Empire 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další vize, která všechny posune o kus dál. Musí získat prsten.

19.02.2013 (09:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 852×

Neznamená, že když jsem s ním mluvila a v podstatě ho prosila, aby zůstal, budu s ním normálně komunikovat. Cosi ve mně mě tlačilo, abych se od něj držela dál. Bušilo mi srdce, když stál vedle mě, a já nevěděla, jestli to bylo ze zamilovanosti, nebo jsem se bála. Nevyznala jsem se ve vlastních myšlenkách a citech. Byla jsem vystrašená z toho, že jsem možná dívka, co vidí do budoucnosti, a já se s tím musela vypořádat za pár hodin. Musela jsem to přijmout a naučit se s tím žít. A to nešlo. Kdybych mohla mít aspoň den, ale oni mě nutili, abych zjistila, kde je Vea. A já vážně nevěděla, jak.

Moje sny zmizely a já se poslední dvě noci celkem v klidu vyspala. Ačkoli mám lehký spánek, spala jsem tvrdě. Ráno jsem se probouzela odpočinutá. Překvapovalo mě, že v takovém období spím tak snadno. Ale asi to tak mělo být.

Byla jsem tu už víc jak týden a přemýšlela, co asi dělá táta. Co dělá Bryan. Moc mě mrzelo, že jim nemůžu dát vědět, že jsem tady a že jsem v pořádku. Kdo asi místo mě kontroluje vězně?

„Alex, pojď se najíst,“ zavolala na mě Ezra a tím mě vyrušila ze svých myšlenek. Jasně, ležím tu už dost dlouho. Vstala jsem a protáhla se. Bylo zase krásně. To je zajímavé. Ani jednou, co jsem byla na dobré části tohoto světa, nepršelo a nebylo zataženo. Sluníčko svítilo neúprosně a já začala být opálená. Skvělé.

Vyšla jsem z pokoje a podívala se k dřevěnému stolu. Byla tam Ezra a Erik. V křesle seděl její tatínek a kouřil dýmku, nebo co to bylo. Pomalu jsem přišla k židličce a sedla si. Nervózně jsem se ošila, když se na mě Erik podíval. Tak jako vždycky. Nechtěla jsem, aby se na mě díval. Bála jsem se, že v jeho očích uvidím něco zlého jako předtím.

Sáhla jsem po tom zvláštním jablku a zakousla se.

„Dneska tě vezmu k jezeru. Bude se ti tam líbit.“ Ezra se nadšeně usmála. Za tu dobu, co jsem tu byla, jsme se hodně skamarádily. Držela mě a snažila se mě povzbudit.

„Jasně. To bude fajn,“ přikývla jsem.

„A taky v noci poletíme s Erikem hledat Veu. Musíme někde začít. Budeme se ptát, někdo určitě něco ví,“ prozradila mi a nejistě se na mě podívala.

„Ale Veu nenajdete. Už je někde jinde.“ Říkala jsem jim to už snad po desáté. Vea je u Temné královny a královna hledá prsten, který může zničit Zemi.

„Není tam. Nevěřím tomu. A i kdyby byla, prsten je někde tady. Říkala jsi, že ho u sebe neměla,“ Erik se do toho vložil se zamračeným pohledem.

„Nic takového jsem neřekla. Jen jsem se zmínila, že královně řekla, že ho nemá. A taky vím, že ona ví, kde je…“ Chtěla jsem pokračovat, ale začernilo se mi před očima a já cítila, jak padám na zem.

Viděla jsem nádherné místo. Obrovské stromy. Vyšší než u nás na Zemi. Skrz ně na zem spadalo pár paprsků. Šla jsem tím obrovským lesem po měkkém mechu. Nikde nebyla ani větvička. Jako by tu někdo uklízel, staral se o to místo. Slyšela jsem ptáky, jak zpívají nějakou krásnou písničku, kterou jsem v životě neslyšela. Šla jsem stále dopředu, jako by mě tam něco táhlo.

Došla jsem na sluncem osvětlené místo. Bylo tam jezírko, které vedlo někam do skály. Voda byla křišťálově čistá a na dně byly bílé kamínky. Sklonila jsem se k vodě a sebrala jeden. Měl nádherně obroušené strany. Co je to za místo? Všechno bylo zelené, všechno porostlé mechem víc, než na místě, kde jsem teď já.

Najednou skrz mě proběhla osoba. Spadla jsem na zem, ale ona mě neviděla.

„Veo!“ zavolala jsem na ni. Něco držela v ruce. Vběhla do vody, celá udýchaná, pořád se rozhlížela. Na sobě měla modré roucho, které na ní sotva drželo. Její ostražitý pohled mě děsil. Vběhla do skály a chvíli se nic nedělo. Nic jsem neslyšela a čekala, kdy vyjde ven. Nic. Bála jsem se, takže jsem vyšla za ní. Voda mi byla sotva po pás, takže jsem se moc nenadřela. Ve skále bylo chladno, ale pořád to mělo jisté kouzlo. Slyšela jsem její dech, nebyla daleko.

Spatřila jsem ji v momentu, kdy pokládala velký prsten do úzké štěrbiny ve skále. Ten prsten! Najednou se otočila, prošla mnou a vyběhla ven. Utíkala pryč…

Otevřela jsem oči. Ležela jsem na posteli a u mě seděla Ezra. Erik seděl na křesle naproti mně a mračil se. Jak jinak.

„Co se stalo?“ zašeptala ke mně Ezra.

„Vím, kde je ten prsten.“ Ano, já to vím. Neuvěřitelné. Všichni překvapeně vykulili oči.

„Kde je?“

„Byla jsem tam. Byly tam obrovské stromy, všude mech, všechno zelené. Potom jezírko osvětlený sluníčkem, které vedlo do skály. Tam Vea šla a dala do štěrbiny ten prsten.“

„Ale takových míst je tu hodně!“ máchl rukama Erik.

„Tohle bylo jiné. Vypadalo to posvátně,“ stála jsem si na svém.

„Ani já nevím o takovém místě.“ Ezra byla smutná. Takže já vím, kde ten prsten je, ale nevím, jak se tam dostat. A nebyla tohle vize do minulosti? Myslím, že Vea je už u Temné královny. Ale možná, že ne…

„Tak ho musíme najít. Když tam budeme dřít než Vea, můžeme jí zachránit život a získáme prsten.“ Znělo to dobře, ale já vůbec nevěděla, jak je takhle říše velká. Co když to je hrozně daleko?

„Zkusit to můžeme, ale nic ti neslibuji.“

„Zeptej se tvých rodičů. Třeba na něco přijdou.“ Ezra vstala a odešla. Mohli by něco vědět. Erik se zvedl ze židle a místo, aby odešel, přešel k posteli a sedl si ke mně. Chtěla jsem si ihned stoupnout, ale chytl mě za ruku. Okamžitě jsem měla husí kůži po celém těle.

„Nechci, aby ses mě bála,“ začal smutně. Vzal mi ruku a jemně ji obrátil dlaní nahoru. Přiložil mi svou dlaň na moji a já zase cítila to šimrání. Když odkryl dlaň, viděla jsem malý modrý plamínek, který mi skákal na polštářcích ruky. Ve vteřině zmizel.

„Ale já se bojím.“ Pomalu jsem se mu podívala do očí a zamrkala pod náporem toho zlatého pohledu.

„Hrozně mě bolí, že se mi vyhýbáš. Já vím, co jsem udělal, a je mi hrozně líto, že to nedokážu ovlivnit, ale dej mi ještě šanci. Jsi jediná, kdo se mě nikdy nebál. Už od začátku ses mě nebála a já chci, aby to tak zůstalo. Chci tě objímat a mít tě u sebe, a ne se na tebe koukal ze dvou metrů, jak se na mě ani nepodíváš.“ Srdce se mi zase strašně rychle rozbušilo, skoro to bolelo. Pomalu zvedl ruku a prstem mi přejel po tváři. Chybělo mi to. Strašně moc, ale nevěděla jsem, jestli to dokážu. Jestli jsem dostatečně silná na to, abych se ho nebála a dala mu druhou šanci. Bála jsem se toho, že se to stane podruhé a nikdo nebude v mé blízkosti, aby mě odsud vzal. A on mě zabije.

Otřásla jsem se při představě obrovského draka, jak na mě chrlí modrý oheň a já umírám v jeho dýmu.

Z mých myšlenek mě vytrhly jeho horké rty na mých.

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování