OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fire Story - 8. kapitola

16.12.2011 (20:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1292×

Fire Story - 8. kapitola

„Není jiná možnost, než urychleně začít pátrat po jejím původu…“ hlesne opatrně lékař, který má na dlouhém nose podivně zakřivené brýle, jako by se několikrát něčím tvrdým uhodil do obličeje nebo se na ně posadil. Téměř nepřetržitě zírá do tmavých desek, které trucovitě nesou mé jméno a odkrývají mu vše, co o mně doposud ví. „Z lékařského hlediska se o ní více nedozvíme, ale jsem si jistý, že ona není člověk!“

Tou větou mě naštve! Jak to, že ještě pořád nejsem člověk?! Tak moc jsem na to myslela! Telepaticky přepisovala ty pitomé lékařské poznámky a modlila se k všežravýmu slimákovi, aby ze mě udělal zas jen obyčejnou požíračku melounů! Vyšpulím dětinsky rty a s těžkým dupnutím se k němu otočím zády. Raději se zadívám na plakát kostry a usmívám se při představě, jak bych mu jednu po druhé postupně lámala.

„Pozvu na hrad její matku a zjistím, co nejvíce informací, ale… Nebude to stačit. Je ve vážném ohrožení, protože dospívá a my netušíme, co její tělo bude potřebovat.“ Posune si brýle na nose a poškrábe se v hustých tmavě hnědých vlasech. Podobnou barvu už má jen listopadové bláto a nebo … hovno.

Zlotřile se uchechtnu, když se moje fantazie rozjede na plné obrátky.

Mohla by ze mě být třeba nějaká krvelačná upírka. Smlsla bych si na lékařském personálu celého světa a pila dosytnosti ten rudý, nejahodový, nektar! Nebo mě možná kousnul radioaktivní pavouk! Budeme dvojka, já a Gine, když on vypadá, jako by ho minimálně ojel černobylský šnek a udělal z něj svou lidskou kopii. Já budu na lidi prskat pavučinky a on je všechny pěkně poslintá!

Ale ne… Nebudu ani upírka, ani zombie dračice, co natrhává lidem kousky těla, ani pavoučí žena a evidentně ani pavoučí muž. Já prostě budu jenom obdoba královského ohnivce, který si libuje v podpalování nevinných lidí, nevleze do vody, pokud nemá třicet stupňů a miluje melouny. S tou vodou to není rozmazlenost, ale potřeba… Nezkoušela jsem to, ale mám velmi jasný důvod se domnívat, že jakmile by mne snad Gine drasticky strčil do nevyhřátého, promrzlého rybníku, vytáhnul by mně ven jako zcvrklou šušeň a už bych nebyla asi vůbec nic. Ne, že by měl snad proč by se mi mstil a strkal mě do té vody, ale možná někdy až tak nepochopí moje dobře myšlené urážky a rady, kdy ho odesílám do míst, kam ani sám král neleze.

Fakt, přísahám na Gineho župánek, já mám setsakra zrádnou alergii na studenou vodu. Nepšíkám, neotýkám, ani se neosypu, ale rázem zmodrám jako spadlá hruška, znecitlivím jako by mi do těla napíchali tři prdele lidokainu a … v rámci šoku se rozbrečím a začnu volat maminku, jako tomu bylo poprvé v králově velekoupelně.

Trapas jak hrom, co bych komu vyprávěla… Zdrceně si povzdychnu a zadívám se stranou na rozjařeného, podivně syčícího a chladně vypadajícího krále.

„Přece ji nemohu vzít do jiných dimenzí!“ zavrčí tak ostře, až se oklepu. Ten zvuk je pronikavý, hrdelní, jako by vedle mne stál letitý lev a dával důraz na svou autoritu. Samozřejmě, že je král autoritativní, je to podpalovač, pyroman, milovník táborových ohňů… Říkejme tomu, jak chceme, hlavně ne vrah.

„Obávám se, že Vám nezbývá jiná možnost, můj pane…“

Nechápavě povytáhnu obočí a snažím se přijít na to, co jsou to ty jiný světy… Co mě asi tak může čekat? Vyrazíme do vesmíru a budeme pátrat po mém původu mezi mimozemšťany?

Mám velmi intuitivní pocit, že budou vypadat jako Gine. Jen nebudou mít kanárkově zbarvený župánek, ale naopak budou mít zelené tělo porostlé šupinkami. A na nohou budou mít růžový chlupy, stejné jako má nyní Gi svoje chlupatý bačkůrky. Z čela jim budou vystupovat ty šnečí tykadélka a oni se budou usmívat a … jestli jsem jako náš král, možná se stanu vládkyní jejich světa! Možná mě budou opěvovat jako bohyni, nosit mi dary – dobytek, vaječné omelety, zlato a melouny, hodně melounů! A taky se mnou budou hrát mojí hru, zombie finále a … Na hlavě budu mít tu melounovou korunu a každou neděli budou na mou počest požírat melouny. Královna požíračka melounů…

„Fire, vyrazíme. Sbal si nejdůležitější věci. Připravte se s Ginem.“ Zavelí král a já se cítím potěšeně, že bere mého nejlepšího kamaráda sebou. Bez jeho pomoci nejsem schopná najít cestu ani na záchod. Odpoutala jsem se díky tomu majestátně drobnému chlapci i od maminky, i když se mi po ní stýská víc, než pouťovým koníkům po dětech.

+++

„Co si mám vzít sebou?“ rozhlédnu se po pokoji, když mi dojde, že tu vlastně žádné věci nemám!

Tupě vydechnu, rozevřu batůžek, který jsem našla v tomhle vypůjčeném pokoji a pro případ nouze do něj nacpu dva toaletní papíry s královským monogramem. Je fajn utřít si zadek naším veličenstvem, když mě zrovna naštve… V duchu se zářně uchechtnu.

Taky neopomenu vlněnou dečku světle modrý barvy, kde se přes celou její vrchní stranu táhne posměšný nápis: “Královský majetek“. „Ten je docela majetnickej, co?“ zavrtím pobaveně hlavou, když mi dojde, že mám stejný nápis i na spodním prádle. Můj zadek přece nepatří mezi majetek našeho vládce… Nemůžu mu ho přenechat, beru ho všude s sebou. Často ho používám, když se potřebuju posadit nebo chci, aby mi někdo políbil mou drahou část.

Jako další si připravím polštářek, který voní po bylinkách. Kdoví, proč se mi na něm tak krásně spí… Pokud ovšem neobsahuje durman, mariánku či jiné podomně neprodejní květiny, pak by mi to bylo zcela jasný!

Mou hru Zombie Finále připnu do přední kapsy spolu s kartami na žolíky, černýho petra a pexeso! Kdyby byla nuda, můžeme mastit… A kdyby na nás zaútočily divoký hieny, bez udání důvodu je napadnu esem!

Teprve, když pozvednu hlavu a nabodnu se na Gineho nedůvěřivý pohled, zaseknu se. „Děje se něco?“

„U tříset praček, to snad nemyslíš vážně?“

„Co se děje, Gine?“

„Budeme cestovat po cizí zemi a ty si sebou bereš takový ptákoviny?“ prskne nabubřele a můj batůžek, který bych nezapnula ani silou vůle, mi vezme a všechno mi z něj vyklepe na postel!

„Jaký ptákoviny! To se náhodou hodí!“ Dám si nakvašeně ruce křížem.

„Ale jenom náhodou!“ zamračí se. „Tohle budeme potřebovat leda ve snu!“

„Ty víš stejně prd, kam půjdeme, tak co…“ Ovšem, když začne moje poklady odnášet a uklízet na místo, zahulákám na něj. „Co to sakryš děláš?!“

„Co bych podle tebe dělal? Dělám ze sebe pitomce a uklízím to za tebe, abych ti mohl zabalit, protože ty seš absolutně nemožnej hybrid! Nedivím se, že nejseš člověk… Lidi mají zakázáno být tak nezodpovědní!“

„Od kdy?!“ zahučím nevrle a pozoruju, jak mi do batohu nacpe hygienický potřeby. No vida, ty mě nenapadly…

„Zeptej se maminky!“ prskne nevrle. „A hlavně zase nezačni natahovat, jak se ti po ní stýská! Kdo to má v noci pořád poslouchat? Mamííí, mamííí, já chci domů! Já chci domů za maminkou!“

Neurvale ho chytím za pusu. „Jestli o tomhle někdy někomu cekneš, tak …“ Naznačím mu výhružným gestem, jak by dopadl. A věřte mi, dopadl by hodně špatně, protože jenom co dospěju, bude ze mě velký zvíře. Možná pyroman, možná jenom alergik na vodu, ale … nebudu člověk! Bojte se, hodně se bojte, protože sice nevraždím, ale jedno umím perfektně… Jsem nejhorší jezdec na motorce, a jestli si na mě někdo bude dovolovat, tak … Tak ho svezu!

„Budeš potřebovat tohle… A tohleto! Tohle taky!“ A cpe mi do batohu doklady, které jsem ani netušila, že je sebou mám. Baterku, jako bych snad potřebovala ve tmě svítit… K čemu, když si sebou beru ohniváka? Kompas! Proboha, vím pouze název, ale jak se s ním dělá a co, tak to mi nějak uniká.

Na to by se mohl hodit ten vtípek… Je to kulaté a nevím, co s tím… Co to je? No, přece volant, vždyť říkám, že jsem houby řidič.

„A co je tohle?!“ hlesnu zádumčivě, když mi do batohu narve jakousi nechutně bílou věc.

„Tohle je lékárnička. Jak tě znám, budeme ji potřebovat,“ ušklíbne se moudře a já protočím oči.

„Kdy jsem si naposledy něco udělala?!“

„Včera,“ mrkne na mě.

„Fajn, ale … Kdo mohl tušit, že mám alergii na ledovou vodu?“

„Neřekl bych, že je to alergie… Možná se takhle projevuje ta tvoje demence.“

Tupě se zamračím. „Někdy si přeju, abych tě nikdy nepoznala!“

„To já taky!“ blýskne okouzleně očima.

„A co moje hry? Můj voňavej polštářek a super hřejivá deka?! Moje klíče od motorky!“ zaprotestuju a sáhnu po svém pokladu.

„Nebudeš mít čas hrát hry, budeš pátrat po svým původu. Z původně naprostýho pakoně se možná hrabeš na něco inteligentnějšího! Jásej!“ Tleskne do dlaní a zvážní. „Klíče od motorky? Do šnečí ulity, kdybys měla rozum, nikdy se na motorku už ani nepodíváš! Je to riziko nejen pro tebe, ale celý náš svět! Tobě by měli z důvodu světový bezpečnosti zakázat nejenom jezdit, ale používat takový slova jako je … Pozor, jedu! Nebo … Půjdu se projet… Protože je jasný, že tvoje nevinná projížďka skončí tak, že minimálně sejmeš dopravní značku nebo se rozsekáš u kraje silnice, když ti přes cestu přeletí moucha! Ne, rozhodně žádný klíče od motorky. Raději procestuju celou zemi s tebou na hřbetě, než bych tě někdy nechal, abys zase řídila!“

Urazím se a otočím se zády, takže ani nevím, co víc tam ještě strká, ale podle zvuku mé toaletní papíry letí do kouta. Jestli budu v nouzi a budu nutně muset na velkou, utřu si zadek Gineho trenýrkami!

+++

Jediné, co mě těší, když vyjdeme před honosný obr hrad je, že pro Gineho nenašli rezervní oblečení a on musí jít ve svém župánku a růžových chlupatých botičkách! Nadšeně se šklebím a těkám po něm očima, zatímco se snaží tvářit velmi důstojně. Ale proboha, jak důstojný může být šnek, který byl několikrát zneuctěn? Byl přiškvařen elektrickým proudem, byl málem sežrán pejsánky velikosti koně, krokodýl mu skoro ukousnul jeho lepší část a jeho orientační smysl patří zbloudilému námořníkovi, protože východ je podle něj tam, kde je moře!

„Nesměj se mi!“ zavrčí ostře, když vidí, jak se chvěju smíchem.

„Fire, chovej se prosím dospěle… Za chvíli tam budeme.“ Zakaboní se král a pevně mě chytí za dlaň.

„Už tam budeme?“ hlesnu nechápavě. „Ale jsme… sotva deset metrů od hradu!“ zahalasím a on se na mě příkře zadívá, až zkrabatím rty, protočím oči. „Fajn, neřeknu ani slovo! Budu mlčet jako hrob, to přísahám… Ale sakra, myslela jsem, že jdeme do světa, můj pane!“ zatvářím se panicky a zatahám ho za ruku, až si bezmocně povzdechne a promne si čelo.

„První dimenze, do které vstoupíme, je u řeky, která teče kolem hradu… Je to Divotvorný svět, ale musíš se chovat slušně a přívětivě. Bytosti na druhé straně jsou nevinné, neznají násilí, závist, zášť ani strach. Nevedou proti sobě války. Snaží se vše nebezpečné proměnit v dobré nenásilnou cestou. Pro svůj svět se velmi obětují a udržují ho v naprosté harmonii. Právě proto náš vstup do jejich dimenze v nich probudí menší rozpaky a já bych nerad, abychom zrušili tu rovnováhu, kterou jejich svět vládne.“ Zadívá se na mě, jako bych snad já mohla být strůjce problémů v tom bezpečném a dokonalém světě.

Jistě, Gine by evidentně souhlasil. A já možná taky, kdyby mě posadili na motorku a řekli, veď nás… Ale tady jsem po boku kamaráda, co za mě žehlí problémy lépe než profesionální žehlička a po boku krále, který podpálí každého v dosahu dvě stě metrů, aniž by zaměřil cíl!

Drze odfrknu, protože je jasné, že Divotvorní budou beznadějně nudní. Možná nemají ani hororové filmy a knihy. Možná se u nich nevypaluje, nepodvádí, neopisuje ve škole a neexistuje nevěra! No, tak to tam očividně nebudou žádní mužský… Svět dokonalých lesbiček!

„Takže dokonalý svět… Ach,“ vydechne Gine a usměje se. „O něčem podobném jsem četl… Psal o tom Johanson Gorody. Svět v harmonii. Tak báječně popsal symbiózu, kterou lidé i zvířata přispívali své zemi.“

„Ty to znáš?“ vydechne král a nejspíš potlačuje nutkání se na Gineho podívat s velkým úsměvem. Překvapil ho a mně taky. On je učený, kdežto já nedomrlý hybrid, který v noci volá maminku, bezvadné!

„Četl jsem to už jako malý,“ mávne hrdě můj kamarád.

„Ale ty seš malý!“ vyprsknu naštvaně a vytrhnu se králi. Ať si spolu ti dva vyměňují poznatky o dokonalém světě, já se k té pitomé řece dostanu i bez nich a rozhodně nebudu muset poslouchat nadšené bušení vládcova srdce. Když ho Gine natolik ohromuje, tak ať si s ním začne! Promění ho v hromádku prachu dříve, než stačí říct: „Hoří!“ a nebude to žádná škoda!

Zastavím se u řeky, tedy spíše říčky. Je mělká natolik, že vidím na dno a počítám, že vodu budu mít tak maximálně po kolena. Ovšem bude studená a to by mě mohlo stát kůži, protože z nejasných důvodů, které nerozluštil ani nejinteligentnější lékař v zemi, mám alergii na studenou vodu. Pitomost, já vím, ale když ono to fakt existuje!

Na druhé straně řeky se táhne obyčejná pláň. Nic zajímavého, nic harmonického, natož lesbického. S uchechtnutím probodnu naivním pohledem ceduli, která je načmáraná dětským písmem a přibytá na druhé straně řeky.

Nevztupovat, velkí nebespečý!

„Tady někdo nedodělal ani zvláštní školu,“ ušklíbnu se a podívám se na géniuse, který se podrbe na hlavě a posune si tak svá tykadélka stranou.

„To vypadá, jako bys to psala, co?“ podívá se na mě podezřele.

„Blbče! Šneku! Maličkatej pišišvore!“ prsknu naštvaně a pověsím se mému vládci kolem krku. „Jestli mě pustíte, můj pane, vytáhnete mě jako promodralou makrelu, která bude řvát tak hlasitě, že ty ryby ve vodě pochcípají!“ zadívám se mu blyštivě do očí. Nerada bych tu svou alergii dostala znovu. Je to divné, ale … heslo – co mě nezabije, to mě posílí, by se v mém případě už nemělo týkat vody. Studená voda, mor pro hybridy, poloviční plameňáky.

+++

Na druhé straně je to vážně jiné! Protřu si oči a koukám jak spadlá višně. Předtím jsem za říčnou neviděla nic jinýho, než planiny, ale nyní se před námi tyčí obrovská hora. Temná a tajemná. Nebe je kupodivu zachmuřené, přestože svítilo hřejivé sluníčko a nevál ani vítr, tak tady to doslova fouká, jako by měl přijít snad hurikán.

„Počasí má být taky harmonický?“ prsknu poťouchle, když stojím vedle krále a zírám na tu obrovskou horu, jejíž vchod je přímo naproti nám. Široko daleko jenom příroda, ale poněkud zašedlá a nehezká.

„Asi bychom se měli vrátit…“ hlesne Gine a pro jistotu couvá zpátky do říčky. „Do prdele!“ vyjekne a já se nechápavě zaposlouchám. Gine nikdy nemluví takhle sprostě. Používá to své komické přirovnání, ale tohle?

Zachmuřeně se otočím a padne mi čelist, když místo říčky pohlédnu na totálně rozvodněnou a divokou řeku, která má na šířku snad dvacet metrů. „A do prdele!“  vydechnu rovněž a zadrkotám zuby. „Co tohle to je?!“

„Říkal jsem Vám, že to tu bude jiné…“

„To jsi teda neřekl! Mluvil jsi o pitomý harmonii, ale že tu bude psí počasí a divoká řeka, tak o tom ses nezmínil!“ zabručím bezmocně a dívám se, jak se Gi škrábe zpátky na břeh. Župánek naprosto zmáčený a nalepený na svém drobném těle.

„Tohle nemáme šanci přeplavat!“

„Leda by ses ze šneka proměnil na vorvaně,“ ušklíbnu se na něj a vjedu si do vlasů, které jsou po chvíli, co tu tak stojíme, celé promočené. „Gine… Gine, za tebou je nějaký chapadlo!“ vyjeknu, když zpozoruju dlouhé chapadlo. Je celé šedé, podivně lesklé, jako by bylo lepkavé a ze spodu má růžové přísavky. „Obří chobotnice? Tys nás zavedl do světa, kde jsou obří chobotnice?!“ zařvu na krále, protože vítr nabral sílu vichřice a není slyšet vlastního slova. Copak si myslí, že pocházím z nějakých obřích hlavonožců?!

„Oregone!“ Ten důrazný hlas mnou projede jako nůž. Jako bych ho neslyšela, ale on mnou prostě prosvištěl jako nějaká zvuková vlna nebo průjem a celou mě rozechvěl. „Oregone, nesmíš!“ Ale to už je to velké chapadlo obtočené kolem Gineho pasu.

Můj majestátně drobný kamarád má rozevřenou pusu, jako by hlasitě křičel, ale já mimo hvízdajícího větru, který vydává podivné pisklavé zvuky, neslyším vůbec nic. Výraz v Gineho tváři je naprosto panický. Oči má děsivě vytřeštěné a krvavé. Kudrnaté hnědé vlásky mu stojí, jako by do něj někdo pustil dvě stě dvacet. A rty nepřestávají němě křičet. Rukama prudce gestikuluje a po každé, když se dotkne toho šedého chapadla, protočí oči, jako by chtěl omdlít.

„Oregone, dost!“ Znovu ten zvučný hřmotný hlas, až se zaleknu a ucítím vedle sebe podivnou přítomnost. Je to takové… živelné, jako by vedle mě stála sama příroda. V podivném zelenkavém oparu pohlédnu na dívku, která je mi, stejně jako Gine, po ramena. Vypadá jako malý skřítek. Na hlavě má dlouhé zelené vlasy, které jako by se proplétaly s močálově zelenými řasami. Oči má provokativně, přímo výhružně, fosforově zelené. A tváři se poněkud naštvaně. Malý pršák má zvednutý k neproniknutému šedému nebi, rty zkroucené do kyselého šklebu a ruce v bok, jako by chtěla neohroženě povstat proti té bestii, jež stále svírá mého malého kamaráda kolem pasu. „Dost mazlení, Oregone!“ zahalasí zvučný hlas a znovu mě prostoupí ta důrazná zvuková vlna, až zalapám po dechu.

Dost mazlení? Vždyť ta chobotnice dává mýmu kamarádovi takový kapky, jako nikdo před ní!

A než se naděju, to malé něžné lesbické stvoření skočí do rozbouřené vody! „Proboha, zavolejte někdo hasiče! První pomoc! Pohřební službu, vodáky a lovce chobotnic!“ zaúpím a zbaběle klesnu na tvrdou studenou zem, která je plná ledové dešťové vody, která mi neubližuje a nepálí! Kdyby se ta malá neocitla v nebezpečí spolu s mým malým, byla bych nad tím zajásala, ale takhle jen zírám do divokých vln, které mávají s chapadly, a mezi nimi se zmítá zelená hlava té drobné lesbičky. Takový drobný živůtek a … Pohřebně skloním hlavu a rozbrečím se, protože mi dojde, že jsem v jediné chvíli přišla o kamaráda a narušila rovnováhu tohoto harmonického milého světa. Bože, jsem kazisvět!

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fire Story - 8. kapitola :