděl, co se stane, a našel nás. Naučil se to ovládat, nemusel mít jen sny. Kvůli němu jsme měli mír, ale když se dostal do nesprávných rukou, Temná královna ho zabila. Tvé vize se ti vždycky zobrazují v tom horším světle, ale vždy je můžeš změnit v něco jiného. Nesmíš si je nechávat pro sebe, přemýšlej. Je to dar, neztrať ho a zkus ho použít.“ Její hlas byl tak klidný a rozvážný. Seděla jsem tam a dívala se jí do očí. Před očima mi běhaly ty tři sny. Kdyby to měly být vize, nenavazují na sebe. Kdyby teď Erik přišel a já ho poslala pryč, on by se vrátil k Temné královně, ale on by stál po jejím boku v bitvě. Což znamená, že by ho nezabila. Ztrácela jsem se v tom. Já jsem nemohla mít vize… to je blbost.

„Pověz mi, co se ti teď zdálo?“

„Erik přišel a já ho poslala pryč. Viděla jsem, jak stojí po boku Temné královny v nějaké bitvě. Byla tam i Ezra. Byli tam elfové a víly. Chtěli bojovat. Bála jsem se.“

„Měla bys tedy přemýšlet, co uděláš. Dej pozor, abys neudělala osudovou chybu. Mysli na tuto říši. Mysli na svoji. Přeci nechceš, aby se prsten dostal do nesprávných rukou.“ Pomalu se zvedla a s tím tajemným pousmáním odešla z místnosti. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Šílela jsem z toho. Nemůžu se mu podívat do očí, nemůžu mít vize a nemůžu ochránit moji zemi! To je blbost! Všechno tady je blbost.

Naštvaně jsem se zvedla a odešla ven. Svítilo přímé slunce, ale bylo příjemné. Vánek mi jemně cuchal vlasy. Posadila jsem se do husté trávy a na chvíli obdivovala tohle místo. Neuvěřitelné. Hezčí než ve snu. Moment. Tady jsem seděla… Zaposlouchala jsem se a bylo divné ticho. Jen vítr si pohrával s listy stromů, ale bylo to všechno temné a strašidelné. Podívala jsem se před sebe a ztuhla na místě. To snad ne! Já nemůžu mít vize. To nejde.

Přivřel oči a udělal pár kroků blíž. Rychle jsem se zvedla z trávy a chtěla něco říct, ale měla jsem tak stažené hrdlo, že jsem nemohla.

„Moc se omlouvám. Nechtěl jsem tě vystrašit. Nech si to vysvětlit, prosím,“ zaúpěl a popošel ještě blíž. Měla jsem tendenci popojít dozadu, ale místo toho jsem zavřela oči a nadechla se. Před očima mi proběhlo, jak stojí vedle královny. Ne!

„Dobře.“ Podívala jsem se na něj a rychle uhnula, protože mě přímo skenoval.

„Projdeme se?“ Přikývla jsem, ale držela si odstup asi dva metry. Nechtěla jsem ho cítit, cítit jeho teplo. Prošli jsme kolem té staré dámy, jen kývala hlavou s tím úsměvem. Asi dělám dobře, sama nevím.

Po chvíli sám promluvil.

„My, černí draci, jsme pořád sami, protože…“ nadechl se a chvíli přemýšlel, co má říct. „Protože se neovládáme. Všichni jiní to umí, ale my ne. Je to jako když se řízneš před žralokem. Nebude přemýšlet, jestli tě zabít nebo ne. Proto nás taky je hodně na straně zla. Nemáme zapotřebí zabíjet dobré, protože se neovladatelně naštveme. A když jsi… mluvila o Temné královně, nemohl jsem to vydýchat. Promiň, Alex. Opravdu jsem nechtěl. Ale zároveň jsem si něco uvědomil. Nemůžu být v tvé blízkosti. Ublížil jsem ti a bojím se, že ještě ublížím. Ezra ti pomůže najít Veu a ty se dostaneš domů. Zapomeneš na mě a už mě nikdy neuvidíš.“ Zastavila jsem se a zavrtěla hlavou. Překvapeně povytáhl obočí.

„Nesmíš odejít,“ řekla jsem jednoznačně.

„Proč?“

„Protože ona si tě najde. Viděla jsem to, Eriku. Zůstaň tady, ať se děje, co se děje. Měla jsem vidění. Stojíš jí po boku s její armádou proti mně. Já nepojedu domů. Nenajdeme Veu. Myslím, že teď už ji má Temná královna,“ řekla jsem to narovinu. Nechtěla jsem se s ním udobřovat, ale stále jsem ho měla natolik ráda, abych ho ochránila.

„Ale ty jsi říkala, že mě zabije,“ zarazil se.

„Jo, ale zdál se mi nový sen. Nedává mi to smysl. Zůstaň tady.“

„Takže ty máš vize?“ Udělal krok ke mně, ale já ho udělala zase zpátky. Na jednu stranu bych mu nejradši vlítla do náruče, ale na tu druhou stranu bych byla nejradši tisíc mil daleko.

„Ano. Mám vize.“

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování