Empire 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jejich cesta k elfí vesnici nedopadne ani trochu dobře. První vize se jen tak tak nestala skutečností.

11.03.2013 (15:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 836×

Byla tichá jasná noc. Ležela jsem Ezre mezi lopatkami a chtělo se mi spát. Teplý větřík si mi hrál s vlasy. Jak dokonalé prostředí k tomu, abych usnula. Erik letěl vedle nás a ostražitě všechno kontroloval. Moc jsem ho v té tmě neviděla, už z důvodu, že je černý jako sama noc. Ale obrys něčeho velkého, co tiše plulo vzduchem, jsem viděla jasně. A taky jeho svítivý zlatý pohled, když kontroloval i mě. Vždycky jsem se na něj jen jemně usmála a věděla, že to vidí. Byl tak velký. Napadla mě myšlenka, jestli to nebolí, když se přeměňuje. Přeci jenom přeměnit se do takové velikosti musí trochu bolet.

Byla jsem ráda, že zrovna takhle myšlenka mi uvízla v hlavě a já nemusela myslet na něco jiného. Podívala jsem se na hvězdy a hledala nějaké souhvězdí, které znám. Marně jsem hledala Polárku, Velký nebo Malý vůz. Všechno bylo jiné. Celá obloha. Viděla jsem hned několik velmi jasných hvězd, které jsem ze Země neviděla. Přesto to byl úchvatný pohled. Měsíc zářil mnohem jasněji a byl blíž, než jsem čekala. Nikdy jsem si toho nevšimla, ale byl mnohem větší, než jsem byla zvyklá. Neměl ani tmavé skvrny, byla to prostě bílá koule osvětlená z jedné strany sluníčkem.

Cítila jsem, jak klesáme. Pomalu, ale cítila jsem to. Nahnula jsem se a podívala se pod nás. Několik polí s vysokou trávou, upravený les s vysokými stromy a někde vzadu, úplně vzadu, kam jsem sotva dohlédla, uviděla jsem mírné světlo. Jeden z draků zabručel. To nebylo světlo, které jsem čekala. Světlo bylo podezřele oranžové a vysoké. Jak jsme letěli blíž, bylo mi jasné, že to hoří. Celá elfí vesnice byla v plamenech. Zděšeně jsem vydechla.

Nad námi něco prolétlo. Bylo to přinejmenším velké jako Erik. Drak? Další? Zlý? Hodný? Otázky se mi linuly v hlavě, ale to už jsme rychle letěli jiným směrem. Kam letíme? Erik se ale odpojil a vletěl nahoru do mírného mraku. Zmizel mi před očima.

„Tak se zase setkáváme,“ promluvila a její hlas mě zaskočil. Zněla hrozně mile. Kdybych ji neviděla, řekla bych, že je jí čtrnáct a že má na hlavě culíčky s růžovými gumičkami. Absolutně se ten hlas k ní nehodil.

„A myslím, že už úplně naposledy,“ zašeptala tajemně a popadla kopí jednoho z příšer. Rozmáchla se a kopí projelo skrz na skrz jeho tlamou.

Polekaně jsem tu vizi zahnala. Co když je to past?

„Ezro! Musíš letět za ním. Je to past! Musíme letět za ním,“ naléhala jsem, ale nebyla si jistá, jestli je to past. Jen jsem měla divný pocit. Ezra zafuněla a chvíli váhala. „No tak! Moje vize! Ta první, musíš letět za ním.“ Ezra se konečně přinutila vplout do mraků nad námi. Kde se tu ten mrak vzal? Bylo tak jasno. Nejdřív jsme nic neviděly, ale nakonec jsem uviděla záblesk nad námi. Rychle jsem se podívala nad nás a zakřičela:

„Uhni!“ Na nás se valila láva dobrých dvacet metrů před námi. Ezra ihned poslechla, ale měly jsme to o prsa. Málem jsem se neudržela. Chytla jsem se jejího ostnu a cítila, jak se její kůže pomalu zahřívá. Začalo to docela pálit, když Ezre ze chřtánu vytryskl dlouhý oheň. Olizoval příšeře končetiny, ale jako by mu to nevadilo. Zahlédla jsem jeho rudé oči. Zachvěla jsem se. Démonův drak.

Nad námi cosi prolétlo a já uviděla modrý záblesk, který příšeru dostatečně zasáhl. Drak se omylem prudce nadechl a já viděla, jak se mu kouř valí do plic. Erik toho využil a přilétl k němu. Viděla jsem, jak démon chtěl začít řvát jako obranné gesto, ale nestihl to, protože Erikovy drápy se zařízly do jeho otevřené tlamy a já vykřikla, když trhl. Avšak ne dostatečně na to, aby mu ji utrhl. Stejně jsem viděla, jak mu ji vykloubil z pantů, a doopravdy mě zamrazilo.

Začala bitva ve vzduchu. Drak se vrhl na Erika, neschopný použít svou čelist a zrak. Snad ho jenom cítil. Viděla jsem neonově modrý záblesk. Na chvíli jsem musela přivřít oči. Ezra ihned začala mávat křídly, aby zahnala smrtící kouř.

Napravo se k nám něco blížilo. Uslyšela jsem nějakého orla. Znělo to jako orel, ale později jsem zjistila, že je to zmutovaný pták. Hlava orla, obrovská křídla a tělo lva. Nechtělo se mi věřit, že existují. Myslela jsem, že je to vymyšlený tvor, ale nejspíš nebyl. Bylo jich asi deset a byli pořádně velicí.

Hypogryfové.

Překvapilo mě, že jejich křídla mají zvláštní černou barvu, a později jsem zjistila, že mají i rudé oči. Tihle asi nebudou moc přátelští. Letěli k Erikovi, ale Ezra je přeběhla a postavila se jim do cesty. Pořádně jsem se chytila, nechtěla jsem spadnout. Cítila jsem to zvyšující se teplo z její kůže a potom jen oheň, chrlící se z jejího chřtánu. Peří začalo ihned hořet, ptáci to nečekali. Pár jich prostě spadalo dolů a jiní se obratně vyhnuli a zaútočili. Jeden se usadil na její záda a začala ji klovat do zad. Vykřikla jsem a tím si získala jeho pozornost. Jeho oči se divně přimhouřily.

„Na tebe se královna taky těší,“ řekl tím nejzvláštnějších hlasem s ozvěnou, jako by byl mezi skalami. Znovu jsem vykřikla. On mluví? Cítila jsem, jak se Ezra obrací, aby setřásla ptáka. On sklouzl, ale zase letěl, natož to já jsem taky najednou letěla. Ale k zemi. Po chvíli jsem si uvědomila, že opravdu letím k zemi. Začala jsem nelidsky řvát.

Země pode mnou se najednou nezdála tak klidná jako předtím. Jako by se ke mně ta tráva sápala. Nebo to bylo větrem? Není čas na přemýšlení. Vím jedno, země je tvrdá, a vím druhé, pokud teď do někoho narazím, mám další zlomená žebra.

Stalo se to druhé, ale nebyl to tak tvrdý pád, jak jsem čekala. Vlastně to bylo příjemně měkké. Spadla jsem do křídla. Černého křídla. Drak doletěl až na zem a nechal mě sklouznout do trávy. To už tolik nebolelo. Erik se zase odrazil a vyletěl k nebi obrovskou rychlostí.

Ještě z šoku jsem si sedla do trávy a nebyla vidět. To mi bylo jasné, tráva byla opravdu vysoká. Srdce mi bušilo jak o závod. Kruci, zase mi šlo o život! Bezděčně jsem se rozplakala s jedinou vzpomínkou, a to domova.

Spala jsem lehkých spánkem, když jsem ucítila, jak mě někdo bere do náruče. Na louce jsem usnula, byla jsem vysílená a ubrečená. Ve spánku jsem na nic nemusela myslet. Náruč byla příjemně teplá, Erikova. Poznala bych ho všude. Už podle té vůně. Slyšela jsem ještě kroky vedle nás. Našlapovaly tiše jako nějaká puma. Ezra.

Nemluvili. Jen šli. Musím přiznat, že šli dlouho, a já nechtěla otevřít oči a podívat se do těch Erikových. Plakala bych znovu a to už jsem nechtěla. Bylo toho na mě moc. Myslela jsem si, že nemám pud sebezáchovy, že zvědavost mě vždycky přemůže, ale od té doby, co mám vize… Bojím se všeho. Bojím se, že vize se stanou skutečností a všechno bude v háji. Už doslova.

Konečně mě položil na něco měkkého a cítila jsem, jak mě pohladil po vlasech. Noc byla teplá, nepotřebovala jsem přikrývku.

„Co budeme dělat?“ uslyšela jsem Ezru po chvíli tichým hlasem. Byli dál ode mě, ale přesto jsem je slyšela. Chvíli bylo ticho, než Erik promluvil.

„Já… Nevím. Chci, aby šla domů. Není to tu bezpečné a ona se… trápí. A já se na ni nemůžu takhle dívat. Najdeme Veu. Nebo prsten. Dostanu ji domů.“

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování