OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Escape from Hell I.

26.11.2009 (19:51) • Lareth • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 849×

I. Seznámení

Současnost – 20.8.2009

Mladá dívka se zhroutila k zemi. Její dech se zkracoval, jak propadala hysterii. Začala bezútěšně ječet. Kolemjdoucí lidé se pomalu zastavili a hleděli na smyslů zbavenou dívku hledící na klepající se zakrvácené ruce. Jak seděla opřená o bílou stěnu kostelíka, kolem ní se rozprostíraly svatební šaty, dříve sněhově bílé. Teď z nich hleděla hrůza. Korzet a odhalená kůže ramen a krku, byla potřísněna krůpějemi rudé krve. Celá suknice byla od krvavých cákanců. Předtím načesané hnědé vlasy měla rozcuchané a závoj byl potrhaný a taktéž zbarvený do ruda. V líbezné tváři se zračil děs se zoufalstvím. Po lících se jí hrnuly slz, které se mísily s krví rozmazanou po obličeji. Vznikaly tak krvavé slzy.

Zdáli se ozývala houkačka. Stále se blížila. Prostor kolem dívky zůstal prázdný. Lidé se báli jen přiblížit. Dívka se kolébala s rukama obtočenýma kolem kolen. Její tělo se neustále chvělo ve vzlycích. Ke kostelíku přijela tři auta. Z jednoho policejního vystoupil strážník a ostražitě se vydal k hysterické dívce. Jemně jí zacloumal.

„Slečno? Co se stalo?“ zeptal se naléhavě, ovšem odpovědi se mu nedostalo. Stále se chvěla a kolébala svým tělem nevnímajíc své okolí.

Přiběhl k ní pracovních záchranné služby, aby našel na jejím boku řeznou ránu, ze které jí odtékala další krev.

Ostatní policisté se vyptávali lidí v okolí.

„Vyběhla z toho kostela a potom se tu zhroutila. Vypadá jako blázen,“ řekl jeden. Všichni se koukli stejným směrem: ke kostelíku. Strážníci rychle pospíchali ke dveřím, které z vrznutím otevřeli. Otevřel se jim výhled na svatebně připravenou síň. Každou z lavic zdobily bílé květiny. Uprostřed se táhl bílý koberec, jež byl zbarvený stejně jako dívčiny šaty. Po jeho délce byly krvavé cákance, nevěstiny stopy a vpředu leželo něco neforemného, temného a od krve.

Před dvěma měsíci – 15.6.2009

Vešla jsem do prosvětlené chodby svého bytu. Cítila jsem se skvěle. Právě dnes jsem vyhrála největší případ své dosavadní kariéry. Dokázala jsem to, po dvou letech nepřetržité dřiny jsem vyhrála soudní jednání!

Svlékla jsem si černý kalhotový kostým a lodičky na podpatcích. Místo nepohodlného oblečení jsem si oblíkla fialový krátký top a džínovou minisukni. Na nohy jsem si obula úžasné páskové sandále. Kriticky jsem pohlédla do zrcadla a zářivě se na svůj obraz usmála. Zrak mi padnul na fotografii v rámečku. Vzala jsem ji do ruky. Oči se mi automaticky zavřely. Studený rámeček jsem si přitiskla pevně k sobě. Když se mi přestaly do očí tlačit slzy, položila jsem fotografii zpět, popadla kabelku a vyšla jsem ven z bytu.

Myšlenky, které mi utíkaly stále pryč, neměly co dočinění s nohama. Ty stále pokračovaly v cestě do garáže, kde na mě čeká nablýskané světle modré Porsche. Pohladila jsem svého miláčka. Dveře mi otevřel zřízenec.

„Děkuji,“ řekla jsem a k poděkování jsem přidala i úsměv. Opět za mnou opatrně zabouchnul. Auto po nastartování naduřeně zavrnělo. Rozjela jsem se směrem do Loop, což je nejrozvinutější část Chicaga, jeho srdce. Pořádně jsem sešlápla plyn a Porsche se mi přizpůsobilo. Kousek za Michiganským jezerem auto na můj povel zastavilo. Přede mnou se rozprostíral hlučící klub, u něhož byla pořádná fronta na vstup. Přešla jsem hned k vyhazovači.

„Bobe, ahoj. Smím dál?“ zacukrovala jsem.

„Ale samozřejmě, Ver. Jako vždy.“ Za mnou to nesouhlasně zamručelo. Muž vpředu nic neříkal a to by se mohl rozčilovat nejvíce. Zůstala jsem na něj civět. Stál tam jako zřízenec samotného Boha. Vypadal jako anděl. Zelené oči vévodily snědé tváři, kterou ohraničovaly nakrátko ostříhané hnědé vlasy. Na sobě měl černý oblek.

„Viděla jste přelud, slečno?“ zasmál se, ale jeho oči zeleného moře zůstávaly vážné. Pálily mě do těch mých, vypalovaly do mé duše díru.

„J-já, ne,“ zakoktala jsem. „J-já jen…“ Nemohla jsem tam déle zůstat. Ztěžka jsem se od něj odpoutala a vkročila do klubu Paradiso. Mé nohy mě donesly k baru, ale mysl jako by zůstala omámená. Nevědomky jsem si objednala drink s názvem Amore. Byla jsem opět zahloubaná do myšlenek, když v tom mi někdo položil ruku na rameno. Ovšem zrovna jsem pila, takže mi zaskočilo. Divoce jsem se rozkašlala, jak jsem chtěla dostat nežádoucí tekutinu z plic. Jakmile jsem uklidnila podrážděné dýchací cesty, otočila jsem se. Tentokrát za zástavu dechu nemohlo pití, avšak se nade mnou stál ten muž.

„Jste v pořádku? Nechtěl jsem vás vyděsit,“ omlouval se.

„T-to nic. J-já… Totiž chtěla jsem říct, že…“ Pobaveně zvedl obočí.

„Nemusíte mluvit, stačí když vás budu moci požádat o tanec,“ zasmál se. Zůstala jsem na něj civět. Po tváři se mi rozlil blažený úsměv. „Půjdete?“ Když jsem se neozývala, zamával mi dlaní před očima. S topením se v rozpacích jsem sklonila zrak. „Vy mi dáte košem?“ zeptal se zamračeně.

„A-ano. Totiž ne.“

„Mám si vybrat?“ zasmál se.

„Chci říct, že si zatančím ráda,“ dostala jsem ze sebe jednu kloudnou větu. Galantně mě nechal jít před něj. Zamířila jsem na střed parketu. Chytil mě kolem pasu a vpíjel se mi do očí svými zelenými.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se mě po několika minutách.

„Veronica. Vy?“

„Záleží na jménech?“ zeptal se tajemně.

„Vlastně… Nechci vědět vaše jméno. Zatím. Alespoň budeme mít záminku, abychom se znovu sešli.“ Úsměv na tváři mu na prchlivou chvíli zmrzl.

„Ano, to je pravda. Ovšem vy mi můžete odpovídat na otázky, Veronico?“ otázal se sladce.

„Jistě.“

„Takže… Co tu děláte?“

„No kromě toho, že tu tančím? Oslavuji,“ řekla jsem pobaveně.

„Máte nějaký důvod k oslavě?“ Protože píseň skončila, vydala jsem se zpět k baru.

„Tykejte mi, prosím,“ zasmála jsem se, když jsem se propletla mezi svíjejícími se těly. „Dvakrát whisky s ledem,“ objednala jsem. „Takže na seznámení, tykání a následné setkání?“ navrhla jsem přípitek hned, jak jsem dostala do ruky skleničku.

„Na nový začátek,“ přidal můj neznámý.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Escape from Hell I.: