OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hell, destiny and hope - 5. kapitola

13.10.2013 (20:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 564×

„Jane!" okřne mě psycholožka. Nevěnuju jí pozornost. Místo toho se zvedám a dávám se do řeči. Říkejme tomu křik.

„Ty jeden zasranej kreténe! Nechápu, že jsem s tebou mohla kamarádit a dělat... to všechno!" To už se zvedá i Nicholas a ukazuje na mě prstem.

„To ty mi nemáš právo nadávat. Ubližuješ mi, a tak bys měla vědět, jaký to je!"

„To, že vidím svoji mrtvou kamarádku, je dost těžký! A ty to tady vytáhneš, jakoby nic!"

„Taky mi umřel nejlepší kamarád, ty krávo!" Je mi do breku. Zůstávám tam stát v bojové poloze a už na něj jen koukám. I on na tom není nejlíp. Protře si jednou rukou oči a pak se zase zameří na mě. „Víš, je do pro mě dost těžký. Mark... On o mně věděl všechno. A já o něm. Ale ted jsi mi zbyla jen ty, a ty si prostě řekneš, že odjedeš. To prostě není fér!"

„Podívej se na to i z mé strany. Všude, kam se podívám, ji vidím, a i ty mi je připomínáš. Stejně jako když sedím tady v tom kruhu. Všichni tady... všichni!" Podívám se na každého a najednou už nejsme s Nicholasem jako v bublině. Je to jako obrovské vězení, kde jsme všichni. „Co si budeme povídat. Každej z nás se snaží být bůhví jak silnej, ale všichni bychom se sesypali, jen kdybychom šli do školy. Do naší starý třídy, která už není celá. A ono nejde si prostě říct, že odjeli. Odstěhovali. Oni UMŘELI! Tak si to, sakra, přiznejme!"

„Jane..." Uslzeným pohledem se podívám na psycholožku.

„Kdy letíme?" řeknu ostře.

***

Procházíme bezpečnostní kontrolou a já se vyhýbám pár zvědavím očím i podpisům. Tisíce fotoaparátu se mě snaží zachytit. Nechápu je. Jsem první, které povolili odlet domů, a proto je na mě strhlá pozornost. Nejradši bych každého chytla a zatřásla s ním. Proboha! Proberte se! Jsem obět psychicky labilního člověka a snažím se schovat před svýma pocitama, a oni se mě jako hyeny snaží roztrhat na tisíce malých kousíčků a dostat mě do srdcí každého obyvatele Anglie a snad už i celého světa. Nesnáším je. Říkají, jací sme chudáčci, ale stejně všechno končí jen větou: „A stop!"

Sedíme úplně v zadní části letadla. Za námi je už jenom zeď. Sedám si k oknu. Nechci se s nikým bavit. Dokonce i Sarah nemá zájem, protože je jí jasný, že by z toho nic nebylo. Maximálně tak další hádka. Hádka... To slovo... To slovo mi připomíná Nicholase. Už tři dny jsem ho neviděla. Nevím, co s ním je. A nevím, jestli vědět chci.

Cesta letadlem utekla dost rychle, protože po tom, co jsem zhlídla nějakej film o super hrdince, se kterou se rozešel její kluk a tak po něm jebe žraloka a takový divný věci. Vlastně jsem ten film ani moc nesledovala. Kolem půlnoci jsem poprosila letušku o prášek na spaní a za dvacet minut jsem spala a vzbudila se, až když pilot hlásil, že přistáváme. Vysedli jsme a šli k východu. Hned u východu jsem uviděla svoji rodinu. Táta, který držel mámu za ramena, a ta zase mého mladšího bráchu Willa. Máma tak moc natahovala krk, až dala málem tátovi do nosu. Nad tou představou jsem se musela pousmát. Všimla si mě a začala na mě ukazovat a mávat mi. Já se pořád usmívala. Teda až do chvíle, kdy mi došlo, proč jsem tady a proč o mě má tak divně velký zájem.

Ucítila jsem na své ruce, která vezla kufr, čísi dotek. Sarah se na mě usmála a převzala ho ode mě. Rozběhla jsem se tedy jen s taškou přes rameno. Tu jsem před nimi shodila a vrhla se matce kolem krku. Začali brečet a hladit mě po vlasech. Pod nosem jsem ucítila slanou vůni a zjistila, že taky brečím. Tiskla mě k sobě tak moc, že jsem místy i přestávala dýchat. Pořád dokola opakovala jen jedno: „Mám tě ráda, moc, moc ráda holčičko." Ani nevím jak, ale najednou jsem byla v objetí otce. Stiskl mě dost silně, ale jen krátce, a pak zašeptal: 

„Miluju tě." Vtiskla jsem mu pusu na tvář a on se jen uslzeně usmál. Někdo mě zatahal za bundu. Otočila jsem se a padla na kolena, abych byla stejně velká jako Will. Můj šestiletý bráška. Vrhl se mi kolem krku a bylo to dost neznámé, cítit jeho prtavé tělíčko, protože většinou, když jsem byla na návštěvě, jsme se neustále hádali a otravovali. A teď? Teď mě můj otravnej mladší bráška zasypával malými a nohrabanými polibky.

„Dost, to stačí!" řekla jsem se smíchem a odtrhla ho od sebe. Zvedla jsem se. Stejně mě zase objal a přitiskl se k mému břichu. Moje máma s tátou si podávali ruce s mojí psycholožkou. Máma ji i objala. No teda. To je vážně nezvyk, většinou takhle sdílná nebývá. Ale... Jen dobře, samozřejmě.

Rozloučila jsem se Sarah hned po domluvě na každé pondělí a čtvrtek, kdy dorazím na adresu, kterou mi dala. Pak se loučíme a já se svojí rodinou a v objetí s mámou odcházíme k starému autu.

„Vidím, že Merlin pořád žije." Tak jsme s tátou pojmenovali stříbrný a dlouhý mercedes. Ten už toho zažil. Když jsme jeli domů, do mého opravdového domova, přemýšlela jsem nad tím, jak jsem tímto autem jela na můj první ples a na můj první večírek, který se konal u Meredith Franklinové. Nafintěné holce z naší třídy. A ten ples? Musím se pousmát, protože při vzpomínce na Travise Gordiho v obleku, pod kterým se mu rýsovaly svaly, a na obličej již zmíněné Meredith, když odmítl ji, aby mohl jít se mnou. Tehdy mé největší vítězství. Ale to bylo, když jsem zažívala typickou debilní pubertu. Teď jsem dospělá a potýkám se s docela dost odlišnými věcmi. Třeba jako pocitem klaustrofobie, který se mi pořád vrací z toho večera, kdy jsem byla třináct hodin přikrytá sutinama hotelu Excelant.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hell, destiny and hope - 5. kapitola: