OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fire Story - 7. kapitola

12.12.2011 (20:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1300×

Fire Story - 7. kapitola

„Chcete tím říct, že já jsem jako nedospělá?“ Prskám předpojatě, zatímco na toho vysokého, autoritativně vypadajícího lékaře pohlížím se zvednutým obočím a snažím se mu povědět, jak moc je zdegenerovaný! Copak ho na té jeho lékařské fakultě neučili, že nesmí tři důležité věci? Ptát se ženy na věk! Dávat topícímu se sklenku vody! A rozčilovat mně, protože já jsem víc než živelná pohroma! „Mně je sakra devatenáct!“ ježím se.

„Neřekl bych…“ hlesne jako by se nechumelilo a zapíše si cosi do svých desek, které bych mu nejraději omlátila o hlavu a podpálila vládcovým ochranným systémem, předhodila dravým krokodýlům a pak poslala doktůrka i s tím, co zbude z jeho lejster, pohladit si ty mírumilovné, společnost milující hafánky se zuby jako motorová pila!

„Já bych řekl, že jí bude tak sedm…“ Zahlaholí přemýšlivý hlas mého brzy handicapovaného kamaráda! Gine stojí opodál s velice inteligentní přemýšlivým výrazem, mne si bradu a nebýt těch jeho růžových huňatých tlapiček nebo županu, brala bych ho jako nějakého malého vysokoškoláka, co si hraje na vědce.

„Běž zkontrolovat únikový cesty, šuplíky a hledat mořskej vzduch!“ prskám nabubřele. Ruce mám hezky volné, tak volné, že bych ho jimi nejraději škrtila a ubírala mu vzduch, aby tak blbě nekecal!

„Podle výsledků nejste čistokrevný člověk…“

„Čistokrevnej?! Přece nejsem nějakej druh pudla! Já jsem člověk jako každej!“ Div na něj nezařvu, protože tímhle mě naprosto vykolejil! Co bych proboha byla, kdybych nebyla člověk? Dinosaurus?

Jistě, právě teď by se mi hodilo být zuřivým tyranosaurusem Rexem a všechny přítomné drtit mezi svými stoličkami, drápat je ostrými drápy a šlapat po nich mohutnýma nohama s kůží jako hroch. Ať se jdou vycpat všichni archeologové, zamotala bych jim hlavu a sežrala tyhle pitomce, co tu kvákají absurdity!

„Do slepičí polívky, já to věděl! Je to hybrid, že jo?! No, tím se vysvětluje všechno!“ Gineho obličej se rozzáří jako neonový billboard na blbost.

„Gine, ztichni nebo ti rozbiju ulitu!“ zahalasím protivně a začnu kolem nich pochodovat, zatímco král stojí tiše opodál a zírá na výsledky, které mu lékař, lhář prolhaný, předložil.

„Ve které nemocnici jste se narodila?“

„Její máma říká, že se vyskytla… To hybridi dělávaj, ne? Prostě se vyskytují…“

„Gine, ty nejsi šnek! Ty jsi prostě nehoráznej vůl!“ Chytím si hlavu do dlaní a po očku se dívám na našeho vládce, který stojí u okna. Záda má krásně do véčka, hladká, a když na ně dopadá to ponuré světlo z chodby, vypadají jako vytesaná z mramoru.

„Co když je podobný druh jako já?“ ozve se tiše, téměř bolestně a pevnými pažemi sáhne nad sebe a chytí se železné trubky. Okamžitě se vytáhne, jako by se tím snad mohl nad tento problém povznést.

„Stejný druh jako ty, můj pane? Jako, že jsem taky nějaká vládkyně?“ Zářně se usměju a div nepoposkočím. Mohla bych vládnout světu, ano, to bych vážně mohla! Já bych jim ještě ukázala! Tolik věcí povolila, tolik jich zakázala!

Doktor si zádumčivě odkašle a Gine mě svou dětskou pěstí praští přes záda. „Ne, vládce, ale pyroman jako král…“ uchechtne se zle a já se zamračím.

Dětinsky špulím rty a zákeřně pozoruju Gineho, kterému šnečí tykadélka nadšením létají nad hlavou. Vypadá tak jako maličký kanárkově zabedněný mimozemšťan a já si tak přeju, aby odletěl na svou rodnou planetu…

„Tato možnost zde existuje…“

„Nejsem žádnej pyroman!“ prskám vztekle, zatímco mám chuť, ne někoho, ale všechny praštit kaktusem po hlavě, aby se jim rozsvítilo!

„Klídek, Fire… Už to jméno to o tobě napovídá,“ zubí se můj majestátně drobný přítel. „Vy jste se hledali, až jste se našli… Dva pyromani!“ uchechtne se, ale když vidí mé reakce, trochu se ztlumí. „Lepší, než kdyby náš král chodil s hasičkou… Představ si to!“ hlesne a nastiňuje mi atmosféru. „Sedí si takhle na romantickým pikniku v trávě, ona si na okamžik odskočí, a když se vrátí, uvidí na paloučku hořet táborák. Otočí se na našeho pána s dotazem, co to je… Náš vládce mávne rukou – to nic miláčku, jenom jsem omylem podpálil poddaného, ale když už hoří, nehas ho, opečeme si špekáček!“

„Kde se v tobě bere tolik černýho humoru?“ povytáhnu obočí. „O tomhle bys žertovat neměl!“ zavrčím a pevně ho chytím za klopy žumpánku. Mohla bych ho tak lehce pozvednout, až by třásl chlupatými bačkůrkami nad zemí, ale ukážu dobrou vůli a jenom s ním tupě zatřesu. „Ještě slovo a zavážu ti tykadélka na mašličku!“

„Doktore, chci vědět o jejím původu všechno. Chci vědět, jaký je Fire druh!“ ozve se autoritativně náš král a otočí se k nám čelem.

Gine automaticky stáhne kapuci do čela a spolu s lékařem odvrátí zrak, zatímco já se mu zadívám do očí a vidím zas tu něhu, rozsáhlou bezmoc. Cítím to svazující pouto, které jako by říkalo, že patříme k sobě…

„Pojď,“ natáhne ke mně ruku.

Pevně se ho chytím za nabízenou dlaň, vypláznu na Gineho jazyk a nechávám se odvádět chodbou, která sálá rozmanitostí a přepychem, do ložnice našeho krále. Cítím to příjemné teplo a vůni dřeva, jako by tu někdo topil a udržoval tu příjemnou domácí teplotu. Jako bych stála u sálajícího krbu, plného habrového voňavého dřeva a hřála si dlaně.

„Možná skutečně jsi stejný druh jako já… A až dospěješ, tak…“

„Budu taky umět podpalovat lidi?“ zamrkám nenadšeně, i když nejednou bych Ginemu podpálila tu část, kterou mu krokodýl málem ukousnul!

„Myslel jsem, že až dospěješ, tak z tebe opadne i to pubertální myšlení a ty začneš jednat jako dospělá žena a … nebudeš mě chtít.“

„Proč bych tě nechtěla?“ Sjedu ho obdivným pohledem od hlavy až k patě a v těle mi vytane prudký masivní chtíč, peroucí se ohnivě o své místo na světě. Jen ho vidím a mám chuť skákat kolem něj, tleskat a tančit a řvát na celé kolo: Tohle to je moje! S tímhle já si užívám!

„Jsem vrah, Fire… Zabiju každého, kdo se jen ocitne v mé blízkosti…“ vzdychne bezmocně a evidentně je ztrápený tou myšlenkou táboráku.

„Ale ty to neděláš úmyslně… Je to prostě omyl! Prekérní smůla!“

„Vysvětli to těm, které jsem zabil! Nemyslím si, že by mi odpustili svou smrt jen proto, že jsem je nechal uhořet bez důvodně a omylem.“

Poškrábu se na hlavě a povzdychnu si, protože nevím, jak bych mu takovéhle svědomí vyvrátila. Gi má pravdu, náš král je pyroman největšího kalibru, ale v jádru není zlý, je smutný!

„Lituješ toho…“ zašeptám potichu a vejdu do prostorné ložnice.

Král okamžitě rozsvítí a mně pohled padne na těžké pracholapky, závěsy temné jako noc beze hvězd. Lustr vydává jen mdlé světlo a poněkud nervózně zaplavuje svou září domácky obydlenou místnost.

Prsty přejedu přes hřbety knih, které má král vyskládané v bytelné knihovně z třešňového dřeva. Jejich názvy jsou na mě moc učené. Evidentně na pohádky a porno není. Povzdychnu si a posadím se na měkkou matraci, dlaní uhladím hřejivou teplou deku, která je tu tak nějak navíc, protože tady se dá spát jen tak.

„Zapálíš oheň?“ Ten uklidňující tón hlasu mě probere z nostalgie a já pohlédnu jen na králova záda, které mi ukáže, než zmizí v mramorem zdobené koupelně.

Povzdychnu si, tak tohle chce po mně moc. Jsem nejspíš stejný druh, jako on, ale nejsem si jistá, že dovedu zapalovat oheň. Třísky jsou připravené, stačí jen přimhouřit oči a pekelně se soustředit na velký plápolající žárvydávající oheň! Nadšeně si představuju, jak modře a červeně zbarvené plameny olizují suché dřevo, prolínají se, prskají a naplňují mě svým teplem…

A nic!

Mírně si odkašlu a znovu se zadívám do krbu, kde na mě posměšně zírá připravená otop. Zatnu pěsti, nahnu se maličko blíže a znovu s přímým divokým pohledem se zabodnu do připravených třísek. Možná by to chtělo něco jemnějšího, táborák je přeci jen pro krb trochu moc…

Před očima si představuji malý veselý ohníček, který si prokousává cestu tím voňavým čerstvým dřevcem. Klacíky už zdárně černají a ohníček se pomalu rozhořívá. Mění barvy z ohnivě rudé na plačtivě modré, chladné a zahrnuje tuhle místnost svým vřelým láskyplným teplem…

„Co děláš?“ Můj pán si osuškou suší vlasy a podivně na mě pohlíží.

V mé tváři se zračí obrovské soustředění, takže musí vidět, jak moc se snažím, ale … „Mně to prostě nejde… Ještě to neumím,“ povzdychnu si zbídačeně.

„Co ti nejde?“

„Chtěla jsem to podpálit, ale prostě… Nemám ten dar, jako ty.“

Pobaveně se uculí. „Myslel jsem, že vezmeš podpalovač a zapálíš ty třísky. Nenapadlo mne, že se budeš snažit podpálit to svou myslí…“

Padne mi čelist. Tak tohle mě vůbec nenapadlo!

„Vážně komické…“ rozesměje se, když vidí mé rozčarování. Sám si klekne u krbu a za pár chvil už jsou tam přesně ty samé plamínky, které jsem si představovala.

„Myslela jsem, že když jsem podobnej druh…“ zamumlám a raději jdu do koupelny, kde ze sebe snad smyju tu hanbu.

Zrádcovsky se na sebe podívám, protože jsem naštvaná a to pekelně. Na sebe, na malého Gineho, na lékaře… Jediný, na koho se nezlobím, je král, protože on je smutný. Kdo by nebyl, když ze svých poddaných dělá to samé, co s třískami na topení?

Zrcadlo mi tupě vrátí pohled požíračky melounů a já pustím kohoutek. Ledová voda bude to pravé, probere mě z tohohle stavu brutality, kdy bych každého strčila z okna svého dosavadního pokoje, kde zeje prázdnota a hrůza nad propastí.

„Do všežravýho slimaká!“ zahučím ostře, když mnou projede bolest a já ucítím spáleniny na svých dlaních. Okamžitě uhnu rukama a nechápavě se zadívám na vodu, která měla být ledová, ale tak neskutečně pálí…

„Co se děje?“

„Spálila jsem se!“ usyknu zoufale a podívám se na své ruce. Jsou celé promodralé a téměř už je ani necítím. „Spálila jsem se o studenou vodu…“ vydechnu nechápavě a dívám se na ten proud nebezpečné tekoucí ledovosti. „Co se to se mnou děje?“ vydechnu a zadívám se vyděšenýma očima do královské, nechápavé tváře.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fire Story - 7. kapitola: